Invaze králíka divokého v Austrálii

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ačkoliv je králík divoký (Oryctolagus cuniculus) ve své původní domovině (jižní Evropa) na ústupu a v některých oblastech dokonce na pokraji vyhubení, ukázal se být velice úspěšným invazním druhem mimo svoji oblast. V Austrálii je řazen mezi nejnebezpečnější invazní druhy vůbec, jeho přemnožená populace zde působí obrovské škody a její kontrola si pravidelně vyžaduje obrovské sumy ze státních rozpočtů. Tato přes 200 let trvající invaze je klasickou ilustrací živočišné invaze, jejího destruktivního vlivu na původní ekosystémy a i toho, jak člověk s ní má (i nemá) bojovat.

Původ a rozšíření australských králíků[editovat | editovat zdroj]

Evropský králík divoký se dostal do Austrálie s prvními loděmi v roce 1788 a poté byl zavlečen do Tasmánie. První divoce žijící populace byly zaznamenány v roce 1827 v jihovýchodní Tasmánii. Rapidní růst králíků divokých králíků však začal teprve v roce 1859, kdy australský farmář Thomas Austin přivezl 24 králíků, 5 zajíců a 72 koroptví a na Vánoce je vypustil na svůj pozemek ve Viktorii. Z tohoto parku se králíci postupně rozšířili na sever a na západ a v roce 1866 byli objeveni v Kapundii v jižní Austrálii. Během pouhých 15 let se rozšířili do Nového Jižního Walesu a jejich populace vzrostla na odhadem 2 miliony jedinců.

V roce 1887 už jimi osídlené území sahalo k jihozápadnímu okraji Queenslandu, v roce 1894 byli poprvé zaznamenáni v Severním teritoriu u Šarlotiných vodopádů a kolem roku 1900 se objevily volně žijící populace také v západní Austrálii. Skoro to vypadalo, že je nemůže nic zastavit. Již v roce 1890 ovšem dosáhly populace králíků v některých oblastech natolik kritického počtu, že škody jimi způsobené začaly dosahovat úděsných rozměrů a lidé pochopili, že je třeba zasáhnout. V danou chvíli již bylo příliš pozdě a situace se již zcela vymkla kontrole.

Vliv králíků na australskou přírodu[editovat | editovat zdroj]

Početné populace králíků pro své přežití spotřebují enormní množství vegetace. Hromadné spásání vegetace hordami přemnožených králíků dokáže zcela oholit krajinu, čímž nejenže připravuje dobytek a původní býložravce o potravu, ale též vede k rozsáhlé erozi a splachu úrodné půdy. Krajina zamořená králíky se rychle mění v poušť.

Obrovské ztráty pociťují zemědělci (dnes jsou každoroční ztráty australských zemědělců odhadovány na 11 miliard korun, celkové finanční škody způsobené králíky se vyčíslují na 18 miliard ročně).

Katastrofální je vliv přemnožených králíků na domácí faunu, která nemá šanci v tak brutální konkurenci likvidující jim potravu obstát. Králíkům je přičítán daleko největší podíl na vymizení téměř 1/8 všech původních savčích druhů Austrálie (větší než je podíl všech zavlečených predátorů dohromady), k němuž došlo v průběhu 20. století.

Pokusy o řešení problému[editovat | editovat zdroj]

Vzdělávací plakát: Nepřátelé králíka

Zprvu Australané doufali, že se podaří počet králíků snížit přírodní cestou v podobě přirozené konkurence malých klokanů wallaby a díky původním dravcům, kteří se na králíky ochotně přeorientují. Tyto předpoklady byly ovšem mylné, neuspěly ani pokusy s jedy, pastmi a cíleným lovem. Tak se sice dalo zabít hodně králíků, ale pořád to bylo méně, než kolik se jich urodilo.

Dravci - katastrofa na druhou[editovat | editovat zdroj]

Následoval zdánlivě logický krok vedený v rámci úvahy: pokud se zdejší dravci na králíky necítí, nechť se tedy snaží přirození predátoři králíka, ti by měli jeho invazi zlikvidovat a znovu nastolit rovnováhu. Neuvážené vysazení lišky a kočky je považováno vedle zavlečení promyk na ostrovy v Karibiku za nejúděsnější z případů, kdy se snaha napravit předchozí chyby zvrhla díky dalším chybám ve znásobení katastrofy. Oba druhy se též enormně přemnožily a rozšířily seznam nejnebezpečnějších invazních druhů. Králíky sice loví i v australských podmínkách, ovšem ještě raději konzumují drobné původní savce, kteří jsou zpravidla podstatně lehčí kořist, než rychlý králík.

Plot[editovat | editovat zdroj]

Už spíše zoufalý byl pokus o zastavení rozšiřování oblasti zamořené králíky za pomoci plotu. V roce 1907 byl západoaustralskou vládou dokončen nejdelší plot proti králíkům na světě, dlouhý 1 833 kilometrů. Vedl od starvejského lodního přístavu na jihu do Cape Keraudren na severu. Ovšem bránil území již dávno ztracené - v době, kdy byl dokončen, už bylo na druhé straně tolik králíků, že neměl absolutně žádný význam. Boj s králíky přešel do dalšího stadia.

Boj pomocí nemocí[editovat | editovat zdroj]

V 50. letech 20. století byl v Austrálii vysazen virus myxomatózy. Myšlenku zavedení viru poprvé vyslovil v roce 1918 brazilský vědec H. de Beaureparie Aragao. Přesto, že se králičí populace působením viru snižovala, bylo jeho další použití zamítnuto pro neúčelnost. Konečně ve 20. létech 20. století specialisté pověření australskou vládou a společností CSIRO začali posuzovat možnost opětovného použití myxoma viru.

Zkušební verze se testovaly v Británii, Dánsku, Švédsku a jižní Austrálii. Ty však byly neúspěšné, přestože se CSIRO řadí mezi nejlepší společnosti v oboru. Později vyvinuli virus, který měl být efektní pouze na určité živočišné druhy. Myxoma virus byl nakonec vypuštěn na pěti různých místech v údolí řeky Murray v jižní části Nového Jižního Walesu. Z počátku byl velmi účinný, až 99,9 % nakažených králíků zemřelo a celková populace králíků klesla ze 600 milionů na 100 milionů. Avšak virus podléhal náhodným mutacím. Králíci nakažení účinnější variantou umírali a s nimi i virus. Naproti tomu méně účinné varianty se šířily snáze a imunizovali proti těm nebezpečnějším. Navíc se přirozeným výběrem vyselektovali pouze ti odolnější králíci. Nakonec zůstala pouze jeho varianta s necelou 40% účinností… Králíci se uzdravili a po určité době začali jejich počty opět narůstat. Nutno podotknout, že toto je obecný princip, jak takové epidemie (lhostejno zda přirozené či uměle vyvolané) fungují a předpoklad, že by to někdy mohlo být jinak, je dost pochybný. V podstatě lze vždy očekávat maximálně jen radikální a dočasné omezení králičí populace.

V roce 1957 společnost CSIRO vypustila v Austrálii evropskou králičí blechu a v roce 1966 se znovu pokusila vysadit virus myxomatózy. Výsledek byl tentokráte podstatně méně viditelný a opravdu jen krátkodobý. Poté v roce 1993 zkusili vypustit španělskou králičí blechu v naději, že pomůže snížit populace králíků, ale ani tentokrát blechy nevydržely horké australské podnebí.

V roce 1995 byl vypuštěn calicivirus (známý jako RHD nebo RCD), který sice snížil populaci králíků – na některých územích usmrtil až 80% králíků, ale po určité době se stavy opět obnovily. V současné době CSIRO vyvíjí imunoantikoncepční virus, který by podle jejích předpokladů měl být úspěšnější.