Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Invaze do Československa)
Skočit na: Navigace, Hledání
Invaze do Československa
Konflikt: Studená válka
Státní vlajka Československa zbrocená krví,Praha, středa 21. srpna 1968, první den invaze
Státní vlajka Československa zbrocená krví,
Praha, středa 21. srpna 1968, první den invaze
Trvání: 21. srpna11. září 1968
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Československo Československo
Casus belli: Snaha potlačit reformní proces v Československu.
Výsledek: Pražské jaro bylo potlačeno.
Podepsán Moskevský protokol.
Okupace Československa do roku 1991.
Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy.
Změny území: {{{území}}}
Strany
Warsaw Pact Logo.svg Varšavská smlouva:
Sovětský svaz Sovětský svaz
Flag of Poland (1928-1980).svg Polsko
Civil Ensign of Hungary.svg Maďarsko
Bulgaria (1967-1971) Bulharsko

Mobilizace, ale bez účasti:[1]
Východní Německo NDR
Československo Československo

Podpora:
Romania (1965-1989) Rumunsko[2]
Jugoslávie Jugoslávie[3]
Albania (1946-1992) Albánie
Velitelé
Sovětský svaz Leonid Iljič Brežněv
Sovětský svaz Ivan Georgievič Pavlovskij
Sovětský svaz Andrej Grečko
Československo Alexander Dubček
Československo Ludvík Svoboda
Československo Martin Dzúr
Síla
500 000 mužů; 6300 tanků, 800 letadel 235,000[4] (ČSLA však zůstala neaktivní)
Ztráty
Sovětský svaz 96 mrtvých (84 dopravní nehody)[5]
Polsko 8 mrtvých[6]
Civil Ensign of Hungary.svg 4 mrtví[zdroj?]
Bulgaria (1967-1971) 2 mrtví[zdroj?]
Československo 108 mrtvých a 500 
zraněných civilistů
při střetech cizích
vojáků s civilisty a
dopravních nehodách s okupačními
jednotkami.[7]
70 130 uprchlíků (dle oficiálních zdrojů)[8]
Na tento článek je přesměrováno heslo Operace Dunaj. O filmu z roku 2009 pojednává článek Operace Dunaj (film).

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla Komunistické strany Československa. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).[9][10] Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům).[11] Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních plánů k ustanovení otevřeně kolaborantské tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de facto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.[12] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly týden. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Velitel sovětského obrněného transportéru BRDM-1 projíždějícího Prahou v prvních dnech okupace (na lafetě je vidět kulomet SGMB)
Informační leták Svobodného vysílače ÚV KSČ, legální orgán legální vlády
Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank

V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť i v centru Prahy (přeletový koridor pro letadla Antonov na letiště Ruzyně vedl přes Nusle a Vinohrady, přesně nad rodnou vilou Osvěta Jana Masaryka[zdroj?]), že začala invaze. Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzujíci okupaci (dva členové ÚV KSČ Jan Piller a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i průběh masakru civilistů invazními vojsky na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty.[13] Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií.[14] Například pracovníci Československé televize, kteří byli okupanty vyhnáni z rozstřílených televizních studií, nalezli azyl v areálu ČKD Praha a mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém podniku Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s vámi - buďte s námi!“

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.[15]

Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence.

Ztráty[editovat | editovat zdroj]

Sovětský voják, omylem postřelený spolubojovníky. Následkům zranění později podlehl.

Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků.[16] Nové výzkumy však uvádějí více než čtyřista zemřelých.[17]Invaze měla za následek také emigraci přibližně 300 000 lidí z republiky (70 000 okamžitě po invazi).[zdroj?] Sověti měli během invaze 96 mrtvých.

Časový průběh[editovat | editovat zdroj]

Tanky T-55 invazních sil obklopené davem demonstrantů
  • 23:00 20. srpna 1968 – Vojska Varšavské smlouvy obsadila jižní Slovensko, vstoupila také ze Sovětského svazu (Ukrajiny) pár kilometrů za hranice Slovenska, z Polska obsadila hranice na severním Slovensku a také z Polska obsadila České Slezsko.
  • O půlnoci na 21. srpen 1968 – Vojska obsadila celý Východoslovenský kraj a celou Bratislavu a postupují jak z jihu, tak ze severu Slovenska do Středoslovenského kraje, vojska postupují i na severu Moravy.
  • 1:00 21. srpna 1968 – Vojska obsadila téměř celé Slovensko, postupují také východními Čechy a z Německé demokratické republiky míří další vojska k Praze přes severní Čechy.
  • 2:00 21. srpna 1968 – Vojska dále postupují Moravou a severními Čechy, dosud se nepotkala s jakýmkoliv odporem či incidenty.
  • 3:00 21. srpna 1968 – Vojska rychle postoupila Moravou, východními a severními Čechy a míří na Středočeský kraj.
  • 4:00 21. srpna 1968 – Vojska obsazují oblast v Karlových Varech a pomalu obkličují Prahu.
  • 5:00 21. srpna 1968 – Vojska obklíčila Prahu a postupují západními Čechy.
  • 6:00 21. srpna 1968 – Vojska míří na zbytek západních a jižních Čech a také pomalu postupují Prahou.
  • 7:00 21. srpna 1968 – Vojska obsadila téměř celé Československo, ale stále neobsadila celou Prahu.
  • 8:00 21. srpna 1968 – Vojska mají pod kontrolou všechny ulice Prahy.

Zahraniční ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Za vaši i naši svobodu – transparent z protestu tzv. „Osmi statečných“ sovětských občanů na Rudém náměstí v Moskvě

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.[18] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.[18] Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.[18] Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.

Zahraniční protesty[editovat | editovat zdroj]

Sebeupálení Ryszarda Siwce na Varšavském „Stadionu Desetiletí“
Protiokupační manifestace v Helsinkách, srpen 1968

Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.

Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalja Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.[19][20] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.

Dalším protestujícím v tehdejším Sovětském svazu byl Gruzínec Revaz Cincadze, který předsedovi Rady ministrů Alexeji N. Kosyginovi napsal 14. března 1970 dopis, který zahájil slovy: Vyjadřuji svůj rozhodný, rozhněvaný protest v souvislosti s náhlým, sprostým, ničím neodůvodněným vpádem sovětských vojsk na území Československa. Proti nám a proti této věrolomnosti povstal celý svět. Za napsání tohoto dopisu byl zatčen a podroben psychiatrickému vyšetření. Kvůli údajné schizofrenii byl držen v psychiatrické léčebně v Kazani, propuštěn byl až po téměř dvou letech.[21]

Protestní sebeupálení[editovat | editovat zdroj]

Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.[19] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989. V lednu 1969 se na protest proti okupaci Československa upálil na Václavském náměstí v Praze student Jan Palach. Jeho čin inspiroval sérii napodobitelů mezi nimi Jana Zajíce, Evžena Plocka a Michala Lefčíka. V Maďarsku se poté na protest proti okupaci upálil učeň Sándor Bauer. V Estonsku se o sebeupálení pokusil student matematiky Elijahu Rips, který svůj čin přežil.

Pobyt vojsk na československém území[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Střední skupina vojsk.

Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády PLR, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob[22] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová, Josefov, Mladá Boleslav, Vysoké Mýto ) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy, vojenská nemocnice v Josefově ). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty. Mezi Milovicemi a Moskvou jezdil každý den vlakový spoj.

Odchod vojsk[editovat | editovat zdroj]

Již šestnáct dní po pádu komunistického režimu, dne 3. prosince 1989 vydala československá vláda stanovisko, ve kterém označila srpnovou invazi v roce 1968 za protiprávní, nesoucí všechny znaky porušení mezinárodního práva dvou suverénních států. 6. prosince 1989 vznikla expertní skupina pro zahájení jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa. Po jednání Václava Havla s Michailem Gorbačovem bylo předběžně dohodnuto, že bojové jednotky odejdou do 30. června 1990, servisní do poloviny 1991. Poslední vojáci okupačních vojsk odešli z území Československa 21. června 1991.[23]

Ilegální rozhlasové vysílání[editovat | editovat zdroj]

Národní muzeum poškozené palbou – okupační jednotky ho omylem považovali za budovu Československého rozhlasu

Ilegální stanice Vltava, šířená na vlně 210 m ze stanoviště Wilsdruff nedaleko Drážďan, se poprvé ozvala po páté hodině ráno 21. srpna 1968. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.[18] Později bylo vysílání této stanice šířeno také z mobilního vysílače sovětské armády, přemístěného ke městu Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) na kmitočtu 1322 kHz. V prvních dnech okupace dále vysílala (pravděpodobně ze zahrady sovětského velvyslanectví v Praze) stanice Dělnický hlas republiky na střední vlně 1178 kHz a na krátkých vlnách 41 a 49 metrů. Z území Polska vysílala v prvním týdnu okupace v češtině rozhlasová stanice Záře. Zahraniční vysílání moskevského rozhlasu, které do té doby připravovalo jen dva hodinové pořady v češtině a slovenštině denně, rozšířilo po 21. srpnu 1968 vysílání v češtině a slovenštině na 24 hodin denně. Program byl šířen na dlouhých, středních a krátkých vlnách z území Sovětského svazu a dále z mobilních vysílačů sovětské armády, které byly rozmístěny po okupovaném Československu a vysílaly na středovlnných kmitočtech legálního Československého rozhlasu.

Dnešní pohled[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na Liberecké radnici

Ačkoliv česká i slovenská veřejnost invazi vojsk odsuzují, autoři tzv. Zvacího dopisu, kteří i podle tehdejších zákonů spáchali vlastizradu,[24] nebyli nikdy potrestáni.[25][26][27]

Invazi odsoudil sovětský vůdce Michail Gorbačov, který zavedl tzv. glasnosť, politiku otevřenosti.[28] Později invazi odsoudilo i nové Rusko ústy prezidenta Borise Jelcina („Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí." - 1993) a morální odpovědnost Ruska za invazi uznal v roce 2006 i ruský prezident Vladimir Putin.[29][30]

Obhajoba invaze ruskou státní televizí v roce 2015[editovat | editovat zdroj]

Sovětský voják s protitankovou municí

V roce 2015 natočila ruská státní televize Rossija 1 film Varšavská smlouva. Odtajněné stránky (rusky Варшавский договор. Рассекреченные страницы). Invazi popsala jako zásah proti připravovanému převratu, prevenci proti invazi NATO a „vážnou zkoušku sjednocených ozbrojených sil Varšavské smlouvy“. Podle filmu byla invaze do Československa v srpnu 1968 nutná, protože se v zemi chystal ozbrojený převrat. Odpovědnost za invazi přičítá film pražské opozici a její „úderné síle“ Klubu 231, jehož členy film označuje za odsouzené esesáky, fašisty a kolaboranty.

Podle filmu byla hranice se západním Německem dokořán, v Československu bylo 368 000 západních Němců, v Praze a dalších městech se našly tajné sklady zbraní, "s jejichž pomocí chtěli nepřátelé československého lidu vytvořit situaci beztrestného teroru a dovést věci k ozbrojeným srážkám a krveprolití".

Vzpomínky poslance ruské Státní dumy Jurije Sinělščikova, který se invaze účastnil jako četař spojovacího praporu, na „palbu z ručních kulometů a automatických zbraní po sovětských vojácích v shora otevřených transportérech“ a „hořící tanky“ jsou prostříhány se sovětským propagandistickým filmem z roku 1969 Československo, rok zkoušek, ve kterém v pražských ulicích hynou „potomci osvoboditelů“ z května 1945.[31] [32] [33] [34]

Dokument kritizoval český prezident Miloš Zeman, který označil invazi za zločin a řekl, že "ruská televize lže a žádný jiný komentář, než že je to novinářská lež, se k tomu říci nedá."[35] Český ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek si předvolal ruského velvyslance Kiseljova, který se od dokumentu distancoval a prohlásil, že stále platí dřívější vyjádření ruských představitelů o morální odpovědnosti za invazi.[36] Jeden z nejpopulárnějších ruských deníků Gazeta.ru označil dokument za neobjektivní a revizionistický, který škodí Rusku.[28]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Stolarik, M. Mark(2010). The Prague Spring and the Warsaw Pact Invasion of Czechoslovakia, 1968: Forty Years Later. Bolchazy-Carducci Publishers, 137–164. ISBN 9780865167513. 
  2. Conflicted Memories: Europeanizing Contemporary Histories, edited by Konrad H. Jarausch, Thomas Lindenberger, p. 43
  3. "Back to the Business of Reform", Time Magazine, 16 August 1968. Ověřeno k 27 April 2010. 
  4. MINAŘÍK, Pavel; ŠRÁMEK, Pavel. Čs. armáda po roce 1945 [online]. [cit. 2015-11-17]. Dostupné online.  
  5. The Soviet War in Afghanistan: History and Harbinger of Future War?
  6. http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=614332
  7. Obětí invaze v srpnu 1968 bylo víc, než se dosud uvádělo [online]. 2008-08-06, [cit. 2014-08-22]. Dostupné online.  
  8. TVRDÍKOVÁ, Michaela. Proměny československé emigrace v letech 1948–1989. Brno, 2007 [cit. „Nejvíce jich odešlo právě v první fázi (1968–1969), kdy se „trestného činu“ opuštění republiky dopustilo 70 130 osob.“]. 135 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.. s. 34. Dostupné online.
  9. Archivy zpochybňují přímou účast vojsk bývalé NDR na invazi v roce 1968
  10. NDR se srpnové invaze zúčastnila… a zároveň nezúčastnila
  11. Kieran Williams, “The Prague Spring and its aftermath: Czechoslovak politics 1968–1970,” (Cambridge: Cambridge University Press, 1997).
  12. ROŽÁNEK, Filip. Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Československý rozhlas, 2008-08-05, [cit. 2009-05-25]. Dostupné online.  
  13. ROŽÁNEK, Filip. Poslechněte si: Vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 - noc a ráno [online]. Český rozhlas, 2008, [cit. 2010-08-27]. Dostupné online.  
  14. Podporovali jsme Dubčeka – Rozhovor autora Totality Daniela Růžičky s Jiřím Svejkovským o situaci v ČST v roce 1968. [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  15. Úterý 20. srpna 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  16. Historici: Obětí srpnové okupace je více – České noviny, 9. 6. 2008]
  17. TV ČT24, Události v regionech 21. srpna 2015
  18. a b c d Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Český rozhlas, [cit. 2008-08-10]. Dostupné online.  
  19. a b Srpen 1968: Svět zpovzdálí sledoval české drama [online]. Týden, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  20. Mezinárodní ohlasy na Srpen 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  21. Náhlý a sprostý vpád sovětských vojsk [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, [cit. 2015-02-01]. Dostupné online.  
  22. Bratrská vojska za hranicemi Sovětského svazu [online]. eDejiny.cz, rev. 2003-01-05, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  23. Informační systém vlády, 20. výročí odchodu sovětských vojsk a ukončení vojenské okupace Československa
  24. Srpen 1968: viníci potrestání unikli [online]. Denik.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  25. Za zvací dopis z roku 1968 Vasil Biľak stíhán nebude [online]. Lidovky.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  26. Bilak už za zvací dopis z roku 1968 nebude potrestán [online]. Aktualne.centrum.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  27. Píšu paměti, mám čisté svědomí a ničeho nelituji, vzkazuje Vasil Biľak [online]. Mediafax.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  28. a b "Neobjektivita škodí Rusku, napsal k dokumentu o srpnu 1968 ruský deník". Novinky. 2. června 2015.
  29. Gorbačov o roce 1968: V životě jsem nezažil větší dilema
  30. Putin: za "srpen" neseme morální odpovědnost
  31. Lživý film o srpnu 1968 ublíží spíš nám než Čechům, soudí ruští experti [online]. zpravy.idnes.cz, [cit. 2015-08-21]. Dostupné online.  
  32. V Praze po nás stříleli z kulometů, líčí ruský dokument srpen 1968 [online]. zpravy.idnes.cz, [cit. 2015-08-21]. Dostupné online.  
  33. Už zase šlo o přátelskou pomoc. Ruská televize obhajuje srpen 68. [online]. Česká televize, [cit. 2015-08-21]. Dostupné online.  
  34. V roce 1968 jsme vás ochránili! Ruský dokument obhajuje okupaci. [online]. Frekvence 1, [cit. 2015-08-21]. Dostupné online.  
  35. "Zeman: Ruská televize o roce 1968 lže, invaze byla zločin". Novinky. 3. června 2015.
  36. "Zaorálek k sankčnímu seznamu: Takové zacházení s Čechy odmítáme". Česká televize. 1. června 2015.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Blažek, Petr, Kamiński, Łukasz, Vévoda, Rudolf (editoři): Polsko a Československo v roce 1968 : Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Varšava, 4. – 5. září 2003, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Dokořán (2006), Praha, ISBN 80-7285-070-9 (ÚSD AV ČR), ISBN 80-7363-103-2 (Dokořán)
  • FIDLER, Jiří. 21. 8. 1968: Okupace Československa: Bratrská agrese. Praha : Havran, 2003. 195 s. ISBN 80-86515-35-4.  
  • Pelikán, Jan: Jugoslávie a Pražské jaro, Univerzita Karlova, Praha 2008.
  • Zahradníček, Tomáš: Zvláštní výprava na jih: Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků, Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1, 2008, s. 37–39, ISSN 0418-5129

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]