Indemnita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Indemnitou (která je též někdy označována jako materiální imunita) se rozumí neodpovědnost např. poslance (či senátora) za hlasování a určité projevy učiněné v Poslanecké sněmovně (či Senátu) a v jejich orgánech. Aspekt materiální imunity spočívá ve skutečnosti, že zatímco imunita klasická vyjímá účastníka z postihu ve smyslu procesním, v případě indemnity nedojde ani k hmotněprávnímu základu případného postihu. Toto právo zakotvuje článek 27 odstavec 1 a 2 Ústavy České republiky. Poslance či senátory za takovéto projevy nelze trestně stíhat, avšak to nevylučuje možnost zahájení disciplinárního řízení ze strany příslušné komory. Disciplinární řízení pak provádí mandátový a imunitní výbor.

Absolutní indemnitou disponoval do 8. března 2013 prezident republiky, neboť dle čl. 54 odst. 3 Ústavy nebyl z výkonu své funkce odpovědný, dle čl. 65 odst. 3 prezidenta republiky nešlo zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt a jediný delikt, který mohl během svého funkčního období spáchat, byla velezrada. V důsledku novely Ústavy č. 71/2012 Sb., kterou se zavedla přímá volba prezidenta, však byla jeho imunita omezena. V současné době lze po skončení jeho mandátu prezidenta stíhat za trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce.

Charakter projevů[editovat | editovat zdroj]

Důvodová zpráva k Ústavě stanoví, že „projevem se rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle“.[1] Podobné stanovisko zastává také právní teorie, kromě verbálního vyjadřování může jít o pokřiky, gesta, vyjádření prostřednictvím transparentu nebo doplňku oblečení, ale i písemné vyjádření, jako je např. legislativní návrh, podpis na dokumentu či písemná interpelace. Tedy vše, čím poslanec nebo senátor projevuje vůli v rámci svého mandátu,[2][3][4] co souvisí s jeho politickou činností (jednání vyplývající z politických dohod, rozhodnutí a kompromisů), což dříve mohlo ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu – na rozdíl od pozdějšího rozhodnutí Ústavního soudu[5] – být i vzdání se tohoto mandátu.[6] Naopak projev vůle, kde by se o výkon mandátu zjevně nejednalo (např. jednání proti důstojnosti, majetku nebo zdraví jiného), by ústavně chráněn nebyl.[7][8]

Indemnitou chráněné projevy se ale musí odehrávat při jednání parlamentní komory nebo jejích orgánů (bez ohledu na to, zda se jedná přímo v sídle Parlamentu nebo jinde), nikoli mimo jednání, např. v kuloárech či o přestávce.[2][3] Orgánem komory se pak ve smyslu čl. 31 Ústavy rozumí její výbor či komise, judikatura ale do tohoto pojmu zahrnula i poslanecký klub.[4] Judikatura Ústavního soudu pak upřesnila, že indemnitou chráněný projev musí sdělovat informaci nebo vyjadřovat názor, ačkoli míra expresivity nebo samotný obsah projevu jinak není relevantní, a musí směřovat vůči účastníkům parlamentní debaty, nikoli navenek (např. zveřejněním na sociální síti), protože smyslem indemnity není záruka svobody projevu poslance či senátora jakožto jejich osobní výsada, ale ochrana celého parlamentu před výkonnou mocí.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tisk 152 – vládní návrh ústavního zákona Ústava České republiky [online]. Praha: Česká národní rada, 1992-11-04 [cit. 2013-07-19]. Dostupné online. 
  2. a b SLÁDEČEK, Vladimír; MIKULE, Vladimír; SYLLOVÁ, Jindřiška. Ústava České republiky. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-869-9. S. 215–231. 
  3. a b PAVLÍČEK, Václav, a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-694-5. S. 418. 
  4. a b Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, [cit. 2015-06-24]. Dostupné online.
  5. a b Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3018/14, [cit. 2015-06-24]. Dostupné online.
  6. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 3 Tcu 76/2013, [cit. 2015-06-24]. Dostupné online.
  7. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tcu 85/2013, [cit. 2015-06-24]. Dostupné online.
  8. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tcu 33/2014, [cit. 2015-06-24]. Dostupné online.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]