Impeachment

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Impeachment je ústavní žaloba podaná na voleného funkcionáře (angl. impeachment, něm. Amtsenthebungsverfahren, doslovně postup pro zproštění z úřadu), který se dopustil závažného deliktu a je za to potrestán zbavením funkce.[1]

Podle klasického angloamerického pojetí obžalovává funkcionáře dolní komora parlamentu u horní komory. Předmětem je delikt, který je porušením přísahy funkcionáře (angl. high crimes and misdemeanours).

V dnešní době se impeachment týká především prezidentů, či jiné hlavy státu, nicméně se můžeme setkat i s případy, kdy byli takto odvoláni soudci, či jiní státní úředníci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Impeachment vznikl ve 14. století v Anglii, kde se nově formující parlament snažil o to, aby královští poradci byli ze své funkce odpovědní. První zmínky o impeachmentu se datují do roku 1376. Pravého významu nabývá institut impeachmentu až v 17. století, kdy se tehdejší parlament snažil bránit výstřednímu chování králů.[2] Poslední případy, kdy anglický parlament využil této pravomoci a rozhodoval o sesazení státních funkcionářů, byly procesy vedené proti Warrenu Hastingsovi (1787) a Henrymu Dundasovi (1805).

V této době se stává instituce impeachmentu horlivě diskutovaným tématem na ústavodárném konventu ve Filadelfii (1787) při sestavování americké ústavy. Účastníci konventu ve Filadelfii se od počátku snažili vtisknout federálnímu procesu impeachmentu ryze americký charakter, vědomě se snažili odchýlit se od anglického modelu. Americký model impeachmentu byl navržen tak, aby se snažil chránit veřejný zájem, nebyl tudíž zaměřen jen na potrestání viníka, ale zejména na nápravu, proto v dobovém kontextu volí méně tvrdá opatření v podobě zbavení úřadu.[3][4]

Prvním evropským prezidentem odvolaným v důsledku impeachmentu se stal bývalý litevský prezident Rolandas Paksas.[5]

Konkrétní příklady[editovat | editovat zdroj]

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

V České republice se k impeachmentu vztahuje článek 65 Ústavy ČR:[6]

  1. Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.
  2. Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.
  3. K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů.

Podle současné Ústavy (č. 1/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1993) je tedy možné stíhat prezidenta republiky nejen za velezradu, ale i za hrubé porušení ústavy či jiné součásti ústavního pořádku . Pro velezradu je stíhán před Ústavním soudem na základě žaloby podané Senátem. Trestem je ztráta prezidentského úřadu a ztráta způsobilosti tento úřad znovu nabýt. Ústavněprávní delikt velezrady blíže definuje Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. § 96. Návrh žaloby musí obsahovat přesné vylíčení jednání, kterého se měl prezident dopustit, spolu s uvedením důkazů. Návrh žaloby se předkládá organizačnímu výboru Senátu, který má za úkol ho vrátit k dopracování, chybí-li mu některé náležitosti. Tento návrh již nelze vzít zpět. Nakonec organizační výbor přijme za Senát stanovisko k návrhu na podání ústavní žaloby. V tomto stanovisku výbor doporučí, zda návrh zamítnout či schválit a doporučí předsedovi Senátu, aby jej zařadil na pořadí nejbližší schůze Senátu.[7]

USA[editovat | editovat zdroj]

Impeachment definuje Ústava Spojených států amerických v článeku II. oddílu 4.:

Prezident, viceprezident a všichni úředníci Spojených států musí být zproštěni funkcí, budou-li obžalováni a usvědčeni z velezrady, úplatkářství nebo z jiných těžkých zločinů a trestných činů.“[8][9]

Sněmovna Kongresu USA má právo impeachmentu, tedy pravomoc formálně obžalovat prezidenta, viceprezidenta a jiné úředníky celonárodní vlády. Senát má právo při souzení impeachmentu vystupovat jako soud. K uznáním vinným je zapotřebí souhlasu dvou třetin přítomných senátorů.

Prezidenti[editovat | editovat zdroj]

Prvním obžalovaným prezidentem USA byl Andrew Johnson v roce 1868. Od uznání vinným ho dělil pouze jeden jediný hlas.[10]

V době méně dávné hlasoval soudní výbor Sněmovny pro obvinění prezidenta Richarda Nixona za jeho participaci v aféře Watergate, Nixon však rezignoval na svou funkci dříve, než o impeachmentu stihla hlasovat celá sněmovna.[10]

Jako teprve druhý prezident v historii čelil impeachmentu William Jefferson Clinton (Bill Clinton) v roce 1998. Impeachment na prezidenta Clintona započal kvůli finančním transakcím týkajících se obchodu s nemovitostmi, které se však odehrály ještě předtím, než se stal prezidentem (někdy též označováno jako aféra Whitewater). Postupně se tento proces proměnil ve vyšetřování milostné aféry s Monikou Lewinskou a vyústil až k obvinění z křivé přísahy a maření vyšetřování. Výsledkem vyšetřování bylo 11 různých důvodů pro vznešení ústavní žaloby, které se však všechny týkaly milostného poměru s Monikou Lewinskou. Oficiální proces impeachmentu započal 7. ledna 1999, definitivní hlasování proběhlo 12. února 1999, kdy senátoři nezískali potřebnou dvoutřetinovou většinu pro uznání viny, Clinton tak vyšel z ústavní žaloby jako vítěz a dokončil tak úspěšně své druhé volební období.[11]

Soudci[editovat | editovat zdroj]

Federální soudci byli v minulosti nejčastějším terčem impeachmentu. Z devatenácti případů v historii Spojených států, se patnáct z nich týkalo právě federálních soudců. Soudci jsou doposud jediní funkcionáři, kteří byli prostřednictvím impeachmentu zbaveni funkcí.[4]

První impeachment, který dospěl do podoby odvolání obžalovaného funkcionáře, byl případ soudce Johna Pickeringa z New Hampshiru z počátku 19. století, důvodem k jeho odvolání byla duševní porucha a sklony k alkoholismu.Do roku 1986 byli usvědčeni z impeachmentu pouze tři soudci: West Humphreys, Robert Archbald a Halstead Ritter. V 80. letech 20. století rozhodoval Senát o impeachmentu hned ve třech případech, obžalování byli soudci: Harry E. Claiborn, Walter Nixon a Alcee Hastings. Společným rysem těchto případů bylo, že k ústavní žalobě došlo na základě trestního vyšetřování, iniciovaným speciálním oddělením Ministerstva spravedlnosti. Soudce A. Hastings byl jako jediný zbaven všech obvinění. Obvinění soudci však odmítli rezignovat, následně Senát dospěl ke konsensu ve všech třech případech a zbavil výše zmiňované soudce funkcí.[12]

Jediným případem v historii USA, kdy se impeachment dotkl soudce Nejvyššího soudu (Supreme court), byl v březnu roku 1804 případ se soudcem Samuelem Chasem.[13] Osvobozen byl rozsudkem 1. března roku 1805 a u Nejvyššího soudu působil až do své smrti (1811). [14]

Litva[editovat | editovat zdroj]

Na impeachment odkazuje Ústava Republiky Litva, článek č. 74. kapitola V. (Seimas)

Prezident republiky, prezident a soudci Ústavního soudu, prezident a soudci odvolacího soudu, stejně jako členové parlamentu, kteří hrubě porušili Ústavu nebo svou přísahu, nebo je zjištěno, že se dopustili trestného činu, mohou být ze své funkce odvoláni nebo mají mandát člena Seimu zrušený 3/5 většinou hlasů všech členů Seimu. Toto musí být provedeno v souladu s postupem pro obžalobu, která bude uznána zákony Seimu.[15]

V roce 2003, 5. ledna po vítězství v druhém kole prezidentských voleb, se stal nově zvoleným prezidentem  Litvy Rolandas Paksas. V říjnu téhož roku vyšla na veřejnost obvinění spojující prezidenta a jeho nejbližší pracovníky s organizovaným zločinem. Tato obvinění byla následně předána Seimu, který nechal sestavit speciální vyšetřovací komisi, která nakonec dospěla k závěru, že prezident v několika bodech porušil Ústavu a svou přísahu.

I přes naléhání, aby prezident svou funkci sám dobrovolně opustil, Paksas odmítl a tvrdil, že jde pouze o konspiraci ze strany opozice.

Impeachment byl zahájen rozhodnutím 86 poslanců na základě obvinění z vyzrazení státního tajemství, nelegálního ovlivňování privatizačních procesů a ohrožování národní bezpečnosti. Tento proces trval necelého půl roku, kdy v únoru 2004 byl prezident parlamentní komisí shledán vinným.[5] 

O jeho vině pak na konci března Ústavní soud, který obvinění shrnul do třech bodů. [16] 

  1. Za poskytnutí finanční a jiné pomoci v prezidentské kampani, konané během roku 2002-2003, udělil Paksas litevské státní občanství ruskému občanu Yurimu Borisovi, který byl mimo jiné podezřelý z kontaktů s ruskou mafií. 
  2. Vyzradil státní tajemství týkající se sledování a odposlechů Yuriho Borisova Litevskou bezpečnostní službou. 
  3. Nezákonně, skrze svého poradce, nutil soukromé osoby k prodeji akcií společnosti Žemaitijos keliai, silniční stavební firmu s vyhlídkami velkého ekonomického růstu, osobám sobě blízkým a za podstatně nižší ceny. 

Po impeachmentu, který byl iniciován Seimem, byl 6.dubna 2004 za nedodržování ústavy a porušení prezidentské přísahy zbaven funkce prezidenta republiky. [17]

I přes to všechno se prezident v předčasných volbách rozhodl opět kandidovat. Obavy z následného ohrožení politické stability řešil dodatek k Litevskému volebnímu zákonu. Ten v konečném rozhodnutí Ústavního soudu Litevské republiky stanovil zákaz Rolandasu Paksasovi vykonávat jakýkoli státní úřad, ve kterém je třeba složit přísaha, až do konce jeho života.[5]

Venezuela[editovat | editovat zdroj]

Ve Venezuele je možné uplatnit impeachment u každé zvolené autority, včetně guvernéra, viceprezidenta a prezidenta, po uplynutí půlky svého období, pro kterou byla tato autorita zvolena.  O tento proces musí požádat minimálně 20% zapsaných voličů v jurisdikci a poté stejný nebo větší počet lidí, kteří jej volili, musí hlasovat pro jeho odstranění.[18] 

Odstranění prezidenta je možné i v případě, že tak rozhodl Vrchní soud, nebo pokud je prezident duševně či fyzicky nezpůsobilý k výkonu své práce.

Ve Venezuele byl impeachment použit jen jednou, a to v druhém období vlády prezidenta Carlose Andrése Péreze. To započalo roku 1989 a skončilo v roce 1993. Během tohoto období zemí zmítala ekonomická krize a časté sociální nepokoje.

V roce 1992 se uskutečnily dva neúspěšné pokusy o státní převrat. První pokus se odehrál 4.2.1992. Pět plukovníků vedlo část armády do akce za obsazení prezidentského paláce. Konflikt si vyžádal několik mrtvých a část lidí skončilo ve vězení. Mezi nimi byl i Hugo Chávez (pozdější prezident). Radikalizace společnosti dále rostla, což nakonec vyústilo v druhé krvavější povstání, které se konalo 27.11.1992. Do tohoto povstání byli zapojeni civilisté a vojáci z Venezuelského letectva a námořnictva.[19] [20]

Konec jeho vlády započal 20.3.1993 generální prokurátor Ramón Escovar Salom. Důvodem byla zpronevěra 250 milionů bolívarů. Nejvyšší soud pak 20.5.1993 shledal žalobu platnou a ukončil jeho vládu. Následující den Senát hlasoval o zbavení prezidenta imunity. Ten rezignaci odmítl, nicméně po maximálně 90 dnech dočasné neschopnosti k výkonu funkce prezidenta, podle článku 188 z Ústavy roku 1961, ho Národní kongres z funkce prezidenta 31.9.1993 trvale odstranil. Po skončení procesu strávil přes dva roky v domácím vězení.[21]

Rumunsko[editovat | editovat zdroj]

O impeachmentu hovoří Rumunská Ústava v článku 96, kapitola II. takto[22]:

(1) Poslanecká sněmovna a Senát může rozhodnout o obžalobě rumunského prezidenta pro velezradu, a to na společném zasedání, na základě hlasů alespoň dvou třetin počtu poslanců a senátorů.

(2) Návrh obžaloby může být iniciován většinou poslanců a senátorů a bez dalšího odkladu musí vyrozumět rumunského prezidenta, aby mohl podávat vysvětlení týkající se skutečností, za něž se zodpovídá.

(3) Ode dne obžaloby až do dne zbavení funkce, je prezident podle dle práva suspenzován.

(4) Příslušnost pro posouzení takového případu patří Nejvyššímu kasačnímu a trestnímu soudu. Prezident je zbaven své funkce dnem konečným rozhodnutím soudu.

V Rumunsku došlo k pokusu o zbavení funkce prezidenta v nedávné době hned dvakrát. Středo-pravicový politik Traian Băsescu vyhrál ve volbách o prezidentskou kandidaturu nad svým oponentem Adrianem Năstasem (tehdejším premiérem) v roce 2004. Traian Băsescu se zpočátku těšil velké popularitě díky rychle nastoleným reformám a protikorupční kampani. K poklesu jeho popularity došlo mj. kvůli aférám týkajících se jeho xenofobních výroků. Díky sporům o kompetence mezi prezidentem Băsescuem a premiérem Tăriceanem a následné nestabilní politické situaci v zemi, vznikla v roce 2007 iniciativa o sesazení prezidenta z funkce. Odůvodněním bylo, že se prezident dopustil v devatenácti případech porušení ústavy, překročení kompetencí a ochrana zájmů mafie. I přesto, že při hlasování v parlamentu (20. dubna 2007) hlasovala pro sesazení prezidenta (322 pro, 108 proti) většina poslanců, díky nízké účasti v referendu bylo rozhodnutí parlamentu neplatné. Prezident Băsescu čelil ústavní žalobě podruhé v roce 2012, kdy znovu díky nízké účasti v referendu bylo hlasování neplatné.[23]

Island[editovat | editovat zdroj]

Impeachment je zde definovaný v Ústavě Republiky Island, druhé části, článkem 11.[24], ve kterém se píše:

Prezident republiky nesmí být zodpovědný za pravomoci spojené s exekutivou. Totéž platí i pro ty, kteří využívají prezidentské autority.

Prezident nesmí být soudně stíhán a obviněn z trestného činu bez souhlasu Althingu.

Prezidentovi může být odňat úřad před skončením jeho funkčního období, pokud byl schválen většinou v plebiscitu, podle usnesení stanoviska tří čtvrtin členů z Althingu. Plebiscit se koná během dvou měsíců od začátku přijetí usnesení Althingu. Prezident nesmí vykonávat svou funkci od začátku usnesení Althingu, až do doby, kdy jsou známé výsledky plebiscitu.

Pokud usnesení Althingu není schváleno plebiscitem, Althing musí být okamžitě rozpuštěn a jsou vyhlášeny nové volby.“

Samotný Island má zvláštní tribunál určený výhradně pro procesy se členy vlády, tzv. Celonárodní soud (Landsdómur)[25], který byl vytvořen v roce 1905. Tento úřad je jemnovaný parlamentem. Jedná se o speciální nejvyšší soud, který má zpracovávat případy, kde jsou členové Kabinetu podezřelí z trestné činnosti. Soud byl poprvé sestaven v roce 2011 během procesu s bývalým premiérem  Geirem Haardem[26], který údajně pochybil v událostech, které vedly následně k islandské finanční krizi mezi lety 2008-2011. Nakonec Parlament rozhodl 33 hlasy pro, 30 hlasy proti, obvinění.[27]Původně Haarde čelil čtyřem obviněním, přičemž byl nakonec odsouzen za ten, který byl ze všech nejméně důležitý. I přes obvinění však stále nedostal žádný trest.

Haarde je také prvním politikem na světě, který byl souzen v souvislosti s finanční krizí.[28]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zproštění z úřadu [online]. www.iuridictum.pecina.cz: 13.12.2014, [cit. 2015-12-08]. Dostupné online.  
  2. UNITED STATES SENATE. Historical Development [online]. [cit. 2016-01-30]. Dostupné online.  
  3. BAZAN, Elizabeth B.; HENNING, Anna C.. Impeachment: An Overview of Constitutional Provisions, Procedure, and Practice [online]. Congressional Research Service, 2010, [cit. 2016-01-30]. Dostupné online.  
  4. a b FANTUROVÁ, Anna. Impeachment jako prvek systému „checks and balances“ [online]. Praha: 2011, [cit. 2016-01-26]. Dostupné online.  
  5. a b c ŘIHÁKOVÁ, Zuzana. Prezident v politickém systému Litvy: oscilace mezi parlamentarismem a semiprezidencialismem [online]. Středoevropské politické studie, 2007, [cit. 2016-01-30]. Dostupné online.  
  6. Ústava České republiky. 1992. vyd. [s.l.] : [s.n.], 1993. ISBN 1211-1244. S. s. 2-16.  
  7. SKORUŠOVÁ, Lucia. Velezrada jako problém ústavního práva a trestního práva [online]. Brno: 2012, [cit. 2016-01-26]. Dostupné online.  
  8. klempera.tripod.com [online]. klempera.tripod.com, [cit. 2016-01-26]. Dostupné online.  
  9. The Constitution of the United States [online]. http://www.usconstitution.net./: [cit. 2016-01-30]. Dostupné online.  
  10. a b JANDA, Kenneth. Výzva demokracie: systém vlády v USA. 1.. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 1998. ISBN 80-85850-54-0. S. s.217.  
  11. POSNER, Richard A.. An affair of state: the investigation, impeachment, and trial of President Clinton. Harvard University : Harvard University Press, 2000. ISBN 978-0674003910. S. 20-28.  
  12. VOLCANSEK, Mary L.. Judicial Impeachment: None called for justice. [s.l.] : University of Illinois Press, 1993. ISBN 978-0252019616. S. 3-16.  
  13. The Sedition Act Trials — Historical Background and Documents- Bibliographies- Samuel Chase [online]. Federal Judicial Center, [cit. 2016-01-30]. Dostupné online.  
  14. VOLCANSEK, Mary L.. Judicial Impeachment: None called for justice. [s.l.] : University of Illinois Press, 1993. 191 s. ISBN 0-252-01961-X. S. 3-16.  
  15. The Constitution of the Republic of Lithuania [online]. 25 October 1992, [cit. 2016-01-30]. Dostupné online.  
  16. GIRDZIJAUSKAS, Simonas. The Impeachment of Lithuanian President Rolandas Paksas [online]. 2004, [cit. 2016-01-30]. Dostupné online.  
  17. Rolandas Paksas. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. (česky) Page Version ID: 11612136. 
  18. Impeachment. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. (anglicky) Page Version ID: 700355886. 
  19. KLÍMA, Jan. Dějiny Latinské Ameriky: vývoj oblasti, regionů a států. 1.. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 584 s. ISBN 978-80-7422-368-6. S. s. 454-455.  
  20. 1992 Venezuelan coup d'état attempts [online]. Wikipedia, [cit. 2015-12-25]. Dostupné online.  
  21. Second presidency of Carlos Andrés Pérez. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. (anglicky) Page Version ID: 693062202. 
  22. www.cdep.ro [online]. www.cdep.ro, [cit. 2016-02-07]. Dostupné online.  
  23. Traian Basescu [online]. [cit. 2016-02-07]. Dostupné online.  
  24. Goverment Offices of Iceland- How Iceland is governed- Constitution of the Republic of Iceland [online]. Goverment Offices of Iceland, [cit. 2016-02-06]. Dostupné online.  
  25. National Court (Landsdómur) [online]. Wikipedia, 29.1.2016, [cit. 2016-02-06]. Dostupné online.  
  26. Geir Haarde [online]. Wikipedia, 7.12.2015, [cit. 2016-02-06]. Dostupné online.  
  27. ICELAND ON REVIEW LINE- Iceland's Former PM Taken to Court [online]. 28.9.2012, [cit. 2016-02-06]. Dostupné online.  
  28. RAI. Islandský expremiér se podílel na krizi, trest ale nedostal [online]. Česká televize, 23.4.2012, [cit. 2016-02-06]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JANDA, Kenneth. Výzva demokracie: systém vlády v USA. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, 423 s. ISBN 80-85850-54-0.
  • KLÍMA, Jan. Dějiny Latinské Ameriky: vývoj oblasti, regionů a států. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2015, 584 s. ISBN 978-80-7422-368-6.
  • POSNER, Richard A.. An affair of state: the investigation, impeachment, and trial of President Clinton. Harvard University: Harvard University Press, 2000., 288 s., ISBN 978-0674003910
  • VOLCANSEK, Mary L.. Judicial Impeachment: Non called for justice. [s.l.] : University of Illinois Press, 1993, 208 s. ISBN 978-0252019616.

Související články[editovat | editovat zdroj]