Ignác Raška

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ignác Raška
Narození 1. srpna 1768
Kopřivnice
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 1824 (ve věku 55–56 let)
Kopřivnice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Příčina úmrtí souchotiny
Místo pohřbení starý hřbitov Kopřivnice
Bydliště Kopřivnice čp. 72[1]
Povolání podnikatel
Nábož. vyznání římskokatolické
Děti Jan Raška
Příbuzní Josef Raška (vnuk)
Adolf Raška (vnuk)
Adolf Raška mladší (pravnuk)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ignác Raška (1. srpna 1768 Kopřivnice[2]5. listopadu 1824 Kopřivnice[1]) byl český podnikatel.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodu kopřivnických Rašků. Rodové jméno Raška (Raschka) je v této části Moravy frekventované, ale kopřivničtí Raškové nebyli přímými příbuznými rodu Raschků z Příbora, ačkoliv se později obě rodiny propojily dvěma sňatky.[3] Byl zakladatelem a majitelem továrny na hliněné zboží v Kopřivnici. Pocházel ze zemanského rodu (svobodníci) a vyrůstal na rodinném statku. Od mládí se snažil o různé druhy podnikání. Koncem 18. století se pokoušel o těžbu uhlí v okolí Kopřivnice. Povolal do města havíře z Čech, ale dobové technické možnosti neumožňovaly najít sloj. Následně se snažil do saského Lipska vyvážet provazy a boty. Povoz naložený tímto zbožím mu ale po cestě do Lipska lidé v tehdejší bídě rozkradli. Dále se pokusil o obchod s husami na vývoz do Vídně. Během dlouhé cesty ale drůbež uhynula.[4]

V roce 1812 postavil v Kopřivnici několik dřevěných budov, v nichž se v první vypalovací peci pokusil vypálit hliněné zboží. Prvotní pokusy nebyly úspěšné, protože obsah první pece se spekl a znehodnotil. V regionu navíc chyběla kvalitní hlína i znalosti výroby keramiky. V slezské Ratiboři se ale seznámil s Janem Bartlem, odborníkem na keramiku, který se později stal jeho společníkem a spolu s ním založil továrnu na hliněné zboží v Kopřivnici. Podnik uspěl a stal se na několik desítek let jedním z hlavních průmyslových závodů v regionu.[4][3] Sortiment továrny tvořilo jednoduché spotřební zboží domácí potřeby jako talíře, hrníčky, kachle a kamna.[5] Od 20. let 19. století přibyla i produkce malovaného zboží. Z původních čtyř zaměstnanců stoupl počet dělníků v roce 1834 na cca 30.[4]

Ignác zemřel roku 1824 ve věku 56 let. Příčinou úmrtí byl Lungensucht (souchotiny).[1] Byl pochován na starém hřbitově v Kopřivnici. Rodinná hrobka Raškových vznikla až mnohem později. Byl uložen v jednoduchém hrobě s opukovým křížem.[3]

Další osudy firmy[editovat | editovat zdroj]

Už roku 1817 vedení firmy převzal Ignácův syn Jan Raška. Ten měl syny, kteří se později rovněž zapojili do provozu firmy. Byli jimi Josef Raška a Adolf Raška, oba narození roku 1825. Zejména Adolf Raška jako majitel a ředitel firmy přispěl k jejímu výraznému rozvoji. Působil i jako starosta Kopřivnice a poslanec Moravského zemského sněmu. Zemřel roku 1878. Po jeho smrti převzal rodinnou továrnu syn Adolf Raška mladší (narozen 1863).[3][4]

Adolf mladší se se roku 1899 spojil s majitelem vápenek ve Štramberku Josefem Barabášem a po krátké době mu prodal rodinnou továrnu v Kopřivnici. Bararáš firmu brzy odprodal Františku Kubíčkovi, od kterého ji koupil Ignác Schustal mladší. Ten byl švagrem Adolfa Rašky mladšího a vzhledem k jiným podnikatelským aktivitám pověřil řízením závodu roku 1905 opět původního majitele Adolfa Rašku. Po Schustalově smrti továrna přešla na manželku a na dcery Gertrudu a Helenu. Firmu ovšem nadále řídil Adolf Raška mladší. Na odpočinek odešel roku 1935 a vedení továrny převzal manžel Heleny, Arnošt Richter, nyní pod názvem Továrna na hliněné zboží Richter a Schustala. V této podobě podnik zastihla druhá světová válka. V roce 1942 byly výroba nuceně omezena a v roce 1945 byla na podnik uvalena nucená správa a firma byla začleněna do Moravských keramických závodů Brno a Moravskoslezských závodů Blansko, v 50. letech 20. století se pak stala součástí Hrušovské kameniny a Slezských cementáren. Nakonec došlo k jejímu začlenění do Moravských keramických závodů Rájec-Jestřebí jako závod 05 - Kopřivnice. Výroba zde skončila roku 1962. Výrobní areál byl převážně zbořen. Firmu připomíná stálá expozice v kopřivnickém muzeu.[4]

Historické prameny[editovat | editovat zdroj]

Štramberský kronikář Martin Baar uvádí: „…kopřivnický zeman Ignác Raška obdržel 7. června 1808 povolení na kutání uhlí a kovů na svém gruntě. Podnět k tomu dala skutečnost, že kamenný potok občas vymyl kusy uhlí, které lidé odnášeli domů a topili s nimi… K tomu účelu povolal Raška z Čech zkušené havíře, kteří založili pravidelnou šachtu a nakopali několik fur uhlí… Ale ložisko nenašli. Někteří tito havíři zůstali pak u zemana Rašky a pracovali v jeho továrně na kamenné zboží, např. Plzák. Jiní šli na Štramberk, kde přes 300 havířů kopalo železnou rudu na Ženklavsku, Životsku a jinde…“

Vzpomenutý kopřivnický zeman Ignác Raška byl muž bystrého ducha a neobyčejně podnikavý, nenechal se odradit počátečními neúspěchy. Z kroniky se dovídáme, že „v letech 1810 – 1811 byla v Kopřivnici u cesty vedoucí ze Štramberka do Kopřivnice postavena původně dřevěná továrna na kamenné zboží. Postavil ji kopřivnický zeman Ignác Raška, syn Václava Rašky, rovněž zemana..“. Ignác Raška začal s výrobou kamenného zboží a neměl o ní ani potuchy! Nenechal se odradit ani po několika nezdařených pokusech s pálením, kdy musel vypálené zboží z pecí dostávat krumpáčem. [6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. Matriční záznam o křtu
  3. a b c d MÜLLER, Marek: Podnikatelská elita jihovýchodního Kravařska v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století [online]. muni.cz [cit. 2016-06-16]. Dostupné online. (česky) 
  4. a b c d e To neznáte kameninu [online]. euro.cz [cit. 2016-06-16]. Dostupné online. (česky) 
  5. KOPŘIVNICE - Beskydy - O městě - Kopřivnice - Beskydy.cz
  6. Oficiální stránky KČT Kopřivnice >> O rozvoji průmyslu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Radoslav a Lubomír Hanzelkovi: Kopřivnice a její život v minulosti. Vydalo Muzeum Fojtství v Kopřivnici.