Iešige Tokugawa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Iešige Tokugawa
Tokugawa Ieshige.jpg
Narození 28. ledna 1712
Minato
Úmrtí 13. července 1761 (ve věku 49 let)
Manžel(ka) Masuko džó
Šišinin
Andžóin
Děti Ieharu Tokugawa
Šigejoši Tokugawa
Rodiče Jošimune Tokugawa a Šintokuin
Příbuzní Munetake Tokugawa
Munetada Tokugawa
Cunanori Tokugawa
Jorimoto Tokugawa
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ukázka kaligrafického písma Tento článek obsahuje japonský text.
Bez správné podpory asijských znaků se Vám mohou namísto kandži nebo kany zobrazovat otazníky, obdélníčky nebo jiné zástupné symboly.

Iešige Tokugawa (japonsky: 徳川 家重, Tokugawa Iešige; 28. ledna 1712 - 13. července 1761) byl devátým šógunem Tokugawské dynastie, který vládl od roku 1745 do svého odstoupení v roce 1760. Byl synem Jošimunea Tokugawy, vnukem Micusady Tokugawy, pravnukem Jorinobua Tokugawy a prapravnukem Iejasua Tokugawy.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Byl prvním synem Jošimunea Tokugawy a jeho matka byla dcerou Tadanao Okubo, známá jako Osuma no kata. Jeho dětské jméno bylo Nagatomi-maru. Ceremoniál dospělosti genpuku podstoupil v roce 1725. Jeho první manželka, Nami-no-mija, byla dcerou prince Fušimi-no-mija Kuninaga (伏見宮 邦永親王). Jeho druhá manželka, Okó, byla dcerou jednoho z dvořanů, který následoval jeho první manželku z Císařského dvora na dvůr šóguna do Eda. Tato druhá manželka, známá svou přátelskou povahou, byla matkou Iehara, který se stal dědicem Iešigea.[1]

Šógun Iešige (1745 - 1760)[editovat | editovat zdroj]

V Enkjó 2 se Iešige stal šógunem.[2]

Iešige trpěl chronickou chorobou dýchání a několika řečovými defekty. Jošimuneův výběr Iešigea za svého dědice vyvolal velké neshody v šógunátu kvůli jeho mladším bratrům Munetaku Tokugawovi a Munetadu Tokugawovi, kteří se zdáli mnohem vhodnějšími kandidáty. Jošimune trval na svém rozhodnutí v souladu s konfuciálním principem primogenitury; Iešige pokračoval v úloze formální hlavy šógunátu. Jošimune řídil státní záležitosti i po svém oficiálním odchodu do ústraní v roce 1745. Jeho pozornost měla za cíl ujistit se, že Iešige je ve svém úřadě v bezpečí. Iešige zůstal šógunem až do roku 1760.

Iešige se nezajímal o vládní záležitosti a nechal všechny rozhodnutí na svém komorníkovi Tadamicu Ooka (1709-1760). Oficiálně se vzdal úřadu šóguna v roce 1760, přijal titul Ógošo a jmenoval svého prvního syna Ieharu Tokugawa za 10. šóguna. Zemřel následující rok.

Iešigeho druhý syn, Šigejoši Tokugawa, se stal zakladatelem klanu Šimizu Tokugawa, který spolu s Tajasu a Hitocubaši (založenými mladšími bratry Iešigea) se stali gosankjó, třemi vedlejšími větvemi klanu Tokugawa, ze kterých mohli být v budoucnosti vybráni šóguni, pokud by vymřela hlavní linie. Připojili se k existujícím třem vedlejším větvím gosanke, v kterých se narodil i otec Iešigea, Jošimune.

Iešigeho vláda, pronásledovaná přírodními katastrofami, korupcí, obdobími hladu, nouzí obchodníků a jeho neohrabaností v řešení těchto problémů, byla velmi slabá.

Iešigeho posmrtný titul byl Džunšin-in a jeho hrob byl v mauzoleu rodiny Tokugawa v Zódžó-dži v okrese Šiba v Edě. Jeho pozůstatky byli exhumované a podrobené vědeckému zkoumání v letech 1958-1960. Bylo zjištěné, že jeho zuby byly zahnuté a zdeformované, v souladu s historickými záznamy byla jeho řeč defektní a jeho krevní skupina byla typu A.

Éry Iešigeho vlády[editovat | editovat zdroj]

Roky, v kterých byl Iešige šógunem, jsou specificky identifikovány více než jedním názvem éry nebo nengó.[2]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Tokugawa Ieshige na slovenské Wikipedii a Tokugawa Ieshige na anglické Wikipedii.

  1. SCREECH, Timon. Secret Memoirs of the Shoguns: Isaac Titsingh and Japan, 1779-1822. RoutledgeCurzon : London, 2006. ISBN 0-7007-1720-X. S. 130.  
  2. a b TITSINGH, Isaac. [Siyun-sai Rin-siyo/Hayashi Gahō, 1652], Nipon o daï itsi ran; ou, Annales des empereurs du Japon. Paris : Oriental Translation Fund of Great Britain and Ireland, 1834. Dostupné online. S. 418.