Hylobates

Hylobates
	Gibon lar (Hylobates lar)
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Třída	savci (Mammalia);
Řád	primáti (Primates);
Podřád	Haplorhini;
Infrařád	opice (Simiiformes);
Oddělení	úzkonosí (Catarrhini);
Nadčeleď	hominoidi (Hominoidea);
Čeleď	gibonovití (Hylobatidae);
Rod	gibon (Hylobates); Illiger, 1811
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hylobates (česky gibon, toto jméno se však užívá pro několik rodů) je typový rod gibonovitých primátů (Hylobatidae). K roku 2026 zahrnuje druhy gibon tmavoruký (H. agilis), gibon bělobradý (H. albibarbis), gibon malý (H. klossii), gibon lar (H. lar), gibon stříbrný (H. moloch), gibon Müllerův (H. muelleri), gibon kápový (H. pileatus) a gibony bez českého jména Hylobates abbotti a Hylobates funereus.^[1] Počet uznávaných druhů rodu Hylobates byl však během historie proměnlivý a zejména ve starších systémech se lze setkat s konceptem, při němž jsou do jediného rodu Hylobates řazeny všechny druhy gibonů.^[2] Za popisnou autoritu rodu je pokládán německý přírodovědec Johann Karl Wilhelm Illiger (1811).

Giboni rodu Hylobates se vyskytují od severní Číny přes Thajsko, jižní Myanmar, východní Kambodžu, Malajský poloostrov až po Sumatru, Jávu, Borneo a také menší Mentavejské souostroví blízko Sumatry, kde žije endemitně gibon malý. Areál výskytu gibonů rodu Hylobates protíná areál výskytu pouze jediného dalšího giboního rodu: Symphalangus.^[1]

Giboni rodu Hylobates jsou ve srovnání s ostatními rody gibonovitých spíše menší, gibon malý představuje vůbec nejmenšího žijícího zástupce celé čeledi. Jmenovaný druh se však svými charakteristikami odchyluje i od ostatních zástupců rodu Hylobates, kteří bývají sdružováni do tzv. skupiny gibona lar neboli gibona bělorukého. Tito giboni bývají větší, nemají tak řídkou srst, často mívají proměnlivé zbarvení srsti a odlišují se i ekologickými charakteristikami – mj. jídelníček gibona malého sestává z asi tří čtvrtin z plodů a z jedné čtvrtiny ze živočišných bílkovin, zatímco giboni ze skupiny lar mají generalizovanější stravu založenou na plodech, dále na listí a konečně i na hmyzu, vejcích či drobných obratlovcích.^[3]

Od ostatních rodů gibonů odlišuje gibony rodu Hylobates rozdílný počet chromozomů: jejich karyotyp činí 2n = 44.^[2] Mezi jednotlivými uznávanými druhy existují četné hybridní zóny.^[1]

Odkazy

Reference

1 2 3 FLEAGLE, John G.; BADEN, Andrea L.; GILBERT, Christopher C. Primate adaptation and evolution. 4. vyd. London, San Diego, Cambridge: Academic Press, 2026. ISBN 978-0-12-815809-8. S. 174–179. (anglicky)
1 2 ROOS, Christian. Phylogeny and classification of gibbons (Hylobatidae). In: REICHARD, Ulrich H.; HIRAI, Hirohisa; BARELLI, Claudia. Evolution of gibbons and siamang: phylogeny, morphology, and cognition. New York: Springer, 2016. ISBN 978-1-4939-5614-2. S. 151–165. (anglicky)
↑ VANČATA, Václav. Primatologie – Díl 2. Catarrhina - opice a lidoopi. Praha: Univerzita Karlova, 2003. S. 108–121.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Hylobates na Wikimedia Commons
Taxon Hylobates ve Wikidruzích

[:0-1] 1 2 3 FLEAGLE, John G.; BADEN, Andrea L.; GILBERT, Christopher C. Primate adaptation and evolution. 4. vyd. London, San Diego, Cambridge: Academic Press, 2026. ISBN 978-0-12-815809-8. S. 174–179. (anglicky)

[Phylogeny_and_classification_of_gibbons-2] 1 2 ROOS, Christian. Phylogeny and classification of gibbons (Hylobatidae). In: REICHARD, Ulrich H.; HIRAI, Hirohisa; BARELLI, Claudia. Evolution of gibbons and siamang: phylogeny, morphology, and cognition. New York: Springer, 2016. ISBN 978-1-4939-5614-2. S. 151–165. (anglicky)

[:1-3] VANČATA, Václav. Primatologie – Díl 2. Catarrhina - opice a lidoopi. Praha: Univerzita Karlova, 2003. S. 108–121.

[1]

[2]

[3]