Hornosaské dialekty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hornosaské dialekty
(Obersächsische Dialekte)
Středoněmecké dialekty po roce 1945
Středoněmecké dialekty po roce 1945
RozšířeníSasko, Sasko-Anhaltsko, Durynsko
Počet mluvčíchnení znám
Klasifikace
PísmoLatinka
Postavení
Regulátornení stanoven
Úřední jazyknení úředním
Kódy
ISO 639-1není
ISO 639-2není
ISO 639-3sxu
Ethnologuesxu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hornosaské dialekty (německy Obersächsische Dialekte) je část skupiny durynsko-hornosaských dialektů, které patří k nářečím východní střední němčiny a kterými se mluví v Sasku, na jihovýchodě Saska-Anhaltska a ve východních částech Durynska. Dělí se na dialekty osterlandské a míšeňské. Hornosaské dialekty hraničí s durynskými, ostfälskými, severohornosasko-východobarvorskými, slezskými, severobavorskými a východofranskými dialekty. V běžném jazyce jsou tato nářečí označována jako sasština, což ovšem není dialekt v užším slova smyslu, nýbrž saský regiolekt.

Základní znaky[editovat | editovat zdroj]

Jako mnohá jiná německá nářečí znají také hornosaské dialekty změnu retné hlásky ze středoněmeckého /ö/, /öː/, /ü/, /üː/ a /üe/ zu /e/, /eː/, /i/ a /iː/, takže „böse“ je vyslovováno jako beese a „Bühne“ jako Biine. S jinými nářečními skupinami mají rovněž společné oslabování konsonant, např. Kardoffeln místo „Kartoffeln“ a Babba místo „Papa“. Stejně jako v téměř celém východním středním Německu je i středoněmecká ë redukováno na /a/, takže hornosaské Schwaster znamená „Schwester“, schlacht „schlecht“. Stejně jako v Durynsku apokopa do značné míry chybí, proto dialektické balde nebo im Hause, nikoliv jako ve většině ostatních německých dialektů: bald, im Haus. Na rozdíl od Durynských dialektů se infinitiv vyslovuje s -en, nikoliv -e. Společným znakem s východním durynským nářečím je to, že středněhornoněmecké dvojhlásky jsou vyslovovány jako jeden vokál /ei/, /ou/, /öi/, např. Been místo „Bein“ a Boom místo „Baum“, čemuž odpovídá krušnohorské a vogtlandtské dlouhé /aː/. V závislosti na fonetice, a tedy regionálně výrazně odlišně se mění stoupání středohornoněckého /eː/, /o/ a /oː/ do /iː/, /u/ a /uː/, takže „Schnee“ se vysloví jako Schnii, „Ofen“ jako Ufen, „Tochter“ jako Duchter nebo ještě regionálnější Vulg namísto „Volk“.

Slovník hornosaských nářečí byl publikován ve čtyřsvazkovém díle Wörterbuch der obersächsischen Mundarten v letech 1994–2003.

Současná situace[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1953 uvedl Rudolf Grosse ve své studii o míšeňských dialektech a zdejším hovorovém jazyce, že původní dialekt mezi Cvikovskou Muldou a Labem téměř vymřel, takže bylo těžké najít jeho mluvčí.[1] Podle Beata Siebenhaara hornosaský dialekt – ve smyslu uzavřeného jazykového systému s jasnými pravidly výslovnosti, slovotvorby a syntaxe – z velké části vymřel již v druhé polovině 19. až na počátku 20. století. Od té doby byly základní dialekty nahrazeny regiolekty, které mají v závislosti na místě, regionu a mluvčím různé znaky východní střední němčiny.[2][3][4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Obersächsische Dialekte na německé Wikipedii.

  1. GROSSE, Rudolf. Mundart und Umgangssprache im Meißnischen. Zeitschrift für Mundartforschung. 1953, Band 21.4, s. 240. (německy) 
  2. SIEBENHAAR, Beat. Ein Leipziger Sprachforscher ist sich sicher: Sächsischer Dialekt weitgehend ausgestorben. Leipziger Internet Zeitung [online]. LZ & L-IZ.de, 2011-02-17 [cit. 2020-12-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-26. (německy) 
  3. SIEBENHAAR, Beat; BÖGER, Heidrun. Sächsisch stirbt aus : Schweizer Experte forscht an der Uni Leipzig. Neues Deutschland [online]. Neues Deutschland Druckerei und Verlag GmbH, 2011-07-06 [cit. 2020-12-06]. Dostupné online. (německy) 
  4. ROCHOLL, Marie Josephine. Ostmitteldeutsch – eine moderne Regionalsprache? : eine Untersuchung zu Konstanz und Wandel im thüringisch-obersächsischen Sprachraum. Hildesheim ; Zürich ; New York: Olms, 2015. vii, 370 s. (Deutsche Dialektgeographie ; 118). ISBN 978-3-487-15275-2. (německy) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BECKER, Horst. Sächsische Mundartenkunde : Entstehung, Geschichte und Lautstand der Mundarten des obersächsichen Gebietes. Příprava vydání Gunter Bergmann. 2. vyd. Halle: Niemeyer, VEB, 1969. 271 s. (německy) 
  • BERGMANN, Gunter. Upper Saxon. In: RUSS, Charles V. J. The Dialects of Modern German : a Linguistic Survey. London: Routledge, 1990. ISBN 0-415-00308-3. S. 290–312. (anglicky)
  • Die obersächsische Sprachlandschaft in Geschichte und Gegenwart. Příprava vydání Rainer Hünecke, Karlheinz Jakob. 1. vyd. Heidelberg: Winter, 2012. 361 s. ISBN 978-3-8253-5973-7. (německy) 
  • GROSSE, Rudolf. Mundart und Umgangssprache im Meißnischen. Zeitschrift für Mundartforschung. 1953, Band 21.4, s. 240. (německy) 
  • ROCHOLL, Marie Josephine. Ostmitteldeutsch – eine moderne Regionalsprache? : eine Untersuchung zu Konstanz und Wandel im thüringisch-obersächsischen Sprachraum. Hildesheim ; Zürich ; New York: Olms, 2015. vii, 370 s. (Deutsche Dialektgeographie ; 118). ISBN 978-3-487-15275-2. (německy) 
  • SCHIRMUNSKI, Viktor M. Deutsche Mundartkunde : vergleichende Laut- und Formenlehre der deutschen Mundarten. Frankfurt, M. ; Berlin ; Bern ; Bruxelles ; New York, NY ; Oxford ; Wien: Lang, 2010. 832 s. ISBN 978-3-631-59973-0. (německy) 
  • SIEBENHAAR, Beat. Der sächsische Dialekt. In: DONATH, Matthias; THIEME, André. Sächsische Mythen. Leipzig: Edition Leipzig, 2011. Dostupné online. ISBN 978-3-361-00660-7. S. 91–99. (německy)
  • SIEBENHAAR, Beat. Ostmitteldeutsch : Thüringisch und Obersächsisch. In: HERRGEN, Joachim; SCHMIDT, Jürgen Erich. Deutsch: Sprache und Raum. Ein Internationales Handbuch der Sprachvariation (= Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft; Bd. 30/4). Berlin: de Gruyter, 2019. ISBN 978-3-11-026129-5. S. 407–435. (německy)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]