Homosexualita v Japonsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kitagawa Utamaro "Klient lubrikující prostituta", výtisk z F. M. Bertholetovy kolekce - konec 18. století

Historické prameny ohledně mužů majících sex s muži v Japonsku sahají až do starověku. Odborná veřejnost ze západu došla k následujícím závěrům ohledně postavení homosexuality v Japonsku.

S nástupem moderní doby se v Japonsku objevilo několik zákonů limitujících chování sexuální chování. Anální styk neboli sodomie se stal ilegálním v r. 1872, nicméně jeho platnost neměla dlouhého trvání, neboť jej ihned po sedmi letech zrušil nový trestní zákoník z roku 1880 vytvořený podle vzoru Code civil.[1]

Mezi historicky známé praktiky identifikované odborníky jako znak homosexuality patří shudō (衆道), wakashudō (若衆道) a nanshoku (男色).

Mezi moderní názvy označující homosexualitu patří (nihongo3|doslova stejnopohlavní milenec|同性愛者|dōseiaisha), (nihongo3|gay|ゲイ|gei), (nihongo3||ホモ|homo), (nihongo3|homosexuál|ホモセクシャル|homosekusharu), (nihongo3|les|レズ|rezu), a (nihongo3|lesba|レズビアン|rezubian).

Starověk a středověk[editovat | editovat zdroj]

Termínem (nihongo3||男色|nanshoku|lze jej přečíst i jako danshoku) se v japonské a čínské literatuře označuje charakter či jev, který vykazuje znaky "mužských barev". Barva (nihongo2|色) znamená sexuální vzplanutí mezi Čínou a Japonskem. Tohoto výrazu bylo všeobecně užíváno k označení určité formy sexu mezi muži v premoderním Japonsku. Dále se užívalo také slovo (nihongo3||衆道|shudō|zkrácená verze slova wakashudō, "cesta dospívajících chlapců") k označení starších pracovníků. Japonské tradiční označení nanshoku vzniklo za velké části podle čínského vzoru - viz homosexualita v Číně.

Nejvíce nejasností až záhad ohledně lásky mezi lidmi téhož pohlaví existuje v antických pramenech, navíc jsou velmi nespolehlivé a nepřesné. Všeobecně známá teze je, že se běžná náklonnost mezi přáteli a láska mezi lidmi stejného pohlaví považovaly za jedno a totéž. Nicméně určité zprávy tu jsou, především z Období Heian což je cca 11. století. V románu spisovatelky Murasaki Šikibu Příběh prince Gendžiho se pravidelně objevovalo téma mužů okouzlených krásou mládí. V jedné části románu je hlavní postava odmítnutá ze strany jedné dámy, a tak namísto s ní stráví společnou noc s jejím mladším bratrem.

Gendži si přivedl jinocha dolů k sobě ... Gendži svým čtenářům v této části sděluje, že shledal chlapce atraktivnějším než je jeho citově nepřístupná sestra.[2]

Příběh prince Gendžiho však není jedinou dochovalou historickou zmínkou o homosexualitě v japonské kultuře té doby. Je zde i další literatura s homosexuální tematiku. V některých se dokonce i objevují zmínky o homosexuálních vztazích císařů s pohlednými chlapci, které se vydržovali za účelem soulože s nimi.[3]

Kromě homosexuality se dají nalézt i "problémy genderové identity", jichž si v dalších literárních spisech všímá historik Garry Leupp. Příkladem je příběh platonické lásky k dívce oblékající se jako chlapec v jednom z děl té doby.

Monastická láska mezi lidmi stejného pohlaví[editovat | editovat zdroj]

Několik autorů poukazuje na silnou historickou tradici otevřené bisexuality a homosexuality mezi muži v buddhistických institucích v Japonsku. Zatímco duchovní v Tendai a Genshin homosexualitu silně zatracovali coby amorální chování, ostatní jejich kritiku označovali jako nesouladnou s buddhistickou naukou, neboť akolyta není sám sebou.[4][5]

Starý buddhista, Utagawa Kuniyoshi

Milostné vztahy Nanshoku mezi obyvateli klášterů byly typicky založené na pederastii: intimním vztahu mezi mužem a chlapcem, který ještě není považován za dospělého muže. Starším partnerem označovaným jako nenja ("milenec" nebo "ctitel") byl často mnich, kněz či opat, zatímco mladší partner býval zpravidla (nihongo|akolyta|稚児|chigo) v prepubertálním nebo adolescentním věku.[6] Vztah většinou končil dosažením dospělosti nebo opuštěním kláštera. Obě strany byly vedeny k tomu, aby se svým vztahem zacházeli seriózně s vysokou vzájemnou úctou a nenja býval často žádán k podepisování čestného prohlášení o věrnosti.[7] Mimo kláštery se mnichové často stávali klienty mužské prostituce, prostřednictvím níž dávali plně volný průchod svým zvláštním zálibám.[8]

Tradiční japonská nebuddhistická náboženství se nikdy nestavěly vůči homosexualitě v negativním slova smyslu.[9] Umělci v Období Edo cítili vyloženě potřebu znázorňovat anální sex skoro ve všech svých dílech.[10] Během období Tokugawa někteří ze šintoistických bohů, zejména Hachiman, Myoshin, Shinmei a Tenjina, přicházeli na svět za účelem boží ochrany lásky nanshoku (milostný vztah mezi muži).[10] Básník a prozaik této doby Ihara Saikaku si ve svém díle Nihonšoki sám střílel z faktu, že po první tři generace se v boží genealogii zatím neobjevily žádné ženy. Bohové si dosud museli pouze užívat potěšení z homosexuálních vztahů, " takto argumentoval Saikaku pro objasnění skutečného původu "nanshoku".[10]

Láska mezi osobami stejného pohlaví v armádě[editovat | editovat zdroj]

Mužský pár na futonu: Muž odpočívající s jiným wakashū a zároveň konverzující s dalším. Možná první erotické vyobrazení nanshoku a zároveň i první ručně malovaný obraz ukiyo-e v Šunze. Počátek 80. let 17. století.
Hishikawa Moronobu (1618–94); Ôban format, 10.25" × 15"; Sumi ink a barva na papíře; soukromá kolekce

Kromě duchovní sféry se homosexualita dostala i do samurajských řad, kde byla vysoká poptávka po mladém chlapci wakashū, což je věková kategorie chlapců, kteří musejí být asimilováni mezi válečníky zkušenějšími muži. Mužům bylo povoleno udržovat s těmito chlapci konsensuální intimní vztah, a to až do jejich dozrání. Do té doby byl jejich vztah oficiálně brán jako jakýsi "bratrský kontrakt"[11], který mohl později přerůst v něco vážnějšího, pokud si oba partneři čestně přislíbili věrnost. Tato praxe, spolu s klerikální pederastií, se časem vyvinula v kodifikovaný systém věkově strukturované homosexuality známé jako shudō, zkrácená verze wakashūdo, podle filozofického konceptu souvisejícího s čínským taoismem wakashū.[12] Starší partner měl ve své roli nenja předat svému mladšímu protějšku wakashū válečné dovednosti, bojovou etiketu a samurajský kodex cti, což spočívalo i v silně vyvinuté morálce staršího partnera, jehož povinností bylo předat tyto hodnoty svému protějšku; proto také bylo wakashū' často popisováno jako vzájemně intimní vztah se vzájemně zušlechťovacím efektem.[13] V přímém důsledku byly obě strany nuceny si slíbit doživotní loajalitu a být si navzájem nápomocni ve feudálních povinnostech a v čestných záležitostech jako např. soubojích a vendetách. Ačkoliv intimní vztah mezi muži končil dosažením věku, ideálně stále přetrvával a rozvíjel se v doživotní přátelské pouto. V tomto období bylo pro obě strany zapovězeno mít sex se ženami a v momentě, kdy chlapec dosáhl věku, oba měli možnost najít si jiného wakashū milence.

Stejně jako později byly v samurajských vztazích shudō striktně definovány role; nenja byl vyobrazován jako aktivní, nadržený a penetrující partner, zatímco mladší sexuálně vnímavý wakashū byl vyobrazován jako ten, kdo se oddává touze svého nenji svojí láskou, loajalitou a náklonností víc než pohlavním pudem. V samurajských řadách bylo dospělým mužům zakázáno přebírat roli wakashū; toto bylo určeno pouze adolescentním chlapcům (nebo později, mužům nižší úrovně), kteří se mohli stávat terčem homosexuální touhy.[14] Jsou známy případy vztahů shudō, kdy byly mezi oběma partnery různé věkové rozdíly, nicméně pokaždé zachováno jasné vymezení rolí na nenja a wakashū.

Muž a chlapec, Miyagawa Isshō, cca r. 1750; Jeden z deseti ručně srolovaných šunga panelů (kakemono-e); materiál: sumi, barva, gofun a hedvábí

Láska mezi osobami stejného pohlaví ve střední vrstvě obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Japonská společnost byla odjakživa sama o sobě dost sofistikovaná, i přesto si však v oblasti homosexuality přisvojila některé zvyky ze samurajských řad, nicméně tady se milostný vztah shudō stával spíše komerční záležitostí. Mužští prostituti (kagema) často z řad herců divadla kabuki obstarávající jak mužskou, tak i ženskou klientelu, svojí činnost vykonávali navzdory vzrůstající restrikci.[15] Většinu těchto prostitutů, vč. herců divadla kabuki, tvořili smluvní služebníci, kteří byli do nevěstinců nebo divadel zaprodáni ještě jako děti, s obvyklou desetiletou lhůtou sjednané práce.[16] Intimní vztahy mezi kupci a najatými mladíky byly rovněž dost časté, což se také stávalo i předmětem tematiky erotických příběhů a populárních žertů.[17] Mladí kabuki herci živící se prostitucí obvykle pracovali v zákulisí a slávy se jim dostávalo v podobné míře, jaké se dnes těší současné mediální hvězdy, díky čemuž získávali velkou popularitu v řadách japonské smetánky.[18] Hercům onnagata (ženská role) a wakashū-gata (role adolescentního chlapce) se dostávalo všeobecně stejného ocenění ze strany mužů a žen,[19] a rovněž se stávali předmětem zájmu šungského výtvarného ztvárnění nanshoku a dalších uměleckých děl zabývajících se touto tematikou, které obvykle přerůstali až ve status bestselleru.[20]

Mužští prostituti a herci živící se poskytováním sexuálních služeb mužské klientele tvořili výhradně věkovou kategorii wakashū. Na dospělé muže se nepohlíželo jako na sociálně akceptovatelné sexuální partnery jiných mužů.

A wakashū (oblékající si šál) se za zády svého patrona líbá s ženskou nevěstkou.Nishikawa Sukenobu, cca 1716–1735. Ručně malovaný obraz.

Umění a literatura[editovat | editovat zdroj]

Homosexuální láska tvořila nedílnou součást nespočtu uměleckých děl, z nichž je většina přeložená do anglického jazyka. Nicméně tyto překlady jsou přístupné pouze pro Ihara Saikaku, který byl autorem hlavního charakteru v díle Největší milovník (1682), Jippensha Ikku, autora gay postav v pozdní publikaci předmluvy k Shankově klisně (1802 a násl.), a Ueda Akinari, autor homosexuálního buddhistického mnicha v Příbězích měsíčního svitu a deště (1776). Homosexualita však nebyla pouze předmětem literárních děl, ale i oblastí inspirace největších a nejznámějších malířů té doby Hokusaie a Hirošige proslulé svými ukiyo-e "obrazy plovoucího světa", kde se objevuje konkrétně v šungské části znázorňující erotiku, jedná se o "obrazy jara".[21]

Nanshoku nebyl považován za nekompatibilní s heterosexualitou; knihy erotických maleb, jejichž námětem bylo nanshoku často vyobrazovaly jak mladé ženy (konkubíny mekake, nebo prostituti jōrō), tak i atraktivní adolescentní chlapce (wakashu) a mladé crossdressery (onnagata). Vskutku několik děl dávalo najevo, že by valná část "záviděníhodných poloh" měla být přístupná jak pro jōrō, tak i pro wakashū.[22] Obdobně i zde byly ženy považovány za přítažlivé jak pro wakashū, tak i pro onnagatu, což znamenalo předpoklad zpětného zájmu ze strany těchto mladých mužů.[22] Proto jsou i dnes v moderní terminologii považováni oba praktikanti nanshoku za bisexuální.[23] Muži, kteří byli zapřísáhlí homosexuálové, se často značovali jako muži nenávidějící ženy navzdory faktu, že tento termín je často zaměňován s patologickou nenávistí vůči ženám ve všech sociálních sférách, což samo sebou nemá s muži majícími stejnopohlavní partnery nic společného.[24]

Homosexualita v moderním Japonsku[editovat | editovat zdroj]

I přes vývoj událostí posledních dní, kdy se v Japonsku čím dál více dostává do povědomí otevřená gay scéna, zejména v metropolích jako je Tokyo a Osaka, japonští gayové a lesby svojí orientace často tají a vstupují do manželství s lidmi opačného pohlaví.[25]

Politika a právo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku LGBT práva v Japonsku.

Japonsko nemá žádné zákony proti souloži mezi lidmi stejného pohlaví a má na regionální úrovni legislativu částečně chránící homosexuální jednotlivce. Kromě toho existuje i určitá právní ochrana pro transgender osoby.

Konsensuální pohlavní styk mezi legálně způsobilými osobami není protiprávní, ale některé japonské prefektury mají vyšší věk legální způsobilosti k pohlavnímu styku pro homosexuály, než pro heterosexuály.

Japonské občanské právo nechrání sexuální menšiny před diskriminací na celostátní úrovni. Nicméně na regionální úrovni určitá právní ochrana je. Tokijská vláda přijala zákon platný pro hlavní město, který zakazuje diskriminaci jiných sexuálních orientací v pracovněprávních vztazích.

Hlavní politické strany vyjadřují určitou podporu a otevřenost pro řešení problematiky práv sexuálních menšin. I přes obdržená doporučení ze strany Rady pro podporu lidských práv nepřijal japonský parlament dosud nový občanský zákoník chránící práva jiných sexuálních orientací v celé zemi.

V politické sféře se však začínají objevovat první osoby veřejně se hlásící k jiné sexuální orientaci. Mezi ně patří Kanako Otsuji, členka parlamentu původem z Osaky, první otevřeně lesbická Japonka (svůj coming out provedla v r. 2005) a Aya Kamikawa, první otevřený transgender úředník v Tokiu (coming out provedl v r. 2003).[26]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Homosexuality in Japan na anglické Wikipedii.

  1. Anne Walthall. Review of Pflugfelder, Gregory M., Cartographies of Desire: Male-Male Sexuality in Japanese Discourse 1600–1950. Archivováno 27. 6. 2007 na Wayback Machine H-Japan, H-Net Reviews. May 2000.
  2. The Tale of Genji. Edward G. Seidensticker (trans.) p. 48.
  3. LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1999. Dostupné online. ISBN 0-520-20909-5. S. 26. (anglicky) 
  4. Leupp, Gary (1995). Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. p. 31
  5. Faure, Bernard (1998). The Red Thread: Buddhist approaches to sexuality p. 209
  6. CHILDS, Margaret. Chigo Monogatari: Love Stories or Buddhist Sermons?. Monumenta Nipponica. Sophia University, 1980, s. 127–51. DOI:10.2307/2384336. (anglicky) 
  7. PFLUGFELDER, Gregory M. Cartographies of desire: male–male sexuality in Japanese discourse, 1600–1950. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 39–42. (anglicky) 
  8. PFLUGFELDER, Gregory M. Cartographies of desire: male–male sexuality in Japanese discourse, 1600–1950. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 75. (anglicky) 
  9. The Greenwood encyclopedia of LGBT issues worldwide, Volume 1, Chuck Stewart, p.430; accessed through Google Books
  10. a b c LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1999. Dostupné online. ISBN 0-520-20909-5. S. 32–34. (anglicky) 
  11. LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1999. Dostupné online. ISBN 0-520-20909-5. S. 53–54. (anglicky) 
  12. PFLUGFELDER, Gregory M. Cartographies of desire: male–male sexuality in Japanese discourse, 1600–1950. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 26. (anglicky) 
  13. PFLUGFELDER, Gregory M. Cartographies of desire: male–male sexuality in Japanese discourse, 1600–1950. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 70–71. (anglicky) 
  14. PFLUGFELDER, Gregory M. Cartographies of desire: male–male sexuality in Japanese discourse, 1600–1950. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 252. (anglicky) 
  15. LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 70–78, 132–134. (anglicky) 
  16. LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 69, 134–135. (anglicky) 
  17. LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 77. (anglicky) 
  18. Gay love in Japan – World History of Male Love. www.androphile.org [online]. [cit. 13-01-2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 02-07-2007. 
  19. LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 90–92. (anglicky) 
  20. LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 88. (anglicky) 
  21. Japanese Hall. www.androphile.org [online]. [cit. 16-01-2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 03-03-2016. 
  22. a b MOSTOW, Joshua S. Gender and power in the Japanese visual field. Redakce Joshua S. Mostow, Norman Bryson, Maribeth Graybill. [s.l.]: University of Hawaii Press, 2003. ISBN 0-8248-2572-1. Kapitola The gender of wakashu and the grammar of desire, s. 49–70. (anglicky) 
  23. LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 95–97. (anglicky) 
  24. LEUPP, Gary P. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. [s.l.]: University of California Press, 1997. ISBN 0-520-20900-1. S. 102. (anglicky) 
  25. Elizabeth Floyd Ogata. 'Selectively Out:' Being a Gay Foreign National in Japan [online]. The Daily Yomiuri (on Internet Archive), 2001-03-24 [cit. 2006-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-06-17. (anglicky) 
  26. Setagaya OKs transsexual's election bid

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bornoff, Nicholas. Pink Samurai: Love, Marriage & Sex in Contemporary Japan.
  • Leupp, Gary. Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. Los Angeles, California: University of California Press, 1997.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Sexualita ve starověkém Japonsku[editovat | editovat zdroj]

Anglickojazyčné prameny[editovat | editovat zdroj]

Další[editovat | editovat zdroj]