Homocon
Homocon je výraz označující, zejména v anglo-americkém prostředí, zástupce konzervativního názorového proudu v LGBT hnutí. Doslova homocons = homosexual conservatives = homosexuální konzervativci.
Použití termínu[editovat | editovat zdroj]
K autorství termínu se zpětně přihlásil americký žurnalista a spisovatel Richard Goldstein, autor publikace Homocons: The Rise of the Gay Right (2003). Původně byl míněn jako pejorativní, ale nakonec se ujal jako v podstatě neutrální.[1] Byl použit ve vztahu ke skupině publicistů, mezi nimiž byli např. literární kritik Bruce Bawer či žurnalista a politolog Andrew Sullivan. Tato skupina představovala v polovině 90. let 20. století jakousi „kontrarevoluci“ vůči liberálnímu proudu amerického LGBT hnutí a jeho zasazení do kontextu sexuální revoluce.
Program[editovat | editovat zdroj]
Homocons se vyhraňovali vůči pojetí gay minority jako společenství narušujícího všechny společenské zvyklosti, distancovali se od mediálně oblíbené teatrální přesexualizovanosti v rámci průvodů gay hrdosti a od sexuality coby středobodu gay identity, odmítali „queer“ coby zastřešující pojem pro neheterosexuální identity a spojování s levicovými či revolučními skupinami. Usilovali o společensko-politickou integraci na základě sdílených konstruktivních a v podstatě konzervativních hodnot (včetně náboženství). Zejména kladli důraz na konzervativní potenciál gay identity a na trvalé partnerské svazky akceptované společností jako legitimní životní forma.
Bawer a Sullivan také kritizovali současný americký náboženský fundamentalismus, který se podle nich neprávem označuje jako konzervatismus či tradicionalismus, neboť ty by měly být schopny reagovat na proměny světa kultivovaně a otevřeně, nikoli hystericky a nenávistně, tedy mimo jiné by neměly být homofobní.[1]
Ačkoli jiní výrazní autoři, kteří by „hnutí homoconů“ dále rozvíjeli, se dosud neobjevili, resp. zastánci konzervativního proudu se neoznačují za homocony nebo se nehlásí přímo k odkazu Bawera a Sullivana, tito autoři pojmenovali reálně existující tendence uvnitř gay komunity. Skutečností je, že od 90. let 20. století se centrálním tématem gay aktivismu i oponentního nábožensko-pravicového aktivismu stalo legislativní uznání partnerských svazků osob stejného pohlaví (tzv. registrovaného partnerství či jiných forem včetně stejnopohlavního manželství).
Kritika[editovat | editovat zdroj]
Tato skupina sklidila kritiku ze strany těch gay akademiků, novinářů a aktivistů, kteří podporovali pokračování sexuální revoluce a zpochybňování tradičních hodnot, rozvíjeli queer identity a udržovali levicové politické aliance. Kromě ideologických argumentů (blízkost k pravicové Republikánské straně) či psychoanalytických argumenů (údajné osobní problémy autorů) se kritika ve své věcné rovině opírala o sociologické argumenty, totiž že homocony proklamovaná „normalita“ gay osob je použitelná jen pro bílé, maskulinní, středostavovské a společensky úspěšné muže, zatímco ponechává stranou všechny ostatní, kteří se nemohou takto „adaptovat“. Z druhé strany byli homoconi odmítáni i konzervativní scénou s odůvodněním, že homosexualita je špatná v každém případě.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- PUTNA, Martin C. Křesťanství a homosexualita v USA. Souvislosti. 2009, roč. 20, čís. 4, s. 46–61. ISSN 0862-6928.
- PUTNA, Martin C. Křesťanství a homosexualita: Pokusy o integraci. Praha: Torst, 2012. ISBN 978-80-7215-434-0. Kapitola Pokusy o společensko-politickou integraci: homoconi a jejich queer oponenti, s. 49–62.
- GOLDSTEIN, Richard. Homocons: The Rise of the Gay Right. Londýn, New York: Verso, 2003. 113 s. Dostupné online. ISBN 1-85984-414-6. (anglicky)
- ROBINSON, Paul. Queer Wars: The New Gay Right and Its Critics. Chicago: The University of Chicago Press, 2005. 170 s. Dostupné online. ISBN 0-22672-200-7. (anglicky)
- BAWER, Bruce. Beyond Queer. Challenging Gay Left Orthodoxy. New York: The Free Press, 1996. 327 s. Dostupné online. ISBN 0-68482-766-2. (anglicky)