Hlodáš nízký
 Hlodáš nízký | |
|---|---|
 Kvetoucí hlodáš nízký (Ulex minor) | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | bobotvaré (Fabales) |
| Čeleď | bobovité (Fabaceae) |
| Podčeleď | Faboideae |
| Rod | hlodáš (Ulex) |
| Binomické jméno | |
| Ulex minor Roth, 1797 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hlodáš nízký (Ulex minor) je nízký, hustě rozvětvený keř vyrůstající do průměrné výšky okolo 30 cm. V letních měsících a počátkem podzimu kvete asi 1,5 cm velkými květy s citronově žlutým okvětím. Jeho zelené větve jsou hustě porostlé trny, což jsou přeměněné listy, za něž asimilační funkce převzaly zelené větve.[2][3]
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Druh je rostlinou vyskytující se na evropském okraji přiléhajícím k Atlantiku. Roste na západě Evropy, ve Spojeném království, Francii, Španělsku a Portugalsku, v oblastech s poněkud nižšími srážkami a chladnějšími zimami. Hlodáš nízký byl zavlečen do Jižní Ameriky, na Nový Zéland i na nedaleké Azorské ostrovy. Přestože se jeho stanoviště někdy v přírodě nachází v blízkosti jiných druhů hlodáše, ve Spojeném království a Francii například vedle podobného druhu Ulex gallii, běžně se s nimi nekříží; je s jinými druhy nekompatibilní.
Ve Spojeném království roste hlodaš nízký na jihovýchodě Anglie a několika ostrůvkovitých lokalitách poblíž jihozápadních skotských hranic. Ve Francii je jeho výskyt omezen na atlantickou klimatickou oblast na západě země. Na Pyrenejském poloostrově se vyskytuje na severu Portugalska a hlavně na severozápadě Španělska, západním směrem od Kantaberského pohoří, v Asturii a Galicii.[3][4]
Ekologie
[editovat | editovat zdroj]Hlodáš nízký je diploidní polykarpický fanerofyt, rychle rostoucí keř charakteristický pro kyselé půdy s minimem živin. Vyskytuje jak na suchých, tak i slabě vlhkých vřesovištích. Roste také v kyselých travních porostech, sušších částech rašelinišť a písčitých dunách. Tato dřevina je schopná usadit se v chudých půdách s nízkou úrodností a je středně odolná vůči zastínění, tudíž může být trvalou součásti nižšího keřového zápoje i otevřených ploch, založení lesa však dlouhodobě nepřežije. Nevadí jí útisk kořeny jiných rostlin, má hlavní kořen sahající pro vodu a živiny do hloubky 40 cm a více. Roste převážně na rovném terénu a mírných svazích, ale jen zřídka je k vidění na pozemcích se strmějším sklonem.
Může se vyskytovat od minimální nadmořské výšky po 240 m n. m. Půdní profily, na kterých roste bývají kyselé, povrchové pH těchto vřesovištních společenstev bývá mezi 3,5 až 4,5 a na živiny jsou velmi chudé. Vyskytuje se často na půdách vzniklých z hlinitého podzolu, který obsahuje více materiálu jemnějších frakcí, a proto tyto půdy mohou být v sušším období i výrazně suché. Na vřesovištích v půdách s vyšším množstvím bahnitých substancí, nebo na místech často upěchovaných, se naopak vyskytují půdy sezónně dlouhodobě podmáčené. Nevhodná pro růst jsou také místa zasolená.
Rostlině ve stáří asi jednoho roku narůstají na kořenech specializované uzliny a jsou osídlovány symbiotickými bakteriemi rodu Bradyrhizobium, které získávají ze vzduchu dusík pro potřebu samotné rostliny a přebytkem obohacují okolní půdu. Jak hlavní kořen hrubne, tyto uzliny jsou z něho postupně odlučovány a ve stáří se vyskytují pouze na menších vláknitých koříncích. Ve špatně provzdušňovaných půdách jsou uzliny omezeny na kořeny v horním půdním patru. Dřevina se nejčastěji rozšiřuje semeny a její květy zpravidla rozkvétají od července do listopadu, nejintenzivněji v srpnu a září. Stupeň ploidie této rostliny je x = 2 a počet chromozomů 2n = 32.[3][5]
Popis
[editovat | editovat zdroj]Nízký keř bývá nejčastěji vysoký okolo 30 cm, někdy ojediněle dosahuje výšky až 1 m. Větve má tmavě zelené, porostlé jsou rovnými či mírně zahnutými trny dlouhými 5 až 15 mm a rostou vzpřímeně, vystoupavě či poléhavě a hustě se větví. Pouze v bazální části vyrůstá na větvích jeden pár trojčetných listů, kdežto výše jsou listy zredukované na malé šupinovité přívěsky nebo modifikované do nepříliš ostrých trnů. Funkci fotosyntézy a dýchání převzaly zelené větve vybavené chlorofylem a průduchy.
Dřevina se vyznačuje silným ranným vývojem primárních větví. Kostra dospělé rostliny je postavena v podstatě z vedlejších větví, které se obvykle začínají vyvíjet ve druhé sezóně z pupenů ležících mezi primárními větvemi a listy na bázi větví. Mezi nimi se následné jaro objeví další vedlejší větve a tím je ukončen hlavní kosterní vývoj. U vrcholu hluboko sahajícího dlouhověkého kořene jsou mělké druhotné kořeny, vytvářející jemnou rohož připojenou ke zduřelým podzemních částí stonků. Kořeny mají adventní pupeny, které v případě zničení nadzemní části keře, např. ohněm nebo vykácením, dají vyrůst novým větvím.
Květy jsou pyskaté, pětičetné, oboupohlavné a mají chlupaté, k větvím přitisknuté stopky dlouhé do 5 mm. Kalich je blanitý, nažloutlý, trubkovitý a až k základně rozdělen do dvou pysků, horní má dva a spodní tři zuby. Slabě voňavé květy vyrůstají po jednom či ve shlucích z úžlabí fylod na místech spojení trnů s větvemi; převážně v horní části větví. Jejich listeny i listence květů jsou shodně velké, asi 0,5 až 1,3 mm. Kalich bývá velký 7 až 8,5 mm a je pokrytý přitisknutými chloupky. Horní pysk je široký 1,5 až 2 mm, na bázi zaoblený a spodní ret je u základny zúžený. Pavéza je lysá a velká 8 až 12 mm, obě křídla jsou stejně dlouhá 6 až 9 mm jako člunek. V květu je deset jednobratrých tyčinek s prašníky obsahující pyl, které jsou asi do poloviny srostlé do trubičky, ve které uprostřed sedí čnělka s bliznou a vyčnívá ven z květu.
Opylovací proces je uzpůsoben tak, aby se zajistil kontakt prašníků a blizny se spodní stranou přilétajících opylovačů. Ačkoliv květy nabízející pouze pyl a nikoliv nektar, opylovači si vynucují vstup do čerstvého květu. Tím okvětní lístky od sebe oddálí a uvolní tyčinky a čnělku, které se prudce skloní a explozivně potřepou pylem spodní stranu přiletlého opylovače i bliznu čnělky. Květ tak může být opylen jak vlastním, tak i cizím pylem, na vývoj plodu to nemá vliv. Mezi opylovači byli pozorováni čmelák zemní, čmelák hájový, čmelák proměnlivý a včela medonosná.
Plod je krátký, chlupatý, ve zralosti pukavý lusk dlouhý 8 až 12 mm a široký 4 až 5 mm, který obsahuje dvě až šest kulovitých semen o průměrné velikosti 2 mm a suché hmotnosti 3 mg. Zelené lusky se začínají vyvíjet krátce po opylení a během dozrávaní dostávají purpurovou a ve zralosti tmavě šedou barvu.
K šíření semen dochází explozivním otevřením lusku, při kterém jsou tato vyvržená do průměrné vzdálenosti 20 cm od mateřské rostliny, v ideálním případě mohou být dále roznášena mravenci, a to až na vzdálenost 4 m. Semena jsou během svého vývoje v luscích napadána nosatčíkem Exapion ulicis, který může snížit produkci semen až o 20 %. Velká rostlina vyprodukuje ročně okolo tisícovky semen.[2][3][5]
Rozmnožování
[editovat | editovat zdroj]Hlodaš nízký se může rozšiřovat semeny nebo rozrůstáním kořenů, hlavně v půdách s nízkou úrodností, kde má jen slabou konkurenci. Dokáže se rychle vegetativně regenerovat, po odřezání silně raší z pařezů. Hodně semen se dostává do půdní banky, nejméně 30 % semen je schopno vyklíčit i po roce.
Klíčení semen na stanovištích probíhá po celý rok včetně zimy, rychlost závisí na teplotě a vlhkosti, semena mají dva děložní lístky. Nejintenzivnější klíčení je na počátku podzimu a na jaře, kde je dostatek vláhy. Pomalý, ale pokračující růst semenáče se odehrává po celou zimu, nejpatrnější je brzy na jaře, kdy jsou na rostlinách vidět nové výhonky. Prvé květy se na rostlině objevují až druhým rokem.[3]
Význam
[editovat | editovat zdroj]Rostlina může být v případě nouze spásána, hlavně jelenovitými, skotem i koňmi, stejně jako zajíci a králíky. Ke spasení jsou však vhodné pouze měkké konce větví nebo právě rašící mladé větvičky. Semena obsahují toxiny, které jsou pro zvěř i lidi jedované. Není to běžná zahradní ani polní rostlina, která by se využívala, například na ozdobu zahrady nebo na živý plot.[3][6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03].
- ↑ a b Dendrologie.cz: Ulex minor [online]. Petr Horáček a Jaroslav Mencl, rev. 2006-12-31 [cit. 2025-10-22]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f STOKES, K. E.; BULLOCK, J. M.; WATKINSON, A. R. Biological Flora of the British Isles: Ulex minor. S. 1106–1124. Journal of Ecology [online]. John Wiley & Sons, Ltd, 2003-11 [cit. 2025-10-22]. Roč. 91, čís. 6, s. 1106–1124. Dostupné online. ISSN 1365-2745. (anglicky)
- ↑ POWO: Ulex minor [online]. Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, UK, rev. 2025 [cit. 2025-10-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Ulex minor [online]. International Dendrology Society, Kington, Herefordshire, UK [cit. 2025-10-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Ulex minor [online]. NativeFlower, UK [cit. 2025-10-22]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Hlodáš nízký na Wikimedia Commons 
Taxon Ulex minor ve Wikidruzích
]