Hlas sexuální menšiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Hlas sexuální menšiny byl tematický časopis české homosexuální komunity vydávaný ve 30. letech 20. století. Šlo o útlý čtrnáctideník, který začal vycházet v Praze v květnu 1931, avšak jen do dubna 1932.[1] Už od května téhož roku na něj navázalo nové periodikum, tentokrát měsíčník s názvem Nový hlas a podtitulem List pro sexuální reformu. Ten vycházel až do roku 1934.[1] Lishaugen a Seidl odhadují náklad časopisu na několik stovek výtisků a uvádí, že dochované ročníky 1931–1934 „dnes představují nejvýznamnější pramen pro bádání o dějinách homosexuality v českých zemích pro toto období“.[2] Do konce meziválečného období pak proběhly ještě další dva pokusy o obnovení časopisu, které však neměly dlouhého trvání.

Podobně jako o něco starší německý předchůdce Der Eigene,[pozn. 1] také Hlas a Nový hlas si udržovaly formát jakéhosi fóra, kde se mohly projevit jakékoli počiny mající za předmět homosexualitu. Čtenářům se tak nabízely medicínské, literárněvědné i historické články, básně, povídky a fejetony, stejně jako obligátní seznamovací inzeráty.[3]

U zrodu Hlasu stáli bratři František a Vojtěch Černí. V redakci zasedl básník a prozaik Jiří Karásek ze Lvovic[pozn. 2] a dále Eduard Weingart,[pozn. 3] JUDr. František Čeřovský a Vladimír Vávra.[1][pozn. 4]

Hlas[editovat | editovat zdroj]

František Černý formuloval v 3. čísle Hlasu jeho program, který měl spočívat v angažmá za zrušení trestnosti homosexuality, za vymýcení společenských předsudků a vyděračství homosexuálů, jakož i v ustavení nepolitické homosexuálně-emancipační organizace.[7][2]

Časopis byl distribuován svým předplatitelům a zdarma také poslaneckým klubům, ministerským knihovnám, významným osobnostem politického a kulturního života, policejním a soudcovským organizacím. Nabízen byl i v některých novinových stáncích a knihkupectvích v Praze, ale i v Brně a dalších větších městech.[8] Potýkal se však s finančními potížemi a celkové rozčarování vedlo koncem října 1931 k tomu, že se František Černý z redakce a souvisejícího hnutí stáhnul. Od 13. čísla vystupoval jako majitel i odpovědný redaktor pouze Vojtěch Černý.[9]

Od počátku roku 1932 vycházel časopis s pozměněným názvem Hlas. List sexuální menšiny, avšak sedmé číslo tohoto ročníku vyšlo 1. dubna jako jeho poslední.[10]

Nový hlas[editovat | editovat zdroj]

Když se vydávání Hlasu chýlilo ke konci, odkoupila skupina pražských osobností od Vojtěcha Černého inventář redakce i s registrem čtenářů a převzala jeho závazky, aby zachovala existenci média důležitého pro emancipaci homosexuální menšiny. První číslo Nového hlasu vyšlo 1. května 1932.[11] Jako vlastník (nikoli však redaktor) v něm tehdy figuroval pražský podnikatel Antonín Steimar, který byl rovněž ve vedení restauračního podniku Batex, jednoho z nejvýznamnějších center komunitního setkávání v Praze.[11][12] V jeho bytě na Kollárově ulici sídlila po jistý čas i redakce.[13]

Od 1. července přešel časopis do vlastnictví konsorcia, jež bylo za tím účelem založeno. Kromě osob, které si přály zůstat v anonymitě, v něm byli sdruženi členové redakčního kruhu a dále právník JUDr. Ladislav Petrák a nakladatel Josef Hladký z Hranic na Moravě, který se stal zároveň odpovědným redaktorem časopisu.[14] Od 7.-8. čísla, které vyšlo 1. listopadu 1932 se stal vedoucím redakce Vladimír Vávra, jenž časopis vedl až do roku 1934.[6] Kromě výše uvedených redaktorů přispívali do časopisu také Ivan Horný, Václav Krška, Jetřich Lipanský, Imrich Matyáš, Lída Merlínová, Ladislav Petrák, Gill Sedláčková, Pavel Skalník či Petr Staněk.[6]

Další Hlasy[editovat | editovat zdroj]

V letech 1936–1937 se Vojtěch Černý znovu chopil iniciativy a pokusil se obnovit vydávání časopisu, tentokrát pod názvem Hlas. List pro sexuální reformu, vyšlo však jen sedm čísel a s výjimkou prvního se nedochovaly.[2]

V září 1938 se pokusil navázat na časopis ještě František Jelínek s titulem Hlas přírody, avšak povedlo se mu vydat pouze jediné číslo.[2]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Der Eigene vycházel již od roku 1896.[3]
  2. Karásek vzbudil už mnohem dříve, v červnu 1895 pozornost, když inicioval vystoupení v Moderní revui na obranu soudně stíhaného Oscara Wildea. Když o mnoho let později už jako šedesátník obdržel státní cenu za literaturu, Hlas sexuální menšiny vydal v prosinci 1931 zvláštní číslo věnované pouze jeho osobě a dílu.[4]
  3. Podle zjištění Roara Lishaugena byl Eduard Weingart, známý jako autor románu Město mužů, pouze literárním pseudonymem pražské úřednice Jany Mattuschové, rozené Klánové. Ta vystupovala také pod autorskou šifrou sigma.[5]
  4. Vladimír Vávra, vlastním jménem Vladimír Kolátor, byl vystudovaný právník, ale působil i jako divadelní kritik, historik, režisér a kameraman. Do obou po sobě následujících časopisů psal zejména o kulturních tématech.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c FANEL, Jiří. Gay historie. Praha : Dauphin, 2000. ISBN 80-7272-010-4. Kapitola Čeští gayové pozvedají hlavu, s. 392.   Dále jen Fanel.
  2. a b c d LISHAUGEN, Roar; SEIDL, Jan. Generace hlasu. Česká meziválečná homoerotická literatura a její tvůrci. In PUTNA, Martin C.. Homosexualita v dějinách české kultury. Praha : Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2000-0. S. 220-221. Dále jen Lishaugen (2011).
  3. a b SEIDL, Jan, a kolektiv Od žaláře k oltáři. Emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti. Brno : Host, 2012. 584 s. ISBN 978-80-7294-585-6. S. 98.   Dále jen Seidl (2012).
  4. Seidl (2012), s. 86.
  5. Seidl (2012), s. 168-169 a 170-171.
  6. a b c Seidl (2012), s. 176-177.
  7. Seidl (2012), s. 163.
  8. Seidl (2012), s. 165.
  9. Seidl (2012), s. 166.
  10. Seidl (2012), s. 167.
  11. a b Seidl (2012), s. 168.
  12. SEIDL, Jan; WEINIGER, Ruth Jochanan; ZIKMUND-LENDER, Ladislav; NOZAR, Lukáš. Teplá Praha. Průvodce po queer historii hlavního města 1380-2000. Redakce Barbora Antonová. Brno : Černá pole, 2014. 296 s. ISBN 978-80-260-6547-0. S. 44-49.   Dále jen Seidl (2014).
  13. Seidl (2014), s. 155.
  14. Seidl (2012), s. 169-170.