Historie ikebany

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Historie ikebany je historie aranžování květin ve stylu ikebana, především s ohledem na původ v Japonsku.

Vliv buddhismu[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že aranžování květin převzali Japonci z Číny spolu s buddhismem, bylo zpočátku přirozeně naplněno čínskou buddhistickou filozofií. Buddhistická touha uchovat život tak leží u kořene celé ikebany a vytvořila většinu pravidel uspořádání květin, výběr a tvary květinové vázy. [1]

Umění ikebany, jenž je nepochybně náboženského původu a v Japonsku výsledkem buddhismu, nevzniklo stejným způsobem na základě tohoto umění v Indii, na Srí Lance, nebo v Koreji, tedy v zemích, kde byl buddhismus rozšířen dlouho předtím, než byl přijat v Japonsku. Situaci podobně popsal kapitán Brinkley u čajového obřadu: "i když zárodek čajového obřadu přišel z Indie, tento tradiční obřad, tak jak je praktikován Japonci, nemůže tuto zemi považovat za zemi svého původu" tentýž stav lze pozorovat u ikebany.[1]

Je uvažováno, že čínské kytice měly původně jistý vliv na založení ikebany. M. Averill popisuje:"Odporné pohřební kytice uspořádané jako masy skvělých květin na krátkých stoncích, hrubě a pevně svázané dohromady, vypadají jako původní kytice v Japonsku, které tak byly uspořádány několik generací. Číňané nárokují původ ikebany pro svoji zemi a prohlašují ikebanu za svůj vynikající způsob aranžování květin."[1] Ale přitom podle autorky není zřejmé, zda původní tvar je skutečně původně čínský. Je stejně tak řecký jako čínský v hlavních rysech, takže je zde značná pochybnost, zda je uvedený způsob aranžování řecký nebo čínský.[1]

Přirozeným výsledkem buddhistického přání zachování života zvířat následovalo přání zachovat život rostlin. Jedním z kněží byly uspořádávány květiny, jenž byly nejoblíbenějším darem bohům. Zatímco v Číně buddhističtí kněží byli prvními instruktory aranžování květin, v Japonsku jen uvedli nejzákladnější prvky. Po dlouhou dobu umění nebylo více než jen vkládání květin do vázy, bez systému. Květiny bývaly použity jako dar v chrámu a před rodovými svatyněmi. Kapitán Brinkley, podotýká: "Co buddhističtí mniši přivezli z Indie, bylo založeno na pravidelném rozdělení. Japonská ikebana je ale koncipována na vyvážené nepravidelnosti."[1]

Novověk[editovat | editovat zdroj]

První květinová výzdoba vytvořila systém známý jako Šin no hana (真の花), což znamená soustředné aranžování květin. Obrovská větev borovice nebo kryptomérie stála uprostřed a kolem této části stromu byly umístěny tři nebo pět sezonních květů. Tyto větve a stonky byly dány do vázy ve svislých polohách bez pokusu o umělé křivky. Obecná forma je symetrická. A to je zpodobnění, které také najdeme v Japonsku na náboženských obrazech ze čtrnáctého století. Byl to první pokus reprezentovat přírodní krásu pomocí ikebany, napodobit přírodní scény.[1]

Velký strom uprostřed představuje vzdálené scenérie, květy slivoně nebo třešní jsou ve střední vzdálenosti a malé kvetoucí rostliny v popředí. Umění se rozvíjelo velmi pomalu, a mnoho škol, dnes tak populárních, neexistovalo až do konce patnáctého století. To bylo v období obrození v Japonsku, které se shoduje s alžbětinským obdobím v Evropě. Na konci patnáctého století, architektura stejně jako umění prošla velkými změnami. Kakemono (掛け物, obrázek na svitku) a aranžované květiny byly všeobecně jediné ozdoby v pokoji. Bylo přirozené, že se květinové dekorace časem staly jednoduššími a lepšími.[1]

Skupina žen aranžuje květiny

Jošimasa (japonsky: 足利 義政 (20. ledna 1435 - 27. ledna 1490), osmý šógun dynastie Ašikaga a velkorysý patron umění, byl největším propagátorem čajového obřadu čanoju (japonsky 茶の湯) a ikebany. Jošimasa Ašikaga se nakonec vzdal trůnu, aby mohl věnovat svůj čas výtvarnému umění. Byl to on, kdo řekl, že květiny používané při všech slavnostních příležitostech a podávané jako květinové dary bohům, by neměly být umístěny volně, ale kompozice by měla představovat čas a myšlení. Potom začala být formulována pravidla, kterými se uspořádání řídilo. Slavný malíř Soami, pokrokový umělec a přítel Jošimasy, je tím, kdo zřejmě ovlivnil další vývoj japonského umění ikebana. Sóami (相阿弥, ? - 12. listopadu 1525) vytvořil koncept, kdy mají linie reprezentovat tři prvky - nebe, lidstvo, a zemi. Z tohoto konceptu vycházejí i moderní principy uspořádání ikebany používané v dnešní době. Čanoju (čajový obřad) a kóawase (香合わせ), kadidlový obřad byl vyvinut, stejně jako umění ikebana údajně ve Stříbrném pavilonu v Kjótu, což umožnil zájem Jošimasy. Ovlivnil vkus umělců šestnáctého století známých jako škola Kanó (狩野派: Masanobu Kanó 狩野 正信, 1434-2. 8. 1530), Seššú (雪舟, 1420-8. 8. 1506), Sesson (?), Masanobu (?), Motonobu (?) (1477-1561), a Šugecu (?).[1]

Pomocí těchto uměleckých sdružení ikebana pokročila v tomto období o krok dál, opustila chrámy a pokojové dekorace. V  této době byla ikebana známa jako rikka (立花). Stejném období byla založena jiná forma ikebany, nazývaná nageire (投げ入れ). Rikka a nageire jsou dvě větve ikebany. Přízeň národa kolísala mezi těmito dvěma směry po celá staletí. Na začátku byla rikka strohá, formální a více dekorativní. Naproti tomu nageire byla jednoduchá a blíže přírodě. Ačkoli nageire začala být moderní v období Higašijama, rikka byla stále preferována a nageire skutečně získala popularitu až v období Azuči-Momojama, sto let po období Ašikaga. V tomto období také čanoju, čajový obřad, dosáhl nejvyššího rozvoje a silně ovlivnil umění aranžování květin.[1]

Rikka dosáhla největší popularity v průběhu období Genroku (元禄: 1688-1704). Tehdy bylo publikováno mnoho prací o ikebaně. První z nich byla kniha Sendenšo (仙伝書), publikovaná na počátku Ken'ei, ale v té době bylo napsáno i mnoho jiných, ačkoliv bezcenných pro studium aranžování květin. Poskytují několik pravidel, ale jinak veškeré další informace zatajují. Všechna pravidla jsou založena na Sóamiho nápadu ze tří prvků. I když tyto knihy byly zcela bezcenné, z hlediska aranžování květin, je zde možné pozorovat vývoj stylu na přiložených obrazech.[1]

Nejcennější knihu nazvanou Kadenšo[zdroj?] napsal Ikenobó (池坊) . Byla pečlivě[zdroj?] napsaná a velmi přesně popisná, s pravidly a principy svobodně, bez utajování uvedenými. V období Ken'ei[zdroj?] byl styl rikka jednoduchý a přírodní, bez extrémních křivek. V období Genroku byly linie uspořádány komplikovaněji a forma se stala dekorativnější. Toto období preferovalo eleganci, všechny druhy výtvarného umění byly velmi rozvinuté, nad vše pak vzorované látky a dekorace. V pozdní části sedmnáctého století byl ikebanou ovlivněn slavný malíř Ogata Kórin (尾形 光琳, 1658-20. 7. 1716). V této i pozdější části sedmnáctého století byla ikebana široce rozšířena a dosáhla vysokého stupně dokonalosti jako druh umění. Stále zde byly ovšem příklady příležitostného uchýlení do nepřirozených křivek.[1]

Ty se vyskytují na konci tohoto období a způsobují pocit znechucení rikkou a znovu oživují styl nageire. Do té doby ji vyučovala pouze jedna větev ikebany. Ale pod vlivem módy v obou školách vyučovali soupeřící učitelé jak styl rikka, tak styl nageire. Rikka dosáhla největší popularity v období Genroku a potom začala obliba stylu klesat. Oblíbenou se stala nageire. V této době přestala být nazývána nageire a byl použávn název ikebana. V období Temmei (天明, 1781 -1789) se nageire rychle rozvíjela, především s důrazem na krásu linií. Po tomto období se ale nejčistší a nejlepší vkus ikebany začal zhoršovat a vznikaly formální a umělé formy uspořádání.[1]

20. století[editovat | editovat zdroj]

Podoba, podle které je vytvářena ikebana do 20. století, má stále táž pevná pravidla, zásadu tří linií označených jako nebe, lidstvo, a země.[1][zdroj?] z období Genroku a Temmei. Podle knihy Japanese flower areangement (1913) od Mary Averill mají pocit, že pravidlo nebe, země a člověk je příliš tvrdošíjně dodržované, příliš omezující a kazí přirozenost kompozice. Mary Averill tvrdí, že je naprosto nutné používat tyto základní principy k dosažení vyváženého uspořádání, ale zvýraznění a přehánění těchto linií je označováno jako nevkusné zástupci škol uznávajících přirozenější styl.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ikebana na německé Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n AVERILL, MARY. JAPANESE FLOWER AREANGEMENT AREANGEMENT [IKE-BANA] APPLIED TO WESTERN NEEDS. [s.l.]: NEW YORK DODD, MEAD AND COMPANY (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]