Historický vývoj českých měst

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Vznik měst ve 13. století[editovat | editovat zdroj]

Vznik měst v českých zemích je svázán s vrcholně středověkou transformací, zde probíhající ve 12. a 13. století. Z právního hlediska vznikla nejstarší města ve 13. století, ale dlouhodobě se diskutuje o vztahu tzv. raně středověkých (městských) aglomerací k vrcholně středověkým městům, protože bylo prokázáno, že tato centrální sídliště (většinou v blízkosti knížecích hradů) plnila některé z funkcí typických pro středověká města.[zdroj?] Příkladem takovéto aglomerace jsou Hradec Králové, Litoměřice, Brno, Žatec, Chrudim, Břeclav, Olomouc nebo Stará Plzeň. Je zřejmé, že právě na místech většiny těchto aglomerací vznikala významná vrcholně středověká města.[zdroj?] Dalším typem lokality, který mohl nabírat některé centralizační funkce v raném středověku a mohl do určité míry suplovat funkci města, byly tzv. tržní osady. Uvažuje se o návaznosti spíše městeček a poddanských měst na tuto raně středověkou formu.

Ve 13. století došlo i ve středoevropském prostoru k tzv. vnější kolonizaci (v historickém bádání také velká východní kolonizace apod.), jejíž součástí se stalo zakládání měst, která byla vybavena souborem práv, která svým obyvatelům poskytovala relativně privilegované sociální postavení a komunitě dávala právní a správní privilegia. Tato práva se nejčastěji označují jako městské právo, v českém prostoru se uplatňují nejvíce magdeburské městské právo a okruh jihoněmeckého práva.

České institucionální středověké město vznikalo tzv. lokací, která především zaručovala přísun obyvatelstva, vyměření a parcelaci plochy města a zbudování některých pro chod města nutných institucí (rychtářský úřad, masné krámy, mlýn apod.). O tomto počinu, prováděném na zakázku buď panovníka, o něco později i církevních institucí a v českých zemích až relativně pozdě a váhavě i šlechtou, informují tzv. zakládací listiny. Nejstarší známou královskou městskou lokací je moravský Uničov roku 1213 a k období po roce 1220 se vztahuje první vlna zakládání měst (Bruntál, Opava, Znojmo, Jemnice, Hodonín, Hradec Králové a snad Litoměřice).[zdroj?]

Největší rozmach zakládání městských útvarů se vztahuje k vládě Přemysla Otakara II., který založil řadu měst nejen v Čechách a na Moravě, ale i na území dnešního Rakouska a Horní Lužice (např. Žitava). Do konce 13. století tak byla vytvořena základní síť větších (především královských) měst a v pozdější době docházelo především k povyšovaní vsí na poddanská města a městečka.

Již od 19. století se v české historiografii řeší otázka podílu německých lokátorů na organizaci těchto měst a následný podíl německého obyvatelstva v nich. O vysokém podílu německého obyvatelstva mezi měšťany se uvažuje především u hornických měst (Kutná Hora, Jihlava, Příbram), kde bylo třeba specialistů.

Vývoj měst do husitských válek[editovat | editovat zdroj]

Do konce 14. století vzniklo na českém území přibližně 50 královských měst. Nejlidnatějším městem bylo samozřejmě pražské souměstí (předpokládá se 40 000 obyvatel), dále svým postavením v celém středoevropském prostoru výjimečná Kutná Hora (snad 8 000 obyvatel) a Brno (8 000 obyvatel). Mezi hustěji osídlená královská města (mezi 3 500 a 5 400 obyvateli) patřil Cheb, Hradec Králové, Plzeň a České Budějovice.

Mnohem více v té době existovalo poddanských měst a městeček, historici odhadují asi 1 400 těchto menších lokalit, kde nejčastěji žilo asi okolo 300 obyvatel. I z těchto důvodů nemohla ekonomicky královským městům konkurovat. Celkově v městech a městečkách mohlo žít asi 13 % veškeré populace, tj. mezi 330 000 a 400 000 lidí (odhady jednotlivých historiků se liší).

Pouze u šesti z královských měst se před husitskou epochou předpokládá vytvoření elitní a ekonomicky i statusově silné vrstvy patriciátu (pražské souměstí, Kutná Hora, Jihlava, Cheb, Brno a Olomouc). U ostatních královských i poddanských měst se počítá se sociálně spíše jednotnější vrstvou řemeslníků a obchodníků. Tito řemeslníci se již v této době začali organizovat do cechů a jejich výrobky směřovaly především na místní trh.

K určitým změnám došlo i v správním zřízení měst. Jestliže byl obvykle v zakládacích listinách vymezen úřad rychtáře, který zastupoval jak obec, tak i bránil práva vrchnosti a měl na město z této pozice dohlížet, tak během 14. století začala postava rychtáře co do důležitosti ustupovat radě konšelů. Rada konšelů se obvykle skládala z předních představitelů z řad měšťanů a byla dosazována buď vrchností či nejvyšším podkomořím, často byli ovšem kandidáti, z kterých probíhal výběr, vybráni městem. Během 14. století se vlivu nabýval další orgán, tzv. velká obec, především skrze obecní starší, kteří měli kontrolovat činnost konšelů.

Vývoj měst mezi 1526 a 1620[editovat | editovat zdroj]

V 16. století existovalo v českých zemích 41 královských měst a asi 700 poddanských měst a městeček. V pořád největší Praze žilo asi 30 000 obyvatel na počátku století, na konci v souvislosti s přenesením císařského sídla asi 60 000. Mezi další velká města patřili Jáchymov, Kutná Hora, Jihlava, Olomouc, Hradec Králové, Žatec, Klatovy, Tábor a Cheb. V těch žilo v průměru 5 až 8 000 obyvatel. V městech žilo celkově asi 20 až 25 % populace království.

V této době došlo k zakládání dalších měst a to především v hornických oblastech v Krušnohoří a v blízkém Slavkovském lese (Boží Dar, Hora Svatého Šebestiána atd.), o něco slabší urbanizace proběhla i v horských oblastech v Jizerských horách, Krkonoších a Jesenících. Největšího rozkvětu dosáhl Jáchymov, založený roku 1516 rodem Šliků za pomoci zahraničního kapitálu, který se v první polovině 16. století stalo po pražském souměstí druhým největším městem v českých zemích.

Zatímco královská města v podstatě ekonomicky stagnovala, nové způsoby výdělku začala využívat poddanská města především v zemědělsky ne tak výhodných oblastech. Vedle soukenictví (např. Frýdlant, Broumov, Rychnov nad Kněžnou, Jindřichův Hradec, ale i královský Tábor, Olomouc, Nový Jičín) se městské obyvatelstvo živilo i plátenictvím taktéž organizovaným v ceších.

Výrazný rozkvět zaznamenala především poddanská města, která se stala sídlem své vrchnosti, tzv. rezidenční města.

Sociální i národností skladbu některých měst výrazně ovlivnily migrace Židů z východu a také z Vídně. Velké židovské čtvrti v té době vznikly v Boskovicích, Mikulově, Třebíči nebo Březnici.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]