Historická metoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Historická metoda je soubor technik a postupů, které užívají historikové při práci s primárními zdroji a jinými důkazy, včetně důkazů, které nabízí archeologie, pro výzkum a následné psaní historie ve formě historických záznamů. Studium historické metody a různých způsobů psaní dějin je známé jako historiografie.

Kritika zdrojů[editovat | editovat zdroj]

Kritika zdrojů odkazuje na kritickou evaluaci zdrojového materiálu výzkumu. Zhodnocuje, od jaké míry je zdroj validní, důvěryhodný a relevantní.

Gilbert J Garraghan si v rámci kritického hodnocení zdrojů pokládá šest otázek:[1]

  • Kdy byl zdroj, napsaný nebo nepsaný, vyrobený (datum)?
  • Kde byl vyroben (lokalizace)?
  • Kým byl vyroben (autorství)?
  • Z jakého již existujícího materiálu vznikl (analýza)?
  • V jaké původní podobě byla vytvořen (integrita)?
  • Jaká je důkazní hodnota jeho obsahu (důvěryhodnost)?

První čtyři otázky jsou známy jako vyšší kritika; pátá, nižší kritika; a spolu externí kritika. Šestý a poslední dotaz se nazývá vnitřní kritika. Společně se pak jedná souhrnně o kritiku zdrojů.

Vzhledem k tomu, že jen málo dokumentů bylo přijato jako zcela spolehlivé, Louis Gottschalk stanovil obecné pravidlo, a to že "pro každý jednotlivý dokument by měl být proces ověřování důvěryhodnosti proveden separátně a bez ohledu na obecnou důvěryhodnost autora". Autorská důvěryhodnost může do jisté míry stanovit obecný tón přístupu ke zdroje, každá extrahovaná informace ale musí být vyhodnocována zvlášť.

Postupy pro protichůdné zdroje[editovat | editovat zdroj]

Bernheim (1889) a Langlois a Seignobos (1898) navrhli ve věci evaluace protichůdných zdrojů postup sestávající ze 7 kroků:[2]

  1. Pokud se zdroje shodují na události, historici mohou tuto událost prokázat.
  2. Většinová shoda ale není vždy průkazná; i když většina zdrojů událost popisuje stejným způsobem, tato verze nebude upřednostněna, jestliže neobstojí před kritickou textovou.
  3. Zdroj, jehož výčet může být alespoň z části potvrzen externími autoritami, může být považován za důvěryhodný v plném rozsahu tehdy, pokud nelze podobným způsobem potvrdit celý.
  4. Když se na určitém místě dva zdroje neshodnou, historik upřednostňuje zdroj s nejvyšší "autoritou" – tedy zdroj vytvořený odborníkem nebo očitým svědkem.
  5. Očití svědci by měli být obecně upřednostňováni, zvláště za okolností, kdy mohl běžný pozorovatel přesně informovat o tom, co se stalo, a ještě lépe když je předmětem výzkumu jeho současník.
  6. Pokud se na věci shodnou dva nezávisle vytvořené zdroje, jejich důvěryhodnost markantně vzroste.
  7. Když dva zdroje nesouhlasí a neexistují žádné jiné způsoby vyhodnocení, pak historici zvolí zdroj, který nejlépe odpovídá zdravému rozumu.

Anonymní zdroje[editovat | editovat zdroj]

Historici připouští užívání anonymních zdrojů ke stanovení historického faktu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Historical method na anglické Wikipedii.

  1. GARRAGHAN, DELANGLEZ, Gilbert, Jean. A Guide to Historical Method. [s.l.]: [s.n.] S. 168. 
  2. HOWELL, PREVENIER, Martha, Walter. From Reliable Sources: An Introduction to Historical Methods.. [s.l.]: Cornell University Press ISBN 0-8014-8560-6.