Hikonodžó Kamimura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hikonodžó Kamimura je japonské jméno, v němž Kamimura je rodové jméno (příjmení).
Hikonodžó Kamimura
Baron admirál Hikonodžó Kamimura
Baron admirál Hikonodžó Kamimura
Narození20. června 1849
Hiranocho
Úmrtí8. srpna 1916 (ve věku 67 let)
prefektura Tokio
Alma materKaigun heigakkó
Povolánívoják
ZaměstnavatelPoložka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ11559273
PříbuzníTsuguyoshi Kamimura (adoptovaný syn)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hikonodžó Kamimura (japonsky 上村 彦之丞; 20. června 1849 Okajama8. srpna 1916 Tokio) patřil mezi první admirály Japonska. Nejznámější je jeho působení během rusko-japonské války, kdy velel velel druhé flotě Japonského císařského námořnictva a vyznamenal se v bitvě u Ulsanu a u Cušimy.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Kamimura se narodil v rodině samurajů v provincii Sacuma (dnešní prefektura Kagošima) a sloužil jako pěšák během války Bošin. Poté, co byla v roce 1871 reorganizována státní správa, se stal jedním z prvních kadetů Japonské císařské námořní akademie a po absolutoriu v roce 1879 dostal hodnost podporučíka.

Během 80. let 19. století sloužil jako nižší důstojník na palubě různých lodí. Prvním samostatným velením Kamimury byly dělové čluny Maja v roce 1891 a v roce 1893 Čókai.

Po vypuknutí první čínsko-japonské války mu bylo svěřeno velení na novém křižníku Akicušima, se kterým si 17. září 1894 vysloužil ocenění v bitvě u řeky Jalu. V té době si získal po celém císařském námořnictvu pověst udatného a odvážného bojovníka v duchu staré samurajské tradice.

Zleva doprava: Funakoši, Šimamura, Tógó, Kamimura, Kató, Akijama

V letech následujících po válce zastával řadu funkcí na ministerstvu námořnictva. Až do povýšení do hodnosti viceadmirála v roce 1903 zastával nejrůznější velitelské i štábní funkce.

Kamimura, který byl po prvních měsících rusko-japonské války pověřen velením 2. kantai (艦隊 ~ loďstvo) Spojeného loďstva, dostal rozkaz blokování ruských křižníků ve Vladivostoku. Rusům se však podařilo uniknout a v Japonském moři potopit japonské lodě. Kamimura stal se terčem všeobecné nespokojenosti, když dav zaútočil na jeho tokijské sídlo a noviny naznačovaly, že by měl spáchat sebevraždu. Reputaci obnovil 14. srpna 1904 potopením ruského křižníku Rjurik[1] a silným poškozením křižníků Gromoboj a Rossija[1] v bitvě u Ulsanu. Lehký křižník Novik (z portarturské eskadry), který prorazil blokádu, zastihl 8.jul./ 21. srpnagreg.[1] v okolí Korsakova. Posádka po boji loď potopila.[2] Vítězstvími znovu získal důvěru vlády i popularitu u japonské veřejnosti.[1] Na křižníku Izumo[3] vedl 27. května 1905 2. kantai v bitvě u Cušimy.

V roce 1905 byl jmenován velitelem námořní základny v Jokosuce a v roce 1909 se stal velitelem 1. kantai . O dva roky dříve obdržel v japonské hierarchii titul barona (danšaku). Do hodnosti admirála byl povýšen 1. prosince 1910. V následujícím roce se stal členem Nejvyšší válečné rady[4] a 1. května 1914 byl propuštěn do zálohy.

Pohřben je v buddhistické svatyni v Kamakuře.

Odkaz v české kultuře[editovat | editovat zdroj]

Dobovým ohlasem tiskových zpráv z bojišť rusko-japonské války je rýmovačka „...jede fůra z Port Artúra, na ní jede Kanimůra“[5].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kamimura Hikonojō na anglické Wikipedii.

  1. a b c d Dílo ЭСБЕ/Камимура Гиконойо ve Wikizdrojích (rusky)
  2. JELÍNEK, Milan. Port Artur : rusko-japonská válka 1904-1905. 3., Zánik eskadry, pád pevnosti. Třebíč: Akcent, 2012. 575 s. ISBN 978-80-7268-920-0. S. 178. 
  3. KOVAŘÍK, Jiří. Cušima : poslední bitva rusko-japonské války na moři. 1. vyd. vyd. Třebíč: Akcent, 2012. 479 s. ISBN 978-80-7268-919-4. S. 14. 
  4. Kovařík 2012, p. 470
  5. Slovník nespisovné češtiny : argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost ; historie a původ slov. Příprava vydání Hugo, Jan. 3., rozš. vyd. vyd. Praha: Maxdorf, 2009. 501 s. ISBN 978-80-7345-198-1. Heslo kanimůra, s. 187. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]