Hikoma Ueno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hikoma Ueno
Hikoma Ueno, autoportrét, asi 1870-1880[1]
Hikoma Ueno, autoportrét, asi 1870-1880[1]
Narození15. října 1838
Nagasaki
Úmrtí22. května 1904
Prefektura Nagasaki
NárodnostJaponsko
Alma materKangien
Univerzitní škola medicíny v Nagasaki
Povolánífotograf
PříbuzníYōichi Ueno (synovec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hikoma Ueno je japonské jméno, v němž Ueno je rodové jméno.
Pohled na Nagasaki z výšin Nabekanmurijama (počátek 70. let 19. století), albuminový papír se zlatým tónováním, sbírka Erwina Dubského, archiv Moravské galerie v Brně
Pohled na lodě, albuminový tisk, 19. stol.
Torii a jezero, albuminový tisk, mezi 1860 a 1900
Chrám Čion-in v Kjótu
Ostrov Takaboko poblíž Nagasaki, ručně kolorovaný albuminový tisk
Dcera daimjó Omury
Sakamoto Rjóma, 1866–1867
Socha Hikomy Uena v Nagasaki

Hikoma Ueno[2] (上野 彦馬, Ueno Hikoma; 15. října 1838 Nagasaki – 22. května 1904) byl průkopník japonské fotografie. Někdy je označován za otce japonské fotografie.[3] Je známý svými jemnými portréty, často významných japonských a zahraničních osobností a svými vynikajícími krajinářskými fotografiemi, zejména z Nagasaki a jeho okolí. Ueno byl vůdčí postavou japonské fotografie devatenáctého století jak komerčně tak i umělecky úspěšný fotograf a instruktor.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodina mu vytvářela zázemí a podmínky pro jeho rychlou kariéru.[4] Řada jeho příbuzných byli portrétní malíři. Byl synem Tošinodža Ueny (známý jako Šunnodžó Ueno) (1790–1851), obchodníka klanu Šimazu, který v roce 1848 dovezl fotoaparát na pořizování daguerrotypií pro daimjóa Nariakiru Šimazua a pravděpodobně to byl první fotoaparát svého druhu v zemi. Tošinodžó Ueno byl dlouho považován za první osobu v Japonsku, která použila metodu daguerreotypie v roce 1841, ale později byla tato informace vyvrácena.

Vystudoval nejdříve klasickou čínskou literaturu, pak v roce 1852, nedlouho po smrti svého otce, nastoupil na lékařskou fakultu v Nagasaki. Tam se věnoval studiu chemie, aby pomohl řídit rodinný podnik. Nakonec studoval chemii u holandského námořního lékaře Johanna Pompeho van Meerdervoorta (1829–1908) po jeho příchodu v roce 1857.[5] Pompe van Meerdervoort již v té době vlastnil kameru a fotografické manuály, i když měl jen málo zkušeností jako fotograf, zasvětil také Hikomu Uena do umění fotografie.[6]

Více na něj zapůsobil vliv švýcarského fotografa Pierra Rossiera (1829–1890), díky kterému se Ueno rozhodl věnovat fotografickému povolání. Rossier byl pověřen firmou Negretti and Zambra, aby v Asii fotografoval a pracoval v Japonsku v období 1859–1860. V Nagasaki byl jen na krátkou dobu, ale během té doby se od něho naučili princip mokrého kolodiového procesu nejen Ueno, ale také Kuwadžiró Horie (1831–1866), Genzó Maeda (1831–1906) a další. Brzy poté si Uenův přítel Horie koupil fotoaparát na mokré kolodiové desky[7] a v roce 1861 fotografoval Horie Uena při práci v laboratoři klanu Cu v Edu (nyní Tokio).[8] V roce 1862 Ueno a Horie napsali učebnici s názvem Šamicu kjoku hikkei, která obsahovala překlad výňatků deseti nizozemských odborných manuálů a která také obsahovala dodatek s názvem Sacueidžucu (Fotografická technika), ve které popsali techniky kolodiového procesu, stejně tak i proces heliografie Nicéphora Niépceho založené na asfaltu.[9]

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Fotoaparát který používal Hikoma Ueno

Poté, co pracoval pro klan Cu v Edu, se Ueno vrátil do Nagasaki, ale později zjistil, že Pompe van Meerdervoort opustil zemi, proto se vzdal rangaku a studia západní vědy. Rozhodl se stát profesionálním fotografem.

Na podzim roku 1862 si otevřel vlastní fotografický ateliér poblíž řeky Nakašima v Nagasaki a také začal dovážet fotografické kamery.[10]

Podnikání zprvu nebylo tak úspěšné, ale postupně se situace zlepšovala, studio se přestěhovalo do velké a dobře osvětlené budovy v roce 1882, stal se populárním mezi japonskými a zahraničními hodnostáři a byl uváděn v turistických průvodcích v Un touriste dans l'Extrême-Orient Edmonda Cotteaua (1884) a také v románu Madame Chrysanthème Pierra Lotiho (1887). Díky cizincům zvýšila jeho firma své příjmy, což mu umožnilo používat dražší materiály a rozšířit studio. Již v začátcích Ueno překonal zdrženlivost mnoha Japonců nechat se fotografovat a pořídil portréty osobností jako například Rjómu Sakamota, Hirobumi Itóa, Šinsaka Takasugiho[11] a Kaišua Kacua. Během návštěvy Japonska fotografoval také amerického prezidenta Ulyssese Granta v roce 1879 a ruského korunního prince (později cara) Mikuláše) v roce 1891. Díky těmto příjmům Ueno provozoval studio až do konce století.

Ueno měl důležitý a blízký pracovní vztah s Felicem Beatem. Během návštěvy Nagasaki Beato využíval Uenův ateliér a fotografoval svou mladší sestru a známé a obyvatele města. Beato také fotografoval samotného Uena u chrámu Daikódži a své fotografie si vzájemně vyměnili[12]

Ueno pravděpodobně během spolupráce se zkušenějším Beatem zdokonalil svou techniku. Dalšími zahraničními návštěvníky v Japonsku, kteří ovlivnili Uena, byl holandský fotograf Konrad Walter Gratama, který rozšířil jeho poznatky z chemie v roce 1866 a také rakouský fotograf Wilhelm Burger, který pravděpodobně prohloubil jeho znalosti fotografické techniky a zároveň v Uenově studiu pořídil některé stereografie během jeho návštěvy v zemi v letech 1869–1870.[8]

Ueno sám učil mnoho významných fotografů devatenáctého století, jako byli například Kuiči Učida (1844–1875), Rihei Tomišige[13], Tokudžiró Kameja[14] (1837–1922), Šinzó Nakadžima, Nagajoši Nagai, Džóiči Noguči, Seimin Nakadžima, Tanaka, Raizo Morita, Macuroku Kikizu a Jošima Ueno. Ueno udržoval úzké vztahy s Učidou a po jeho cestě do Nagasaki v roce 1872 fotografoval císaře Meidži. Jejich alba obsahují několik stejných obrázků, které si pravděpodobně navzájem vyměnili.[15] Ueno v roce 1890 otevřel pobočky svých fotografických studií ve Vladivostoku a Šanghaji a v roce 1891 v Hongkongu.

Kromě portrétů Ueno pořídil mnoho fotografií krajin z Nagasaki a jeho okolí. Také fotografoval přechod Venuše přes Slunce v roce 1874 pro americkou astronomickou pozorovací misi. V roce 1877 jej pověřil guvernér prefektury Nagasaki Hidetomo Kitadžima, aby dokumentoval bojiště v jihozápadním Japonsku během povstání Sacuma. Za tuto misi Ueno získal zaplaceno 330 japonských jenů za 420 výtisků. Během fotožurnalistické zakázky jej doprovázeli Šiniči Secu a Džóiči Noguči.[16]

Své fotografie vystavoval nejméně na dvou světových výstavách – v roce 1873 ve Vídni a na výstavě v roce 1893 v Chicagu, na které získal cenu za „Dobrý vkus a umělecké pojetí“.

Nejdříve Ueno používal mokré kolodiové desky, ale asi od roku 1877 začal používat dovážené belgické desky suché. I přes tehdejší popularitu ručního kolorování fotografií, jsou Uenovy fotografie obvykle bezbarvé. Některé jeho negativy pravděpodobně zakoupil fotograf Kimbei Kusakabe, protože se objevují v jeho albech[17] I když se na alba nespecializoval a běžně je nenabízel, několik jich vyrobil při zvláštních žádostech pro zahraniční zákazníky.[8] Ueno používal francouzské a americké fotografické techniky a materiály (např. papír a objektivy), které upřednostňoval před britskými – na jejich produkty si stěžoval, že byly předražené a ne tak kvalitní.

Některé z jeho fotografií lze nalézt online na stránkách Freer Gallery of Art a v archivu galerie Arthur M. Sackler Gallery.[18]

Sbírka Erwina Dubského[editovat | editovat zdroj]

Několik jeho fotografií zakoupil hrabě Erwin Dubský a zařadil je do svého souboru fotografií, který nashromáždil na cestě kolem světa v letech 1874–76 na zámku v Lysicích na jižní Moravě. Jeho sbírka čítá devět alb s více než 500 fotografiemi z různých zemí.

„ Fotografie představují Japonsko sedmdesátých let 19. století, kdy do Japonska připlouvali první Evropané a kdy se v Japonsku začínal rozvíjet také fotografický průmysl – nové médium, které zpodobovalo Japonsko tak, jak si by si ho poté představovali jeho návštěvníci. Japonsko se otevřelo světu v roce 1854. Za dvacet let vznikl obrovský rozmach zájmu o japonská fotoalba, která zpodobovala nejen staré Japonsko a jeho památky a podobně, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů.[19] “
— Filip Suchomel

Soutěž[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 vznikla Fotografická soutěž Univerzity Kjúšú Sangjó s oceněním Cena Hikomy Uena k připomenutí 40. výročí založení zdejší univerzity. Cena je určena pro objevování nových talentů a výchově nových fotografů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Tento portrét je výřez z autoportrétu s rodinou; fotografie byla publikována v plném rozsahu v Anne Wilkes Tucker, et al. The History of Japanese Photography (New Haven: Yale University Press, 2003), str. 38–9.
  2. ↑ Někdy se přepisuje jako Ujeno
  3. ↑ Archivovaná kopie. www.kyusan-u.ac.jp [online]. [cit. 2011-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-05. 
  4. ↑ The History of Japanese Photography, str. 20–21, 366.
  5. ↑ Himeno, str. 23.
  6. ↑ Bennett (1996), str. 49.
  7. ↑ nákup, který zahrnoval fotografické chemikálie financoval daimjó klanu Cu, Takajuki Tódó, a cena byla 150 japonským mincí rjó. O fotografické vybavení byl takový zájem zřejmě proto, aby se Ueno stal členem klanu Cu a měl pak přístup do Eda. Himeno, str. 22.
  8. ↑ a b c Himeno, p. 24.
  9. ↑ Dodatek je považován za první publikaci o litografickém tisku v Japonsku. Himeno, str. 24. Bennett uvádí přepsaný titul knihy jako Seimikjoku Hikkei, „A Handbook to Science“ („Příručka pro vědu“). Bennett (1996), str. 49, Bennett, The Search for Rossier.
  10. ↑ The Complete History of Japanese Photography; Bennett (1996), str. 48.
  11. ↑ Všechny fotografoval mezi 1865 a 1867. Himeno, str. 24
  12. ↑ Beato fotografoval Uena také se skupinou u chrámu Zódžó-dži, Šiba Tokio. Himeno, str. 24.
  13. ↑ Ueno a Tomišige měli blízký vztah. Himeno, str. 27.
  14. ↑ Kamejova dcera je známá jako první žena fotografka v Japonsku. Himeno, str. 27.
  15. ↑ Himeno, str. 26.
  16. ↑ Himeno, str. 27.
  17. ↑ Bennett (1996), str. 49, 50.
  18. ↑ Search results for Ueno Hikoma, SIRIS, Smithsonian Institution.
  19. ↑ Historický magazín: Hrabě Erwin Dubský [online]. Česká televize, 2007-04-26, rev. 2009-08-24. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-09. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • (francouzsky) Estèbe, Claude. Ueno Hikoma, un portraitiste à la fin du shôgunat. Tokyo: Ebisu, n°24, 2000.
  • (japonsky) Fujisaki Yasuo (藤崎康夫) and Kojima Tadashi (小島直絵). Jidai o tsukame kono te no naka ni: Nihon-hatsu no puro-kameraman Ueno Hikoma (時代をつかめこの手のなかに-日本初のプロカメラマン上野彦馬). Tokyo: PHP, 1988. ISBN 4-569-58769-0
  • (japonsky) 鈴木八郎 et al. Shashin no kaiso Ueno Hikoma: Shashin ni miru bakumatsu, Meiji (写真の開祖上野彦馬 : 写真にみる幕末・明治). Tokyo: Sangyō Nōritsu Tanki Daigaku Shuppanbu (Sanno College), 1975.
  • (japonsky) Ueno Hikoma no jinbutsuzō: Sono gyōseki to sono ato no Nagasaki (上野彦馬の人物像:その業績とその後の長崎). Nagasaki: Dejima-kotohajime-juku, 2003.
  • (japonsky) Ueno Hikoma to Bakumatsu no shashinka-tachi (上野彦馬と幕末の写真家たち, Ueno Hikoma and the photographers in the end of the Edo period). Tokyo: Iwanami-Shoten, 1997. ISBN 4-00-008341-4
  • (japonsky) Yahata Masao (八幡政男). Shashin-jutsushi Ueno Hikoma (写真術師上野彦馬). Tokyo: Maruju-sha, 1986. ISBN 4-89616-042-8
  • (japonsky) Yahata Masao. Ueno Hikoma: Bakumatsu no puro-kameraman (上野彦馬:幕末のプロカメラマン. Ueno Hikoma, professional photographer of the Bakumatsu). Tokyo: Nagasaki-Shobō, 1976. (The title is sometimes given in the opposite order: Bakumatsu no puro-kameraman Ueno Hikoma.)
  • (japonsky) Yahata Masao. Hyōden Ueno Hikoma: Nihon saisho no puro-kameraman (評伝上野彦馬:日本最初のプロカメラマン, A critical biography of Ueno Hikoma, Japan's first professional photographer). Kokubunji: Musashino-Shobō, 1993.
  • (japonsky) Ueno Hikoma rekishi-shashin shusei (上野彦馬歴史写真集成, The collected historical photographs of Ueno Hikoma). Tokyo: Watanabe-Shuppan, 2006. ISBN 4-902119-05-6

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hikoma_Ueno&oldid=23680211“