Hišikawa Moronobu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hišikawa Moronobu
Obraz básníka Fudžiwary no Šunzei, recitujícího báseň o ptákovi. Zařazeno do imperiální antologie Šinkokinšu. Originál vytvořen pro knihu Sogi, která komentovala tuto sbírku. Autor Hišikawa Moronobu (1694)
Obraz básníka Fudžiwary no Šunzei, recitujícího báseň o ptákovi. Zařazeno do imperiální antologie Šinkokinšu. Originál vytvořen pro knihu Sogi, která komentovala tuto sbírku. Autor Hišikawa Moronobu (1694)
Narození 1618
Hodomura, Kyonan, provincie Awa, prefektura Čiba, Japonsko
Úmrtí 25. července 1694
Místo pohřbení Edo, dnes Tokio, Japonsko
Země Japonsko
Národnost japonská
Povolání grafik, malíř
Děti Hišikawa Morofusa
Znám jako malíř obrázků ukijo-e
Významná díla knižní ilustrace z roku 1672
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hišikawa Moronobu (japonsky 菱川 師宣; 1618 – 25. července 1694)[1] byl japonský umělec známý svými dřevořezy, považovaný za prvního velkého mistra a popularizátora stylu ukijo-e („obrazy prchavého světa“) z konce 17. století.[2].

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Moronobu byl synem respektovaného umělce pracujícího se zlatou a stříbrnou nití a řemeslníka v oboru barvení brokátu v obci Hodamura, provincie Awa, poblíž zálivu Edo, v současném městečku Kyonan v prefektuře Čiba. Po přestěhování do Eda, dnešního Tokia, Moronobu, který se naučil řemeslu od svého otce, studoval malbu školy Tosa[pozn. 1] i školy Kanó. Měl tedy pevný základ jak v dekorativních řemeslech, tak v umělecké malbě, což mu dobře posloužilo v době, kdy se rozhodl pracovat ve stylu ukijo-e. Tuto techniku studoval u svého učitele mistra Kanbuna. Nejstarší známé Hišikawovy práce jsou knižní ilustrace z roku 1672. Celkem Hišikawa vytvořil více než 100 ilustrovaných knih, možná až 150, a dochovalo se i menší množství jeho samostatných tisků.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hišikawa Moronobu, dřevořez na erotický motiv, tuš na papíře
Ohlížející se kráska (Beauty looking back)

Jeho první známé podepsané a datované dílo byla knižní ilustrace z roku 1672, ačkoli mohou existovat i předchozí práce. Do poloviny šedesátých let se Moronobu stal nejdůležitějším grafikem ukijo-e a toto postavení si udržel až do své smrti.[3] Vytvořil více než 100 ilustrovaných knih, možná až 150, je ovšem obtížné připisovat mu některá nepodepsaná díla (např. učenec Kiyoshi Shibui předložil v roce 1926 práci, ve které položil základ pro připsání některých návrhů Moronobuovi, i když byly předtím považovány za práci umělce Sugumury Džiheiho). Velmi málo z tisků Moronobuových listů přežilo a většina, ne-li všechny, jsou nepodepsané. Mezi těmito jednotlivými listy jsou také tisky erotických alb. Moronobu nebyl zakladatelem stylu ukijo-e, jak se někteří přední učenci domnívali. Ale byl autorem inovací, které umožnili použít návrhy předchozích umělců, konsolidoval tento styl a vytvořil nové postupy pro tisk obrázků ukijo-e umožňující použít vícebarevnou reprodukci. Právě Moronobu vytvořil první opravdu zralou formu ukijo-e ve stylu velké síly a imaginativní prezentace, která stanovila standardy pro další generace umělců. Moronobuovo zvládnutí linky bylo často citováno při hodnocení jeho díla, stejně jako interaktivní uspořádání figur, které se zdají vždy sloužit dramatické funkci, což se obvykle nevidí v díle jeho předchůdců.

Některé z Moronobuových tisků byly doplněny ručním kolorováním. Obraz vpravo, tuš na papíře, je sumizuri-e (obraz tištěný tuší, technika černobílého dřevořezu), v původním nekolorovaném stavu. Moronobova čistá linka a umístění černé a bílé je často mnohem dekorativnější než tisky ručně dobarvované. Skupiny dvanácti obrazů byly v Japonsku po staletí běžné u dvorních a žánrových obrazů. Mezi slavnými dochovanými ranými exempláři jsou malované jednotlivé listy od mistra Tosy Micunobua (1434 – 1525). Když tedy Moronobu vytvořil vlastní sérii dvanácti obrazů, bylo to velmi konvenční, zejména proto, že takové uspořádání poskytovalo kontext, ve kterém bylo možné měnit vybavení, oděv a navrhované vzory, a také se to víceméně srovnávalo s dvanácti měsíci v roce. Nicméně nelze říci, že se šunga,[pozn. 2] tedy erotické umění, hodně přísně drží dvanácti příběhů podle ročních období. Moronobův tisk se kvalifikuje jako abuna-e (risqué print), není to prvoplánově erotický návrh typu, který se často vyskytuje buď jako frontispis šungových souborů nebo je rozptýlený mezi dalšími tisky. Moronobův formalismus je zde zjevný, s křivkami a rovnými liniemi vyrovnanými v téměř dokonalém poměru. Pokud jde o milostný pár, svádění právě začalo s uvolněním obi. Erotická gesta pak obohacují scénu. Například mladá kráska přitáhne svůj pravý rukáv k ústům v gestu potlačovaných emocí. Vodní obrazy evokují ženskou sexualitu, s ženskými neboli jin erotickými symboly, zatímco stojící kvetoucí strom ume - čínská švestka či japonská meruňka - slouží jako metafora pro mužskou neboli jang sexualitu.

Moronobuova práce je vystavena v mnoha muzejních sbírkách po celém světě a také v knihovně amerického Kongresu).[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Škola Tosa (土 佐 派 Tosa-ha) je styl japonské malby založené v raném období Muromači (14.–15. století). Obrazy v tomto stylu nazývaném jamato-e se specializovaly na náměty a techniky převzaté ze starého japonského umění. Na rozdíl od škol ovlivňovaných čínským uměním, zejména školy Kanó (狩 野 派) jsou obrazy školy Tosa charakterizovány plochami neprůhledné barvy obklopené jednoduchými obrysy, kde kresba je přesná a konvenční, s mnoha náměty z japonské literatury a historie. V 17. století umělci rozvinuli oba styly a rozdíl mezi těmito a ostatními školami se stal méně jasným.
  2. Šunga (春 画) je japonský termín pro erotické umění. Většina obrázků je typ ukijo-e, obvykle ve formátu pro tisk z dřevořezu. Přeloženo doslovně, japonské slovo šunga znamená obraz jara a výraz jaro je běžný eufemismus pro sex. Hnutí ukijo-e jako celek se snažilo vyjádřit idealizaci současného městského života a apelovat na novou třídu chónin. Podle estetiky každodenního života se šunga v období Edo značně lišila ve svých představách o sexualitě. Jako podskupina ukijo-e se těšila oblíbenosti u všech společenských skupin v období Edo. Ve své kariéře téměř všichni umělci ukijo-e někdy tvořili ve stylu šungu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Hishikawa Moronobu na anglické Wikipedii, Tosa school na anglické Wikipedii a Shunga na anglické Wikipedii.

  1. rok Hišikawova narození je někdy kladen až k roku 1625; viz Lawrence Gowing, ed., Biographical Encyclopedia of Artists, v.3 (Facts on File, 2005): s. 473.
  2. Lyons, Martyn. "Books: A Living History". Getty Publishing, 2011, s. 161.
  3. Encyclopedia of Japan. Moronobu. Tokyo: Shogakukan, 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-08-25. (anglicky)  Archivováno 25. 8. 2007 na Wayback Machine
  4. Pictorial Map of the Tōkaidō Highroad [online]. World Digital Library [cit. 2013-05-06]. Dostupné online. (anglicky)