Helena Malířová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Helena Malířová
Rodné jménoHelena Nosková
Narození31. října 1877
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. února 1940 (ve věku 62 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Místo pohřbeníKrematorium Strašnice
PseudonymJosefa Vysocká
Povoláníspisovatelka, novinářka a básnířka
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
Partner(ka)
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Helena Malířová, rodným jménem Helena Nosková (31. října 1877 Praha-Nové Město[1] – 17. února 1940 v Praze) byla levicově zaměřená česká novinářka, spisovatelka, publicistka a překladatelka, vlastní sestra herečky Růženy Naskové.[2] Psala úvahy, povídky, novely, romány a pohádky pro děti.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí ve vile Amerika[editovat | editovat zdroj]

Helena a Růžena Noskovy, 1887

Narodila se v rodině Josefa Noska (1829-1899), který působil v různých povoláních – jako kontrolor, účetní, správce a úředník pražského magistrátu. Sám byl též literárně činný, publikoval v časopisech a příležitostně překládal z maďarštiny.[3] Matka Josefa, rozená Bučinová (* 1846), pocházela z Chocerad a byla druhou manželkou Josefa Noska.[4][5]

Helena se narodila jako starší ze dvou dcer manželů Noskových.[1] Se sestrou Růženou (pozdější herečkou Růženou Naskovou vyrůstaly v zahradním domku tzv. vily Amerika (dnešní Dvořákovo muzeum) na pražském Novém Městě. Růžena vzpomínala, jak starší Helena od malička psala pohádky a dovedně kreslila. Až do otcovy smrti se však neodvážila svou zálibu v literatuře výrazněji projevit.[6]

Vstup do literatury[editovat | editovat zdroj]

Okolo roku 1900 se sestry Noskovy seznamovaly s předními intelektuály své doby (Stanislav Kostka Neumann, Kamilla Neumannová, František Xaver Svoboda, Antonín Klášterský, F. X. Šalda). Helena se též seznámila se svým budoucím manželem, studujícím práv, básníkem Janem Malířem (1878-1909).[6] Helena začala publikovat časopisecky (Ženské listy, Kalendář paní a dívek českých 1904, Pochodeň, aj.). Její první povídkovou knihu Lidské srdce zaznamenala Moderní revue.[7] Dramatická prvotina Bratrství byla uvedena v Národním divadle v roce 1905. I když ji režíroval Jaroslav Kvapil, dočkala se pouze dvou repríz.[8]

V roce 1904 se, po pětileté známosti, provdala za Jana Malíře; jejich manželství však nebylo dlouhé, Jan Malíř zemřel 14. 11. 1909 na tuberkulózu.[9]

Levicová novinářka a spisovatelka[editovat | editovat zdroj]

Netradiční myšlení Heleny Malířové se projevilo již v roce 1910, když vystoupila z římskokatolické církve a zůstala bez vyznání.[1] Po smrti manžela cestovala po Evropě, v roce 1912 se jako reportérka a ošetřovatelka zúčastnila na Balkáně srbsko-turecké války. Od roku 1913 žila ve Vídni. Zde se seznámila s Ivanem Olbrachtem a pod jeho vlivem vstoupila do sociálně demokratické strany a pracovala v redakci vídeňských Dělnických listů.[10] Roku 1916 se spolu s Olbrachtem vrátila do Prahy a od roku 1920 žili domě Antala Staška v jeho domě v pražské Krči.[11]

Pod Olbrachtovým vlivem byla silně levicově orientována, svá díla nejčastěji umísťovala do proletářského prostředí. V roce 1920 se zúčastnila II. světového kongresu Komunistické internacionály, který se konal v Petrohradě a Moskvě.[12] Byla zakládající členkou KSČ, jako novinářka publikovala zejména v komunistickém a sociálně demokratickém tisku. Vystupovala na levicových schůzích[13], prosazovala emancipaci, politickou uvědomělost a angažovanost žen. Za svou činnost byla několikrát vězněna.

Rozchod s KSČ[editovat | editovat zdroj]

Roku 1929 podepsala společně s dalšími šesti spisovateli (Stanislavem Kostkou Neumannem, Vladislavem Vančurou, Josefem Horou, Jaroslavem Seifertem, Marií Majerovou a Ivanem Olbrachtem) tzv. Manifest sedmi proti KSČ a byla ze strany vyloučena.[14]

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

Helena Malířová byla družkou Ivana Olbrachta až do roku 1935, kdy ji opustil kvůli své budoucí manželce Jaroslavě Kellerové.[15] V roce 1936 znovu procestovala několik evropských zemí a navštívila, spolu s delegací českých intelektuálů, Španělsko (tehdy v občanské válce). Od roku 1936 žila sama.

Zemřela na srdeční chorobu, její urna byla uložena v kolumbáriu v Praze-Strašnicích. Do stejného hrobu byla později pochována též sestra Růžena Nasková.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Lidské srdce (1901) – první knižní sbírka povídek [16]
  • Právo na štěstí (1908) – první román [17]
  • Malé příběhy (1910) - pohádky pro děti
  • Víno (1912) – román [18]
  • Popel (1914) – dvojdílný román o životě, díle a osudu spisovatele Josefa Matějky [19]
  • Rudé besídky (stati z let 1918-1921 v Pochodni aj., s komunistickými a feministickými idejemi)
  • Požehnání (1920) – román [20]
  • Povídky s dobrým koncem (1923) – vydalo Komunistické nakladatelství R.R ejman- Praha 1 v lednu 1923
  • Deset životů (1937) – autobiografický román od 10. roku života [21]
  • Barva krve – román
  • Vítězství – román
  • Stříbrný racek a jiné povídky – sbírka povídek
  • Křehké květiny
  • Mariola – poslední román, také v překladu do ruštiny a do němčiny
  • Dědictví
  • Nový rok
  • Pod kaštanem (1939) - pohádky pro děti
  • Zápisky z nemoci – poslední povídky

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Překládala z francouzštiny a z němčiny. Nejdříve to byly některé knihy dobrodružné, jako Claude Farrère (1913) nebo Dumasův Hrabě Monte Christo (1916-1917, druhé vydání 1925), pak s revolučními náměty (dodnes je vydávaný její překlad románu Devadesát tři od Victora Huga), později knihy antifašistických autorů (Thomas Mann, B. Traven).

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1920 informoval tisk, že Helena Malířová, spolu s dalšími komunistickými aktivisty Hugo Sonnenscheinem a Emanuelem Vajtauerem (pozdějším předním kolaborantem), byla zatčena na severu Norska ve Vardø, nejvýchodnějším městě Norska, blízko ruských hranic.[22] Touto cestou se měla vracet z pobytu v sovětském Rusku, kde se zúčastnila II. světového kongresu Komunistické internacionály.

Památky[editovat | editovat zdroj]

  • Bronzová pamětní deska Antala Staška, Heleny Malířové a Ivana Olbrachta na domě v ulici U kola čp. 173/4 v Praze 4 - Krči, kde žili.[23]
  • V pražském Břevnově je po Heleně Malířové od roku 1947 pojmenována ulice (1906-1940 a 1945-1947 Husova, 1940-1945 Hohenlohova)[24]
  • V brněnské městské části Lesná je po Heleně Malířové pojmenována ulice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c Záznam o narození a křtu, Sv. Trojice, Podskalí, Matrika N 1877-1881, snímek 25
  2. ↑ Národní archiv, Konskripční seznamy pobytových přihlášek pražského policejního ředitelství, heslo Nosek Josef
  3. ↑ OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, M-Ř. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3. Kapitola Helena Malířová, s. 74–77. 
  4. ↑ Soupis pražských příslušníků, Josef Nosek
  5. ↑ Sv. Trojice, Podskalí, Matrika O 1871-1881, snímek 92, svatba Josefa Noska a Josefy Bučinové
  6. ↑ a b NASKOVÁ, Růžena. Jak šel život. Praha: Československý spisovatel, 1960. Kapitola Sestry Noskovy. 
  7. ↑ Moderní revue (Moderní revue pro literaturu, umění a život), ISSN 1212-5962, 10.1903 - 5.1904, s.57 (dostupné online v NK ČR)
  8. ↑ NASKOVÁ, Růžena. Jak šel život. Praha: Československý spisovatel, 1960. Kapitola "Bratrství" Heleny Malířové. 
  9. ↑ Zlatá Praha, 10/1909, s.119
  10. ↑ Např. Dělnické listy, 10.6.1914, s.9, Prešpurské husy vlastenky
  11. ↑ Dům Antala Staška a pamětní deska. www.pametni-desky-v-praze.cz [online]. [cit. 2016-03-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-07. 
  12. ↑ Totalita.cz: KI - Kominterna
  13. ↑ Viz např. Pochodeň, 8.3.1922, s. 4 (dostupné online v NK ČR)
  14. ↑ Našinec, 29.3.1929, s.4 (dostupné online v NK ČR)
  15. ↑ KUCHAŘOVÁ, Jaroslava. Helena Malířová, typ emancipované spisovatelky. Praha, 2010. Rigorozní práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. . Dostupné online. Bydlela spolu s ním a s Antalem Staškem v rodinném domku v Praze 4 - Krči v ulici U kola čp. 173.
  16. ↑ MALÍŘOVÁ, Helena. Lidské srdce [online]. Praha: Vilímek, 1901-1925 [cit. 2021-09-16]. Dostupné online. 
  17. ↑ MALÍŘOVÁ, Helena. Právo na štěstí [online]. Praha: Svoboda, 1951 [cit. 2021-09-16]. Dostupné online. 
  18. ↑ MALÍŘOVÁ, Helena. Víno [online]. Liberec: Severografika, 1949 [cit. 2021-09-16]. Dostupné online. 
  19. ↑ MALÍŘOVÁ, Helena. Popel [online]. Praha: Komunistické nakladatelství, 1928 [cit. 2021-09-16]. Dostupné online. 
  20. ↑ MALÍŘOVÁ, Helena. Požehnání [online]. Liberec: Severografia, 1949 [cit. 2021-09-16]. Dostupné online. 
  21. ↑ MALÍŘOVÁ, Helena. Deset životů [online]. Praha: Československý spisovatel, 1954 [cit. 2021-09-16]. Dostupné online. 
  22. ↑ Český deník, 1.10.1920, s.2 (dostupné online v NK ČR)
  23. ↑ https://www.drobnepamatky.cz/node/32780
  24. ↑ BĚLOVÁ, Jana; KALAŠOVÁ, Renáta. Břevnov: Ve stínu kláštera, Hradčanům na dohled. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2016. 202 s. ISBN 9788087828182. S. 197. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Helena_Malířová&oldid=23809534“