Charúdž

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Haruj)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Charúdž
Haruj NASA.jpg

StátLibyeLibye Libye
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charúdž (arabsky هروج, tj. výron, výtok)[1] je velké vulkanické pole o rozloze 42 až 45 tisíc čtverečních kilometrů ve střední Libyi. Je jedním z několika vulkanických polí v této zemi a společně s pohořím Tibesti je jeho původ připisován účinkům geologických zlomů v zemské kůře.

Nachází se zde přibližně 150 sopek, včetně četných čedičových kuželů a asi 30 malých štítových sopek, spolu s krátery a lávovými proudy. Většina pole je pokryta lávovými proudy, které vznikly v v trhlinách v zemské kůře; zbytek lávových toků pochází z malých štítových sopek, stratovulkánů a struskových kuželů. Některé z těchto průduchů mají velké krátery. Vulkanismus v Charúdži zablokoval starověké řeky a vedl k vytvoření jezera Megafezzan.

Sopečná činnost v Charúdži začala asi před 6 miliony lety a pokračovala až do pozdního pleistocénu. Existuje řada generací lávových proudů, které se nachází v sopečném poli Charúdž, nejnovější proudy z holocénu z doby před 2 310±810 lety. Existují zprávy o aktivitě fumarol.

Geografie a geomorfologie[editovat | editovat zdroj]

Charúdž se nachází ve střední Libyi[2] a jeho nejvyšším vrcholem je Garet es Sebaa o nadmořské výšce 1 200 metrů. Jeho sopečný původ byl poprvé zjištěn v roce 1797 a v té době měl pověst obtížně přístupného místa kvůli odlehlosti a nepřátelskému terénu,[1][3] a proto se mu průzkumníci a objevitelé vyhýbali. Město Al-Foqaha se nachází 15 kilometrů severozápadně od okraje Charúdže,[4] ropná naleziště se nachází směrem na sever.

Lávová pole mají malou výšku hornin vulkanického původu a jsou přerušovaná sopečnými kužely,[5] pokrývají plochu 42 až 45 tisíc čtverečných kilometrů,[6] což z něj činí největší z čedičové vulkanické pole severní Afriky. Pozůstatky erupcí mají tloušťku 300 až 400 metrů ve středu Charúdže[1] ve formě naskládaných lávových proudů,[7] celkový objem vulkanických hornin byl odhadnut na asi 5 tisíc kubických kilometrů.[8] Pole Al Charúdž al Aswad (Černý výron) v severní části Charúdže a Al Charúdž al Abjad (Bílý výron) na jihu jsou považovány za části hlavního vulkanického pole Charúdže,[6] Aswad má mnohem větší rozlohu než pole Abjad,[6] nebo je dvěma samostatnými sopkami, které se začaly vzájemně překrývat během pliocénu.[9]

Starší lávové proudy jsou zcela zploštělé erozí, zatímco novější stále vykazují čerstvé povrchové struktury[1] a některé lávové proudy ještě nedávno vytékaly z hor do okolní krajiny.[1] Povrchové rysy zahrnují jak typ lávy aa, tak typ pahoehoe,[2] a existují lávové kanály, lávové tunely a praskliny na hromadící se lávou (tumuly).[2] Sopečné horniny zde nemají velkou tloušťku, klesá ze 145 metrů v ve středu na několik metrů na okrajích,[6] a tak se mezi lávovými proudy lze často spatřit podložní sedimentární horniny.[10]

Trhliny[editovat | editovat zdroj]

Zdá se, že většina láv pochází z trhlin v zemské kůře[1] vzniklých vlivem dajk a tektonických zlomů.[6] Kromě toho se zde nachází asi 150 jednotlivých vulkanických masivů a více menších sopečných kuželů, z nichž mnohé tvoří řady kuželů a někdy mají velké krátery a které se vyskytují především v části Al Charúdž al Abjad.[1] Krátery v Charúdži jsou hluboké jámy se strmými stěnami[2] až i široké a mělké prohlubně, které jsou často vyplněny materiálem erodovaným z jejich boků.[2] Freatomagmatické procesy vyvolané interakcí podzemní vody se stoupajícím magmatem daly vzniknout některým z těchto velkých kráterů, zatímco jiné vznikly, když lávová jezera odtekla mezerami v jejich okrajích.[2] Stejně jako u puklinových průduchů je poloha jednotlivých kuželů a masivů dána podzemními puklinami a často odrážejí aktivitu dajk[6] a některé kužely byly aktivní byly i vícekrát.[6]

V Charúdži se nachází přibližně 30 štítových sopek s výškami 100 až 400 metrů, jako jsou Um el Garanigh a Um el Glaa a menší stratovulkány s výškami 80 až 250 metrů[1] jako je Garet el Graabia v lávovém poli; některé stratovulkány se nacházejí na štítových sopkách.[1] Sypané kužele se skládají z lapilli, lávových bomb a tufů,[2] s pyroklastickým materiálem uloženým na okrajích kráteru.[2] Tvorba sypaných kuželů byla občas doprovázena subpliniovými erupcemi, které ukládaly tefru na velké plochy.[2]

Hydrologie[editovat | editovat zdroj]

Malé prohlubně v lávových polích obsahují občasná jezera naplněná jílem a v částech lávového pole se vyvinula říční síť,[1] která občas na jaře přiváděla vodu.[7] Některé krátery vykazují důkazy bývalých a občasných kráterových jezer.[7] Počínaje koncem miocénu růst sopečného pole blokoval již existující drenáže a jihozápadně od Charúdže vytvořil uzavřenou pánev,[9] která byla vyplněna jezerem Megafezzan a je možné, že jezero přes sopečná pole občas přetékalo.[9]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Charúdž se nenachází blízko hranice zemských desek.[2] Jeho vulkanismus a jiných afrických vulkanických polí, která se nacházejí na vrchních kupolích zemské kůry, se dá vysvětlit přítomností horkých skvrn, ale v případě Charúdže je plášťový chochol považován za nepravděpodobný.[6] Alternativně může být vulkanismus v Charúdži důsledkem průniku tří geologických struktur paleozoického až třetihorního stáří a tání mělkého pláště nebo riftingového procesu v pánvi Syrty.[6] Wau an Namus je někdy považuje za součást sopečného pole, další vulkanická pole v Libyi jsou Gharyan, Gabal as Sawada, Gabal Nuqay a Tibesti, z nichž některá patří do dlouhé linie známé jako Tibetská linie.[8] Vulkanismus se postupem času posunul na jih, ačkoli novější snahy o radiometrické datování naznačují,[9] že sopečná aktivita z geologického hlediska zde probíhala ještě v nedávné době.[6]

Sopečné pole má tloušťku 250 až 530 metrů, třetihorní povrch se vyskytuje mezi paleozoickými až třetihorními pánvemi Murzuk a Syrta;[1] záliv Syrta během miocénu zasahoval do pohoří Charúdž.[1] Řada vln a tektonických linií, z nichž některé se nacházejí na okrajích mezi geologickými bloky, charakterizuje horniny pod lávami Charúdže a ovlivnily umístění sopečných průduchů.[1] Horniny jsou eocénníhooligocénního stáří a skládají se ze slepence, dolomitu, vápence, opuky a pískovce, známého jako formace Bishimah;[4] tam, kde jsou lávy Charúdž je řidší, tvoří často bílé výběžky.[2]

Složení láv[editovat | editovat zdroj]

Erupce v Charúdži vytvořily relativně jednotné vulkanické horniny sestávající z olivínového čediče,[1] který tvoří tholeitický až alkalický čedič;[7] alkalické bazalty byly původně interpretovány jako hawaiit.[4] Minerály obsažené ve vulkanických horninách zahrnují klinopyroxen, olivín, plagioklas a titanomagnetit, se sekundárním kalcitem, iddingsitem, hadcem a zeolitem.[5] Na základě kompozičních rozdílů byly vulkanické horniny rozděleny na staršího a mladšího původu.[4]

Na některých místech v severní Charúdži byl nalezen upravený čedič, který je hustý a jehož olivín byl přeměněn na iddingsit.[1] Lávy obsahují inkluze kamenného materiálu, pyroxen, peridotit a lherzolit.[7] Chybí fonolit a trachyt.[4] Magma vzniklo v hloubce 70 až 74 kilometrů.[6]

Historie erupcí[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší vulkanické horniny v Charúdži nejsou straší než pliocén, i když se předpokládá přítomnost pohřbených miocénních lávových proudů v severním části Charúdže.[1] Nejstarší erupce byly datovány buď jako 6,4 milionu let staré[7] nebo z pozdního pliocénu, původně se předpokládalo, že aktivita pokračovala do pozdního pleistocénu;[6] Wau an Namus může být starý 200 tisíc let.[8] Většina lávového pole je mladší než 2,2 miliony let, zdá se, že produkce láv postupem času klesala.[6] Některé erupce mohly být dostatečně velké, aby ovlivnily okolní životní prostředí.[6]

Sopečná aktivita v Charúdži je rozdělena do různého počtu fází, včetně jednoho šestigeneračního schématu a čtyřtřídního schématu založeného na složení a věku.[5] Radiometrické datování stanovilo nejstarší generaci lávových proudů původ v pozdním pozdním pliocénu a stáří zjištěné paleomagnetickou analýzou je v souladu se stářím stanoveným na základě stupně eroze proudů.[11] Nejstarší generace lávových proudů tvoří většinu pole a byla až na výjimky zcela zploštělá erozí.[1] Již existující údolí ovlivnila umístění lávových proudů nejstarší generace a také druhé nejstarší, i když v menší míře.[1]

Generace přechodného lávového proudu byla s největší pravděpodobností umístěna během pleistocénu.[1] Lávové proudy středního věku se nachází hlavně v centrální části pohoří Charúdž a mají rozpoznatelné formy proudění. Jejich povrchy ztratily původní mikrostruktury a jsou často pokryty velkými bloky.[1]

Nejmladší generace lávových proudů jsou málo erodované, i když je stále lze rozdělit na starší generaci, která ztratila většinu povrchových prvků a na mladší generaci s čerstvými povrchy. Mladší generace láv je odvozena z data po vlhkém období, které začalo 4 tisíce let[1] před naším letopočtem v neolitu; nejmladší data získaná v lávových proudech jsou z doby 2 310±810 let před naším letopočtem.[6] Před objevením těchto údajů se vědci domnívali, že vulkanická činnost Charúdže skončila před 100 tisíci lety.[6]

Charúdž může být stále aktivní[6] s ohledem na přítomnost částečné taveniny na dně kůry a seismickou aktivitu Hun Graben.[6] Některá toponyma jako Garet Kibrit („Sirná hora“) odkazují na vulkanickou a solfatarickou aktivitu vulkanického pole.[1]

Podnebí, zvířata a vegetace[editovat | editovat zdroj]

V údolích oblasti žije paovce hřívnatá

Teploty v Charúdži kolísají mezi 12 stupni v lednu až 32 stupni v červenci. Vulkanické pole leží v aridním klimatu s ročními srážkami 5 až 25 milimetrů,[2] ale vyšší části hor jsou vlhčí než okolí.[1] Před 6 000 lety byla oblast mnohem vlhčí a rozsah Sahary byl přibližně poloviční než dnes.[2]

Vegetace se vyskytuje v suchých údolích.[1] V údolích žijí paovce hřívnatá, ptáci, lišky, gazely a králíci a Charúdž používají jako pastvinu Arabové z kmene Tubu. 4 tisíce let staré petroglyfy nacházející se v Charúdži zobrazují antilopy a dobytek. Byly nalezeny neolitické kamenné zbraně vyrobené z hornin Charúdže a několik mlýnských kamenů objevených v římských městech Leptis Magna a Kyréna skutečně pochází ze sopečného pole.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Haruj na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x KLITZSCH, Eberhard. Der Basaltvulkanismus des Djebel Haroudj Ostfezzan / Libyen. Geologische Rundschau. 1968-02-01, roč. 57, čís. 2, s. 585–601. Dostupné online [cit. 2022-05-04]. ISSN 1432-1149. DOI 10.1007/BF01821263. (německy) 
  2. a b c d e f g h i j k l m NÉMETH, Károly. The morphology and origin of wide craters at Al Haruj al Abyad, Libya: maars and phreatomagmatism in a large intracontinental flood lava field?. Zeitschrift für Geomorphologie. 2004-12-15, s. 417–439. Dostupné online [cit. 2022-05-04]. DOI 10.1127/zfg/48/2004/417. (anglicky) 
  3. The geology of Libya. London: Academic Press 3 volumes s. Dostupné online. ISBN 0-12-615501-1, ISBN 978-0-12-615501-3. OCLC 7763859 S. 1077. 
  4. a b c d e FARAHAT, E. S.; GHANI, M. S. Abdel; ABOAZOM, A. S. Mineral chemistry of Al Haruj low-volcanicity rift basalts, Libya: Implications for petrogenetic and geotectonic evolution. Journal of African Earth Sciences. 2006-06-01, roč. 45, čís. 2, s. 198–212. Dostupné online [cit. 2022-05-04]. ISSN 1464-343X. DOI 10.1016/j.jafrearsci.2006.02.007. (anglicky) 
  5. a b c ABDEL-KARIM, Abdel-Aal M.; RAMADAN, El-Nuri M.; EMBASHI, Mohamed R. Multiphase Alkaline Basalts of Central Al-Haruj Al-Abyad of Libya: Petrological and Geochemical Aspects. Journal of Geological Research. 2013-06-18, roč. 2013, s. e805451. Dostupné online [cit. 2022-05-05]. ISSN 1687-8833. DOI 10.1155/2013/805451. (anglicky) 
  6. a b c d e f g h i j k l m n o p q r ELSHAAFI, Abdelsalam; GUDMUNDSSON, Agust. Emplacement and inflation of the Al-Halaq al Kabir lava flow field, central part of the Al Haruj Volcanic Province, Central Libya. Journal of Volcanology and Geothermal Research. 2019-09-01, roč. 381, s. 284–301. Dostupné online [cit. 2022-05-05]. ISSN 0377-0273. DOI 10.1016/j.jvolgeores.2019.06.003. (anglicky) 
  7. a b c d e f MARTIN, Ulrike; NÉMETH, Károly. How Strombolian is a “Strombolian” scoria cone? Some irregularities in scoria cone architecture from the Transmexican Volcanic Belt, near Volcán Ceboruco, (Mexico) and Al Haruj (Libya). Journal of Volcanology and Geothermal Research. 2006-07-01, roč. 155, čís. Explosive Mafic Volcanism, s. 104–118. Dostupné online [cit. 2022-05-05]. ISSN 0377-0273. DOI 10.1016/j.jvolgeores.2006.02.012. (anglicky) 
  8. a b c BARDINTZEFF, Jacques-Marie; DENIEL, Catherine; GUILLOU, Hervé. Miocene to recent alkaline volcanism between Al Haruj and Waw an Namous (southern Libya). International Journal of Earth Sciences. 2012-06-01, roč. 101, čís. 4, s. 1047–1063. Dostupné online [cit. 2022-05-05]. ISSN 1437-3262. DOI 10.1007/s00531-011-0708-5. (anglicky) 
  9. a b c d DRAKE, N. A.; EL-HAWAT, A. S.; TURNER, P. Palaeohydrology of the Fazzan Basin and surrounding regions: The last 7 million years. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 2008-06-23, roč. 263, čís. 3, s. 131–145. Dostupné online [cit. 2022-05-06]. ISSN 0031-0182. DOI 10.1016/j.palaeo.2008.02.005. (anglicky) 
  10. ABDEL-KARIM, Abdel-Aal M.; RAMADAN, El-Nuri M.; EMBASHI, Mohamed R. Multiphase Alkaline Basalts of Central Al-Haruj Al-Abyad of Libya: Petrological and Geochemical Aspects. Journal of Geological Research. 2013-06-18, roč. 2013, s. e805451. Dostupné online [cit. 2022-05-06]. ISSN 1687-8833. DOI 10.1155/2013/805451. (anglicky) 
  11. ADE-HALL, J. M.; REYNOLDS, P. H.; DAGLEY, P. Geophysical Studies of North African Cenozoic Volcanic Areas I: Haruj Assuad, Libya. Canadian Journal of Earth Sciences. 2011-02-06. Dostupné online [cit. 2022-05-06]. DOI 10.1139/e74-096. (anglicky) 
  12. ANTONELLI, Fabrizio; LAZZARINI, Lorenzo; LUNI, Mario. Preliminary study on the import of lavic millstones in Tripolitania and Cyrenaica (Libya). Journal of Cultural Heritage. 2005-04-01, roč. 6, čís. 2, s. 137–145. Dostupné online [cit. 2022-05-05]. ISSN 1296-2074. DOI 10.1016/j.culher.2004.10.005. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]