Gregory Mankiw

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nicholas Gregory Mankiw
neokeynesian
GregoryMankiw.jpg
Datum narození 3. února 1958
Místo narození Trenton
Národnost USA
Instituce Harvard University
Pole oblasti Makroekonomie
Vzdělání Republikánská strana
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nicholas Gregory Mankiw (* 3. února 1958, Trenton, USA) je profesorem ekonomie na Harvardu. Vyučuje různé kurzy z oborů makroekonomie, mikroekonomie, statistiky nebo například úvod do ekonomie. Mimo jiné je poradcem federální rezervní banky v Bostonu a Rozpočtového úřadu Kongresu USA.
Za svůj život vydal nespočetnou řadu článků, které vycházejí jak v předních akademických ekonomických časopisech, tak také v populárních novinách a časopisech jako The New York Times nebo The Wall Street Journal.[1]


Mankiw napsal mnoho publikací o ekonomii a ekonomických dopadech zákonů. V dubnu 2016 se stal 23. nejvlivnějším ekonomem na světě z 50 000 registrovaných ekonomů, podle RePEc hodnocení, vzniklého na základě jeho publikací, citací a podobných metrik. Mankiw byl také 11. nejvíce citovaný ekonom a 9. nejproduktivnější výzkumný ekonom, měřeno H systémem. Mankiw je také autor několika nejlépe prodávaných učebnic ekonomie, píše populární blog a od roku 2007 vydává přibližně každý měsíc jeden článek pro nedělní business sekci New York Times.  Z průzkumu z roku 2011 vyšel Profesor Mankiw jako druhý nejoblíbenější žijící profesor ekonomie mladší šedesáti let, hned po Paulu Krugmanovi a hned před Daronen Acemogluem.

Politické názory[editovat | editovat zdroj]

Mankiw je konzervativec. Pracoval jako ekonomický poradce několika republikánských politiků. Mezi lety 2003 a 2005 byl předsedou kanceláře ekonomických poradců prezidenta George Bushe mladšího. V roce 2006 se stal ekonomickým poradce Mitta Romneyho a spolupracoval s ním během jeho prezidentských kampaní v letech 2008 a 2012.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Profesor Mankiw se narodil ve městě Trenton ve státě New Jersey. Všichni jeho prarodiče pocházeli z Ukrajiny. V mládí navštěvoval Pingry School. V roce 1975 studoval astronomii na letním vědeckém programu. V roce 1980 se stal bakalářem ekonomie na Princetonské univerzitě. Na Princetonské univerzitě byl spolužákem ekonoma Davida Romera, který se později stal jeho spoluautorem. Mankiw bydlel ve stejném pokoji jako autor divadel Richard Greenberg.

Po svém bakalářském studiu strávil Mankiw rok studiem na MIT a následující rok studoval na Harvardově univerzitě. Poté pracoval jako řadový ekonom pro kancelář ekonomických poradců mezi lety 1982 a 1983. To předcházelo jeho pozdější pozici předsedy této organizace. Poté co opustil kancelář ekonomických poradců, získal titul PhD v oboru ekonomie na univerzitě MIT. Jeho supervizorem byl Stanley Fisher. Poté se vrátil na Harvardovu univerzitu, kde studovat právo. Ale protože již měl hotové své PhD z ekonomie, uvědomil si, že ekonomie je pro něj lepší cesta. Proto z Harvardovi univerzity odešel učit na rok na MIT. Poté se stal asistentem profesora na ekonomie na Harvardově univerzitě v roce 1985. Samostatným profesorem se stal v roce 1987 ve věku 29 let.

Akademické publikace[editovat | editovat zdroj]

Mankiw je většinou považován za Neokeynesiánského ekonoma, přestože nejeden finanční novinář říká, že jej nelze takto snadno kategorizovat. Mankiw udělal důležitou práci o „nákladech na změnu menu“, které jsou zdrojem cenové přilnavosti. Jeho list „malé náklady menu a velké hospodářské cykly: Makroekonomický model monopolu“ publikovaný ve čtvrtletníku Journal of Economics publikované v roce 1985 srovnával firemní podněty k přiřazení cen po šoku nominální agregátní poptávky se společenským blahem plynoucím z tohoto rozhodnutí (rozhodnutí jakou cenu přiřadit). List shrnoval, že zvýšení v agregátní poptávce může buďto zvýšit blahobyt nebo ho snížit, ale snížení blahobytu není nikdy větší než náklady na změnu menu. Kdežto snížení agregátní poptávky může snížit blahobyt v objemu větším než náklady jen o náklady menu. Z pohledu společenského plánovače mohou bít ceny zaseklé na příliš vysoké úrovni, ale nikdy ne příliš nízko. Tento článek byl základem pro práci Olivera Blancharda a Noburiho Kiyotaki o externalitách agregátní poptávky a pro práci Laurence Ball a David Romer o interakci mezi a reálnými a nominálními nepružnostmi(rigidities).

V roce 2002, Mankiw a Ricardo Reis navrhli alternativu k široce používané Neokeynesiánské Phillipsově křivce, založené na pomalém šíření informace mezi lidmi určujícími ceny. Jejich přilnavo-informační model zobrazuje tři vzájemně provázané teze, které jsou více konzistentní s uznávanými efekty monetární politiky. Zaprvé: deflace vždy snižuje agregátní poptávku (Ačkoli oznámená deflace je méně snižující než ta překvapivá). Zadruhé: šoky v monetární politice svůj maximální dopad na inflaci s podstatným zpožděním. A zatřetí, změna v inflaci pozitivně koreluje s úrovní ekonomické aktivity.

V souvisejícím článku z roku 2003 Mankiw, Reis a Justin Wolfers analyzují data o inflačních očekáváních, ukazujících značný nesoulad mezi spotřebiteli a profeonálními ekonomy o očekávané budoucí inflaci. ??Tento nesoulad se liší v čase, hýbe s inflací, absolutní hodnota změny v inflaci a relativní cenová variabilita.??? Článek argumentuje, že uspokojující model ekonomické dynamiky musí :..:::adresovat tyto momenty hospodářského cyklu. Poznamenává, že většina makroekonomických modelů neondogenně vytváří nesouhlas, ukazují že lepivě-informační model široce koresponduje s mnoha z těchto faktů. Tento model je také konzistentní s ostatními zkoumanými odchylkami očekávané inflace of plně rozumné, zahrnující samokorrelující předpověď chyb a nedostatečnou citlivost k posledním makroekonomických novin.

Mankiw také napsal několik esejí o empirické analýze spotřebitelského chování, často zdůrazňující roly různorodosti. Článek spolunapaný Johnem Campbellem v roce 1989 nalezle, že data o agregátní spotřebě lze nejlépe popsat modelem ve kterém polovin spotřebitelů se řídí hypotézou permanentního příjmu a polovina jednoduše spotřebovává svůj současný příjem „často nazýváno z ruky do huby“) Článek spolu sepsaný Stephenem Zeldesem v roce 1991 ukazuje že spotřeba majitelů akcií neodpovídala silněji s akciovým trhem než spotřeba ne držitelů akcií, poskytující možné vysvětlení pro majetkové prémiové puzzle.

Mankiwův nejčastěji citovaný článek je „Příspěvek k empirikám ekonomického růstu“ spolu napsaný David Romerem a Davidem Weilem, publikovaný ve čtvrtletníku Journal of Economics v roce 1992. Článek poukazuje na to, že Solowův růstový model, jednou rozšířený k zahrnutí role pro lidský kapitál, dělá důvodně dobrou práci při vysvětlování rozdílů ve standardu žití. Podle Google Scholar, byl tento článek citován více než 15 000krát, což z něj dělá jeden z nejvíce citovaných článků v oboru ekonomie.

Vedle prací v makroekonomii, Mankiw také napsal několik jiných významných článků. V roce 1989 spolunapsasl článek spolu s Davidem Weilem zkoumající demografické určující faktory poptávky po bydlení a předvídal že stárnutí baby boomerů oslabí trh s bydlením v 90. letech a na začátku nového tisíciletí. V roce 1986 spolu sepsal list s Michaelem Whistonem v oboru Mikroekonomické teorie ukazující že v nedokonalé soutěži, vstupy mají tendenci přebývat u průmyslů s homogenním zbožím, protože soutěžící neberou v potaz obchod-kradoucí externalitu kterou uvalují na své rivaly. Když je zboží různorodé, je nejednoznačné, jestli volné vstupy produkují příliš mnoho, čí příliš málo firem, protože vyrovnávací obchodkradení and produktová různorodost externality.

Učebnice[editovat | editovat zdroj]

Mankiw také sepsal dvě populární učebnice na univerzitní úrovni: Makroekonomii pro středně pokročilou úroveň studentů (nyní existuje 10. vydání) a více známou učebnici zásady ekonomie. Podmnožiny kapitol později zmíněné knihy se prodávají pod názvy „Principy Makroekonomie“ a „Principy mikroekonomie“, „rychlé principy Makroekonomie“ a „úplné základy ekonomie“.  Tato kniha byla označena pro rekordní posun. The new Yourk Time oznámili v roce 1995 že Mankiwovi bylo nabídnuto 1.4$ milionů záloha od Harcourt Brace ve Fort Worth aby napsal učebnici základů ekonomie. To je přibližně třikrát více než bylo nabídnuto za jakoukoli jinou učebnici.

Když byla první edice Zásad ekonomie publikována v roce 1997, magazín The Economist napsal:

Pan Mankiw vytvořil něco dlouho po termínu.: dostupné představení do moderní ekonomie. Psaním stylem více magazín než těžko stravitelná učebnici a vysvětlujíce i komplexní myšlenky intuitivní a konzistentní cestou, zanechá pouze málo studentů unuděných či zmatených.. Nejvíce osvěžující je nestrannost této učebnice. Pan Mankiw vypadá že odhaluje nastavení jak různé myšlenkové školy přispěly k současnému stavu ekonomického vědění

Od té doby bylo prodáno více než 1 milion kopií jeho učebnice a Mankiw dostal odhadem 42 milionů dolarů jako honorář za tuto knihu, která stojí 280 $ zakus

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MANKIW, Gregory N. Zásady ekonomie. Praha 7: GRADA, 2000. 763 s. ISBN 80-7169-891-1. S. 15. (čeština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]