Globální oteplování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Globální změny klimatu)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o současných klimatických změnách 20. a 21. století. O předešlých změnách klimatu a o tématu obecně pojednává článek Klimatická změna.
Graf globální střední teploty od r. 1880 do r. 2017 podle instrumentálních měření.
Globální střední teplota od r. 1880 do r. 2017 podle instrumentálních měření (podle GISS). Černá čára je roční průměr a červená čára je pětiletý klouzavý průměr.
Mapa světa ukazující trendy povrchové teploty mezi lety 1950 a 2014.
měřítko k mapě světa ukazující trendy povrchové teploty mezi lety 1950 a 2014.
Mapa světa ukazující trendy povrchové teploty (v °C za desetiletí) mezi lety 1950 a 2014. Zdroj: GISS/NASA.[1]
Graf koncentrací atmosférického CO2 za posledních 650 tisíc let.
Koncentrace atmosférického CO2 za posledních 650 tisíc let.
graf měsíčních koncentrací CO2 na Mauna Loa
Tento graf známý jako Keelingova křivka dokumentuje nárůst koncentrací atmosfé­ric­kého oxidu uhličitého (CO2) mezi lety 1958–2017. Měsíční měření CO2 zobrazuje sezónní oscilace se stoupajícím trendem. Maximum je každý rok, když je na severní polokouli pozdní jaro, a klesá během vegetačního období, tak jak rostliny odstraňují část atmosférického CO2.

Výraz globální oteplování, resp. globální změna klimatu,[2][3] je v současnosti používán pro poslední oteplování planety Země, které započalo na začátku 20. století a projevuje se jednoznačným a pokračujícím růstem průměrné teploty klimatického systému Země[4] a které je, dle názoru převážné většiny vědců z oboru klimatologie,[5][6] způsobeno především aktivitami člověka.[4][7][8][9][10][11][12][13] Tento konsenzus znovu ukázala metaanalýza z roku 2016,[14] diskuse ve vědecké obci nadále pokračují a týkají se především výše podílu lidí na změně klimatu.[8] Termín „globální oteplování“ je nejčastěji používán pro zvyšování průměrné teploty vzduchu a povrchových vod,[15][16] odborníci však uvádějí 10 indikátorů globálního oteplování – kromě vzestupu teploty vzduchu nad povrchem země a nad oceány a vzestupu teploty povrchových vrstev oceánů to je úbytek mořského ledu, tání ledovců, vzestup hladiny moří, vzestup vzdušné vlhkosti, úbytek sněhu a vzestup tepla celkově zachyceného v oceánech.[17] K většině navýšení akumulované tepelné energie (90 %) od roku 1971 došlo právě v oceánech.[4] V letech 1910–2010 došlo k nárůstu teploty vzduchu a povrchových vod o 1,0 °C, z toho asi dvě třetiny nárůstu nastaly od roku 1980.[18] Každé z posledních tří desetiletí bylo postupně na povrchu Země teplejší než jakékoli z předcházející desetiletí od roku 1850.[4] Nárůst teplot od padesátých let 20. století je nejvyšší jak v rámci instrumentálních záznamů teplot tak v rámci historických a paleoklimatických proxy záznamů klimatických změn za poslední tisíce let.[19]

V roce 2014 uvedla Pátá hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), že „je extrémně pravděpodobné, že lidský vliv je dominantní příčinou pozorovaného oteplování od poloviny 20. století.“[20] Největší antropogenní vliv je způsoben emisemi skleníkových plynů jako je oxid uhličitý, methan a oxid dusný. Vzhledem k dominantní roli lidské činnosti se někdy mluví o „antropogenním globálním oteplováním“ nebo „antropogenní změně klimatu“. Tato zjištění akceptují akademie věd všech významných industrializovaných států a nejsou zpochybněna jakýmkoliv státním či mezinárodním vědeckým orgánem.[21][22][23]

Do roku 2100 by měla povrchová teplota na Zemi stoupnout o 0,3 až 1,7 °C pro scénáře s výrazným snižováním produkce CO2, resp. o 2,6 až 4,8 °C pro scénář s dnešním tempem produkce CO2.[24][25] Nejistoty v odhadech nárůstu teploty plynou z používání modelů s různou citlivostí změny teploty na koncentraci skleníkových plynů.[26][27] Očekávané budoucí oteplování a související změny však nejsou rovnoměrné a budou se lišit region od regionu.[28] Variabilita klimatu se ale bude lokálně zvyšovat, globálně však snižovat.[29] Očekává se, že oteplování bude větší nad pevninou než nad oceány a nejvýraznější bude v Arktidě[30] a bude spojeno s pokračujícím táním ledovců, věčně zmrzlé půdy a mořského ledu, což bude doprovázet zvýšování hladiny oceánů, změny v množství a formě srážek,[31] rozšiřování subtropických pouští.[32] Mezi další očekávané jevy patří častější extrémní projevy počasí, jako jsou období veder, suchá období, lesní požáry, přívalové deště se záplavami, intenzivní sněhové srážky, okyselování oceánů či masivní vymírání druhů.[7] Z následků významných pro člověka se uvádí především ztráta potravinové bezpečnosti kvůli klesajícímu výnosu zemědělských plodin a ztráta přirozeného prostředí zaplavením pobřežních oblastí.[33] Vzhledem k tomu, že klimatický systém má velkou setrvačnost a skleníkové plyny zůstávají v atmosféře po dlouhou dobu, mnohé z těchto účinků přetrvají nejen desetiletí nebo staletí, ale i desítky tisíc let.[34]

K možným reakcím společnosti na globální oteplování patří zmírňování změny klimatu (mitigační opatření) snížením emisí skleníkových plynů, adaptace na globální oteplování budováním systémů odolných vůči jeho účinkům (resilience) a případné klimatické inženýrství (geoengineering). Většina států světa je stranami Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu (UNFCCC),[35] jejíž cílem je zabránit nebezpečným antropogenním změnám klimatu.[36][37] V roce 2015 státy UNFCCC přijaly Pařížskou dohodu, jejímž cílem je omezit globální oteplování na výrazně nižší hodnotu než 2,0 °C ve srovnání s předindustriální úrovní, s úsilím o omezení oteplení do 1,5 °C.[38][39] V říjnu 2018 byla vydána Zvláštní zpráva IPCC, která ukazuje významný rozdíl v tom, zda se podaří globální oteplování udržet na hodnotě 1,5 °C, v prosinci 2018 se na konferenci v Katovicích státy shodly na části konkrétních opatření k plnění Pařížské dohody od roku 2020.

Pozorované změny teploty[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Instrumentální záznamy teplot.

Mnoho nezávisle vytvořených datových souborů potvrzuje, že od roku 1880 do roku 2012 se globální průměrná (povrchová a oceánská) povrchová teplota zvýšila o 1,0 (0,8 až 1,2) °C.[40] Od roku 1906 do roku 2005 vzrostla průměrná povrchová teplota Země o 0,74 ± 0,18 °C. Rychlost oteplování se v druhé polovině tohoto období téměř zdvojnásobila (0,13 ± 0,03 °C za desetiletí, oproti 0,07 ± 0,02 °C za desetiletí).[41] Přestože média často uvádí jako měřítko globálního oteplování nárůst průměrné atmosférické teploty, většina dodatečné energie uložené v klimatickém systému od roku 1970 se nahromadila v oceánech. Teprve zbytek způsobil tání ledu a zvýšení teploty kontinentů a atmosféry.[42]

 Rok 2015 – globálně nejteplejší rok v historii (od roku 1880, bez roku 2016) – barvy indikují teplotní nenormálnosti
Rok 2015 – globálně nejteplejší rok v historii (od roku 1880; bez ještě teplejšího roku 2016) – barvy indikují teplotní nenormálnosti (NASA/NOAA, 20. ledna 2016)[43]

Nejzávažnějším projevem globálního oteplování je zvyšování teploty oceánů, protože v nich se zachycuje cca 93 % nárůstu tepelné energie klimatického systému Země, který vzniká díky antropogenním skleníkovým plynům.[44] Zatímco teploty vzduchu rostou čím dál rychleji, teplota povrchových i hlubších vrstev oceánu roste konstantním tempem.[45] Je prakticky jisté, že se horní vrstvy oceánu (0–700 m) ohřály v období 1971–2010, a je pravděpodobné, že došlo k ohřevu mezi lety 1870 a 1971. V globálním měřítku se nejvíce ohřívaly povrchové vody (do hloubky 75 m) a to rychlostí 0,11 °C (0,09 až 0,14 °C) za dekádu.[46]

Průměrná teplota spodní troposféry se podle satelitních měření teploty od roku 1979 zvýšila mezi 0,13 a 0,22 °C za každé desetiletí. Klimatické proxy data ukazují, že teplota byla před rokem 1850 během jednoho nebo dvou tisíc let poměrně stabilní s měnícími se regionálními výkyvy, jako bylo středověké klimatické optimum a malá doba ledová.[47]

Oteplení, které je patrné na instrumentálních záznamech teplot, je v souladu s celou řadou pozorování, jak dokumentuje mnoho nezávislých vědeckých skupin.[48] Indikátory oteplení zahrnují zvýšení hladiny moří,[49] rozsáhlé tání sněhu a pozemního ledu,[50] navýšení akumulované tepelné energie v oceánech,[48] zvýšení vlhkosti vzduchu,[48] a dřívější načasování jarních událostí, jako např. kvetení rostlin.[51] Pravděpodobnost, že by tyto změny mohly vzniknout nezávisle, je v podstatě nulová.[52]

Regionální trendy a krátkodobé výkyvy[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplování je definováno celosvětovými průměrnými teplotami. Trendy ale nejsou na celém světě stejné: účinky se mohou lišit podle oblastí.[53] Od roku 1979 vzrostly celosvětové průměrné teploty zemského povrchu přibližně dvakrát rychleji než průměrné průměrné teploty oceánu (0,25 °C za desetiletí oproti 0,13 °C za desetiletí).[54] Teploty oceánu se zvyšují pomaleji než teploty půdy, protože oceány mají daleko větší tepelnou kapacitu (díky mořským proudům se oteplují i hlubší části oceánů) a také se daleko více ochlazují odpařováním.[55] Od počátku industrializace v 18. století se zvýšil kvůli tání mořského ledu a sněhu a vyššímu podílu pevniny na severu teplotní rozdíl mezi severní a jižní polokoulí.[56] Za posledních 100 let se průměrné teploty v Arktidě zvýšily téměř o dvojnásobek proti zbytku světa. Tento jev je označován jako polární zesílení.[57]

Ačkoliv na severu vzniká více antropogenních skleníkových plynů než na jižní polokouli, nepřispívá to k rozdílu v oteplování, protože hlavní skleníkové plyny přetrvávají v atmosféře tak dlouho, že jsou rozptýleny v rámci každé polokoule i mezi oběma polokoulemi.[58]

Existují různé faktory, které způsobují klimatickou změnu, ale vzhledem k tomu, že klimatický systém má značnou tepelnou setrvačnost, může trvat staletí – nebo dokonce déle – než se klima vrátí do rovnováhy. Pokud by byly skleníkové plyny stabilizovány na úrovni roku 2000, povrchové teploty by se podle klimatologů přesto zvýšily o 0,5 °C.[59] A pokud by byly stabilizovány na úrovni roku 2005, povrchové oteplování by mohlo překročit celý 1 °C. Je možné, že část současného oteplování je stále ještě způsobována přírodními výkyvy z minulosti, které dosud nedosáhly rovnováhy v klimatickém systému.[60]

Globální teplota může mít krátkodobé výkyvy, které překrývají dlouhodobé trendy a mohou je dočasně potlačit, nebo naopak zvětšit.[61][62] Příkladem takovéto situace[63][64] může být relativní stabilita povrchové teploty od roku 2002 do roku 2009, která byla v tomto období médii a některými vědci nazývána zastavením globálního oteplování.[65] Aktualizace v roce 2015 zohledňující odlišné metody měření povrchových teplot oceánu však ukazuje, že teploty ve skutečnosti stoupaly i v tomto období.[66][67]

Nejteplejší roky vs. celkový trend[editovat | editovat zdroj]

Šestnáct ze sedmnácti nejteplejších roků za posledních 150 let bylo zaznamenáno od roku 2000.[68] Zatímco rekordní roky přitahují značný zájem veřejnosti, pro globální oteplování jsou jednotlivé roky méně významné než celkový trend. Někteří klimatologové kritizovali pozornost, kterou média věnují statistikám nejteplejšího roku. Zvláštní oscilace oceánů, jako je například Jižní oscilace El Niño (ENSO), mohou způsobit, že teplota daného roku je neobvykle vysoká nebo nízká z důvodů nesouvisejících s celkovým vývojem klimatických změn. Gavin Schmidt uvedl: „Dlouhodobé trendy nebo očekávaná sekvence záznamů jsou daleko důležitější než to, zda je nějaký rok rekordní, nebo ne.“[69]

Počáteční příčiny teplotních změn (vnější síly)[editovat | editovat zdroj]

Klimatický systém sám o sobě může generovat náhodné změny globálních teplot po celá léta až desetiletí, ale dlouhodobé změny vycházejí pouze z tzv. vnějších sil.[70][71][72] Tyto síly jsou „vnější“ vůči klimatickému systému, ale ne nutně vnější vůči Zemi.[73] Příklady vnějších sil zahrnují změny složení atmosféry (např. zvýšené koncentrace skleníkových plynů), sluneční záření, vulkanické erupce a změny oběžné dráhy Země kolem Slunce.[74]

GLobální toky energie na Zemi
Krátkovlnné záření ze Slunce dopadající na zemský povrch a atmosféru. Dlouhovlnná část záření je emitována z povrchu a téměř zcela absorbována do atmosféry. V tepelné rovnováze je absorbovaná energie z atmosféry stejná jako ta vydávaná do vesmíru. Čísla ukazují výkon záření ve wattech na metr čtvereční v období let 2000–2004

Skleníkové plyny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Skleníkový efekt, Skleníkové plyny, Radiační působení a Toky uhlíku.

Skleníkový efekt je proces, při kterém plyny způsobují absorpci a vyzařování infračerveného záření a tím ohřívání dolních vrstev atmosféry a povrchu Země. Tento jev prvně popsal Joseph Fourier v roce 1824, podrobněji ho popsal v roce 1860 John Tyndall.[75] Kvantitativně ho prvně vyčíslil v roce 1896 Svante Arrhenius, když ve své práci uvedl, že při zdvojnásobení koncentrací CO2 narostou povrchové teploty o 4 °C.[76] Dále problém rozvinul v letech 1930–1960 Gue Steward Callendar.[77]

Přirozený skleníkový efekt je podmínkou života na Zemi tak, jak ho známe.[78] Bez zemské atmosféry by teploty prakticky na celém povrchu Země byly pod bodem mrazu.[79] Přirozeně se vyskytující skleníkové plyny způsobují nárůst teplot o cca 33 °C.[80] Hlavními skleníkovými plyny jsou vodní pára, která způsobuje 36–70 % skleníkového jevu, oxid uhličitý, který může za 9–26 % skleníkového efektu, methan může za 4–9 % a ozon, kterému je přičítáno 3–7 % skleníkového efektu.[81][82][83]

Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu jsou lidské vlivy hlavním faktorem tzv. radiačního působení na klima. Radiační působení je změna radiační bilance v tropopauze vlivem dodatečného působení na klimatický systém Země. Od průmyslové revoluce lidská činnost zvýšila množství skleníkových plynů v atmosféře, což vede ke zvýšenému radiačnímu působení způsobené oxidem uhličitým, methanem, troposférickým ozonem, freony a oxidem dusným.[84] Již od 19. století je známo, že zvýšení koncentrací skleníkových plynů vede ke zvýšení teploty ovzduší. Je to důsledkem Planckova a Stefan–Boltzmannova zákona, tzv. absorpčních spekter skleníkových plynů v infračervené oblasti (proměřených laboratorně) a zákona zachování energie. Koncentrace oxidu uhličitého se zvýšila oproti období před začátkem průmyslové revoluce z tehdejších 280 ppm na dnešních více než 400 ppm (leden 2017).[85][86] Jelikož v předcházejících 8 000 letech (před rokem 1750) byla hladina CO2 relativně stabilní, dá se předpokládat, že by se, nebýt lidského zásahu, udržela stabilní i nadále.[87] Nárůst množství atmosférického CO2 je výsledkem lidských aktivit: hlavně spalování fosilních paliv, odlesňování a dalších změn ve využívání půdy jako je pálení biomasy, rostlinná výroba a přeměna pastvin na ornou půdu.[84] Průmyslová revoluce narušila přirozený koloběh uhlíku, protože do ovzduší začala dodávat velká množství oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Uhlík, který byl před mnoha miliony let uložen do rezervoárů fosilního uhlíku pod zem (a tím i mimo uhlíkový cyklus), se velmi rychle vrací do oběhu v emisích oxidu uhličitého. Zhruba 2/3 antropogenních emisí CO2 od roku 1750 pochází ze spalování fosilních paliv a zhruba 1/3 ze změn ve využití půdy. Asi 45 % tohoto dodatečného CO2 zůstalo v atmosféře, zatímco zbylých 55 % pohltily oceány a pozemská biosféra.[87]

Odhady radiačního působení pro rok 2011
Odhady radiačního působení (RP) pro rok 2011 v porovnání s rokem 1750 a agregované neurčitosti hlavních příčin klimatické změny. Hodnoty jsou globální průměry RP, rozdělené podle emitovaných sloučenin či procesů, jejichž výsledkem je kombinace příčin. Nejlepší odhady čistého RP jsou znázorněny jako černé kosočtverečky s odpovídající spolehlivostí; na pravé straně obrázku jsou uvedeny číselné hodnoty společně s úrovní spolehlivosti čistého působení

Od roku 1750 vzrostly koncentrace i dalších přírodních skleníkových plynů: methanu ze 700 na 1800 ppb, oxidu dusného z 270 na 320 ppb a troposférického ozonu z 25 na 34 ppb.[88] Do ovzduší se dostaly i umělé látky – freony. Jejich koncentrace jsou sice ještě o několik řádů nižší, mají však silný relativní účinek.[89]

Podíl na globálních emisích CO2 mezi roky 1751–2012 podle různých regionů

Podle páté hodnotící zprávy IPCC je celkové antropogenní radiační působení (RP) za období 1750–2011 2,29 (1,33 až 3,33) Wm−2, konkrétně pak:[90]

  • radiační působení emisí skleníkových plynů je 3,00 (2,22 až 3,78) Wm−2
    • sám CO2 způsobuje radiační působení 1,68 (1,33 až 2,03) Wm−2
    • emise methanu způsobují radiační působení 0,97 (0,74 až 1,20) Wm−2
    • freony způsobují radiační působení 0,18 (0,01 až 0,35) Wm−2;
  • radiační působení celkového působení aerosolů v atmosféře, což zahrnuje i zvyšování oblačnosti, je −0,9 (−1,9 až −0,1) Wm−2. Toto působení je kombinací negativního působení aerosolů v kombinaci s pozitivním působením černého uhlíku. Je velmi pravděpodobné, že interakce aerosolů s mraky způsobily posun v celkovém průměrném radiačním působení; přispívají k největším nejistotám v určení celkového radiačního působení;
  • působení částic z vulkanické činnosti má velký vliv na klima v letech následujících po velkých erupcích. Během let 2008–2011 je odhadováno toto působení na −0,11 (−0,15 až −0,08) Wm−2;
  • působení aktivit Slunce je odhadováno na 0,05 (0,00 až 0,10) Wm−2. Satelitní pozorování z let 1978 až 2011 ukazují, že poslední solární minimum bylo výraznější, než předchozí dvě, což znamená RP −0,04 (−0,08 až 0,00) Wm−2 při porovnání minim v roce 2008 a 1986.

Citlivost klimatu, neboli míra odezvy klimatického systému na radiační působení, ze které se odvozuje oteplení na základě změny toku záření (způsobené změnou koncentrací skleníkových plynů), je považována za zhruba rovnu 0,8 K/(W/m2). Některé studie ale udávají jiné hodnoty.[91]

Částice a saze[editovat | editovat zdroj]

Globální stmívání, tedy globální pokles přímého ozařování zemského povrchu, bylo pozorováno od roku 1961 až minimálně do roku 1990.[92] Pevné a kapalné částice známé jako aerosoly produkované sopkami a znečišťující látky produkované průmyslem, jsou považovány za hlavní příčinu tohoto stmívání (např. polétavý prach, sírany, nitráty, organický uhlík). Tyto částice způsobují ochlazovací efekt zvýšeným odrazem přicházejícího slunečního záření. Účinky produktů spalování fosilních paliv – CO2 a aerosolů – se ve velké míře v minulých desetiletích navzájem kompenzovaly, takže čisté oteplování bylo způsobeno nárůstem dalších skleníkových plynů, jako je methan.[93] Radiační působení těchto částic je však časově omezené díky mokré depozici, která způsobuje, že jejich doba setrvání v atmosféře je asi týden. Naproti tomu oxid uhličitý má životnost v atmosféře století i více, takže zvýšené koncentrace částic v atmosféře pouze pozdrží klimatické změny způsobené oxidem uhličitým.[94] Naopak černý uhlík má, po oxidu uhličitém, druhý největší příspěvek ke globálnímu oteplování.[pozn. 1] Navíc k jejich přímému vlivu díky rozptylu a absorpci slunečního záření mají částice nepřímý vliv na energetický účet země. Sulfáty působí jako kondenzační jádra mraků a vznikají tak mraky, které obsahují větší množství menších kapiček. Tyto mraky odrážejí sluneční záření účinněji než mraky s menším množstvím větších kapek – tento jev nese název Twomeyův jev (Twomey effect).[95] Tento jev též způsobuje, že částice mají ve větší míře stejnou velikost, což omezuje vznik dešťových kapek a způsobuje větší odraz přicházejícího slunečního záření mraky. Tento jev se nazývá Albrechtův jev (Albrecht effect).[96] Nepřímé vlivy jsou nejvíce patrné v případě stratiformní oblačnosti nad oceány a mají jen malý vliv v případě konvektivní oblačnosti. Nepřímé účinky aerosolů tvoří největší nejistotu v bilanci radiačního působení.[97][90]

Saze mohou jak ohřívat, tak i ochlazovat povrch Země, záleží na tom, zda jsou v ovzduší, nebo jsou uložené. Atmosférické saze přímo pohlcují sluneční záření a ohřívají tím atmosféru a ochlazují povrch. V určitých izolovaných oblastech, kde je velká produkce sazí, jako je vnitrozemí Indie, může být až 50 % povrchového oteplování díky skleníkovým plynům maskováno tzv. hnědými mraky.[98] V případě usazení na povrchu, zvláště na povrchu ledovců, nebo na ledu v arktických oblastech způsobí nižší povrchový odraz (albedo), což může přímo ohřívat povrch. Vliv částic včetně černého uhlíku je nejvýraznější v tropech a subtropech, zvláště v Asii, zatímco účinky skleníkových plynů jsou dominantní v mírných pásech a na jižní polokouli.[99] Výrazný krátkodobý vliv na klima mohou mít erupce vulkánů.[100]

Sluneční aktivita[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Sluneční aktivita a Sluneční vítr.

Z přírodních faktorů ovlivňujících klima je na prvním místě Slunce jakožto základní zdroj energie pro klimatický systém. Korelace změn sluneční aktivity a změn teplot na Zemi byla v minulosti velice vysoká: okolo 0,8. Ať už za posledních 1 000 let,[101] nebo za posledních 150 roků.[102] I když nárůst sluneční aktivity v první půli 20. století byl pravděpodobně nejvyšší za pět set let, jak poukázal tým Solankiho a Usoskina,[103] není tento nárůst rozhodujícím faktorem oteplování od poloviny 20. století.[101][104] Na základě přímých satelitních měření slunečního záření (od roku 1978)[105][106] lze s vysokou jistotou říci, že změny slunečního záření nepřispěly k vzestupu globálních průměrných teplot na povrchu Země v období let 1986–2008. Se střední jistotou lze říci, že jedenáctileté sluneční cykly ovlivňují v některých oblastech Země fluktuace v klimatických projevech. Nebyl zjištěn těsnější vztah mezi kosmickými paprsky a oblačností.[107]

K ověření vlivu slunečního záření jsou používány klimatické modely.[108] Tyto modely ukazují, že rychlé oteplování posledních desetiletí nelze vysvětlit pouze změnami intenzity slunečního záření a vulkanickou činností. Zároveň poslední sluneční cyklus je výrazně slabší, než cykly předchozí.[109] Pokud však jsou do modelů započítány i antropogenní vlivy, jsou schopny reprodukovat teplotní vzestup.

Dalším důkaz toho, že Slunce není příčinou současných klimatických změn, je dán pozorováním změn teplot v různých atmosferických vrstvách.[110] Podle základních fyzikálních principů působí skleníkové plyny ohřívání dolních vrstev atmosféry – troposféry, ale zároveň ochlazování vyšších vrstev – stratosféry.[108][111] Pokud by bylo příčinou globálního oteplení Slunce, bylo by třeba očekávat oteplení jak v troposféře, tak i ve stratosféře.[112]

Změny oběžné dráhy Země[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Milankovičovy cykly.

Změny sklonu osy Země a tvar oběžné dráhy kolem Slunce se mění pomalu za desítky tisíc let. Díky těmto změnám dochází ke změnám sezónního a zeměpisného rozložení příchozí sluneční energie na povrchu Země a tím i ke změnám klimatu.[113] Během posledních několika tisíc let tento jev přispěl k pomalému trendu ochlazování ve vysokých zeměpisných šířkách severní polokoule v létě; tento trend se v průběhu 20. století obrátil díky oteplování vyvolaného skleníkovými plyny.[114] Během následujících 50 000 let nelze očekávat orbitální změny, které by vedly k ochlazování Země.[115][116]

Klimatická zpětná vazba[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Citlivost klimatu.

Klimatický systém obsahuje celou řadu zpětných vazeb, které mění reakce systému na změny ve vnější síly. Pozitivní zpětná vazba způsobuje zvýšení odezvy klimatického systému, zatímco negativní zpětná vazba tyto odezvy snižuje.[117]

Mezi zpětné vazby klimatického systému se řadí vodní páry, změny na ledovém a sněhovém povrchu (sněhový a ledový kryt ovlivňuje množství pohlceného nebo odráženého slunečního záření), mraky a změny v koloběhu uhlíku na Zemi (např. uvolňování uhlíku z půdy).[118][119] Hlavní negativní zpětnou vazbou je energie, kterou zemský povrch vyzařuje do prostoru jako infračervené záření.[120] Toto vyzařování narůstá silně s rostoucí teplotou.[121] Zpětné vazby jsou důležitým faktorem při určování citlivosti klimatického systému na zvýšení koncentrací atmosférických skleníkových plynů. Vyšší klimatická citlivost znamená, že při daném zvýšení účinku skleníkových plynů dojde díky zpětným vazbám k většímu oteplování.[122] Nejistoty ohledně vlivu zpětných vazeb jsou hlavním důvodem, proč různé klimatické modely vykazují různé velikosti oteplování pro daný scénář. Je zapotřebí další výzkum, abychom pochopili úlohu mraků[117] a zpětné vazby uhlíkového cyklu v projekcích klimatu.[123]

V roce 1991 byla na Harvardu provedena studie závislost změn klimatu na uvolňování uhlíku z půdy. Tato studie naznačuje, že do roku 2010 se očekává uvolnění asi 190.109 t půdního uhlíku z metrové povrchové vrstvy půdy díky změnám mikrobiálních společenstev působením zvýšených teplot. To je ekvivalent emisí skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv za období 1990–2010.[124][125] Další studie provedená výzkumnými pracovníky Harvardu naznačuje, že zvýšená koncentrace vodních par, které se dostávají do stratosféry kvůli rostoucí teplotě narušují stratosférický ozon a následně zvyšují pravděpodobnost rakoviny kůže a poškozování úrody.[126]

Arktické teploty stoupají téměř dvojnásobnou rychlostí, než je celosvětový průměr oteplování.[127] Důvodem je zřejmě jak intenzifikace přenosu tepla směrem k pólu, tak i změny lokální čisté radiační rovnováhy.[128] Další faktory, které přispívají k tomuto intenzivnímu oteplování, jsou úbytek sněhové pokrývky a mořského ledu, změny atmosférických a oceánských proudění, přítomnost antropogenních sazí v arktickém prostředí, zvýšení oblačnosti a vodní páry. Podle zprávy IPCC z roku 2013 mají modely často tendenci podceňovat Arktické zesílení.[129][130] Studie ukázaly souvislosti mezi oteplující se Arktidou s mizící kryosférou a výskyty extrémního počasí ve středních šířkách[131][132] a změnami tryskového proudění.[131]

Vodní páry mohou přibývat nejen v reakci na růst antropogenního CO2, ale i v reakci na přírodní oteplování. Vyšší hladině sluneční činnosti odpovídá vyšší koncentrace vodní páry. Po roce 2000, kdy se růst teplot zpomalil, došlo k poklesu koncentrace vodní páry v atmosféře.[133] Podle Stefanova-Boltzmannova zákona dochází k tomu, že při nárůstu teploty na dvojnásobek se vyzářená energie zvýší šestnáctkrát (24), nebo při vzrůstu teploty o 1 % vyzářená energie vzroste o přibližně 4 %.[134][pozn. 2] Změna koncentrace vodních par v atmosféře je reakcí na změny povrchového klimatu, a proto musí být považována za zpětnou vazbu a nikoliv za radiační působení.[135] Nelinearita této vazby a existence dalších, negativních zpětných vazeb ale zajišťují, že se teplota na Zemi při tomto procesu nemůže zvyšovat lavinovitě a nemůže samovolně narůst na libovolně vysoké hodnoty. Vodní pára funguje jako zesilovač vlivu ostatních skleníkových plynů. Přímé emise vodní páry při lidské činnosti přinášejí zanedbatelný příspěvek k radiačnímu působení. Emise vzniklé při zavlažování odpovídají méně než 1 % přírodních zdrojů vodní páry. Vypouštění páry při spalování fosilních paliv je významně nižší než její emise při zemědělské činnosti.[136]

Klimatické modely[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Globální klimatický model.

Klimatický model představuje fyzikální, chemické a biologické procesy, které působí na klimatický systém.[137]

Přestože se výzkumníci pokoušejí zahrnout do modelů co nejvíce procesů, zjednodušení skutečného klimatického systému omezením výpočetním kapacitám a omezením znalostí klimatického systémuj sou nevyhnutelná. Výsledky modelů se mohou také lišit díky různým vstupům skleníkových plynů a klimatické citlivosti modelu. Například nejistota v projekcích IPCC z roku 2007 je způsobena:

  1. používáním více modelů[138] s rozdílnou citlivostí na koncentrace skleníkových plynů,[112]
  2. použitím rozdílných odhadů budoucích antropogenních emisí skleníkových plynů,[138]
  3. jakýmikoliv dalšími emisemi z klimatické zpětné vazby, které nebyly zahrnuty do modelů IPCC používaných k přípravě zprávy, např. uvolňování skleníkových plynů z permafrostu.[139]

Modely nepředpokládají, že klima se zahřeje kvůli rostoucím koncentracím skleníkových plynů. Namísto toho předpovídají, jak budou skleníkové plyny interagovat s radiačním přenosem a jinými fyzikálními procesy. Ohřev nebo chlazení jsou tedy výsledkem, ne předpokladem modelů.[140]

Zvláště obtížné je předvídat oblačnost a její účinky; jejich modelování je důležitým tématem výzkumu 20. let 21. století. Zlepšení zastoupení modelů mraků je proto důležitým tématem v současném výzkumu.[141] Dalším významným výzkumným tématem je rozšiřování a zlepšování reprezentace uhlíkového cyklu.[142][143][144]

Modely jsou také používány k tomu, aby pomohly zkoumat příčiny klimatických změn v nedávné minulosti. Zatímco pro období 1910–1945 modely neurčují jednoznačně, zda se jednalo o změny přírodní či antropogenní, pro oteplování od roku 1970 dominují jako příčina jasně antropogenní emise skleníkových plynů.[145]

Správnost modelů je testována zkoumáním jejich schopnosti simulovat současné nebo minulé klima.[146] Klimatické modely se pro 20. století relativně dobře shodují s pozorovanými průměry globálních teplotních, ale nesimulují správně všechny aspekty klimatu.[147] Například úbytek ledu v Antarktidě byl rychlejší, než bylo předpovídáno.[148] Srážky vzrostly proporcionálně s atmosférickou vlhkostí, a tudíž výrazně rychleji, než předpokládají globální klimatické modely.[149][150] Od roku 1990 se také zvýšila hladina moře podstatně rychleji, než předpokládaly modely.[151] V roce 2017 Spojené státy zveřejnily národní hodnocení klimatu, kde se uvádí, že „klimatické modely stále podceňují vývoj oteplování nebo chybí příslušné procesy zpětné vazby.“[152]

Pro předpověď budoucího vývoje globálního oteplování používají vědci hierarchickou řadu klimatických modelů od jednoduchých přes středně složité až po komplexní klimatické modely a modely systému Země (Earth System models, ESM). Všechny tyto modely se snaží simulovat budoucí změny klimatu na základě různých scénářů antropogenního vlivu. V simulacích pro Pátou hodnotící zprávu IPCC byly v rámci projektu CMIP5 (Coupled Model Intercomparison Project Phase 5) Světového programu výzkumu klimatu (WCRP) jako scénáře nově využity tzv. reprezentativní směry vývoje koncentrací (RCP). Modely v současné době počítají s antropogenními i přírodními vlivy. Mezi antropogenní vlivy jsou započítávány změny koncentrací plynů s dlouhou životností v atmosféře (CO2, CH4, halogenovaných uhlovodíků a N2), plynů s krátkou životností v atmosféře (CO, NMVOC a NOx), aerosolů a jejich prekurzorů, změn oblačnosti vlivem aerosolů a změn albeda v důsledku změn využití půdy. Mezi přírodní vlivy jsou započítány změny příkonu slunečního záření. Zatímco spolehlivost určení vlivu skleníkových plynů a aerosolů je v modelech vysoká, až velmi vysoká, vlivy plynů s krátkou životností, vliv změn albeda a změn v příkonu slunečního záření je v modelech určena se střední spolehlivostí, nejméně spolehlivé v modelech je určení vlivů změn oblačnosti vlivem aerosolů.[153]

Modelování podle všech scénářů ukazuje, že: „další emise skleníkových plynů způsobí další oteplení a změny ve všech složkách klimatického systému. Omezení klimatické změny bude vyžadovat podstatné a trvalé snižování emisí skleníkových plynů“.[154]

Modelování vývoje klimatu do konce 21. století předpovídá nárůsty průměrných globálních teplot při povrchu a vzestup hladiny moří podle různých scénářů. Všechny scénáře ukazují změny proti průměru let 1986–2005. Podle scénáře RCP 2.6, který počítá s prakticky okamžitým výrazným snižováním produkce skleníkových plynů, by měly průměrné teploty v letech 2046–2065 narůst o 1,0 (0,4 až 1,6) °C, v letech 2081–2100 pak už nepředpokládá další růst teplot – 1,0 (0,3 až 1,7)°C. V případě vzestupu hladiny moří předpokládá tento scénář vzestup o 0,24 (0,17 až 0,32) m v letech 2046–2065 a 0,4 (0,26 až 0,55) m v letech 2081–2100.[25] Podle scénáře RCP 8.5, který počítá s produkcí skleníkových plynů prakticky bez omezení, by měly průměrné teploty v letech 2046–2065 narůst o 2,0 (1,4 až 2,6) °C, v letech 2081–2100 pak o 3,7 (2,6 až 4,8) °C proti současným teplotám. V případě vzestupu hladiny moří předpokládá tento scénář vzestup o 0,30 (0,22 až 0,38) m v letech 2046–2065 a 0,63 (0,45 až 0,82) m v letech 2081–2100.[25]

Podle modelů v IPCC AR5 bude oteplování nadále vykazovat variabilitu mezi jednotlivými roky a dekádami a nebude stejné ve všech oblastech. Modely předpokládají zvyšování rozdílů srážkových úhrnů mezi vlhkými a suchými oblastmi a mezi suchými a vlhkými obdobími s regionálními výjimkami. Předpokládají také, že teplo v oceánech bude pronikat z povrchu do hlubokých vrstev oceánu a ovlivní cirkulaci vody v oceánu. Bude pokračovat acidifikace oceánů. Dojde také k pokračujícímu tání ledovců – globální objem ledovců bude nadále klesat.[155] Z historických dat je ale pozorován pokles variability klimatu s růstem teplot.[156] To odpovídá i jistým modelům.[29] Klimatická změna způsobená člověkem tak může odvrátit následující dobu ledovou.[157]

Dopady[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dopady globálního oteplování.

V posledních desetiletích způsobily změny klimatu změny v přírodních i antropogenních systémech napříč všemi kontinenty i oceány. Důkazy dopadů změny klimatu jsou nejsilnější a nejrozsáhlejší pro přírodní systémy. V případě antropogenních systémů lze také pozorovat některé vlivy, postupně získáváme znalosti o tom, které změny tohoto systému jsou skutečně způsobeny změnou klimatu. V největší míře jsou ovlivňovány ekosystémy pevnin a oceánů, pobřežní systémy, vodní zdroje a kryosféra.[158]

V mnoha oblastech dochází ke změnám srážkové bilance nebo tání sněhu a ledu a díky tomu dochází ke změnám hydrologických systémů a ovlivnění kvalitativních i kvantitativních parametrů vodních zdrojů. Po celém světě dochází k výraznému úbytku ledovců a tím je ovlivňován odtok z nich a navazující vodní zdroje. Změna klimatu způsobuje oteplování a rozmrazování permafrostu v regionech v blízkosti pólů a v oblastech s vysokými nadmořskými výškami.[159][160][158][161][162][163]

Mnoho suchozemských, sladkovodních a mořských druhů živočichů změnilo v reakci na klimatické změny své geografické působiště, sezónní aktivity, migrační modely, hojnosti výskytu a také druhové interakce. I když zatím je změně klimatu přisuzováno jen malé množství zániku druhů, z historie (v řádu tisíců až milionů let) víme, že výrazně menší změny klimatu, než jsou současné antropogenní změny, způsobily významné posuny v ekosystémech a významná vymírání druhů.[164][165][166][167]

Na základě mnoha studií, které pokrývají celou řadu regionů a plodin, se ukazuje, že negativní dopady změny klimatu na výnosy budou častější než pozitivní dopady. Některé studie vykazují pozitivní dopady na zemědělské výnosy v oblastech daleko od rovníku. Zatím není jasné, jaký byl poměr kladných a záporných dopadů v těchto regionech. Změna klimatu negativně ovlivnila v mnoha regionech výnosy pšenice a kukuřice. Účinky na výnosy rýže a sójových bobů byly v hlavních výrobních oblastech a celosvětově menší, v některých oblastech byly i příznivé. Rychlé nárůsty cen potravin a cereálií ukazují na vysokou citlivost současných trhů na klimatické extrémy.[168][169]

Sociální dopady[editovat | editovat zdroj]

Přímý vliv klimatických změn na lidské zdraví není doposud dostatečně kvantifikovatelný. Bylo zaznamenáno zvýšení úmrtnosti související s teplem a snížení úmrtnosti související s chladem. Místní změny teploty a srážky změnily distribuci některých vodních zdrojů a s těmito změnami lze pozorovat i výskyt nemocí.[170][169]

Rozdíly ve zranitelnosti obyvatel vznikají z neklimatických faktorů a z vícerozměrných nerovností často způsobovaných nerovnoměrným vývojem v různých oblastech. Lidé, kteří jsou sociálně, ekonomicky, kulturně, politicky, institucionálně nebo jinak marginalizováni, jsou zvláště ohroženi změnou klimatu a také některými adaptačními a mitigačními opatřeními. Zvýšená zranitelnost má většinou více důvodů najednou, například diskriminaci na základě pohlaví, třídy, etnického původu, věku a schopností.[171]

Dopady extrémních jevů souvisejících s klimatem, jako jsou vlny horka, sucha, záplavy, cyklóny a požáry, odhalují značnou zranitelnost některých ekosystémů a obyvatel současnými změnami klimatu. Dopady takových extrémů, souvisejících s klimatem, zahrnují změny ekosystémů, narušení výroby potravy a zásobování vodou, poškození infrastruktury a sídel, nemocnost, úmrtnost, dopady na zdraví, včetně duševního. Žádný stát není v současnosti dostatečně připravený ve všech sektorech na probíhající změny klimatu.[172]

Rizika související s klimatem zhoršují ostatní stresory, často s negativními výsledky pro život, zejména pro chudé. Rizika související s klimatem ovlivňují životy chudých lidí přímo prostřednictvím dopadů na živobytí, snižováním výnosů plodin nebo zničením sídel a nepřímo prostřednictvím například zvýšení cen potravin a nedostatkem potravin. Pozitivní účinky pro chudé a marginalizované obyvatele jsou většinou omezené a nepřímé, jako například diverzifikace sociálních sítí a zlepšení zemědělských praktik.[173]

Násilné konflikty zvyšují zranitelnost vůči změně klimatu. Větší násilné konflikty poškozují prostředky, které jsou potřeba pro adaptaci, včetně infrastruktury, institucí, přírodních zdrojů, sociálního kapitálu a možností obživy.[174]

Vzestup hladin moří a oceánů[editovat | editovat zdroj]

Hladina moře rostla v letech 1961–2003, hlavně vlivem teplotní roztažnosti vody a táním pevninských ledovců, o 1,7 (1,5 až 1,9) mm·rok−1. Celkově stoupla hladina oceánů za období 1901–2010 o 19 (17 až 21) cm.[175] Také u výšky mořské hladiny dochází k oscilacím, způsobeným jak dočasným „přesunem“ vod na pevninu, tak především díky jevům El Niño a La Niňa.[176] IPCC předpokládá další nárůst zvyšování rychlosti hladiny moří a tvrdí, že nejpravděpodobněji stoupne hladina do roku 2100 o 80 cm až 1 m.[177]

Tání ledovců[editovat | editovat zdroj]

Během posledních dvou desetiletí došlo podle vyhodnocení měření k úbytku zalednění v Grónsku a v Antarktidě. Ledovce ubývají na většině míst na světě a na severní polokouli dochází k úbytku sněhové pokrývky v jarních měsících. Úbytek masy ledu v ledovcích byl podle IPCC celosvětově odhadován na 275 (140 až 410) Gt/rok v období let 1993–2009.[178] Dochází též ke zmenšení tloušťky permafrostu, rozlohy sezónně zamrzlé půdy a zkrácení doby zamrznutí řek a jezer.[179] Satelitní data ukazují, že roční průměrná rozloha arktického ledu se od roku 1978 zmenšovala o 2,7 % ± 0,6 % za desetiletí.[180]

V Antarktidě, s výjimkou Východní Antarktidy, podle studií dochází k úbytkům pevninského ledovce (rychlost úbytku je asi 70 Gt/rok).[181] Naopak mořský led obklopující Antarktidu roste, i když teplota moře roste obdobným tempem.[182] Odborníci vysvětlují tento protiklad působením ozonové díry nad Antarktidou,[183][184][185] změnami mořských proudů,[182] a také k němu pravděpodobně přispívá sladká voda z tajících pevninských ledovců.[186] Studie NASA z roku 2015 ukazuje, že sice zatím stále v Antarktidě ledu přibývá, ale tento přírůstek klesá a během 20 let se pravděpodobně zastaví.[187] NASA zároveň v souladu s výsledky studie konstatuje, že celkově úbytek Arktických ledovců výrazně převyšuje přírůstky v Antarktidě a že v celosvětovém měřítku dochází nadále k ubývání ledovců.[188]

Globální oteplení vede na celém světě k ústupu ledovců. Oerlemans prokázal podle záznamů od roku 1900 do roku 1980 jednoznačný ústup 142 ze 144 horských ledovců. Od roku 1980 se ústup ledovců značně zrychlil.[189] Podobně Dyurgerov a Meier zprůměrovali data o velikosti ledovců z hlediska velkých regionů (např. Evropy) a zjistili, že v každém regionu došlo od roku 1960 do roku 2002 k celkovému ústupu ledovců, ačkoli některé lokální regiony (např. Skandinávie) vykázaly nárůsty.[190] Některé ledovce již zmizely zcela[191][192] a očekává se, že rostoucí teploty způsobí neustálý ústup i většiny ostatních horských ledovců na světě. U více než 90 % ledovců zaznamenalo Světové středisko pro monitorování ledovců od roku 1995 jejich ústup.[193]

Změny uhlíkového cyklu a ostatních biogeochemických cyklů[editovat | editovat zdroj]

Atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, methanu a oxidu dusného se zvýšily na nejvyšší úroveň za posledních minimálně 800 tisíc let. Koncentrace CO2 vzrostly od předindustriální doby o 40 %, a to především díky spalování fosilních paliv, částečně pak změnami využití půdy. Oceány absorbují asi 30 % emitovaného antropogenního oxidu uhličitého, což způsobuje jejich okyselování.[194][195]

Acidifikace moří[editovat | editovat zdroj]

Rostoucí kyselostí mořské vody, která stoupá díky nárůstu CO2 v ovzduší, dochází ke změnám v mořských ekosystémech.[196] Nejde jen o výrazný vliv na korály,[197] ale také na celé potravní řetězce a tím ke snížení výnosů z rybolovu apod.[198] Vliv na korály ale nemusí být takový.[199] Zvýšení těchto hodnot by mohlo být nebezpečné pro organismy ovlivněním výskytu fytoplanktonu,[200] který je základem potravního řetězce mnoha druhů zvířat v oceánu. Dalším rizikem je rostoucí míra plastů v oceánech a hromadění odpadků například jako je Velká tichomořská odpadková skvrna. Vliv rozpouštějících se plastů na světový oceán je zatím předmětem výzkumu, nicméně jeví se, že vliv na řasy a mořský kelp a další organismy je spíše neblahý.[201] V oceánech se nachází ohromné množství mikroorganismů, bakterie a protozoa a další souhrnně známé jako plankton a míra acidifikace má vliv na jeho výskyt a složení.

Reakce[editovat | editovat zdroj]

Mitigační opatření (zmírňování následků)[editovat | editovat zdroj]

Graf vpravo ukazuje scénáře k naplnění cílů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu
Graf vpravo ukazuje scénáře k naplnění cílů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Globalní emise skleníkových plynu a možnosti jejich sníženi – oteplení max. o 2 °C – označené „globální technologie“, „decentralizované řešení“ a „změna spotřeby“. Každý scénář ukazuje, jak by různé opatření (např. zlepšení energetické účinnosti, zvýšené využívání energie z obnovitelných zdrojů) mohlo přispět ke snížení emisí.[202]
Podrobnější informace naleznete v článku Zmírňování změny klimatu.

Snížení rozsahu budoucí změny klimatu se nazývá mitigace (zmírňování následků).[203] IPCC definuje mitigaci jako činnosti, které snižují emise skleníkových plynů nebo zvyšují kapacitu propadů uhlíku pohlcovat skleníkové plyny z atmosféry.[204] Studie naznačují značný potenciál pro budoucí snížení emisí kombinací aktivit na snižování emisí jako jsou úspory energie, nárůst energetické účinnosti a větším uspokojení poptávky společnosti po obnovitelných zdrojích energie a jaderné energie.[205] Zmírňování změny klimatu také zahrnuje činnosti, které zlepšují přírodní propady, jako je například výsadba stromů a znovuzalesnění.[205]

Za účelem omezení oteplování v dolním rozsahu popsaném ve zprávě IPCC „Shrnutí pro politické představitele“[206] bude nutné přijmout politická opatření, která omezí emise skleníkových plynů podle jednoho z několika výrazně odlišných scénářů popsaných v úplné zprávě.[207] To bude stále těžší a těžší s každoročním nárůstem objemů emisí a v pozdějších letech bude nutné přijmout ještě drastičtější opatření, aby došlo ke stabilizaci požadované atmosférické koncentrace skleníkových plynů. Emise oxidu uhličitého (CO2) související se spotřebou energie byly v roce 2010 nejvyšší v historii, pokořily předchozí rekord z roku 2008.[208]

Adaptační opatření (přizpůsobení)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Adaptace na globální oteplování.

Další politická reakce zahrnuje adaptaci na změnu klimatu (přizpůsobení klimatické změně). Adaptace na změnu klimatu může být plánována a to buď v reakci nebo v předvídání klimatických změn a nebo může být spontánní, tj. bez zásahu oficiálních míst.[209] Již v současnosti probíhají v omezené míře plánované adaptace.[205] Ještě však nejsou plně pochopeny překážky, limity a náklady na budoucí adaptace.[205] Příkladem takových strategií může být obrana proti růstu hladiny moří nebo zabezpečení dostupnosti potravy.

Koncept vztahující se k adaptaci je „adaptační kapacita“, což je schopnost systému (lidského, přírodního nebo řízeného) se přizpůsobit změnám klimatu (včetně lokální proměnlivosti klimatu a extrémů), tak aby se snížily případné škody, aby se využily výhody příležitostí nebo aby se vypořádalo s následky.[210] Nezmírňované změny klimatu (tj. budoucí změny klimatu bez účinných snah o omezení emisí skleníkových plynů) by v dlouhodobém horizontu pravděpodobně překročily schopnost přírodních, řízených a lidských systémů se přizpůsobit.[211]

Ekologické organizace a osobnosti veřejného života zdůrazňují změny klimatu a rizika, které s sebou nesou, se současnou podporou přizpůsobování se změnám potřeb v oblasti infrastruktury a snižování emisí.[212] Někteří vědci zpochybňují proveditelnost adaptace na klimatické změny, v případě, že dojde jen k malému snížení emisí.[213][214]

Geoengineering[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geoengineering.

Geoengineering (klimatické inženýrství, klimatické intervence) je výraz používaný pro záměrné změny klimatu. Byla zkoumána jako možná reakce na globální oteplování, např. NASA[215] a Royal Society.[216] Techniky, které jsou předmětem výzkumu, obecně spadají do kategorií ovládání slunečního záření a odstraňování oxidu uhličitého, byly ale navrženy i různá jiná opatření. Studie z roku 2014 zkoumala nejčastější metody klimatického inženýrství a dospěla k závěru, že jsou buď neúčinné nebo mají potenciálně závažné vedlejší účinky a nelze je zastavit bez toho, aby způsobily rychlou změnu klimatu.[217]

Společnost[editovat | editovat zdroj]

Politické diskuse[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Kjótský protokol.

Politickou reakcí na vědecké zprávy o globálním oteplování je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, kterou ratifikovalo již 197 států a subjektů (všechny členské země OSN, dále pak také Niue, Cookovy ostrovy, Stát Palestina a Evropská unie).[218] Cílem této konvence je zabránit změnám klimatu, způsobeným člověkem.[219] Signatářské země Rámcové úmluvy s shodly na tom, že je třeba přijmout rázná opatření ke snížení emisí skleníkových plynů a přijaly i řadu opatření k jejich omezení.[220][221][222] Panuje shoda, že budoucí globální oteplení by mělo být omezeno na hodnotu pod 2,0 °C vzhledem k hodnotám v předindustriálním období.[222] Zprávy publikované Programem OSN pro životní prostředí[223] a Mezinárodní energetickou agenturou[224] vyjadřují obavy, že doposud vynaložené snahy k dosažení cíle maximálního oteplení o 2 °C nemusí být dostatečné.

Největší producenti CO2 na světě jsou Čína (30%), Spojené státy (15%) a Evropský hospodářský prostor (9%).

Primární světovou dohodou o boji se změnou klimatu je Kjótský protokolRámcové úmluvě OSN o změně klimatu. Státy, které ratifikovaly tuto dohodu, souhlasily s omezením svých emisí oxidu uhličitého a pěti dalších skleníkových plynů nebo se zavázaly k obchodu s emisemi v případě, že nesníží své emise těchto plynů.[225]

Dne 12. prosince 2015 byla na závěr Klimatické konference v Paříži uzavřena tzv. Pařížská dohoda, která má omezit emise CO2 od roku 2020 a navázat tak na Kjótský protokol. Dohoda byla schválena všemi 195 smluvními stranami. Stanovuje závazky všech smluvních stran, včetně největších světových producentů emisí skleníkových plynů jako je Čína, USA či Indie.[226] Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016.[227]

Mezivládní panel pro změny klimatu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Mezivládní panel pro změny klimatu.

Ke studiu otázek změny klimatu založil Program OSN pro životní prostředí ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) jako vědecký orgán pod záštitou Organizace spojených národů. Tento panel v období od konce roku 2013 do listopadu 2014 vydal svou již Pátou hodnotící zprávu, ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Zpráva uvádí, že vědci jsou si na 95–100 % jisti, že většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů a že k navyšování koncentrací dochází v důsledku lidských aktivit a že primární příčinou nárůstu teplot jsou emise CO2 v důsledku lidské činnosti především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování.[228] Uvádí, že je nanejvýš pravděpodobné, že od 50. let 20. století je hlavní příčinou globálního oteplování lidská činnost. Teplota na Zemi vzroste do konce století o 0,3 až 4,8 stupně Celsia v závislosti na množství spálených fosilních paliv. Teplota svrchní vrstvy oceánů v období 1971 až 2010 stoupla. Oceány se budou zahřívat i nadále a teplo bude pronikat od jejich povrchu do hloubky.[229]

Vědecká diskuse[editovat | editovat zdroj]

Vědecká diskuse pokračuje ve vědeckých článcích, které jsou recenzovány a hodnoceny vědci, kteří pracují v příslušných oborech. Vědecký konsensus z roku 2013 uvedl v páté hodnotící zprávě IPCC, že „je velmi pravděpodobné, že lidský vliv byl dominantní příčinou pozorovaného oteplování od poloviny 20. století“.[230] Zpráva Americké národní akademie věd z roku 2008 uvádí, že většina vědců se tehdy shodla na tom, že pozorované oteplování v posledních desetiletích bylo primárně způsobeno lidskými aktivitami zvyšujícími množství skleníkových plynů v atmosféře.[231] Královská společnost v roce 2005 uvedla, že i když drtivá většina vědců souhlasila s hlavními body, někteří jednotlivci a organizace, které se postavily proti konsensu o naléhavých opatřeních potřebných ke snížení emisí skleníkových plynů, se pokusily podkopat vědu a práci IPCC.[232] Národní vědecké akademie vyzývají světové vůdce k politikám ke snížení globálních emisí.[233]

V roce 2018 vydal IPCC zprávu SR15, která varovala, že pokud nebude současná míra emisí skleníkových plynů zmírněna, do roku 2040 by se mohly objevit závažné krize, jakmile se planeta zahřeje o 1,5 stupně Celsia. Zpráva uvádí, že předcházení takovým krizím bude vyžadovat rychlou transformaci globální ekonomiky, která „nemá žádný dokumentovaný historický precedens.“[234]

Ve vědecké literatuře existuje silná shoda, že globální povrchové teploty se v posledních desetiletích zvýšily a že trend je způsoben hlavně emisemi skleníkových plynů způsobených lidmi.[6] Žádný vědecký orgán s národním nebo mezinárodním postojem tento názor nepopřel.[235][236] V listopadu roku 2017 vyšlo "Druhé varování pro lidstvo“, které podepsalo 15 364 vědců z 184 zemí, uvedlo, že „současná trajektorie potenciálně katastrofické změny klimatu v důsledku rostoucích skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv, odlesňování a zemědělské produkce – zejména ze zemědělských přežvýkavců pro spotřebu masa „je obzvlášť znepokojující“."[237] Studie z července 2017, zveřejněná v Environmental Research Letters, tvrdí, že nejvýznamnější akce, kterou by jednotlivci mohli udělat ke zmírnění své vlastní uhlíkové stopy, je mít méně dětí, vzdát se vlastního auta, nepoužívat leteckou dopravu a přejít na vegetariánskou stravu.[238]

Veřejné mínění a spory[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Popírání klimatické změny a Spor o globální oteplování.

Diskuse o globálním oteplování se týká řady sporů, které jsou v médiích daleko výraznější než ve vědecké literatuře.[239][240] Tyto spory se týkají povahy, příčin a důsledků globálního oteplování. Mezi sporné otázky patří příčiny zvýšené globální průměrné teploty vzduchu, zejména od poloviny 20. století, zda je tento oteplovací trend bezprecedentní nebo v normálních klimatických mezích, zda k němu člověk významně přispěl a zda je toto zvýšení zcela nebo částečně artefakt špatných měření. Další spory se týkají odhadu klimatické citlivosti, předpovědí dalšího oteplování a také toho, jaké budou následky globálního oteplování. Část politiků, především pravicových, nesouhlasí buď vůbec s tím, že by za oteplování mohl člověk, ale především pak s tím, že by proti jeho příčinám měla být přijímána jakákoliv opatření, protože ta by znamenala omezení ekonomické svobody.[241]

Ve Spojených státech od roku 1990 začaly americké konzervativní think-tanky diskutovat o legitimnosti globálního oteplování jako sociálního problému. Zpochybňovaly vědecké důkazy, argumentovaly, že globální oteplování může být prospěšné, a tvrdily, že navržená řešení by udělala více škod než užitku. Někteří lidé popírají aspekty vědy o klimatických změnách.[242][243] Organizace, jako je liberální Competitive Enterprise Institute, konzervativní komentátoři a některé společnosti jako ExxonMobil napadly scénáře změny klimatu IPCC, financovaly vědce, kteří nesouhlasí s vědeckým konsenzem, a poskytly vlastní projekce ekonomických nákladů na přísnější regulace.[244][245][246][247] Na druhou stranu některé společnosti pro fosilní paliva v posledních letech zvětšily své úsilí nebo dokonce vyzývaly k politikám ke snížení globálního oteplování.[248] Velké ropné společnosti začaly uznávat, že změna klimatu existuje a je způsobena lidskými činnostmi a spalováním fosilních paliv.[249]

Problém globálního oteplování přinesl koncem osmdesátých let mezinárodní pozornost veřejnosti. Někteří voliči začali sledovat názory na toto téma, zpočátku především ve Spojených státech.[250] Dlouhodobý výzkum názorů Gallupova institutu ve Spojených státech zjistil relativně malé odchylky v názorech občanů od roku 1998 do roku 2015, a to přibližně o 10 %, ve stanovisku k závažnosti globálního oteplování, ale s rostoucí polarizací mezi lidmi, kteří se o problém zajímají a nezainteresovanými.[251]

Vzhledem k matoucímu mediálnímu zpravodajství na počátku 90. let 20. století byly problémy, jako je vyčerpání ozónové vrstvy a změna klimatu často zaměňovány, což ovlivnilo pochopení těchto problémů veřejností.[252] Podle průzkumu Američanů z roku 2010 většina věřila, že ozonová vrstva a postřikovače přispívají k globálnímu oteplování.[253] Přestože existuje několik oblastí spojování, vztah mezi nimi není silný. Snížený stratosférický ozon měl mírný chladící vliv na povrchové teploty, zatímco zvýšený troposférický ozon měl poněkud větší účinek na oteplování.[254] Nicméně CFC používané v rozprašovacích nádobách jsou silné skleníkové plyny, přičemž některé odhady připisují emise CFC v 70. letech, které způsobily téměř polovinu globálního oteplování pro toto desetiletí.[255]

V roce 2010 dělal Gallupův ústav výzkum v 111 zemích a dospěl k závěru, že od roku 2007–2008 došlo k výraznému poklesu počtu Američanů a Evropanů, kteří považovali globální oteplování za vážnou hrozbu. Ve Spojených státech jen málo přes polovinu populace (53%) považovalo globální oteplování za vážný zájem buď pro sebe, nebo pro své rodiny; to bylo o 10 bodů pod průzkumem za rok 2008 (63 %). Latinská Amerika měla největší nárůst obav: 73% uvedlo, že globální oteplování představuje vážnou hrozbu pro jejich rodiny.[256] Tato globální anketa také zjistila, že lidé s větší pravděpodobností přičítají globální oteplování lidským činnostem než přirozeným příčinám, s výjimkou USA, kde téměř polovina (47%) populace připisuje globální oteplování přirozeným příčinám.[257]

Průzkum v březnu a květnu 2013 od Pew Research Center pro lidi a tisk informoval 39 zemí o globálních hrozbách. Podle 54 % dotázaných se globální oteplování stalo vrcholem vnímání globálních hrozeb.[258]

Situace v České republice[editovat | editovat zdroj]

Situaci v České republice shrnuje Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR[259] z roku 2015 a Sedmé Národní sdělení České republiky k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu včetně doplňujících informací podle čl. 7.2 Kjótského protokolu[260][261] z roku 2017, které mimo jiné obsahují zaznamenané trendy změny klimatu v ČR a odhad vývoje do poloviny 21. století, vliv změny klimatu na vybrané oblasti hospodářství a životního prostředí ČR a základní principy adaptačních opatření. Hlavní projevy změny klimatu, které byly pro Českou republiku identifikovány jako významné, jsou spolu s popisem zranitelnosti a rizik, hlavními dopady a strategickými cíli shrnuty v Národním akčním plánu adaptace na změnu klimatu[262] z roku 2017, a jsou to:

  1. Dlouhodobé sucho
  2. Povodně a přívalové povodně
  3. Zvyšování teplot
  4. Extrémní meteorologické jevy
    • Vydatné srážky
    • Extrémně vysoké teploty (vlny veder)
    • Extrémní vítr
  5. Přírodní požáry

Státní strategii v oblasti ochrany klimatu do roku 2030 a zároveň plán rozvoje nízko-emisního hospodářství do roku 2050 představuje Politika ochrany klimatu v České republice[263] z roku 2017.

Změny teplot[editovat | editovat zdroj]

Atlas podnebí Česka uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR (průměr z 311 stanic) silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,28 °C za dekádu. Oteplování bylo nejvýraznější v zimě a na jaře, nevýznamné na podzim. Nejteplejší byl rok 2018 s průměrnou teplotou 9,6 °C (mimořádně nadnormální; s odchylkou +1,7 °C od normálu 1981–2010),[264] dále to byly roky 2014 a 2015, oba s průměrnou teplotou 9,4 °C.[265] Oteplování, obdobné se světovými pozorováními, potvrzují i další práce.[266][267] Celkový trend oteplování byl v letech 1961–2000 překryt kratšími výkyvy, takže i v nejteplejším posledním desetiletí tohoto období se vyskytl jeden ze tří nejchladnějších roků celého čtyřicetiletí, rok 1996 s průměrem 6,3 °C. Vlivem lidské činnosti rostl efekt tepelného ostrova Prahy, projevující se celoročním zvýšením nočních teplot a zvýšením průměrných teplot v chladné polovině roku (říjen–březen).[268] Podle ČHMÚ u nás vzrostla průměrná teplota za celé 20. století o 1,1–1,3 °C.[269]

Další projevy oteplování v ČR[editovat | editovat zdroj]

V posledních deseti letech poklesly hodnoty všech charakteristik spojených se sněhem. Snižují se počty dní se sněhovou pokrývkou i měsíční a sezónní maxima výšky sněhové pokrývky. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody.[270]

Změny klimatu jsou průkazně pozorovatelné i v živé přírodě.[pozn. 3] Z pozorování v moravských lužních lesích vyplývá, že v období 1961–2000 se zde posunulo do dřívější doby rašení listů u vybraných druhů stromů a kvetení u vybraných keřů a bylin. U vybraných ptačích druhů pak byl zaznamenán posun začátku hnízdění. U některých druhů rostlin v lužních lesích byl pozorován i nárůst počtu květů.[271]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

V padesátých letech dvacátého století výzkumníci nejprve naznačili nárůst teplot a v roce 1952 noviny psaly o „změně klimatu“. Tento výraz se následně objevil ve zprávě v deníku The Hammond Times (Indiana, USA) z listopadu 1957, který popsal výzkum Rogera Revelleho zaměřený na zvýšené účinky emisí CO2 způsobené člověkem na skleníkový efekt, který „může mít za následek ve velkém měřítku globální oteplování, s radikálními změnami klimatu“. Oba pojmy byly používány pouze příležitostně až do roku 1975, kdy Wallace Smith Broecker publikoval vědecký článek na toto téma; „Klimatické změny: jsme na pokraji výrazného globálního oteplování?“ Obě fráze se začaly běžně používat a začalo se široce šířit prohlášení Michaila Budyka z roku 1976, že „globální oteplování začalo“.[272] Jiné studie, jako je například zpráva MIT z roku 1971, odkazovaly na vliv člověka jako na „neúmyslnou změnu klimatu“, ale vlivná studie Národní akademie věd z roku 1971 v čele s Julem Charneyem následovala Broeckera použitím pojmu globální oteplování pro nárůst povrchových teplot, zatímco širší účinky nárůstu CO2 popsala jako změnu klimatu.[3]

V roce 1986 a v listopadu 1987 klimatolog NASA James Hansen poskytl své svědectví o globálním oteplování Kongresu USA. V létě roku 1988 byly v USA rostoucí vlny veder a problémy se suchem, a když Hansen svědčil v Senátu dne 23. června, vyvolalo to celosvětový zájem.[273] Řekl: „globální oteplování dosáhlo takové úrovně, že můžeme s vysokou mírou důvěry popsat příčinný vztah mezi skleníkovým efektem a pozorovaným oteplováním.“[274] Pozornost veřejnosti vzrostla během léta a termíny globální oteplování či změna klimatu se staly populárními,[2] a běžně se používají jak tisku, tak i ve veřejném diskursu.[3]

V článku z roku 2008 věnovaném používání pojmu definoval Erik M. Conway globální oteplování jako „zvýšení zemské průměrné povrchové teploty v důsledku stoupání hodnoty koncentrací skleníkových plynů“, zatímco změna klimatu byla „dlouhodobá změna v zemském klimatu nebo regionech na Zemi“. Účinky, jako je změna vzorců srážek a stoupající hladiny moří, by pravděpodobně měly mít větší dopad než samotná teplota, Conway považuje globální změnu klimatu za více vědecky přesný termín a stejně jako Mezivládní panel pro změny klimatu na internetových stránkách NASA rád zdůrazňuje tento širší kontext.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V. Ramanathan and G. Carmichael, poznámka 1, str. 221 (“... emise černého uhlíku jsou druhým nejsilnějším příspěvkem k nynějšímu globálnímu oteplování po emisích oxidu uhličitého.”) Četní vědci počítají s tím, že černý uhlík může být na druhém místě za CO2 ve svém příspěvku ke změně klimatu, včetně Tami C. Bond & Haolin Sun, Can Reducing Black Carbon Emissions Counteract Global Warming, ENVIRON. SCI. TECHN. (2005), at 5921 (“Černý uhlík je druhé nebo třetí největší individuální oteplovací činidlo po oxidu uhličitém a methanu.”); a práce J. Hansen, A Brighter Future, 53 CLIMATE CHANGE 435 (2002), dostupné na http://pubs.giss.nasa.gov/docs/2002/2002_Hansen_ha08300g.pdf (počítaná hodnota klimatického působení černého uhlíku 1,0 ± 0,5 W/m2).
  2. Tzv. absorpční pásy – tedy části spektra infračerveného (tepelného) záření, které jednotlivé plyny pohlcují – se totiž často vzájemně překrývají. Navíc koncentrace některých plynů se v různých částech světa mění. To je patrné hlavně u vodní páry. Viz Metelka, Tolasz (2009): Klimatické změny: fakta bez mýtů, COŽP UK
  3. Fenologie rostlin a živočichů zaznamenává významné etapy jejich reprodukčního procesu ve vztahu ke klimatickým podmínkám. U rostlin sleduje rašení pupenů a listů, olisťování, začátek kvetení a plné kvetení, zrání semen a plodů, žloutnutí a opad listí, šíření rostlin do vyšších nadmořských výšek, zeměpisných šířek apod. U živočichů zaznamenává začátek a vyvrcholení reprodukčního procesu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Global warming na anglické Wikipedii.

V referencích jsou použity následující zkratky:

TAR - IPCC Third Assessment Report: Climate Change 2001 (TAR)

AR4 - IPCC Fourth Assessment Report: Climate Change 2007 (AR4)

AR5 - IPCC Fifth Assessment Report: Climate Change 2013 (AR5)

SR15 - Special Report on Global Warming of 1.5 °C (SR15)

SPM - Summary for Policymakers

WG1 - Working Group 1

WG2 - Working Group 2

WG3- Working Group 3

  1. NASA GISS: NASA GISS: NASA, NOAA Find 2014 Warmest Year in Modern Record [online]. NASA, 2015-01-16 [cit. 2015-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b Google Ngram Viewer. books.google.com [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  3. a b c d CONWAY, Erik. NASA - What's in a Name? Global Warming vs. Climate Change. www.nasa.gov [online]. 2008-05-12 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d IPCC AR5 WG1 [online]. IPCC, 2013 [cit. 2018-12-31]. Kapitola 1 Introduction, s. 121. Dostupné online. 
  5. NASA. Consensus: 97% of climate scientists agree [online]. NASA [cit. 2015-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b COOK, John; ORESKES, Naomi; DORAN, Peter T. Consensus on consensus: a synthesis of consensus estimates on human-caused global warming. Environmental Research Letters. 2016, roč. 11, čís. 4, s. 048002. Dostupné online [cit. 2018-10-18]. ISSN 1748-9326. DOI:10.1088/1748-9326/11/4/048002. (anglicky) 
  7. a b Special Report on Global Warming of 1.5 °C [online]. Inčchon, Jižní Korea: IPCC, 2018 [cit. 2018-12-31]. Kapitola Summary for Policymakers. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b POWELL, James Lawrence. Climate Scientists Virtually Unanimous Anthropogenic Global Warming Is True. Bulletin of Science, Technology & Society. [online]. [cit. 2019-01-13]. Dostupné online. DOI:10.1177/0270467616634958. (anglicky) 
  9. BEYOND THE IVORY TOWER: The Scientific Consensus on Climate Change. Science. December 2004. Dostupné online. DOI:10.1126/science.1103618. PMID 15576594. 
  10. Advancing the science of climate change : America's climate choices. Washington, D.C.: National Academies Press 1 online resource (xxi, 503 pages) s. Dostupné online. ISBN 9780309145893, ISBN 0309145899. OCLC 703170321 
  11. KRAUCUNAS, Ian; HUDDLESTON, Nancy; STAUDT, Amanda. Understanding and Responding to Climate Change: Highlights of National Academies Reports. trid.trb.org. 2008/00/00. Dostupné online [cit. 2019-01-13]. 
  12. Is global warming just a giant natural fluctuation?. Newsroom [online]. [cit. 2019-01-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. LOVEJOY, S. Scaling fluctuation analysis and statistical hypothesis testing of anthropogenic warming. Climate Dynamics. 2014-05-01, roč. 42, čís. 9-10, s. 2339–2351. Dostupné online [cit. 2019-01-13]. ISSN 1432-0894. DOI:10.1007/s00382-014-2128-2. (anglicky) 
  14. COOK, John et.al. Consensus on consensus: a synthesis of consensus estimates on human-caused global warming. Environmental Research Letters. 2016-04-16, roč. 11, čís. 4. Dostupné online. 
  15. NASA. Global Warming. earthobservatory.nasa.gov [online]. NASA, 2010-06-03 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-31]. Kapitola Direct Observations of Recent Climate Change. Dostupné online. 
  17. Ten Clear Indicators of Climate Change. Climate Reality [online]. [cit. 2019-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. NAP. America's Climate Choices. Washington, D.C.: The National Academies Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-309-14585-5. S. 15. 
  19. IPCC AR4 WG1 SPM [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-26]. Kapitola A Palaeoclimatic Perspective. Dostupné online. 
  20. IPCC AR5 [online]. IPCC [cit. 2018-12-22]. Kapitola Summary for Policymakers. Dostupné online. 
  21. ORESKES, N. Beyond the Ivory Tower: The Scientific Consensus on Climate Change. Science. 2004-12-03, roč. 306, čís. 5702, s. 1686–1686. Dostupné online. DOI:10.1126/science.1103618. 
  22. Joint Science Academies' Statement [online]. [cit. 2010-08-09]. Dostupné online. 
  23. A Year in the Life of Earth's CO2 [online]. Spojené státy americké: Nasa Goddard, 2014-11-17 [cit. 2018-12-31]. Dostupné online. (english) 
  24. IPCC AR5: Technical Summary [online]. IPCC, 2013 [cit. 2018-12-31]. Kapitola Technical Summary, s. 89-90. Dostupné online. 
  25. a b c IPCC AR5 WG1 SPM [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-26]. Kapitola Summary for Policymakers, s. 21, tab. SPM-2. Dostupné online. 
  26. SCHNEIDER VON DEIMLING, Thomas, Held, Hermann; Ganopolski, Andrey; Rahmstorf, Stefan. Climate sensitivity estimated from ensemble simulations of glacial climate. Climate Dynamics. 2006-03-16, roč. 27, čís. 2-3, s. 149–163. DOI:10.1007/s00382-006-0126-8. 
  27. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-26]. Kapitola Chapter 10: Global Climate Projections, sekce 10.5. Dostupné online. 
  28. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-26]. Kapitola TS.5.3 Regional-Scale Projections. Dostupné online. 
  29. a b DUKE UNIVERSITY. Warmer world may bring more local, less global, temperature variability. Phys Org. 2017-09-17. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. 
  30. UFZ. Signs of reversal of Arctic cooling in some areas. www.ufz.de [online]. 2010-07-29 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. Melting sea ice increases Arctic precipitation, complicates climate predictions. phys.org. 2015-12-15. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. 
  32. LU, Jian; VECCHI, Gabriel A.; REICHLER, Thomas. Expansion of the Hadley cell under global warming. Geophysical Research Letters. 2007, roč. 34, čís. 6. Dostupné online [cit. 2018-12-31]. ISSN 1944-8007. DOI:10.1029/2006GL028443. (anglicky) 
  33. BATTISTI, David. S., Naylor, R. L. Historical Warnings of Future Food Insecurity with Unprecedented Seasonal Heat. Science. 2009-01-09, roč. 323, čís. 5911, s. 240–244. Dostupné online [cit. 2018-12-31]. DOI:10.1126/science.1164363. PMID 19131626. 
  34. PLATTNER, Gian-Kasper; PIERREHUMBERT, Raymond T.; LAMBECK, Kurt. Consequences of twenty-first-century policy for multi-millennial climate and sea-level change. Nature Climate Change. 2016-04, roč. 6, čís. 4, s. 360–369. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 1758-6798. DOI:10.1038/nclimate2923. (anglicky) 
  35. Status of Ratification of the Convention UNFCCC. unfccc.int [online]. [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. 
  36. UNFCCC. United Nations framework convention on climate change handbook.. Bonn, Germany: UNFCCC Climate Change Secretariat, 2006. 216 s. Dostupné online. ISBN 9292190318, ISBN 9789292190316. OCLC 774432304 
  37. Part Two: Action taken by the Conference of the Parties at its sixteenth session. Report of the Conference of the Parties on its sixteenth session, held in Cancun from 29 November to 10 December 2010 [online]. UNFCCC, 2010 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. 
  38. SUTTER, John D. Obama: Climate agreement 'best chance we have' to save the planet. CNN World. 2015-12-14. Dostupné online. 
  39. VAUGHAN, Adam. Paris climate deal: key points at a glance. The Guardian. 2015-12-12. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  40. IPCC SR15 SPM [online]. IPCC, 2018 [cit. 2018-12-27]. S. 4. Dostupné online. 
  41. IPCC AR4 WGI [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-26]. Kapitola Chapter 3: Observations: Surface and Atmospheric Climate Change. Dostupné online. 
  42. IPCC AR5 WG1 [online]. IPCC, 2013 [cit. 2018-12-26]. Kapitola 3 Observations: Ocean. Ocean warming dominates the global energy change inventory. Warming of the ocean accounts for about 93% of the increase in the Earth's energy inventory between 1971 and 2010 (high confidence), with warming of the upper (0 to 700 m) ocean accounting for about 64% of the total. Melting ice (including Arctic sea ice, ice sheets and glaciers) and warming of the continents and atmosphere account for the remainder of the change in energy.. Dostupné online. 
  43. NOAA. NASA, NOAA Analyses Reveal Record-Shattering Global Warm Temperatures in 2015. www.nasa.gov [online]. 2016-01-20 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  44. IPCC AR5 WG1 [online]. IPCC, 2013 [cit. 2018-12-31]. Kapitola Box 3.1, in: Chapter 3: Observations: Ocean (final draft). Dostupné online. 
  45. LEVITUS, S.; ANTONOV, J. I.; BOYER, T. P. World ocean heat content and thermosteric sea level change (0-2000 m), 1955-2010. Geophysical Research Letters. 2012-05-17, roč. 39, čís. 10. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0094-8276. DOI:10.1029/2012gl051106. (anglicky) 
  46. IPCC AR5 WG1 [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola kap. B2. Dostupné online. 
  47. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola Ch. 6, Palaeoclimate Section 6.6.1.1: What Do Reconstructions Based on Palaeoclimatic Proxies Show?, s. 466–478. Dostupné online. 
  48. a b c KENNEDY, J. J. How do we know the world has warmed? in: 2. Global Climate, in: State of the Climate in 2009. Bull. Amer. Meteor. Soc. [online]. NOAA, 2010 [cit. 2018-12-27]. Roč. 7, čís. 20, s. 26. Dostupné online. 
  49. KENNEDY, C. ClimateWatch Magazine >> State of the Climate: 2011 Global Sea Level. www.climatewatch.noaa.gov [online]. NOAA Climate Services Portal, 2012-07-10 [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  50. IPCC AR4 WG1 SPM [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-27]. Kapitola Direct Observations of Recent Climate Change. Dostupné online. 
  51. IPCC AR4 WG2 [online]. 2007 [cit. 2018-12-27]. Kapitola Ch 1: Assessment of Observed Changes and Responses in Natural and Managed Systems - Sec 1.3.5.1 Changes in phenology, s. 99. Dostupné online. 
  52. KENNEDY, J. J. How do we know the world has warmed? in: 2. Global Climate, in: State of the Climate in 2009. Bull. Amer. Meteor. Soc. [online]. 2010 [cit. 2018-12-29]. Čís. 91. Dostupné online. 
  53. LEAVENWORTH, Stuart. Snow-covered beaches? Chilly iguanas? They are part of a mysterious ‘hole’ in global warming [online]. 2018-02-15 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. IPCC AR4 WGI [online]. IPCC, 2013 [cit. 2018-12-23]. Kapitola Chapter 3: Observations: Surface and Atmospheric Climate Change -. Dostupné online. 
  55. SUTTON, Rowan T.; DONG, Buwen; GREGORY, Jonathan M. Land/sea warming ratio in response to climate change: IPCC AR4 model results and comparison with observations. Geophysical Research Letters. 2007, roč. 34, čís. 2. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 1944-8007. DOI:10.1029/2006GL028164. (anglicky) 
  56. FEULNER, Georg et al. On the Origin of the Surface Air Temperature Difference between the Hemispheres in Earth's Present-Day Climate. American Meteorological Society Journals Online [online]. American Meteorological Society, 2013-09-09 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. DOI:10.1175/jcli-d-12-00636.1. 
  57. IPCC AR4 WGI Technical Summary [online]. 2007 [cit. 2018-12-23]. Kapitola TS.3.1.2 Spatial Distribution of Changes in Temperature, Circulation and Related Variables. Dostupné online. 
  58. IPCC TAR WG1 [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-23]. Kapitola 4.2.3.1 Atmospheric Chemistry and Greenhouse Gases. Dostupné online. 
  59. TENG, Haiyan; STRAND, Warren G.; BUJA, Lawrence E. How Much More Global Warming and Sea Level Rise?. Science. 2005-03-18, roč. 307, čís. 5716, s. 1769–1772. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 1095-9203. DOI:10.1126/science.1106663. PMID 15774757. (anglicky) 
  60. WIGLEY, T. M. L. The Climate Change Commitment. Science. 2005-03-18, roč. 307, čís. 5716, s. 1766–1769. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 1095-9203. DOI:10.1126/science.1103934. PMID 15774756. (anglicky) 
  61. DRIJFHOUT, Sybren S.; SÉVELLEC, Florian. A novel probabilistic forecast system predicting anomalously warm 2018-2022 reinforcing the long-term global warming trend. Nature Communications. 2018-08-14, roč. 9, čís. 1, s. 3024. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 2041-1723. DOI:10.1038/s41467-018-05442-8. PMID 30108213. (anglicky) 
  62. MOONEY, Chris. The next five years will be ‘anomalously warm,’ scientists predict. Washington Post. 14-08-2018. Dostupné online. 
  63. KNIGHT, J., et al. Do global temperature trends over the last decade falsify climate predictions.. Bull. Am. Meteorol. Soc.. 2009, roč. 90, čís. 8, s. 22-23. Dostupné online. 
  64. OFFICE, Met. Met Office: Global temperature slowdown - not an end to climate change. webarchive.nationalarchives.gov.uk [online]. [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. 
  65. SANTOSO, Agus; PURICH, Ariaan; MCPHADEN, Michael J. Recent intensification of wind-driven circulation in the Pacific and the ongoing warming hiatus. Nature Climate Change. 2014-03, roč. 4, čís. 3, s. 222–227. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 1758-6798. DOI:10.1038/nclimate2106. (anglicky) 
  66. RealClimate [online]. 2015-06-04 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. Science publishes new NOAA analysis: Data show no recent slowdown in global warming.. web.archive.org [online]. NOAA, 2015-06-04 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. 
  68. MOONEY, Chris. U.S. scientists officially declare 2016 the hottest year on record. That makes three in a row.. Washington Post. 2017-01-18. Dostupné online. 
  69. Thoughts on 2014 and ongoing temperature trends [online]. RealClimate, 2015-01-22 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. Forcings [online]. RealClimate, 2004-11-28 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. The Causes of Global Climate Change. Science Brief [online]. 2006-08 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. 
  72. BROWN, Patric T. Unforced Surface Air Temperature Variability and Its Contrasting Relationship with the Anomalous TOA Energy Flux at Local and Global Spatial Scales. journals.ametsoc.org [online]. American Meteorological Society Journals Online, 2015-05-29 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. DOI:10.1175/jcli-d-15-0384.1. 
  73. Climate Change: Lines of Evidence | Global Warming | Greenhouse Effect. Scribd [online]. [cit. 2018-12-23]. S. 9. Dostupné online. (anglicky) 
  74. IPCC AR4 WGI [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-23]. Kapitola Chapter 9: Understanding and Attributing Climate Change -. Dostupné online. 
  75. TYNDALL, John. On the Absorption and Radiation of Heat by Gases and Vapours, and on the Physical Connection of Radiation, Absorption, and Conduction. Philosophical Magazine [online]. 1861-01-01 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. DOI:10.1098/rstl.1861.0001. 
  76. WEART, Spencer. "The Carbon Dioxide Greenhouse Effect". The Discovery of Global Warming. .. American Institute of Physics. 2008. Dostupné online. 
  77. RODGER., Fleming, James. The Callendar effect : the life and times of Guy Stewart Callendar (1898-1964), the scientist who established the carbon dioxide theory of climate change. Boston, Mass.: American Meteorological Society 1 online resource (xv, 155 pages) s. Dostupné online. ISBN 9781935704041, ISBN 1935704044. OCLC 824420179 
  78. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 1 – FAQ 1.1, FAQ 1.3. Dostupné online. 
  79. BLUE, Jessica. What is the Natural Greenhouse Effect? [online]. National Geographic [cit. 2013-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-30. 
  80. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola FAQ 1.1. Dostupné online. 
  81. KIEHL, J. T., Trenberth, Kevin E. Earth's Annual Global Mean Energy Budget. Bulletin of the American Meteorological Society. 1997-02-01, roč. 78, čís. 2, s. 197–208. DOI:10.1175/1520-0477(1997)078<0197:EAGMEB>2.0.CO;2. 
  82. Water vapour: feedback or forcing?. RealClimate. 2005-04-06. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. (anglicky) 
  83. The Greenhouse Effect & Greenhouse Gases - Windows to the Universe. www.windows2universe.org [online]. [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. 
  84. a b IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola TS.2.1. Dostupné online. 
  85. TANS, Pieter; KEELING, Ralph. Trends in Atmospheric Carbon Dioxide [online]. NOAA, 2018-12-06 [cit. 2018-12-31]. Průměr za rok 2018 na stanici Mauna Loa na Havaji činil 408,02 ppm. Dostupné online. (anglicky) 
  86. KUNZIG, Robert. Climate Milestone: Earth’s CO2 Level Passes 400 ppm. National Geographic News [online]. National Geographic, 2013-05-12 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  87. a b IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola TS.2.1 Greenhouse Gases. Dostupné online. 
  88. BLASING, T.J. Recent Greenhouse Gas Concentrations. data.ess-dive.lbl.gov [online]. 2016-04-01 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. DOI:10.3334/cdiac/atg.032. 
  89. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 2.10.2, tabulka 2.14. Dostupné online. 
  90. a b IPCC AR5 WG1, [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola kap. C, s. 14. Dostupné online. 
  91. WATTS, Anthony. New paper on climate sensitivity estimates 1.1 ± 0.4 °C for a doubling of CO2. Watts Up With That?. 2012-10-06. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. (anglicky) 
  92. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 3.4.4.2 Surface Radiation. Dostupné online. 
  93. HANSEN, James; SATO, Makiko; RUEDY, Reto. Global warming in the twenty-first century: An alternative scenario. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2000-08-29, roč. 97, čís. 18, s. 9875–9880. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0027-8424. DOI:10.1073/pnas.170278997. PMID 10944197. (anglicky) 
  94. RAMANATHAN, V.; CARMICHAEL, G. Global and regional climate changes due to black carbon. Nature Geoscience. 2008-03-23, roč. 1, čís. 4, s. 221–227. Dostupné online [cit. 2018-10-27]. ISSN 1752-0894. DOI:10.1038/ngeo156. (anglicky) 
  95. TWOMEY, S. The Influence of Pollution on the Shortwave Albedo of Clouds. Journal of the Atmospheric Sciences. 1977-07-01, roč. 34, čís. 7, s. 1149–1152. DOI:10.1175/1520-0469(1977)034<1149:TIOPOT>2.0.CO;2. 
  96. ALBRECHT, Bruce A. Aerosols, Cloud Microphysics, and Fractional Cloudiness. Science. 1989-09-15, roč. 245, čís. 4923, s. 1227–1230. Dostupné online [cit. 2018-10-27]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.245.4923.1227. PMID 17747885. (anglicky) 
  97. IPCC TAR WG1 [online]. IPCC, 2001 [cit. 2018-12-31]. Kapitola Aerosols, their Direct and Indirect Effects, s. 291–292. Dostupné online. 
  98. RAMANATHAN, V.; CHUNG, C.; KIM, D. Atmospheric brown clouds: Impacts on South Asian climate and hydrological cycle. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2005-04-12, roč. 102, čís. 15, s. 5326–5333. Dostupné online [cit. 2018-10-27]. ISSN 0027-8424. DOI:10.1073/pnas.0500656102. PMID 15749818. (anglicky) 
  99. Ramanathan, V., et al.. Atmospheric Brown Clouds: Regional Assessment Report with Focus on Asia [PDF]. United Nations Environment Programme, 2008 [cit. 2014-01-15]. Kapitola Part III: Global and Future Implications. Dostupné v archivu pořízeném dne 18-07-2011. 
  100. KEEN, Richard A. Volcanoes and Climate since 1960: what does the Moon have to say ? [online]. Boulder: University of Colorado [cit. 2018-10-27]. Dostupné online. 
  101. a b SOLANKI, S. K., et al. Unusual activity of the Sun during recent decades compared to the previous 11,000 years. Nature. 2001-10-28, roč. 2004, čís. 431, s. 1084-1087. "Although the rarity of the current episode of high average sunspot numbers may indicate that the Sun has contributed to the unusual climate change during the twentieth century, we point out that solar variability is unlikely to have been the dominant cause of the strong warming during the past three decades". Dostupné online. 
  102. GEORGIEVA, K. et al. Once again about global warming and solar activity (SAIT 2004). SAIT [online]. SAIT, 2004 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  103. USOSKIN, Ilya G.; SOLANKI, Sami K.; SCHÜSSLER, Manfred. Millennium-Scale Sunspot Number Reconstruction: Evidence for an Unusually Active Sun since the 1940s. Physical Review Letters. 2003-11-19, roč. 91, čís. 21, s. 211101. Dostupné online [cit. 2018-10-27]. DOI:10.1103/PhysRevLett.91.211101. 
  104. SOLANKI, S. K.; KRIVOVA, N. A. Can solar variability explain global warming since 1970?. Journal of Geophysical Research: Space Physics. 2003, roč. 108, čís. A5. Dostupné online [cit. 2018-12-31]. ISSN 2156-2202. DOI:10.1029/2002JA009753. (anglicky) 
  105. STAUDT, Amanda; HUDDLESTON, Nancy; KRAUCUNAS, Ian. Understanding and Responding to Climate Change: Highlights of National Academies Reports. TRID - National Academy of Sciences. 2008. Dostupné online [cit. 2018-10-27]. 
  106. Understanding and responding to climate change: Highlights of National Academies Reports, 2008 edition, produced by the US National Research Council (US NRC). Washington: National Academies of Sciences, 2008. Dostupné online. S. 6. 
  107. IPCC AR5 WG1 SPM [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola B.5 Carbon and Other Biogeochemical Cycles, s. 17. Dostupné online. 
  108. a b IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola FAQ 9.2. Dostupné online. 
  109. Solar Cycle Progression NOAA / NWS Space Weather Prediction Center [online]. www.swpc.noaa.gov [cit. 2015-07-06]. Dostupné online. (angličtina) 
  110. Simmon, R. and D. Herring. Notes for slide number 7, titled "Satellite evidence also suggests greenhouse gas warming," in presentation, "Human contributions to global climate change" [online]. Presentation library on the U.S. National Oceanic and Atmospheric Administration's Climate Services website, 2009-11 [cit. 2011-06-23]. 
  111. RANDEL, William J.; SHINE, Keith P.; AUSTIN, John. An update of observed stratospheric temperature trends. Journal of Geophysical Research. 2009-01-23, roč. 114, čís. D2. Dostupné online [cit. 2018-10-27]. ISSN 0148-0227. DOI:10.1029/2008jd010421. (anglicky) 
  112. a b PROGRAM., U.S. Global Change Research. Global climate change impacts in the United States : a state of knowledge report. Cambridge [England]: Cambridge University Press 188 pages s. Dostupné online. ISBN 9780521144070, ISBN 0521144078. OCLC 428024323 
  113. Paleoclimate, global change, and the future. Berlin: Springer xiv, 220 pages s. Dostupné online. ISBN 3540424024, ISBN 9783540424024. OCLC 50948715 S. 105. 
  114. NI, Fenbiao; RUTHERFORD, Scott; MILLER, Sonya K. Proxy-based reconstructions of hemispheric and global surface temperature variations over the past two millennia. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2008-09-09, roč. 105, čís. 36, s. 13252–13257. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1091-6490. DOI:10.1073/pnas.0805721105. PMID 18765811. (anglicky) 
  115. LOUTRE, M. F.; BERGER, A. An Exceptionally Long Interglacial Ahead?. Science. 2002-08-23, roč. 297, čís. 5585, s. 1287–1288. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1095-9203. DOI:10.1126/science.1076120. PMID 12193773. (anglicky) 
  116. MASSON-DELMOTTE, V. M.; et al. Climate change 2013 : the physical science basis : Working Group I contribution to the Fifth assessment report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. New York: [s.n.] xi, 1535 pages . s. Dostupné online. ISBN 9781107057999, ISBN 110705799X. OCLC 879855060 Kapitola Information from paleoclimate archives, s. 383-464. 
  117. a b JACKSON, R.; JENKINS, A. Vital signs of the planet: global climate change and global warming: uncertainties. climate.nasa.gov [online]. Earth Science Communications Team at NASA's Jet Propulsion Laboratory / California Institute of Technology, 2012-11-17 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  118. NASA - Water Vapor Confirmed as Major Player in Climate Change. www.nasa.gov [online]. [cit. 2018-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  119. The Carbon Cycle. www.earthobservatory.nasa.gov [online]. 2011-06-16 [cit. 2018-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. COUNCIL, National Research. Understanding Climate Change Feedbacks. [s.l.]: National Academies of Sciences Dostupné online. ISBN 9780309090728. DOI:10.17226/10850. S. 19. (anglicky) DOI: 10.17226/10850. 
  121. Climate and Earth’s Energy Budget. earthobservatory.nasa.gov [online]. 2009-01-14 [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  122. COUNCIL, National Research. Surface Temperature Reconstructions for the Last 2,000 Years. [s.l.]: National Research Council Dostupné online. ISBN 9780309102254. DOI:10.17226/11676. (anglicky) 
  123. AMS COUNCIL. 2012 American Meteorological Society (AMS) Information Statement on Climate Change. www.ametsoc.org [online]. 2012-08-20 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  124. MOONEY, Chris. Energy and Environment One of the oldest climate change experiments has led to a troubling conclusion. Washington Post. 2017-10-05. Dostupné online. 
  125. GRANDY, A. S.; KNORR, M. A.; POLD, G. Long-term pattern and magnitude of soil carbon feedback to the climate system in a warming world. Science. 2017-10-06, roč. 358, čís. 6359, s. 101–105. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1095-9203. DOI:10.1126/science.aan2874. PMID 28983050. (anglicky) 
  126. REUELL, Peter. Harvard researchers warn of skin cancer danger in ozone loss [online]. Harvard Gazette, 2012-07-30 [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  127. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-25]. Kapitola TS.3.1.2 Spatial Distribution of Changes in Temperature, Circulation and Related Variables. Dostupné online. 
  128. BATES, J. R.; LANGEN, P. L.; ALEXEEV, V. A. Polar amplification of surface warming on an aquaplanet in “ghost forcing” experiments without sea ice feedbacks. Climate Dynamics. 2005-06-01, roč. 24, čís. 7-8, s. 655–666. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1432-0894. DOI:10.1007/s00382-005-0018-3. (anglicky) 
  129. CHANGE, Intergovernmental Panel on Climate. Near-term Climate Change: Projections and Predictability. Climate Change 2013 – The Physical Science Basis: Working Group I Contribution to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. 2014/03 [cit. 2018-12-25]. DOI: 10.1017/CBO9781107415324.023. Dostupné online. DOI:10.1017/cbo9781107415324.023. (anglicky) 
  130. NASA'S EARTH OBSERVATORY. Arctic amplification. Climate Change: Vital Signs of the Planet [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. 
  131. a b FRANCIS, Jennifer A.; VAVRUS, Stephen J. Evidence linking Arctic amplification to extreme weather in mid-latitudes. Geophysical Research Letters. 2012, roč. 39, čís. 6. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1944-8007. DOI:10.1029/2012GL051000. (anglicky) 
  132. PETOUKHOV, Vladimir; SEMENOV, Vladimir A. A link between reduced Barents-Kara sea ice and cold winter extremes over northern continents. Journal of Geophysical Research: Atmospheres. 2010, roč. 115, čís. D21. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 2156-2202. DOI:10.1029/2009JD013568. (anglicky) 
  133. SOLOMON, S., Rosenlof, K. H.; Portmann, R. W.; Daniel, J. S.; Davis, S. M.; Sanford, T. J.; Plattner, G.-K. Contributions of Stratospheric Water Vapor to Decadal Changes in the Rate of Global Warming. Science. 2010-01-28, roč. 327, čís. 5970, s. 1219–1223. DOI:10.1126/science.1182488. 
  134. LINDSEY, R. Earth's Energy Budget, in: Climate and Earth's Energy Budget: Feature Articles. earthobservatory.nasa.gov [online]. Earth Observatory, part of the EOS Project Science Office, located at NASA Goddard Space Flight Center, 2009-01-14 [cit. 2018-12-31]. Dostupné online. 
  135. IPCC AR4 WGI [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola TS.2-úvod. Dostupné online. 
  136. IPCC AR4 WGI [online]. a. vyd. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola TS.2.1.3. Dostupné online. 
  137. IPCC AR4 SYR [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-25]. Kapitola Annexes - Glossary A-D. Dostupné online. 
  138. a b IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-25]. Kapitola 10.5.4.6 Synthesis of Projected Global Temperature at Year 2100. Dostupné online. 
  139. Kevin Schaefer, Tingjun Zhang, Lori Bruhwiler & Andrew P. Barrett. Amount and timing of permafrost carbon release in response to climate warming. Tellus B: Chemical and Physical Meteorology [online]. Taylor & Francis Online, 2017-01-18 [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. DOI:10.1111/j.1600-0889.2010.00527.x. 
  140. HANSEN, James. One world : the health and survival of the human species in the 21st century. Příprava vydání Lanza, Robert. Santa Fe, N.M.: Health Press, 2000. xvii, 325 pages s. Dostupné online. ISBN 0929173333, ISBN 9780929173337. OCLC 45747768 Kapitola Climatic Change: Understanding Global Warming, s. 173-190. 
  141. IPCC TAR WG1 [online]. IPCC, 2001 [cit. 2018-12-25]. Kapitola Section 7.2.2: Cloud Processes and Feedbacks. Dostupné online. 
  142. TORN, Margaret S.; HARTE, John. Missing feedbacks, asymmetric uncertainties, and the underestimation of future warming. Geophysical Research Letters. 2006, roč. 33, čís. 10. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1944-8007. DOI:10.1029/2005GL025540. (anglicky) 
  143. HARTE, John; SALESKA, Scott; SHIH, Tiffany. Shifts in plant dominance control carbon-cycle responses to experimental warming and widespread drought. Environmental Research Letters. 2006, roč. 1, čís. 1, s. 014001. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1748-9326. DOI:10.1088/1748-9326/1/1/014001. (anglicky) 
  144. SCHEFFER, Marten; BROVKIN, Victor; COX, Peter M. Positive feedback between global warming and atmospheric CO2 concentration inferred from past climate change. Geophysical Research Letters. 2006, roč. 33, čís. 10. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1944-8007. DOI:10.1029/2005GL025044. (anglicky) 
  145. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC [cit. 2018-12-25]. Kapitola 9.4.1.5 The Influence of Other Anthropogenic and Natural Forcings - AR4 WGI Chapter 9: Understanding and Attributing Climate Change. Dostupné online. 
  146. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-25]. Kapitola Chapter 8: Climate Models and their Evaluation - AR4 WGI Sec. FAQ 8.1. Dostupné online. 
  147. IPCC TAR WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-25]. Kapitola Technical Summary, s. 54. Dostupné online. 
  148. STROEVE, Julienne; HOLLAND, Marika M.; MEIER, Walt. Arctic sea ice decline: Faster than forecast. Geophysical Research Letters. 2007, roč. 34, čís. 9. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1944-8007. DOI:10.1029/2007GL029703. (anglicky) 
  149. MEARS, Carl; HILBURN, Kyle; RICCIARDULLI, Lucrezia. How Much More Rain Will Global Warming Bring?. Science. 2007-07-13, roč. 317, čís. 5835, s. 233–235. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1095-9203. DOI:10.1126/science.1140746. PMID 17540863. (anglicky) 
  150. LIEPERT, Beate G. Do Models and Observations Disagree on the Rainfall Response to Global Warming?. American Meteorological Society Journals Online [online]. American Meteorological Society, 2009-06-01 [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. DOI:10.1175/2008jcli2472.1. 
  151. SOMERVILLE, Richard C. J.; PARKER, David E.; KEELING, Ralph F. Recent Climate Observations Compared to Projections. Science. 2007-05-04, roč. 316, čís. 5825, s. 709–709. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1095-9203. DOI:10.1126/science.1136843. PMID 17272686. (anglicky) 
  152. USGCRP. Climate Science Special Report. science2017.globalchange.gov [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  153. IPCC AR5 WG1 SPM [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola D. Understanding the Climate System and its Recent Changes, s. 15. Dostupné online. 
  154. IPCC AR5 WG1 [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola D.2 Quantification of Climate System Responses, s. 16. Dostupné online. 
  155. IPCC AR5 WG1 SPM [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola E. Future Global and Regional Climate Change, s. 20. Dostupné online. 
  156. ALFRED WEGENER INSTITUTE. Researchers compare global temperature variability in glacial and interglacial periods. phys.org [online]. 2018-02-05 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  157. POTSDAM INSTITUTE FOR CLIMATE IMPACT RESEARCH. Human-made climate change may be suppressing the next ice age (Update). phys.org [online]. 2016-01-13 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  158. a b IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 18 Detection and Attribution of Observed Impacts, s. 982. Dostupné online. 
  159. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 3 Freshwater Resources, s. 234-239. Dostupné online. 
  160. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 4 Terrestrial and Inland Water Systems, s. 290-321. Dostupné online. 
  161. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 24 Asia, s. 1332-1333. Dostupné online. 
  162. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 26 North America, s. 1448-1458. Dostupné online. 
  163. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 28 Polar Regions, s. 1572-1585. Dostupné online. 
  164. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 4 Terrestrial and inland water systems, s. 278-327. Dostupné online. 
  165. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 5 Coastal systems and low-lying areas, s. 367-386. Dostupné online. 
  166. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 6 Ocean systems, s. 417-422, 424-456. Dostupné online. 
  167. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 18 Detection and attribution of observed impacts, s. 986-995. Dostupné online. 
  168. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 7 Food security and food production systems, s. 491-494. Dostupné online. 
  169. a b IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 18 Detection and attribution of observed impacts, s. 996-1009. Dostupné online. 
  170. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 11 Human health: impacts, adaptation, and co-benefits, s. 720-732. Dostupné online. 
  171. IPCC AR5 WG2 [online]. 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 8.1-2, 9.3-4, 10.9, 11.1, 11.3-5, 12.2-5, 13.1-3, 14.1-3, 18.4, 19.6, 23.5, 25.8, 26.6, 26.8, 28.4. Dostupné online. 
  172. IPCC AR5 WG2 [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 3.2, 4.2-3, 8.1, 9.3, 10.7, 11.3, 11.7, 13.2, 14.1, 18.6, 22.3, 25.6-8, 26.6-7. Dostupné online. 
  173. IPCC AR5 WG2 [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 8.2-3, 9.3, 11.3, 13.1-3, 22.3, 24.4, 26.8. Dostupné online. 
  174. IPCC AR5 WG2 [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 12.5, 19.2, 19.6. Dostupné online. 
  175. IPCC AR5 WG1 SPM [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola B.4 Sea Level, s. 11. Dostupné online. 
  176. WOLTER, Klaus; TIMLIN, Michael S. Measuring the strength of ENSO events: How does 1997/98 rank?. Weather. 1998-09, roč. 53, čís. 9, s. 315–324. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0043-1656. DOI:10.1002/j.1477-8696.1998.tb06408.x. (anglicky) 
  177. How much will sea levels rise in the 21st Century?. Skeptical Science [online]. [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. 
  178. IPCC AR5 WG1 SPM [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola B.3 Cryosphere, s. 9. Dostupné online. 
  179. IPCC AR4 WG1 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola TS.3.4 Consistency Among Observations. Dostupné online. 
  180. IPCC AR4 SYR [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 1.1 Observations of climate change. Dostupné online. 
  181. SHEPHERD, Andrew; IVINS, Erik R.; A, Geruo. A Reconciled Estimate of Ice-Sheet Mass Balance. Science. 2012-11-30, roč. 338, čís. 6111, s. 1183–1189. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.1228102. PMID 23197528. (anglicky) 
  182. a b ZHANG, Jinlun. Increasing Antarctic Sea Ice under Warming Atmospheric and Oceanic Conditions. Journal of Climate. 2007-06, roč. 20, čís. 11, s. 2515–2529. Dostupné online [cit. 2018-10-27]. ISSN 0894-8755. DOI:10.1175/jcli4136.1. (anglicky) 
  183. GILLETT, Nathan P.; THOMPSON, David W. J. Simulation of Recent Southern Hemisphere Climate Change. Science. 2003-10-10, roč. 302, čís. 5643, s. 273–275. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.1087440. PMID 14551433. (anglicky) 
  184. THOMPSON, David W. J.; SOLOMON, Susan. Interpretation of Recent Southern Hemisphere Climate Change. Science. 2002-05-03, roč. 296, čís. 5569, s. 895–899. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.1069270. PMID 11988571. (anglicky) 
  185. TURNER, John; COMISO, Josefino C.; MARSHALL, Gareth J. Non‐annular atmospheric circulation change induced by stratospheric ozone depletion and its role in the recent increase of Antarctic sea ice extent. Geophysical Research Letters. 2009-04-23, roč. 36, čís. 8. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0094-8276. DOI:10.1029/2009gl037524. (anglicky) 
  186. BINTANJA, R., van Oldenborgh, G. J.; Drijfhout, S. S.; Wouters, B.; Katsman, C. A. Important role for ocean warming and increased ice-shelf melt in Antarctic sea-ice expansion. Nature Geoscience. 2013-03-31, roč. 6, čís. 5, s. 376–379. DOI:10.1038/ngeo1767. 
  187. ZWALLY, H. Jay; LI, Jun; ROBBINS, John W. Mass gains of the Antarctic ice sheet exceed losses. Journal of Glaciology. 2015/ed, roč. 61, čís. 230, s. 1019–1036. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0022-1430. DOI:10.3189/2015JoG15J071. (anglicky) 
  188. GARNER, Rob. NASA Study Shows Global Sea Ice Diminishing, Despite Antarctic Gains. NASA. 2015-02-10. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. (anglicky) 
  189. OERLEMANS, J. Extracting a Climate Signal from 169 Glacier Records. Science. 2005-04-29, roč. 308, čís. 5722, s. 675–677. DOI:10.1126/science.1107046. 
  190. DYURGEROV, Mark B.; Mark F. Meier. Glaciers and the changing earth system: a 2004 snapshot. [s.l.]: Institute of Arctic and Alpine Research, University of Colorado Boulder, CO, 2005. Dostupné online. 
  191. MEIER, Mark F.; A. S. Post. Recent variations in mass net budgets of glaciers in western North America. IASH Publ [online]. 1962. S. 63–77. Dostupné online. 
  192. PELTO, Mauri S. North cascade glacier retreat. www.nichols.edu [online]. [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  193. World glacier monitoring service (Světové středisko pro monitorování ledovců). www.geo.unizh.ch [online]. [cit. 29-04-2006]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-04-2006. 
  194. IPCC AR5 WG1 [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola B.5 Carbon and Other Biogeochemical Cycles, s. 11. Dostupné online. 
  195. DONEY, Scott C.; FABRY, Victoria J.; FEELY, Richard A. Ocean Acidification: The Other CO2Problem. Annual Review of Marine Science. 2009-01, roč. 1, čís. 1, s. 169–192. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 1941-1405. DOI:10.1146/annurev.marine.010908.163834. (anglicky) 
  196. FABRY, V. J., Seibel, B. A.; Feely, R. A.; Orr, J. C. Impacts of ocean acidification on marine fauna and ecosystem processes. ICES Journal of Marine Science. 2008-03-11, roč. 65, čís. 3, s. 414–432. DOI:10.1093/icesjms/fsn048. 
  197. HOEGH-GULDBERG, O., Mumby, P. J.; Hooten, A. J.; Steneck, R. S.; Greenfield, P.; Gomez, E.; Harvell, C. D.; Sale, P. F.; Edwards, A. J.; Caldeira, K.; Knowlton, N.; Eakin, C. M.; Iglesias-Prieto, R.; Muthiga, N.; Bradbury, R. H.; Dubi, A.; Hatziolos, M. E. Coral Reefs Under Rapid Climate Change and Ocean Acidification. Science. 2007-12-14, roč. 318, čís. 5857, s. 1737–1742. DOI:10.1126/science.1152509. 
  198. DUPONT, Sam, Pörtner, Hans. Marine science: Get ready for ocean acidification. Nature. 2013-06-26, roč. 498, čís. 7455, s. 429–429. DOI:10.1038/498429a. 
  199. BIRKA, Bob. Increase in acidity may not be harmful to coral reefs after all. phys.org [online]. 2015 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  200. NASA. Aqua MODIS: Science and Beauty [online]. Spojené státy americké: NASA, 2013-05-22 [cit. 2018-04-06]. Dostupné online. (english) 
  201. HARVEY, Fiona. Ocean acidification is deadly threat to marine life, finds eight-year study [online]. Spojené státy americké: TheGuardian, 2017-10-23 [cit. 2018-04-06]. Dostupné online. (english) 
  202. PBL Nizozemská agentura pro životní prostředí. Roads from Rio+20. Příprava vydání van Vuuren, D. a M. Kok. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-90-78645-98-6. Kapitola obr. 6.14, v kapitole 6: The energy and climate challenge. , Str.177, zpráva č.: 500062001. Webové stránky zprávy.
  203. IPCC AR4 WG3 [online]. IPCC, 2007. Kapitola 3.5 Interaction between mitigation and adaptation, in the light of climate change impacts and decision-making under long-term uncertainty. Dostupné online. 
  204. IPCC AR4 WG3 [online]. IPCC, 2007. Kapitola Glosář J-P "mitigace". Dostupné online. 
  205. a b c d IPCC AR4 SYR SPM [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-31]. Kapitola Section 4: Adaptation and mitigation options. Dostupné online. 
  206. IPCC AR4 WG1, SPM [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  207. ROMM, Joe. National Academy calls on nation to “substantially reduce greenhouse gas emissions” starting ASAP [online]. 12 May 2011 [cit. 2012-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 20-10-2013. 
  208. IEA. Prospect of limiting the global increase in temperature to 2 °C is getting bleaker [online]. International Energy Agency, 2011-05-30 [cit. 2012-02-07]. Dostupné online. 
  209. IPCC TAR WG2 2001 [online]. Kapitola Chapter 18: Adaptation to Climate Change in the Context of Sustainable Development and Equity, Section 18.2.3: Adaptation Types and Forms. Dostupné online. .
  210. IPCC AR4 WG2 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-30]. Kapitola Appendix I. Glossary. Dostupné online. 
  211. IPCC AR4 SYR [online]. IPCC, 2007 [cit. 2018-12-29]. Kapitola 6.3 Responses to climate change: Robust findings. Dostupné online. 
  212. New Report Provides Authoritative Assessment of National, Regional Impacts of Global Climate Change. www.globalchange.gov [online]. U.S. Global Change Research Program, 2009-06-06 [cit. 2009-06-27]. Dostupné online. 
  213. HANSEN, James; SATO, Makiko. Climate sensitivity, sea level and atmospheric carbon dioxide. Philosophical Transactions of the Royal Society A: Mathematical, Physical and Engineering Sciences [online]. The Royal Society Publishing, 2013-10-28 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. DOI:10.1098/rsta.2012.0294. PMID 24043864. 
  214. SCHELLNHUBER, Hans Joachim; WINKELMANN, Ricarda; SCHEFFER, Marten. Trajectories of the Earth System in the Anthropocene. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2018-08-14, roč. 115, čís. 33, s. 8252–8259. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 1091-6490. DOI:10.1073/pnas.1810141115. PMID 30082409. (anglicky) 
  215. LANE, Lee. Workshop Report on Managing Solar Radiation. NASA. 2006-11-19. Dostupné online. 
  216. Stop emitting CO2 or geoengineering could be our only hope. Excelence in Science/ The Royal Society. 2009-08-28. Dostupné online. 
  217. OSCHLIES, Andreas; FENG, Ellias Y.; KELLER, David P. Potential climate engineering effectiveness and side effects during a high carbon dioxide-emission scenario. Nature Communications. 2014-02-25, roč. 5, s. 3304. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 2041-1723. DOI:10.1038/ncomms4304. PMID 24569320. (anglicky) 
  218. UNFCCC. Status of Ratification of the Convention [online]. UNFCCC Secretariat: Bonn, Germany: Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  219. The United Nations Framework Convention on Climate Change [online]. Kapitola Article 2. Dostupné online. (anglicky) 
  220. UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Sixth compilation and synthesis of initial national communications from Parties not included in Annex I to the Convention. Note by the secretariat. Executive summary. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2005. Dostupné online. (anglicky) 
  221. UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Compilation and synthesis of fifth national communications. Executive summary. Note by the secretariat. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  222. a b UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Conference of the Parties – Sixteenth Session: Decision 1/CP.16: The Cancun Agreements: Outcome of the work of the Ad Hoc Working Group on Long-term Cooperative Action under the Convention (English): Paragraph 4 [online]. UNFCC, 2011. S. 3. Dostupné online. (anglicky) 
  223. UNITED NATIONS ENVIRONMENT PROGRAMME (UNEP). Bridging the Emissions Gap: A UNEP Synthesis Report [online]. Nairobi: UNEP, 2011-12. Kapitola Executive Summary, s. 8. Dostupné online. ISBN 978-92-807-3229-0. (anglicky) 
  224. INTERNATIONAL ENERGY AGENCY (IEA). World Energy Outlook 2011 [online]. Paris: IAE, 2011. Kapitola Executive Summary, s. 2. Dostupné online. (anglicky) 
  225. LIVERMAN, Diana M. Conventions of climate change: constructions of danger and the dispossession of the atmosphere. Journal of Historical Geography. 2009-04-01, roč. 35, čís. 2, s. 279–296. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0305-7488. DOI:10.1016/j.jhg.2008.08.008. (anglicky) 
  226. Paris climate talks: France releases 'ambitious, balanced' draft agreement at COP21 [online]. ABC Australia, 2015-12-12 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. 
  227. UNTC - Paris Agreement [online]. OSN [cit. 2016-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  228. IPCC AR5 WG1 SPM [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Kapitola D. Understanding the Climate System and its Recent Changes. Dostupné online. 
  229. IPCC AR5 SYR SPM [online]. IPCC, 2014 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  230. IPCC AR5 WG1 SPM [online]. IPCC, 2013 [cit. 2018-12-31]. Dostupné online. 
  231. Understanding and Responding to Climate Change - Highlights of National Academies Reports [online]. The National Academies. Dostupné online. 
  232. LORDS, The Committee Office, House of. House of Lords - Economic Affairs - Written Evidence. publications.parliament.uk [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  233. G8+5 Academies’ joint statement: Climate change and the transformation of energy technologies for a low carbon future. www.nationalacademies.org [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  234. DAVENPORT, Coral. Major Climate Report Describes a Strong Risk of Crisis as Early as 2040. The New York Times. 2018-10-07. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  235. DIMENTO, Joseph F.; DOUGHMAN, Pamela. Climate change : what it means for us, our children, and our grandchildren. Cambridge, Mass.: MIT Press 1 online resource (xii, 217 pages) s. ISBN 9780262271752, ISBN 0262271753. OCLC 175257515 S. 68. 
  236. BRIGHAM-GRETTE, Julie et. al. Petroleum geologists' award to novelist Crichton is inappropriate. AGU 100. 2011-06-03. Dostupné online. DOI:10.1029/2006EO360008. 
  237. LAURANCE, William F.; MAHMOUD, Mahmoud I.; CRIST, Eileen. World Scientists’ Warning to Humanity: A Second Notice. BioScience. 2017-12-01, roč. 67, čís. 12, s. 1026–1028. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0006-3568. DOI:10.1093/biosci/bix125. (anglicky) 
  238. PERKINSJUL. 11, Sid; 2017; PM, 4:30. The best way to reduce your carbon footprint is one the government isn’t telling you about. Science | AAAS [online]. 2017-07-11 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  239. Balance as bias: global warming and the US prestige press. Global Environmental Change. 2004-07-01, roč. 14, čís. 2, s. 125–136. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0959-3780. DOI:10.1016/j.gloenvcha.2003.10.001. (anglicky) 
  240. NAOMI., Oreskes,. Merchants of doubt : how a handful of scientists obscured the truth on issues from tobacco smoke to global warming. 1st U.S. ed. vyd. New York: Bloomsbury Press 355 pages s. Dostupné online. ISBN 9781596916104, ISBN 1596916109. OCLC 461631066 
  241. KLAUS, Václav. Doktrína globálního oteplování není vědou, ekonomické texty. www.klaus.cz [online]. 2011-05-11 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  242. DUNLAP, Riley E.; MCCRIGHT, Aaron M. Challenging Global Warming as a Social Problem: An Analysis of the Conservative Movement's Counter-claims. Social Problems. 2000-11-01, roč. 47, čís. 4, s. 499–522. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0037-7791. DOI:10.2307/3097132. (anglicky) 
  243. The Public and Climate Change (cont.— since 1980). The Discovery of Global Warming. 2018-02. Dostupné online. 
  244. PM, Newsweek Staff On 8/12/07 at 8:00. Global Warming Deniers: A Well-Funded Machine. Newsweek [online]. 2007-08-12 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  245. ADAM, David; CORRESPONDENT, environment. Royal Society tells Exxon: stop funding climate change denial. The Guardian. 2006-09-20. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  246. Exxon cuts ties to global warming skeptics. msnbc. 2007-01-12. Dostupné online. 
  247. NEWS, A. B. C. Report: Big Money Confusing Public on Global Warming. ABC News [online]. 2007-01-08 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  248. CERES. Global Warming Resolutions at U.S. Oil Companies Bring Policy Commitments from Leaders, and Record High Votes at Laggards – Press Releases on CSRwire.com. www.csrwire.com [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  249. Oil Company Positions on the Reality and Risk of Climate Change. University of Wisconsin - Environmental Studies. Dostupné online. 
  250. The Public and Climate, cont.. history.aip.org [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  251. IN DEPTH: TOPICS A TO Z Environment. gallup.com. Dostupné online. 
  252. NEWELL, John. Climate for change. Cambridge: Cambridge University Press x, 222 pages s. Dostupné online. ISBN 0521021235, ISBN 9780521021234. OCLC 70844513 S. 80. 
  253. PEACH, Sara. Yale Researcher Anthony Leiserowitz On Studying, Communicating with American Public [online]. Yale University, 2010-11-02 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  254. SHINDELL, Drew et. al. Role of tropospheric ozone increases in 20th-century climate change. www.image.ucar.edu [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  255. RICH, Nathaniel. Losing Earth: The Decade We Almost Stopped Climate Change. The New York Times. 2018-08-01. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  256. INC, Gallup. Fewer Americans, Europeans View Global Warming as a Threat. Gallup.com [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  257. INC, Gallup. Worldwide, Blame for Climate Change Falls on Humans. Gallup.com [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  258. Climate Change and Financial Instability Seen as Top Global Threats | Pew Research Center [online]. Pew Research Center, 2013-06-24 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  259. Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR (2015) | Databáze strategií - portál pro strategické řízení. www.databaze-strategie.cz [online]. [cit. 2018-06-28]. Dostupné online. 
  260. Seventh National Communications - Annex I | UNFCCC. unfccc.int [online]. [cit. 2018-06-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  261. SEVENTH NATIONAL COMMUNICATION OF THE CZECH REPUBLIC UNDER THE UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE INCLUDING SUPPLEMENTARY INFORMATION PURSUANT TO ARTICLE 7.2 OF THE KYOTO PROTOCOL [online]. Ministry of the Environment of the Czech Republic, 2017 [cit. 2018-06-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  262. Národní akční plán adaptace na změnu klimatu (2017) | Databáze strategií - portál pro strategické řízení. www.databaze-strategie.cz [online]. [cit. 2018-06-28]. Dostupné online. 
  263. Politika ochrany klimatu v ČR (2017) | Databáze strategií - portál pro strategické řízení. www.databaze-strategie.cz [online]. [cit. 2018-06-28]. Dostupné online. 
  264. TOLASZ, Radim. ROK 2018 V ČESKÉ REPUBLICE. portal.chmi.cz [online]. Český hydrometeorologický ústav, 2019-01-14 [cit. 2019-01-15]. Dostupné online. 
  265. TOLASZ, Radim, a kol. POČASÍ, PODNEBÍ, VODA A KVALITA OVZDUŠÍ V ČR V ROCE 2015 – VYBRANÉ UDÁLOSTI [online]. Český hydrometeorologický ústav, 2016-01-13 [cit. 2016-02-04]. Dostupné online. 
  266. KALVOVÁ Jaroslava; Zuzana Chládová. Změny vybraných teplotních kvantilů v období 1961–2000. Meteorologické zprávy. 2005, roč. 58, s. 111. Dostupné online. 
  267. POKORNÁ, Radan Huth-Lucie. Trendy jedenácti klimatických prvků v období 1961–1998 v České republice. Meteorologické zprávy. 2004, roč. 57, s. 168. Dostupné online. 
  268. Kolektiv autorů. Atlas podnebí Česka. [s.l.]: ČHMÚ, 2007. Kapitola kap. 1.1.6, kap. 1 – shrnutí a grafy 1.5, 1.6. 
  269. ČHMU. Stanovisko ČHMÚ k AR4. www.bourky.com [pdf]. 22.2.2007. Dostupné online. 
  270. Kolektiv autorů. Atlas podnebí Česka. [s.l.]: ČHMÚ, 2007. Kapitola kap. 3 – úvod a shrnutí. 
  271. BAUER, Zdeněk. Reakce přírody na vývoj klimatu. Veronica. 2009, roč. 2009, čís. 5, s. 6–8. 
  272. WEART, Spencer R. The Discovery of Global Warming; The Public and Climate Change: Suspicions of a Human-Caused Greenhouse (1956-1969) [online]. February 2014 [cit. 2015-05-12]. Dostupné online.  a poznámka pod čarou č. 27
  273. WEART, Spencer R. The Discovery of Global Warming; The Public and Climate Change: The Summer of 1988 [online]. American Institute of Physics, February 2014 [cit. 2015-05-12]. Dostupné online. 
  274. U.S. Senate, Committee on Energy and Natural Resources, "Greenhouse Effect and Global Climate Change, part 2" 100. Cong., 1. Sess. 23. června 1988, str. 44.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Česky
  • MEZIVLÁDNI PANEL PRO ZMĚNU KLIMATU. Fyzikální základy. Příspěvek Pracovní skupiny I k Páté hodnoticí zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Shrnutí pro politické představitele. [online]. Ministerstvo životního prostředí/IPCC, 2013-11-27 [cit. 2016-09-18]. Dostupné online. 
  • Acot, Pascal. Historie a změny klimatu: od velkého třesku ke klimatickým katastrofám. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 237 s. ISBN 80-246-0869-3. 
  • Atmosféra a klima: aktuální otázky ochrany ovzduší. Příprava vydání Martin Braniš, Iva Hůnová. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 351 s. ISBN 978-80-246-1598-1. 
  • GORE, Al. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. 1. vyd. Praha: Argo, 2000. 374 s. ISBN 80-7203-310-7. 
  • HOUGHTON, John. Globální oteplování: úvod do studia změn klimatu a prostředí. 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 228 s. ISBN 80-200-0636-2. 
  • KADRNOŽKA, Jaroslav. Energie a globální oteplování: Země v proměnách při opatřování energie. 1. vyd. Brno: VUTIUM, 2006. 189 s. ISBN 80-214-2919-4. 
  • KALVOVÁ, Jaroslava; MOLDAN, Bedřich. Klima a jeho změna v důsledku emisí skleníkových plynů. 1. vyd. Praha: Univerzira Karlova, 1996. 161 s. ISBN 80-7184-315-6. 
  • KOPÁČEK, Jaroslav; BEDNÁŘ, Jan. Jak vzniká počasí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 226, [16] s. obr. příl. s. ISBN 80-246-1002-7. 
  • KUTÍLEK, Miroslav. Racionálně o globálním oteplování. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7363-183-3. 
  • MAREK, Michal V., a kol. Uhlík v ekosystémech České republiky v měnícím se klimatu. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 253 s. ISBN 978-80-200-1876-2, ISBN 978-80-904351-1-7. 
  • METELKA, Ladislav; TOLASZ, Radim. Klimatické změny: fakta bez mýtů. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, 2009. 35 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87076-13-2. 
  • MCKIBBEN, Bill. Zeemě: jak přežít na naší nové nehostinné planetě. 1. vyd. Praha: Paseka, 2013. 256 s. ISBN 978-80-7432-251-8. 
  • MOLDAN, Bedřich. Podmaněná planeta. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 419 s. ISBN 978-80-246-1580-6. 
  • NÁTR, Lubomír. Země jako skleník: proč se bát CO2?. 1. vyd. Praha: Academia, 2006. 142 s. ISBN 80-200-1362-8. 
  • NOVÁČEK, Pavel; HUBA, Mikuláš. Ohrožená planeta. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. 202 s. ISBN 80-7067-382-6. 
  • TORALF, Staud; REIMER, Nick. Zachraňme klima: ještě není pozdě. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008. 285 s. ISBN 978-80-242-2119-9. 
  • SVOBODA, Jiří; VAŠKŮ, Zdeněk; CÍLEK, Václav. Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. [Praha]: Regia, 2003. 655 s. ISBN 80-86367-34-7. 
  • VYSOUDIL, Miroslav. Meteorologie a klimatologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 281 s. ISBN 80-244-1455-4. 
Anglicky
  • Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Technical Summary. Geneva: IPCC, 2014. 84 s. Dostupné online. (anglicky) Pátá hodnotící zpráva IPCC – Pracovní skupina I – Technická zpráva. 
  • Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Geneva: IPCC, 2014. 1552 s. Dostupné online. (anglicky) Pátá hodnotící zpráva IPCC – Pracovní skupina I – Fyzikální základy. Plný text zprávy. 
  • Atlas of Mortality and Economic Losses from Weather, Climate and Water Extremes (1970–2012). Geneva: World Meteorological Organization (WMO), 2014. 48 s. Dostupné online. ISBN 978-92-63-11123-4. (anglicky) Atlas mortality a ekonomických ztrát, způsobených počasím, klimatickým a vodními extrémy v letech 1970–2012, oficiální publikace Světové zdravotnické organizace. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Oficiální instituce
  • Klimatický panel OSN/IPCC — Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Opatření v oblasti klimatu. Opatření v oblasti klimatu - European Commission [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (česky) 
  • MŽP ČR. Oficiální stránky Ministerstva životního prostředí ke změně klimatu] (garant problematiky za ČR, meziresortní koordinátor). www.mzp.cz [online]. 2008-08-11 [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (česky) 
  • Zmírnění změny klimatu. European Environment Agency [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (česky) 
  • Global Warming. earthobservatory.nasa.gov [online]. 2010-06-03 [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CzechGlobe | Ústav výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i.. www.czechglobe.cz [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (česky) 
  • NOAA Status Alert - měscíční klimatické zprávy NOAA pro USA a celosvětové. governmentshutdown.noaa.gov [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Climate and Weather - Expert Reports - Division on Earth and Life Studies - repository zpráv Národních akademií USA. dels.nas.edu [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Nature Climate Change - časopis Nature, sekce Klimatická změna. Nature Climate Change [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Climate Guide - Klimatický průvodce anglické meteorologické služby. Met Office [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • EdGCM - simulátor klimatické změny [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
Populární stránky k problematice globálního oteplování
  • Global Warming and Climate Change skepticism examined -stránky vysvětlující různé problémy globálního oteplování a také objasňující většinu odlišných názorů na něj - částečně i v češtině. Skeptical Science [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Aktuality - Změna klimatu. www.zmenaklimatu.cz [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (česky) 
  • Globální klimatický rozvrat - elektronická knihovna dokumentů v češtině. amper.ped.muni.cz [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (česky) 
  • RealClimate - stránky M. Manna. RealClimate [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
Informace pro laiky
  • Weather and Climate Basics -stránky Národního centra pro atmosférický výzkum (NCAR). www.eo.ucar.edu [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Center for Climate and Energy Solutions - Základní informace ke globálnímu oteplování] stránky Centra pro klima a energetická řešení (C2ES) [online]. 2014-03-13 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • America's Climate Choices (2011) : Division on Earth and Life Studies - stránky Národních akademii věd USA. dels.nas.edu [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Climate Change (main) - The Encyclopedia of Earth - Články o změně klimatu - stránky na Encyklopedii Země. editors.eol.org [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky)