Giulio Licinio

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Giulio Licinio
Narození 1527
Benátky
Úmrtí 1591
Benátky
Národnost Ital
Vzdělání vyučil se v dílně svého strýce Bernardina Licinia
Povolání malíř obrazů a fresek
Hnutí vrcholná renesance
Významná díla Portrét muže se synem (signovaný, datovaný)
Ovlivněný benátskou malbou (A. Schiavone, P. Veronese)
Vliv na manýristickou malbu
Ocenění dvorní malíř (1559 a 1565)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Giulio Licinio (1527 Benátky - 1591 Benátky) byl italský malíř působící v Benátkách, Augsburgu, Vídni, Bratislavě a v Praze. Ve službách císaře Ferdinand I. i Maxmiliána II. Habsburského působil jako portrétista. Pro Rudolfa II. zprostředkovával nákupy obrazů benátských malířů. Navzdory jen krátkodobým pobytům v Praze je v Liciniových pozdních dílech patrný vliv dvorních malířů rudolfínské Prahy.[1]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Giulio Licinio se narodil do rozvětvené benátské malířské rodiny. Giuliův otec Arrigo pracoval v dílně svého známějšího bratra Bernardina Licinia (1489?-1560?), v níž se Giulio vyškolil. Společným dílem strýce a synovce je obraz pro kapli kostela San Francesco v Manfredonia. (1550). Giuliův obraz Portrét muže se synem je obrazem, který malíř signoval a datoval (1552).

Portrét muže se synem (1552, soukromá sbírka, Londýn)

Protože v Benátkách v té době byla obdivována především díla Tizianova a Tintorettova, ostatní benátští malíři měli značně omezený přístup k novým zakázkám. Výjimkou byla soutěž na výzdobu stropu Knihovny sv. Marka v Benátkách (1556). Komisi předsedal stavitel Knihovny Jacopo Sansovino (1486-1570) se svým přítelem Tizianem (1488-1576). Každý ze sedmi mladých benátských malířů dostal za úkol namalovat do 3 z celkových 21 stropních polí antické bohy jako symboly umění a ctností. Soutěže se zúčastnil i Giulio Licinio, který do 10. pole namaloval obraz Bdělost a Obětavost, do 11. pole Sláva a Blaženost, zatímco malba ve 12. poli (Boj a Ctnosti) byla zničena a nahrazena plastikou (1615). Zlatý řetěz jako cenu pro vítěze tehdy získal Paolo Veronese, malíř o rok starší než Licinio, za obraz Hudba.[2] Asi v téže době vznikl i Giuliův obraz Obrácení sv. Pavla (Castelvecchio, Verona).

Obrácení sv. Pavla (před 1560, Castelvecchio, Verona)

Rok 1559 byl pro Giulia Licinia zlomový, neboť ho císař Ferdinand I. Habsburský (1503-1564) pozval jako dvorního portrétistu do Augsburgu. V roce 1561 zde vyzdobil freskami s mytologickými a alegorickými náměty fasády dvou domů patřících obchodníkovi Hieronymovi Rehlingerovi (dnes nedochované). Současně si v Augsburgu otevřel vlastní dílnu, což vyvolalo reakci členů místního malířského cechu, kteří ho považovali za nežádoucího konkurenta. Po Ferdinandově smrti císař Maxmilián II. (1527-1576) Giulia potvrdil ve funkci dvorního malíře (1565) a pověřil ho výzdobou zámku Neugebäude u Vídně. Během těchto prací se seznámil s Bartholomeem Sprangerem a Hansem Montem, s nimiž se spolupodílel na malířské a štukové výzdobě zámeckých interiérů. Mezi 1562 a 1570 Giulio a jeho bratr Giovanni Antonio Licinio (1515?-1576) vyzdobili královskou kapli Bratislavského hradu. Z té doby pocházel i soubor 8 podlouhlých panelů zobrazujících scény z Historie starověkého Říma (po 1566). Původně se nacházely v kunstkomoře císaře Rudolfa II., aby se 1648 staly kořistí švédských vojsk. Dnes jsou součástí sbírek v Londýně, Vídni a Budapešti. Ve sbírkách Rudolfa II. byly i 3 desky zobrazující Herkulovy příběhy (dnes Ermitáž, Petrohrad). Jediný pražský obraz, který v letech 1579/80 pravděpodobně namaloval Giulio Licinio, je Mrtvý Kristus se dvěma anděly. Obraz je součástí bočního oltáře v Thunovské kapli katedrály sv. Víta.[3]

Již před přesunem císařova dvora z Vídně do Prahy (1583) se Giulio Licinio opakovaně vracel do Benátek. Bydlel zde v domě zděděném po otci a doufal v možnost podílet se na úpravách interiérů Dóžecího paláce poškozených požáry 1574 a 1577. Současně nakupoval díla malířů benátské školy pro sbírky Rudolfa II., ale v roce 1587 požádal z důvodu věku o uvolnění z císařových služeb a o doplatek za nezaplacené služby. Poslední platba byla vyplacena až dva roky po smrti (1593), která ho zastihla v Benátkách 28. dubna 1591.

Umělecko-historický význam díla Giulia Licinia[editovat | editovat zdroj]

Královský letohrádek a letohrádek Hvězda v Praze inspirovaly císaře Maxmiliána II. k tomu, aby začal budovat letohrádek Neugebäude u Vídně. Pro tento účel císařovi agenti hledali vhodné severoitalské malíře a sochaře. Císař pro výzdobu Neugebäude přijal benátského malíře Giulia Licinia. Po dokončení této zakázky Licinio přešel se dvorem do Prahy, kde se jeho benátský styl, původně vykazující vliv Andrey Schiavona (1510/15-1563) a Paola Veroneseho (1528-1588), měnil pod vlivem rudolfínských malířů, takže jeho tvorba nevnesla rysy vrcholné italské (benátské) renesance do malířské tvorby "pražské manýristické školy".[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Fučíková E. Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (1530-1648) - Giulio Licinio. In: Rudolf II. a Praha. (E. Fučíková et al., eds.). Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, 1997. Str. 23.
  2. Vítková K. Knihovna sv. Marka v Benátkách, její dějiny a nejvýznamnější fondy. http://pvh.ff.cuni.cz/exkurze09/referaty/vitkova.pdf
  3. Kolektiv autorů. Katedrála sv. Víta. Kaple Thunovská (P. Vlček, ed.). In: Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Vydala Academia, nakladatelství AV ČR, Praha, 2000. Str. 102. ISBN 80-200-0832-2
  4. Fučíková E. Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (1530-1648) - Giulio Licinio. In: Rudolf II. a Praha. (E. Fučíková et al., eds.). Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, 1997. Str. 13-14.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kolektiv autorů. Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum Střední Evropy (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Seira, Praha-Londýn-Milán, 1997. 385 stran. ISBN 80-902051-6-X
  • Preiss P. Italští umělci v Praze. Vydala Panorama, Praha, 1986. 548 stran.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]