Georgij Michajlovič Berijev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Georgij Michajlovič Berijev
Narození 13. února 1903
Tbilisi
Úmrtí 12. července 1979 (ve věku 76 let)
Moskva
Místo pohřbení Kuncevský hřbitov
Alma mater Sankt-petěrburská státní polytechnická univerzita
Povolání letecký konstruktér
Zaměstnavatel Berijev
Ocenění Stalinova cena
medaile Za bojové zásluhy
medaile Za vítězství nad Německem
Řád rudého praporu práce
Státní cena SSSR
… více na Wikidatech
Politická strana Komunistická strana Sovětského svazu
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Georgij Michajlovič Berijev (Beriašvili) (uváděný nesprávně též jako Berjev; rusky Георгий Михайлович Бериев (Бериашвили), gruzínsky გიორგი მხეილის ძე ბერიაშვილი; 13. února 1903, Tbilisi12. července 1979, Moskva) byl sovětský letecký konstruktér.

Život[editovat | editovat zdroj]

Roku 1923 po absolvování Tbiliské železniční školy a službě v Rudé armádě začal studovat na polytechnickém institutu, odkud roku 1925 přešel na letecké oddělení fakulty stavby lodí Leningradského polytechnického institutu.[1]

Po studiu nastoupil roku 1930 v konstrukční kanceláři MOS VAO (rusky КБ МОС ВАО) vedené francouzským konstruktérem Paulem A. Richardem.[1] Později byla MOS VAO včleněna do CKB CAGI.[2]

Roku 1934 byl jmenován hlavním konstruktérem a náčelníkem Ústřední konstrukční kanceláře námořních letadel při leteckém závodu č. 31Taganrogu a vedl ji do roku 1968.

Pod jeho vedením kolektiv konstrukční kanceláře vytvořil sériově vyráběné hydroplány MBR-2 z roku 1932 a MP-1. Ještě před zavedením sériové výroby MBR-2 nakoupil Sovětský svaz v Itálii 24 létající čluny Savoia-Marchetti SM.62 spolu s právy na licenční výrobu. Berijev se podílel na zavedení jejich licenční výroby v Taganrogu. Letoun obdržel označení MBR-4 a byl dodáván s italskými motory Isotta-Fraschini Asso o výkonu 550 kW.

V květnu 1938 byl zalétán další Berijevův námořní typ, dvoumotorový MDR-5. Vyrobeny byly pouze dva stroje, do sériové výroby nebyl zařazen.

Pokus o modernizaci MBR-2 vedl Berijeva ke konstrukci prototypu MBR-7 z roku 1939 s ještě silnějším motorem M-103 o výkonu 700 kW. Jeho sériová výroba však nebyla zavedena.

KOR-1

Jako součást výzbroje sovětských těžkých bitevních lodí byl od roku 1936 zaváděn Berijevův plovákový dvouplošník KOR-1 (Be-2). Letoun startoval z lodi pomocí katapultu a po splnění průzkumných úkolů přistával na hladinu moře poblíž domovského plavidla. Zpět na palubu byl následně vytažen jeřábem. KOR-1 (korabelnyj) dosahoval rychlosti 227 km/h v hladině 2000 m, dolet činil 530 km. Instalovaný motor M-25A dosahoval výkonu 515 kW, hlavňovou výzbroj tvořily dva pevné a jeden pohyblivý kulomet.

Druhým průzkumným strojem G. M. Berijeva pro bitevní lodi se stal jednomotorový jednoplošník KOR-2 (Be-4) s lomeným křídlem do tvaru M. Prototyp zalétaný koncem roku 1940 byl do sériové výroby zaveden až v roce 1942 v evakuované továrně ve střední Asii.

Po II. světové válce vznikl v roce 1945 Berijevův prototyp LL-143 (letajuščaja lodka), celokovový hydroplán pro osmičlennou osádku poháněný dvojicí motorů AŠ-72 po 1470 kW. Dalším vývojem z něj vznikl hydroplán Berijev Be-6, který v roce 1949 zalétal pilot M. I. Cepilov. Tento letoun se stal standardním námořním strojem sovětského letectva na dobu dvaceti let a Georgij Michajlovič Berijev byl za jeho konstrukci vyznamenán státní cenou.

Pro pobřežní hlídkovou službu a dopravu šesti cestujících navrhl Berijev jednomotorový vzpěrový hornoplošník Berijev Be-8. Jednalo se o obojživelný letoun s člunovitým trupem a dvěma vyvažovacími plováky pod oběma konci křídel, jehož podvozková kola se sklápěla na bok trupu. Vojenská verze byla vyzbrojena kulomety. Sériová výroba však nebyla realizována.

Na přelomu 40. a 50. let začal Berijev experimentovat s létajícími čluny, poháněnými proudovými motory. Prototyp Berijev R-1 tak jako pohonné jednotky obdržel dvojici proudových motorů VK-1 s tahem po 26,5 kN, umístěné nad křídly. První let provedli piloti M. I. Cepilov a I. M. Suchomin 30. května 1952. Ve výšce 7000 m dosahoval prototyp maximální rychlosti 800 km/h, u hladiny moře 760 km/h. Měl rozpětí křídla 21,4 m, délku 19,43 m a vzletovou hmotnost 17 000 kg. Výzbroj tvořily čtyři kanóny NR-23 a 1000 kg pum, min, nebo torpéd. Dolet hydroplánu R-1 byl přes 2000 km a dostup až 11 500 m. Sovětské námořní letectvo považovalo R-1 za experiment a požadovalo vyspělejší stroj.

Bе-10 na sovětské známce

Stal se jím Be-10 (M-10), jehož sériová výroba byla zahájena v roce 1961. Dva proudové motory Ljulka AL-7PB o tahu po 64 kN byly uloženy mezi trupem a kořeny křídla. Samotné křídlo mělo šípovitost 35° s konci skloněnými dolů a ukončenými pomocnými plováky. Stroj měl rozpětí 24 m a délku 33 m.

Na místo starších vyřazovaných letounů Be-6 nastoupil Berijevův turbovrtulový hydroplán Be-12 Čajka (M-12). Veřejnosti byl poprvé představen na letecké přehlídce v Tušinu v roce 1961 a stal se novým standardním námořním letounem sovětských ozbrojených sil. Be-12 ustavil řadu světových rekordů FAI pro turbovrtulové hydroplány. Patří k nim dostup do výšky 12 185 m bez nákladu, do 9352 m s nákladem 10 t a rychlost 565 km/h na uzavřeném okruhu 500 km. Pro kategorii létacích člunů nemělo původně obojživelné letadlo Be-12 podvozek.

Prvním čistě pozemním strojem Berijevovy konstrukční kanceláře se stal dopravní letoun pro 14-15 cestujících kategorie STOL, Be-30, zalétaný v březnu 1967.[2] Prototyp měl ještě dva hvězdicové sedmiválce AŠ-21 o výkonu po 544 kW, ale již druhý vyrobený exemplář měl instalovanou dvojici turbovrtulových jednotek Glušenkov TVD-10 s maximálním výkonem o 154 kW vyšším.

Další variantou tohoto letounu je prodloužená verze pro 18 cestujících Be-32, která může být vybavena lyžovým či plovákovým podvozkem.

Ke konstrukcím Berijeva patří také ekranoplán Berijev VVA-14 z roku 1972.

Georgij Berijev roku 1951 dosáhl hodnosti generálmajora inženýrsko-technické služby, vědecké hodnosti doktor technických věd roku 1961. Za zdařilé konstrukce letadel byl vyznamenán Stalinovou cenou (1947, za Be-6), Státní cenou SSSR (1968, za Be-12), dvakrát Leninovým řádem a dvakrát Řádem Rudého praporu práce.

Po odchodu z vedení konstrukční kanceláře žil Moskvě. Již po smrti Georgije Berijeva v roce 1979 byl zkonstruován obojživelný letoun Berijev A-40 Albatros (Be-42). První prototyp zalétala osádka Jevgenije Lachmastova 8. prosince 1986. Druhý prototyp, vystavovaný v roce 1996 v britském Fairfordu na International Air Tatoo 96', byl prezentován v záchranné úpravě jako Be-42. Třetí prototyp byl určen pro statické pevnostní zkoušky.

Dalším proudovým dvoumotorovým obojživelným letounem konstrukční kanceláře Berijev, zalétaným 24. září 1998, byl Berijev Be-200.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Бериев, Георгий Михайлович na ruské Wikipedii.

  1. a b NOVIKOV, Vlad. Сегодня исполняется 107 лет со дня рождения Георгия Михайловича Бериева [online]. Taganrog: Таганрог.su, 2010-02-13 [cit. 2010-04-03]. Dostupné online. (rusky) 
  2. a b Бериев Георгий Михайлович [online]. ООО "AirPost" [cit. 2010-04-03]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]