Gévaudanská bestie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Umělecká představa Gévaudanské bestie

Gévaudanská bestie (francouzsky La Bête du Gévaudan) je pojmenování pro lidožravou šelmu, která v 60. letech 18. století terorizovala provincii Gévaudan (dnes Lozère a část Haute-Loire) v jižní Francii. Výsledkem útoků bylo okolo sto mrtvých lidí a desítky zraněných. Identita zvířete je dodnes předmětem sporů.

Aktivita bestie[editovat | editovat zdroj]

Útoky[editovat | editovat zdroj]

V květnu roku 1764 došlo zřejmě k prvnímu útoku neznámého zvířete na osamělou pasačku u obce Langogne. Tu ochránilo její stádo krav, které se proti bestii rozeběhlo. První obětí se stala 14ti letá dívka, kterou zvíře zabilo o několik dní později, opět nedaleko Langogne. Další útoky na osamělé lidi následovaly. Oběti měly většinou poraněný krk, či úplně oddělenou hlavu od těla a chybějící vnitřnosti, především pak játra. Zpočátku se usuzovalo, že v oblasti řádí přerostlý vlk. Svědectví několika přeživších a fakt, že se zvíře cíleně zaměřovalo na lidi a dobytku se vyhýbalo, tuto možnost v podstatě vylučovaly. Svědci tvora popsali jako psovitou šelmu velikosti osla s narudlou srstí, tmavým zbarvením na hřbetě, bílým břichem či náprsenkou, mohutným tělem s výrazným ocasem, vzpřímenýma ušima a velkými řezáky. Často je nazýváno vlkodlakem. Při útocích využívalo momentu překvapení. Vyskakovalo z vysoké trávy či zpoza zdí a útočilo cíleně na krk a hlavu oběti. Podle velké rozteče stop se dalo usuzovat, že je zvíře atleticky stavěné. Také se předpokládalo, že je poměrně lehké, protože dokázalo snadno unikat podmáčenými oblastmi, kde se lidé jinak bořili do země. Někteří svědci tvrdili, že bylo schopné stát vzpřímeně a vydávalo odporný zápach. Existují také zprávy o tom, že zvíře bylo doprovázeno neagresivní samicí stejného druhu, nebo dokonce mláďaty.

V Gévaudanu se začaly pořádat masové hony, jejichž obětmi se stalo mnoho desítek vlků. K metodám lovců patřilo také rozsypání jedu v okolních lesích či vybudování osmiúhelníkových pastí, které byly neobvykle hluboké, protože se říkalo, že bestie umí vyskočit do extrémní výšky. Lovci se se zvířetem několikrát setkali. V jednom případě ho dokonce dvakrát zasáhli puškou, bez zjevného efektu. Jednou také umístili hlídky poblíž čerstvé oběti. Během dalších třech dní se však bestie na místo nevrátila a hlídky byly odvolány. Brzy se rozšířila informace o temném muži, kterého údajně v lese potkala skupina žen cestou na mši. Ten měl na sobě košili z vlčí kůže a krátce po jeho odchodu se objevila bestie, která ženy napadla. Církev tuto pověru využila ke své propagandě a začala tvrdit, že bestie je vyslancem pekla, který má za úkol odrazovat lidi od víry. Přes rozsáhlé lovecké výpravy k zastavení útoků nedošlo a zprávy o bestii a rostoucí nespokojenosti obyvatel se rozšířily až do Paříže.

„Bestie“ na dobové kresbě (1765).

Zásah krále[editovat | editovat zdroj]

Oblast, ve které k útokům docházelo, byla důležitou baštou hugenotů a pro monarchii představovala místo nedostatečného vlivu. Král Ludvík XV. se zřejmě obával, že by frustrace obyvatel ve spojení s organizovanými lovy mohly vyústit v protivládní povstání. Roku 1765 proto zabitím bestie pověřil Jeana Vaumesle d'Ennevala, slavného normanského lovce, který údajně do té doby skolil 1200 vlků. Během krátkého období zabil d'Ennevale 94 vlků, důvěra v jeho schopnosti však vzala za své 24. května, když bestie během jediného dne napadla několik lidí. Král ho poté odvolal.

Královský zbrojíř a lovčí Antoine de Beauterne zabíjí "bestii". Zobrazení z 18. století.

V červnu 1765 poslal Ludvík XV. do oblasti svého zbrojíře a vrchního lovčího Antoine de Beauterne (François Antoine). Ten uspořádal velkolepý zátah, jehož obětí se kromě mnoha jiných vlků stal obrovský vlčí samec (přes 60 kg). Vlk byl provizorně vycpán, poslán do Versailles (tam byli z jeho zjevu údajně poněkud zklamáni) a následně skončil ve sbírkách Louvru, odkud byl definitivně v roce 1929 vyřazen a spálen. Beauterne sklidil dočasnou slávu, obdržel odměnu 200 000 livrů, pozemky a zabitého vlka směl použít v rodovém erbu. Nicméně od prosince 1765 začalo opět přibývat obětí. Beauternem ulovená „bestie" byla totiž s velkou pravděpodobností vlkem dovezeným z pařížského zvěřince a botanické zahrady Jardin des Plantes.

Smrt bestie[editovat | editovat zdroj]

V době největší aktivity bestie se po kraji Gévaudan pohybovalo mnoho lovců z cizích zemí, vojáků a žoldnéřů, kteří byli připraveni zastřelit jakéhokoli vlka, na kterého narazí. Avšak nikdo z nich nebyl úspěšný až do roku 1767. Smrt Gévaudanské bestie se připisuje lesníkovi jménem Jean Chastel. Podle pozdějších legend Chastel odlil kulky s příměsí stříbra. Usadil se v lese, otevřel Bibli a začal recitovat modlitbu. V tom z lesa vyšlo zvíře a aniž by na něho zaútočilo, zůstalo stát opodál. Chastel dočetl modlitbu a teprve poté zvíře zastřelil. Po otevření jeho břicha nalezl lidské ostatky. Nemálo autorů se domnívá, že Jean Chastel a jeho rodina byli do případu zapleteni podstatně více, než jen tímto závěrečným výstřelem. V době, kdy byl Chastelův syn uvězněn za úmyslné navedení královských lovců na místo, kde zabloudili, došlo k přerušení útoků.

Celkem „bestie“ provedla 210 potvrzených útoků, 113 (některé zdroje uvádějí 96, či 112) lidí zabila a 49 (53) zranila. 98 obětí bylo zčásti sežráno. V důsledku různých loveckých výprav, zátahů a hysterie bylo zabito mnoho stovek vlků, přesný počet již nikdy nepůjde určit. Kůže zvířete zastřeleného J. Chastelem pak byla uchovávána v Louvru, než byla pro svůj špatný stav asi před sto lety vyhozena.

Útok bestie na ženu na dobové malbě

Co byla „bestie“ za zvíře?[editovat | editovat zdroj]

Existuje mnoho teorií snažících se přiřadit zvíře k nějakému zoologickému druhu. Dobové popisy nejsou vždy za jedno, ale jejich průnik odpovídá nejvíce přerostlému vakovlkovi, který však není vhodným kandidátem. Původně se věřilo, že jde o obrovského vlka, který se specializoval na lidskou kořist. Není vyloučeno, že útoky prováděli vlci dva či dokonce ve smečce. Vlci jsou však velice plaší a svědci útoku, kteří vlky z okolích lesů znali, vyloučili, že by se jednalo o jednoho z nich. Dnes se většina historiků přiklání k názoru, že šlo o jednoho nebo více kříženců vlka s nějakým velkým psem (mastif, doga). Je prakticky nemožné, že šlo o vzteklinou nakažené zvíře. Takto nemocní vlci jsou sice velmi agresivní a nebezpeční, ale do několika dnů uhynou a pokousané oběti nikdy nekonzumují. Navíc žádný z poraněných následně nezemřel na vzteklinu. Další teorie tvrdí, že viníkem byl mastif či jiný velký pes opatřený primitivním „brněním“ a jeho útoky byly de facto řízeny člověkem. Někteří jsou názoru, že se jednalo o hyenu skvrnitou přivezenou z Afriky. Hyeny však lidi neloví. Vyloučit nelze ani některou velkou kočkovitou šelmu. Vyskytuje se dokonce názor, že se jednalo o člověka - sadistu či psychopatického vraha. Tomu by nasvědčoval i nález dvou těl, která byla po smrti svlečena a poté zase nedokonale oblečena. Některým obětem byla údajně oddělená hlava zpátky nasazena na krk.

Jean Chastel

Jaroslav M. Kvasnica ve své knize "Krajina s vlky: Honba za přízrakem Gévaudanu" odmítá, že by mohl útočit vlk, a dodává: „Ve světle moderních bádání a výzkumů padá největší podezření zejména na rodinu Chastelových a zhýralého hraběte de Morangies. Hájovna v níž žil mladý Antoin Chastel, ležela v epicentru záhadných vražd. Někteří badatelé tvrdí, že právě proto, že Antoin Chastel žil v izolaci od vnějšího světa, měl dostatek času i možností vychovat a vycvičit smečku zvířat. Hory a lesy dokonale znal a mohl v nich mít stovky úkrytů. Navíc Antoin Chastel i Jean Francois Charles de Molette, hrabě de Morangies, navštívili Afriku; hrabě si z Afriky přivezl dokonce několik exotických zvířat a oba měli s jejich výchovou a tréninkem zkušenosti.“ Je možné, že otec Jean chtěl již zastavit řádění svého syna Antoina a "jeho" zvířete.[1]

Podobné útoky[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv je případ Gévaudanské bestie nejznámějším a nejlépe popsaným, z Francie existují záznamy o mnoha dalších.

  • V roce 1632 se ve francouzském tisku objevila informace o útocích neznámého lidožravého zvířete v lese Cinglais v Normandii. To bylo nakonec zabito v červnu následujícího roku při masivním lovu, kterého se zúčastnilo až 6000 lidí. Zvíře bylo popsáno jako velká psovitá šelma, která se od vlka lišila protáhlým tělem a rudě zbarvenou srstí.
  • V letech 1693 a 1694 došlo ve francouzské obci Benais k sérii útoků nezvyklé vlčí smečky, které si vyžádali minimálně 74 obětí. Tito vlci měli nápadně široký čenich a svým temperamentem a absencí strachu z lidí připomínali spíše psy. Útoky ustaly samy v roce 1694 aniž by se podařilo ulovit jediného člena smečky.
  • Mezi lety 1731 a 1734 zabila bestie z Trucy, či také z Auxerre (La Bête du Auxerre) celkem 28 lidí. Svědci zvíře popisovali jako velkého vlka, psa, hyenu či dokonce tygra. Toto zvíře lovilo dokonce i v ulicích. Ludvík XV vypsal za její dopadení finanční odměnu. Ačkoliv se nepodařilo toto zvíře ulovit, útoky v roce 1734 ustaly. V roce 1817 došlo v této oblasti k druhé vlně útoků, které trvaly několik měsíců.
  • Zvíře (možná několik různých zvířat) podobné Gévaudanské bestii známé jako Orléanská bestie (La Bête du Orléans) opakovaně zabíjelo ženy a děti ve venkovských oblastech Orléans v průběhu 18. a počátkem 19. století. Kolovaly zvěsti, že ho nelze zabít tradičními kulkami a že se ho bojí i lovečtí psi. Přestože bylo zabito několik kandidátů na Orléanskou bestii, není jasné, zda byla někdy skutečně dopadena.
  • V létě roku 1766 došlo v oblasti Périgord k několika útokům záhadného zvířete, které si vyžádaly více než 25 obětí. Při velkém lovu na tohoto tvora byl zabit vlk nakažený vzteklinou, který byl poté oficiálně uznán zodpovědným za tyto útoky. Veřejnost se s tímto závěrem nespokojila, útoky však ustaly.

Odkaz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Příběh byl několikrát knižně i filmově zpracován. Například ve filmu Bratrstvo vlků (2001) je „bestie“ zpodobněna jako velká „obrněná“ kočkovitá šelma - s největší pravděpodobností lev, která je vycvičena jistou sektou snažící se podpořit víru v boha pomocí vražd tohoto „ďábelského stvoření".

Ačkoliv se historická bestie a její možné ovládání člověkem nápadně podobá Psu Baskervillskému Arthura C. Doyla, ten se zřejmě inspiroval spíše dávnými legendami o černých psech bloudících po anglických vřesovištích, než případem Gévaudanské bestie.

Ve Francii existuje několik soch znázorňujících Gévaudanskou bestii. Asi nejznámější se nachází ve vesnici Auers. Jde o monument znázorňující dívku, která se bestii ubránila pomocí dřevěného bodce.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KVASNICA, Krajina s vlky, s. 137.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaroslav Monte KVASNICA. Krajina s vlky II - Honba za přízrakem Gévaudanu. Élysion, 2009.
  • Jay M. SMITH. Gévaudanské nestvůry aneb zrod Bestie. Argo, 2014.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]