Franz Werner Bobe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Franz Werner Bobe
Narození 22. února 1902
Höckendorf
Úmrtí 16. dubna 1947 (ve věku 45 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Franz Werner Bobe (22. února 1902, Höckendorf u Drážďan16. dubna 1947, Praha-Věznice Pankrác) byl německý katolický kněz a člen řádu maltézských rytířů.

Za druhé světové války působil v Praze a byl horlivým spolupracovníkem církevního oddělení pražského gestapa, kterému podával informace z církevního prostředí, někdy při tom i porušoval zpovědní tajemství.

Po válce byl odsouzen k smrti a popraven.

Život[editovat | editovat zdroj]

22. února 1902 se narodil v Hockendorfu u Drážďan německému otci a české matce.[1] V roce 1923 složil maturitu na gymnáziu v Drážďanech, poté studoval filosofii a teologii v Halle, Würzburgu, Římě a Vídni.

V roce 1930 vstoupil do noviciátu řádu maltézských rytířů v Praze, v roce 1932 byl vysvěcen na kněze, v letech 1933-1937 působil v Praze jako kaplan u Panny Marie Vítězné.[1]

V roce 1935 se stal podpřevorem řádu, o dva roky získal jurisdikci převora a další dva roky později jej generální vikář katolických řádů jmenovaný Piem XI. jmenoval převorem. Jmenování se setkalo s odporem velké části českého velkopřevorství v čele s titulárním velkopřevorem kardinálem Kašparem a jeho právoplatnost byla zpochybněna s tím, že dotyčný biskup již po smrti Pia XI. nedisponoval patřičnými pravomocemi. Bobe přesto úřad vykonával, potvrzení svého jmenování se ale dočkal až v roce 1941, po kardinálově smrti.[2]

Protektorát[editovat | editovat zdroj]

Roku 1939 se Bobe stal placeným konfidentem pražského gestapa, v roce 1940 vstoupil do NSDAP[3] a přijal říšskoněmecké státní občanství.[4] Jako expert na církevní problematiku se stal předním spolupracovníkem vedoucího církevního oddělení Kurta Oberhausera v hodnosti důvěrníka (V-manna)[4] a patřil mezi nejnebezpečnější donašeče gestapa.[3] Systematicky (téměř denně) podával zprávy o smýšlení konkrétních duchovních, které posloužily gestapu jako podklad k jejich perzekuci. Zvláštní zájem mělo gestapo o zprávy z prostředí vysokého duchovenstva, které Bobe ochotně obstarával.[4] Donášel i na kardinála Kašpara, který jej suspendoval.[3]

Bobe neváhal vyzrazovat i obsah zpovědního tajemství. Obětí byli zejména pražští Němci, ale mj. i k smrti odsouzený pražský primátor dr. Otakar Klapka, kterého "vyzpovídal" před popravou.[3] Pro gestapo a SD pracoval i jako provokatér:[4] Plnil pro ně zřejmě i úkoly v zahraničí, kam za peníze gestapa vyjížděl.[4] Za své služby byl bohatě placen a odměňován příděly alkoholu a cigaret.[4]

Po atentátu na Heydricha opatřil Bobe pro gestapo plány kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, čímž usnadnil zákrok vůči atentátníkům.[4] Asistoval při zatčení a výslechu pravoslavného biskupa Gorazda[3] a kaplana ThDr. Vladimíra Petřeka [5][3]. Za to vše byl odměněn částkou 100 000 korun.[4]

V roce 1942 byl jmenován arcibiskupským konzistorním radou a arcibiskupským městským vikářem.[4] Koncem listopadu 1942 si v Římě nechal zhotovit sadu pontifikálních oděvů příslušejících hodnosti biskupa.[6] Z toho lze soudit, že chtěl dosáhnout svého jmenování na svatovojtěšský stolec, který se uprázdnil smrtí kardinála Kašpara. Podle J. Machuly mu patrně německé úřady přislíbily v této věci podporu a je možné, že právě za účelem zvýšení Bobeho šancí byli gestapem odstraněni dva přední kandidáti na arcibiskupský trůn: kanovníci Antonín Bořek-Dohalský a Otto Lev Stanovský.[6]

V práci pro gestapo byl aktivní až do konce války.[7]

Konec života[editovat | editovat zdroj]

16. dubna 1947 byl odsouzen k trestu smrti a popraven.[7]

Některé z obětí[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Jiří Hanuš: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století; CDK, Brno 2005, ISBN 80-7325-029-2 (str. 15)
  2. Zlatuše Kukánová: Dr. Josef Pluhař a navázání diplomatických styků řádu maltézských rytířů s Československem in Pavel Marek a Jiří Hanuš (eds.): Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století; CDK, Brno 2006; ISBN 80-7325-097-7 (str. 225)
  3. a b c d e f g h i Nepatřit k těm, co se pouze krčí... - rozhovor s Jaroslavem Čvančarou, příloha Katolického týdeníku Perspektivy 09/2008
  4. a b c d e f g h i j k http://is.muni.cz/th/64837/ff_m/milosrdni_bratri.doc.txt Lucie Horňáková: Hospitálský řád sv. Jana z Boha v období dvou totalit (diplomová práce)
  5. a b Martin Jindra: Nepostradatelná úloha domácích podporovatelů operace Anthropoid; http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1202/033-047.pdf
  6. a b Zdeněk Hazdra: Antonín hrabě Bořek-Dohalský z Dohalic (1889-1942). Šlechtic, kněz a vlastenec. in Pavel Marek a Jiří Hanuš (eds.): Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století; CDK, Brno 2006; ISBN 80-7325-097-7 (str. 385)
  7. a b c d Jiří Hanuš: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století; CDK, Brno 2005, ISBN 80-7325-029-2 (str. 16)
  8. a b NOVOTNÝ, Vojtěch. Odvaha být církví Josef Zvěřina v letech 1913-1967. [s.l.]: Karolinum, 2014. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 5. sešit : Bi-Bog. Praha: Libri, 2006. 478-585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 573.