František Servít

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
František Servít
Narození7. září 1848
Modlíkov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí1. listopadu 1923 (ve věku 75 let)
Praha-Vinohrady
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníučitel a překladatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

František Servít (7. září 1848 Modlíkov u Přibyslavi[1] – 1. listopadu 1923 Praha-Vinohrady[2]) byl český středoškolský profesor a klasický filolog. Vyučoval na gymnáziích v Praze, Jihlavě a Jičíně. Byl autorem prvního českého knižně vydaného překladu Eukleidových Základů a několika učebnic.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 7. září 1848 v Modlíkově č. 23 jako syn domkáře Jana Servíta (1813-1868) a jeho manželky Kateřiny roz. Prokešové (1820-1901).[1][3] Po maturitě na gymnáziu v Německém Brodě vystudoval v letech 1871–74 klasickou filologii na pražské univerzitě; jako výborný student a sirotek byl osvobozen od školného.[3] Roku 1874 složil zkoušky pro učitelství latiny a řečtiny.[3]

V letech 1874–77 vyučoval jako suplent latinu, češtinu, řečtinu a dějepis na malostranském obecním gymnáziu.[3][4] V následujícím školním roce se přestěhoval do Jihlavy, kde na německém gymnáziu, rovněž jako suplent, vedl hodiny češtiny a dalších předmětů v českém jazyce pro české i německé studenty.[5] V letech 1879–82 se vrátil do Prahy, nejprve na akademické gymnázium, poté na nově zřízené gymnázium v Žitné ulici.[3] Roku 1882 byl přeložen do Jičína[6] a v roce 1893 na Král. Vinohrady.[7] V létě 1910 odešel do výslužby[3] a následujícího roku mu byl udělen titul školního rady.[8]

Účastnil se veřejného života. V první polovině 70. let několikrát přednášel v Jednotě českých filologů, např. o attických soudech (1872),[9] Horatiově epištole Ad pisones (1872),[10] 15. zpěvu Iliady (1873, 1874)[11][12] a o domácím životě Athéňanů a Spartánů (1874).[13] Na konci roku 1873 se stal zatímním administrátorem nově zakládaného „Časopisu pro filologii a methodiku“[14][p 1] a v říjnu 1874 byl v tomto sdružení zvolen náměstkem starosty Františka Velišského.[15] V ženském výrobním spolku přednášel o základech mravnosti (1872).[16] V letech 1873, 1875 a 1876 byl zmiňován jako starosta pražského spolku akademiků „Sázavan“, jehož cílem bylo napomoci kulturnímu povznesení obyvatel na Čáslavsku a Jihlavsku pořádáním přednášek a zakládáním knihoven.[17][18][19] Později byl v Jičíně i na Vinohradech funkcionářem spolků na podporu nemajetných studentů.[3] Roku 1916 vložil 1000 korun na V. rakouskou válečnou půjčku.[20]

Zemřel 1. listopadu 1923 v Praze-Vinohradech čp. 425[2] (dnes Americká 425/37, 120 00 Praha 2). Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Byl autorem prvního knižně vydaného českého překladu Eukleidových Základů (díky čemuž je – ač filolog – někdy také řazen mezi matematiky). Jeho překlad vycházel nejprve v letech 1903–1907 na pokračování ve výročních zprávách vinohradského gymnázia a v roce 1907 též jako celek knižně nákladem Jednoty českých mathematiků.[21] Určitým paradoxem je, že první návrh překladu vypracoval již r. 1887 mnohostranně vzdělaný Josef Smolík, mj. autor učebnic matematiky, ale komise Jednoty jeho vydání s nepříliš přesvědčivými argumenty zamítla, rukopis skončil zapomenutý v Národním muzeu a další autoři z něj nevycházeli. Téměř souběžně se Servítem vydal překlad první knihy také František Fabinger ve výroční zprávě smíchovského gymnázia (r. 1903), ale v dalších dílech už nepokračoval. Prvenství tak patří Servítovi. V úvodu děkuje za pomoc Josefu Bernhardovi (1848–1909), řediteli vinohradského gymnázia.[21] Roku 2012 vyšla tato kniha v reedici s komentářem Petra Vopěnky.[22]

V letech 1912–13 sepsal soubor učebnic Přípravy k básním Horatiovým.[22]

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

  • 13. února 1878 se v pražském kostele sv. Jindřicha oženil s Aloisií Dlouhou[23] (1850–1920).[3]
    • Měli syna Bohumila, který jako student gymnázia zemřel předčasně na tuberkulózu, a dceru Marii, která pracovala jako modistka a zemřela bezdětná.[3]
  • Bratr Josef (1850–1936) převzal po otcově smrti jako osmnáctiletý vedení rodinného hospodářství. Z jeho sedmi dětí se Alois Servít (1882-??) stal učitelem nejprve v Kamenném Přívoze, později v Praze-Vinohradech. Stýkal se se strýcem Františkem a zachytil vzpomínky na něj v rodinné kronice. Velmi se proslavili jeho dva synové (tj. Františkovi prasynovci) – neurolog Zdeněk Servít (1913–1986) a profesor stavební fakulty ČVUT Radim Servít (1921-1984).[21]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Zřejmě se jednalo o pracovní název časopisu Listy filologické a paedagogické, který začal vycházet r. 1874 nákladem Jednoty českých filologů. Do něj ale už Servít minimálně v prvním ročníku nepřispíval. Viz např. záznam tohoto časopisu v Souborném katalogu ČR, včetně odkazu na digitalizované vydání.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika narozených Modlíkov, sign. 3031, ukn 7935, s. 42. Dostupné online.
  2. ↑ a b c Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých Vinohrady – sv. Ludmila, sign. VIN Z8, s. 103. Dostupné online.
  3. ↑ a b c d e f g h i BEČVÁŘOVÁ, Martina. Eukleidovy Základy, jejich vydání a překlady. Praha: Prometheus, 2002. Dostupné online. Kapitola František Servít, s. 201–205. 
  4. ↑ Věstník učitelský. Národní listy. 1874-10-13, roč. 14, čís. 280, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  5. ↑ Personalstand des Lehrkörpers. Programm des k.k. Obergymnasiums zu Iglau im Kronlande Mähren. 1877, roč. 1877, čís. 1, s. 23. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. ; viz též s. 30 a s. 42–43.
  6. ↑ Věstník učitelský. Pražský deník. 1882-07-22, roč. 17, čís. 165, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  7. ↑ Telegrafické zprávy. Z Vídně. Národní listy. 1893-07-11, roč. 33, čís. 190, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  8. ↑ Schulräte. Prager Tagblatt. 1911-07-31, roč. 35, čís. 209, s. 5. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  9. ↑ Z jednoty českých filologův. Národní listy. 1872-01-28, roč. 12, čís. 27, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  10. ↑ Z jednoty českých filologů. Národní listy. 1872-12-01, roč. 12, čís. 332, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  11. ↑ Z jednoty českých filologů. Národní listy. 1873-11-10, roč. 13, čís. 309, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  12. ↑ Z jednoty českých filologů. Národní listy. 1874-02-23, roč. 14, čís. 52, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  13. ↑ Z jednoty českých filologů. Národní listy. 1874-06-21, roč. 14, čís. 168, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  14. ↑ Časopis pro filologii a methodiku. Národní listy. 1873-11-28, roč. 13, čís. 327, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  15. ↑ Z jednoty českých filologů. Národní listy. 1874-11-04, roč. 14, čís. 304, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  16. ↑ V ženském výrobním spolku českém. Národní listy. 1872-11-12, roč. 12, čís. 313, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  17. ↑ Provolání. Národní listy. 1873-05-20, roč. 13, čís. 137, s. 1 (příloha). Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  18. ↑ „Sázavan“. Národní listy. 1875-05-24, roč. 15, čís. 141, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  19. ↑ „Sázavan“, spolek akademiků kraje čáslavského a jihlavského v Praze. Moravská orlice. 1875-05-24, roč. 14, čís. 72, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  20. ↑ V. rakouská válečná půjčka. U Ústřední banky českých spořitelen v Praze. Národní listy. 1916-12-10, roč. 56, čís. 342, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. 
  21. ↑ a b c BEČVÁŘOVÁ, Martina. Česká matematická komunita v letech 1848 až 1918. Praha: Matfyzpress, 2008. Dostupné online. Kapitola Učebnice a překlady, s. 270–282. 
  22. ↑ a b Podle seznamu prací v souborném katalogu.
  23. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika oddaných u sv. Jindřicha. sign. JCH O15, s. 217. Dostupné online.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Servít&oldid=21990359“