František Saidl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
František Saidl
František Saidl
František Saidl
Narození 30. dubna 1887
Lidice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 1961 (ve věku 73–74 let)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Saidl, někdy též přezdíván jako Lidický vrah[1] (30. dubna 1887 Lidice[2]1961) byl jediný dospělý muž na území Protektorátu, který přežil vyhlazení Lidic za 2. světové války. Přežil díky tomu, že si v době masakru odpykával čtyřletý trest v pankrácké věznici za usmrcení svého syna.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Podle reportéra Stanislava Motla se narodil v roce 1887[2] a zemřel v roce 1961.[3] Podle záznamu v matrice se František Saidl narodil 30. dubna 1887[2] v Lidicích rodičům Františkovi a Anně.[4]V červnu roku 1910 se oženil[5] s Anežkou Brejchovou[6].

Dne 19. prosince 1938 v hádce zabil svého syna Eduarda bodnou ranou vedenou do srdce[7] poté, co ho syn napadl holí.[8] Důvodem sporu byly rodinné problémy, nevyživování dětí a zálety otce, který byl ženatý s chorou ženou. Následně po činu se došel sám přiznat na policejní stanici do Buštěhradu, kde byla zajištěna i vražedná zbraň. Saidl spolupracoval při vyšetřování a v obsáhlé výpovědi uvedl, že syna bodl pouze jednou.[8] Pouze čtyři dny po obsazení Čech a Moravy byl odsouzen na čtyři roky vězení.

Několik týdnů před vyhlazením Lidic žádal prezidenta Háchu o předčasné propuštění za dobré chování po odpykání dvou třetin trestu, ale propuštění bylo zamítnuto, což mu paradoxně zachránilo život. Po vyhlazení Lidic stále pobýval ve vězení, kde mu dozorci vůbec neřekli o tom, že jeho obec je zničena, a tak když byl 23. prosince 1942 propuštěn, vydal se směrem k Lidicím, kam večer dorazil.

Jeho dům byl, podobně jako ostatní v obci, zničen a jeho další dva synové byli zastřeleni, manželka Anežka byla odvezena a internována (zemřela v Ravensbrücku). Saidl dle pamětníků strávil Štědrý den na místě svého bývalého domu a druhý den se vydal do Kladna, kde se nahlásil na místní stanici gestapa, jelikož se chtěl nechat zastřelit. Velitel, když se dozvěděl odkud je, se podivil, že není mrtev[8] a odmítl jej zastřelit, přestože Saidl sám údajně prohlásil, že schvaluje atentát na Heydricha.[8]

V následujících letech začal vyřezávat model obce, ve které žil. Většina obyvatel Lidic ho úplně zavrhla. Zbytek života strávil nedaleko Lidic, kde žil s novou družkou. Údaje o jeho smrti se rozcházejí, ale dle jedné verze byl sražen při jízdě na bicyklu automobilem, když jel z práce, ve věku 77 let (i v důchodu si v Kladně přivydělával). Dle druhé verze zemřel na mrtvici. Podle poslední televizní reportáže zemřel jako bezdomovec.[zdroj?] Kromě dvou synů měl také dceru, která vyhlazení Lidic přežila díky tomu, že studovala v Praze a byla zde nahlášena i trvalým bydlištěm. Avšak po válce se nikdy nesetkali.

Svůj příběh vyprávěl začátkem 60. let 20. století Zdeňku Mahlerovi, scenáristovi filmu Lidice. Jeho postavu (ve filmu se jmenuje František Šíma), ztvárňující jediného muže, který přežil vypálení Lidic, obsadil herec Karel Roden.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Mahler vypráví příběh Saidla. Minimalisticky
  2. a b c Matriční záznam o narození a křtu farnost Lidice
  3. PŠENICOVÁ, Zuzana. Rodenova postava v Lidicích: Vrah Saidl opravdu žil!. Blesk.cz [online]. 2011-08-22 [cit. 2015-06-09]. Zdroj informací Stanislav Motl. Dostupné online. 
  4. SOA Praha, Matriční index narozených, Lidice 24, 1862–1942, pag. 284
  5. Matriční záznam o sňatku Františka Saidla s Anežkou Brejchovou farnost Lidice
  6. Matriční záznam o narození a křtu Anežky Breychové farnost Lidice
  7. MOTL, Stanislav. Cesty za oponu času 2; Ozvěny lidické noci. Praha: Eminent, 2011. ISBN 978-80-7281-426-8. S. 20, 21. 
  8. a b c d František Saidl: Ten, který přežil Lidice. instinkt.tyden.cz [online]. [cit. 2011-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-18. 
  9. PLACHETKA, Jan: Lidičtí hrdinové Zdeňka Mahlera. Literární noviny 16. srpna 2010. Dostupné online. Archivováno 2. 3. 2011 na Wayback Machine

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]