František R. Kraus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
František R. Kraus
František R. Kraus ve vysílání
František R. Kraus ve vysílání
Narození 14. října 1903
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 19. května 1967 (ve věku 63 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatel a novinář
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František R. Kraus (14. října 1903 Praha - 19. května 1967 Praha)[1][2] byl československý spisovatel, novinář a redaktor a člen protinacistického odboje a přeživší holocaustu.

Působil v Prager Tagblatt, Prager Presse, Tribuně, v Českém rozhlase zakládal krátkovlnné vysílání a byl zahraničním zpravodajem v českém, německém, francouzském a anglickém jazyce.

Během holocaustu byl vězněn v terezínském ghettu, přežil Osvětim, Gleiwitz a Blechhammer a podařilo se mu uprchnout z pochodu smrti.

Jeho knížka Plyn, plyn... pak oheň, vydaná v září 1945 byla jedním ze zcela prvních literárně zpracovaných svědectví o holocaustu nejen v Československu, ale na světě vůbec.

Z politických a antisemitských pohnutek komunistického režimu byla Krausova díla až do roku 1989 zakazována a cenzurována. Ačkoliv jeden z jeho žáků, Arnošt Lustig, jej považoval za spisovatele světového významu a přirovnával jeho tvorbu k Jacku Londonovi, E. E. Kischovi či Primo Levimu, a jeho dílo vyučoval na zahraničních univerzitách, zůstává zatím osobnost a dílo F. R. Krause u nás i ve světě na okraji zájmu.

Po válce aktivním členem pražské židovské obce, jako spisovatel pravidelně přispíval každý měsíc do Věstníku ŽNO. Byl také jedním z prvních, kdo se aktivně podílel na obnovení minjanu Staronové syngogy okamžitě po osvobození v květnu 1945.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na pražském Josefově v česko-židovské rodině krejčovského mistra a majitele módního salónu, Roberta Krause a ženy v domácnosti, Matyldy Krausové, rozené Kollmannové. Jeho strýcem byl doktor Maurus Bloch, tiskový poradce jak císaře Františka Josefa I., tak i později TGM, autor slavného manifestu Mým národům. Doma a s kamarády se mluvilo česky, ale ve škole německy, takže Kraus byl zcela bilingvní.

O svém dětství kdysi napsal, že je prožil na asanačních pláckách a zbořeništích Židovského města, tehdejší pražské páté čtvrti, která vzala za své při velkorysé modernizaci města na počátku 20. století, tzv. asanaci. Vzpomínky na starý Josefov a jeho specifické obyvatele té doby se pak jako leitmotiv a zlatá nit táhnou celým Krausovým dílem. Právě zde se poprvé seznámil s existenciálním rozměrem staropražské chudiny, ale také původním pražským sportovním prostředím, jehož vrcholové osobnosti dobře znal:

"Píše se rok 1918, 28. října. Jako chlapce 15letého vede mne cesta na hřiště, na "plácek" u mostu Svatopluka Čecha. Tam dole, na staveništi, ještě před mostem, bylo eldorádo chlapců ze Staré Prahy. Zde povstaly první kluby, pověstný Everton, s nepostradatelným kapitánem Edou Bušem, zde je pověstné semeniště povalečů, vagantů a tuláků, kteří nám dávají nedobré rady po život. Ale milujeme svůj plácek, "židák" se mu říkalo." — A přiveď zpět naše roztroušené..., str. 136

Jak bylo v té době časté mezi tzv. lepšími pražskými židovskými rodinami, základní vzdělání získal v piaristické klášterní škole v Panské ulici, pak pokračoval na „reálce“ v Jindřišské a maturitu složil na klasickém gymnáziu v paláci Kinských na „rynku“, na Staroměstském náměstí. Jeho bar micva proběhlo v Jubilejní synagoze r. 1916, nejpravděpodobněji na šabat svátku Simchat Tora, zatímco jeho otec byl nasazen jako voják na italské frontě během I. sv. války.

Rozvod rodičů znamenal na dlouho konec úvahám o akademické kariéře - musel začít finančně přispívat na chod domácnosti, to jej ale přivedlo k novinářské dráze. V novinách také získal akronym svého jména - FRK - který si zvolil podle TGM.

První republika[editovat | editovat zdroj]

Kraus byl aktivním sportovcem, nejdříve členem Slavie Praha, později působil v ŽSK Hagibor, za nějž získal ve 30. letech několik národních i mezinárodních ocenění, zejména v plavání, vodním pólu a fotbalu. Odznáček ŽSK Hagibor Praha z období první republiky

Kraus byl novinář a spisovatel. Patřil do tzv. Pražského spisovatelského okruhu (Prager Kreis). Za první republiky začal pracovat v německých novinách, třeba pro slavný Prager Tagblatt, Prager Presse, Bohemii a další. Měl kontakty také na české intelektuální prostředí, přátelil se s Maxem Brodem, Franzem Kafkou (povídka "Džbánek plzeňského), Karlem Čapkem, Jaroslavem Haškem, Janem Masarykem, ale i např. s Albertem Einsteinem. Jeho literárním vzorem, rodinným přítelem a životním učitelem byl „zuřivý reportér” Egon Erwin Kisch. Jeden čas Kraus u Kische, v domě U dvou zlatých medvědů v Melantrichově ulici, dokonce bydlel a hodně se spřátelili. Později po válce, v roce 1948, se však názorově rozešli, protože Kraus byl přesvědčený sociální demokrat, zatímco Kisch zůstal i po únoru 1948 komunistou a schvaloval převrat. Od té doby spolu nepromluvili, Kisch pak brzy poté náhle zemřel.

Byl také u toho, když se před válkou zakládal Československý rozhlas, působil v „Mluvených novinách“, dlouhou dobu také v Československé tiskové kanceláři (ČTK). Spolupráce s berlínským časopisem Die Grüne Post ho zaváděla často do zahraničí, do Berlína, Vídně, ale i mimo Evropu. To se však již hlásil k moci nacismus. Kraus se snažil proti nástupu nacismu v Československu, zejména v Sudetech, vystupovat ve svých pravidelných rozhlasových reportážích a relacích. Vyvolal tak hněv henleinovců, kteří proti němu dokonce interpelovali v parlamentu. Za osudovou považoval mobilizaci (toto téma zpracoval v povídce “Přilba v poli“) a následné události, vrcholící mnichovskou kapitulací (reportáž „Runciman u Henleina“), která měla tragické důsledky nejen pro něj.

Kraus byl mj. také celorepublikovým šampionem v plavání - závodil za židovský sportovní klub Hagibor a později za Slávii – a ve vodním pólu.

Protektorát, odboj a zatčení[editovat | editovat zdroj]

Po okupaci ČSR se Kraus stal informátorem odbojové zpravodajské sítě pod vedením Zdeňka Schmoranze. Tato síť, známá později jako Schmoranzova skupina se zabývala sběrem zpravodajského materiálu především o německé branné moci. Tyto informace předával Schmoranz bývalým analytikům vojenské zpravodajské služby a v podobě zpráv je přes Obranu národa předával do Londýna. Po Schmoranzově zatčení gestapem následovalo i zatčení Krause. Byl vyslýchán na Pečkárně a poté krátce vězněn na Pankráci, ale protože mu napojení na Schmoranzovu skupinu nebylo dokázáno, byl propuštěn.

Holocaust[editovat | editovat zdroj]

Terezín[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1941 byl zařazen do úplně prvního transportu, který šel do Terezína. Byl to transport Ak-1, což byla zkratka pro Aufbaukommando, tzn. "Komando pro výstavbu". Tato skupina se měla podílet na přestavbě města Terezína na židovské ghetto. Kraus dostal při registraci číslo Ak-353. Tento první terezínský transport jel ještě normálním klasickým vlakem, nikoli dobytčáky, kterými se jezdilo později. Jeli vlakem na Litoměřice, vystoupili v Bohušovicích, a šli pěšky do Terezína, za doprovodu českých četníků.

Kraus byl pak Judenältestenratem pověřen až do června 1943, kdy byla Terezín napojen na železniční trať Praha-Lovosice-Ústí nad Labem železniční vlečkou, organizovat pěší přechody transportovaných právě z Bohušovic nad Ohří do Terezína, vzdáleného 3 kilometry. Vysloužil si tak v ghettu všeobecně známou přezdívku Mojžíš, protože chodil vždy v čele zástupu.

"V ghettě se sice děti nerodily, to bylo pod trestem smrti zakázáno, ale starci z Vídně a Prahy, z Frankfurtu a Hamburku, Amsterodamu a Oslo byli narychlo napěchováni do vagonů, zaplombováni a návěstí ukazovalo směr: "Theresienstadt, Protektorat Böhmen und Mähren, Deutsches Reich". Tak také jednoho přijela další Vídeň. (...) I dnes jsem Mojžíšem, mám žlutou pásku na levém rameni "Jüdische Transportbegleitmannschaft", jdu v čele smutného průvodu. Mám zde vepředu, hned vedle sebe, člena vídeňského řádu cisterciáků. Je v plném ornátu. Černá sukně, vysoký límec duchovního vykukuje zpod pláště, šerpa a černý širák doplňují úbor muže šlechetného obličeje. Jde hrdinně. Není zastrašen. Kolem krku má černý kolier, na kterém visí stříbrný kříž. A na levé straně prsou se stkví velká Davidova hvězda s nápisem "JUDE" — A přiveď zpět naše roztroušené..., str. 64

Zároveň s tím mu byl již v roce 1942 svěřen úkol velet pracovnímu komandu vězňů, kteří v Bohušovické kotlině mezi Bohušovicemi a Terezínem postavili Terezínské krematorium. I v takto příšerných podmínkách udržel jistou noblesu, chodil vždy upraven, v kravatě a v klobouku a v padnoucím obleku a platil za "nejlépe oblékaného muže Terezína".

Byl také jedním z třiceti vězňů Terezínského ghetta, který pohřbíval zavražděné muže z Lidic - tento hrůzný zážitek později popsal v povídce Pohřbíval jsem mrtvé z Lidic.

Osvětim a další lágry[editovat | editovat zdroj]

Z Terezína byl transportován spolu se svou manželkou 1. října 1944 do Osvětimi. Po příjezdu byli při selekci rozděleni. On sám měl štěstí a byl vybrán na práci, z Osvětimi jej vozili s ostatními vězni na denní práce do IG Farben a do nedaleké Buny, kde se vyráběl syntetický benzín.

Jednoho dne se měli přihlásit kováři a tesaři – Kraus, který v životě neměl v ruce kladivo, se přihlásil. Byl tedy zařazen do pobočného pracovního tábora v Hlivicích, (německy Gleiwitz), kde opravovali železniční vagóny, což byla příšerná práce, na kterou byli většinou vybráni vězni z Terezína.

Při této selekci Krausovi vytetovali na levé předloktí číslo B - 11632. Tuto otřesnou zkušenost popisuje v knize "Plyn, plyn... pak oheň":

"Náš štrudl se táhne dále, k pěti chlapcům, věznům, kteří tetují. Řvou na nás nesrozumitelným žargonem. Smůlou přicházím k řezníkovi: drapne mě za obnažené levé předloktí, v ruce má kus dřeva, namočeného do tinktury. Píchne. Nejde to, je to tupé. Bolelo to. Krev teče již potůčkem. Vytáhne nůž a ořezává. Tak, teď má pořádnou špičku. Píchne; ano, teď to jde, tinktura, nějaký fialový inkoust, mísí se s krví. Bolí to, držím pevně a zatínám zuby, jde to pomalu: B - 11632. Tak, teď je to hotové. Hlásím ještě u zadního východu číslo a opouštím v střudlu stáj. Ruka bolí, musíme všichni držet ruce vzhůru, musí to zaschnout... Venku se seřazujeme. Ženou nás opět dolů, do koupele. "Schmutzige seite - reine Seite". Vycházíme, fasujeme Sing-Sing, štráfkované trestanecké hadry a hladově se řadíme. Ještě jsme dnes nejedli..."

V KZ Gleiwitz byl Kraus velmi pravděpodobně poslední, kdo kdo mluvil s Karlem Poláčkem a Fritzem Taussigem, než zemřeli na otřesné podmínky tamního lágru.

Posléze byl přeřazen někdy na přelomu let 1944 a 1945 do další fabriky na práci, do Blechhammeru (dnes Blachownia). Asi v březnu 1945 začali nacisté poboční pracovní tábory likvidovat a organizovali pochody smrti. Z Blechhammeru byl také vypraven pochod smrti, ale jemu se s ještě několika lidmi podařil útěk a dostal se díky partyzánům přes Polsko a Podkarpatskou Rus v dubnu 1945 do Budapešti, která už byla osvobozená. Tam se začal zotavovat z útrap táborů. Kontaktoval lidi, které znal jako novinář. Ti mu sehnali základní pomoc, pronajali mu malý byt v Arpád utca. V Budapešti sepsal své zážitky. V květnu 1945 přijel do Prahy a měl už hotovou celou knížku. Kniha-reportáž Plyn, plyn… pak oheň pak vyšla v září 1945 a byla to úplně první reportáž o vyhlazovacích táborech, která v Československu vyšla. Vydal ji nakladatel Chvojka. Druhá část A přiveď zpět naše roztroušené... byla pokračováním, ale z jiného úhlu. Důraz je zde na líčení období v Terezíně. Vyšla o něco později, také s obálkou od jeho přítele, který také přežil pobyt v lágrech, akademického malíře Davida Friedmanna.

Po roce 1948[editovat | editovat zdroj]

FRK po válce v Pinkasové synagóze.

Únor 1948 měl vliv nejen na osudy Krausových děl, ale i na něj samotného. Po válce nastoupil zpět do České tiskové kanceláře a do Československého rozhlasu, kde se stal zakladatelem a vedoucím krátkovlnného zahraničního vysílání. Působil zde také jako hlasatel v anglické, francouzské a německé redakci a komentátor pro střední Evropu, jeho nejvýznamnějším žákem se stal Arnošt Lustig. To vše však skončilo počátkem padesátých let během Procesu se Slánským. Kraus ztratil ze dne na den místo jak v ČTK, tak v Rozhlase. Nesměl publikovat, jeho díla byla byla opakovaně komunistickým režimem nejprve cenzurou pozměňována, posléze zcela odmítána s chabým odůvodněním, že "téma holocaustu je již pět let po válce zcela vyčerpáno, je minulostí a již nikoho nezajímá. Lid se nyní musí soustředit na budoucnost, na budování nové, lepší a spravedlnější společnosti - komunismus."

Bez zájmu nakladatelství zůstala i další díla – román Tři pušky, novela pro děti Píseň o Lée i vůbec poslední Krausův román Tvář číslo 5, kde v hlavní roli figuruje nacistický zločinec, který si po válce změní podobu a identitu. Tento námět byl použit v barrandovském filmu Ztracená tvář, ovšem bez uvedení jakékoli zmínky o původním autorovi.

Kraus nicméně publikoval pod pseudonymy či cizími jmény, zejména jeho historky ze staré Prahy konce 19. a začátku 20. století se v šedesátých letech těšily značné oblibě a vycházely například ve Večerní Praze. Pod vlastním jménem publikoval pravidelně v Židovské ročence.[3] Byl zaměstnán na Židovské náboženské obci v Praze, kde vedl kulturní oddělení. Díky jeho bohatým kontaktům tak v této době vystupovaly v kulturních programech a při oslavách židovských svátků takové osobnosti jako např. Jan Werich, Karel Gott, Judita Čeřovská či Waldemar Matuška.

František R. Kraus zemřel v Praze 19. května 1967. Stačil ještě přivítat „tání ledů“ po liblické konferenci o Franzi Kafkovi, což považoval za zlomový okamžik v kulturním a politickém životě, Pražského jara se však již nedočkal.

Je pohřben na Novém židovském hřbitově v Praze.

Járcajtová tabulka za F.R.Krause ve Staronové synagóze

V r. 2003 vyšel v nakladatelství Bystrov a synové román z prostředí staré Prahy, Terezína a Osvětimi Kat beze stínu. V r. 2013 vyšlo 3. vydání knihy Plyn, plyn..., pak oheň (nakl. Grantis). V květnu 2015 vyšla kniha Holocaust - slepá kolej dějin od badatele a spisovatele literatury faktu Romana Cílka, kde jednu třetinu knihy tvoří právě Krausovy vzpomínky.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Plyn, plyn…, pak oheň (1945, 1946, 2013)
  • A přiveď zpět naše roztroušené
  • David bude žít (původně Šemarjáhu hledá Boha)
  • Proměněná země (1957), společně s Jaroslavem Pecháčkem.
  • Kat beze stínu (napsal v 60. letech, vydala jazzová sekce r. 1984, nové vydání r. 2003)
  • Tisíce obyčejných smrtí (zaznamenáno v 60. letech Romanem Cílkem, vydáno 2011)
  • Holocaust, slepá kolej dějin (zaznamenáno v 60. letech Romanem Cílkem, vydáno 2015)
  • Drůš Mauruse Blocha

Ukázky díla[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Věstník Židovských náboženských obcí v Československu, 6/1967, s.5 (dostupné online v NK ČR)
  2. Matriční záznam o narození a obřízce
  3. Server Kramerius, vyhledávání: "F. R. Kraus"

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]