František Michl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
František Michl
František Michl (foto Jindřich Eckert)
František Michl (foto Jindřich Eckert)
Narození 9. srpna 1850
Korouhev u Poličky
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 2. srpna 1900 (ve věku 49 let)
Korouhev u Poličky
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí rakovina
Národnost Češi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Michl (9. srpna 1850 Korouhev u Poličky[1] - 2. srpna 1900 tamtéž) byl český lékař, jeden z nejlepších pražských chirurgů. Začínal jako asistent profesorů Blažiny a Weisse. Roku 1883 jmenován docentem na české lékařské fakultě, r. 1891 profesorem. S profesorem Neureutterem zakládal českou dětskou nemocnici na Karlově. Autor odborných článků, knižně vydal reportáž Z vědecké cesty. Uznávaný pro svůj přínos pacientům i studentům, vlídné vystupování a humanismus. Rozsáhlý majetek odkázal na dobročinné účely.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z obce Korouhev u Poličky. V dětství ztratil otce, ale výchova, které se mu dostalo od matky i na obecní škole, v něm zakořenila pracovitost, trpělivost, soběstačnost v chudobě i hlubokou křesťanskou víru.[2]

Absolvoval gymnázium v Hradci Králové a lékařskou fakultu v Praze. Během studia pomáhal jako „fiškus“ či „elév“ profesoru Blažinovi — posluhoval u operací, psal chorobopisy, pomáhal asistentům apod. Roku 1874 získal doktorský titul a stal se asistentem profesora Blažiny ve Všeobecné nemocnici.[3] Tento významný chirurg ale měl už svá nejlepší léta za sebou, ztrácel životní energii i zájem o své povolání. Větší inspirací pro Michla byl jeho nástupce Vilém Weiss, jemuž také dělal asistenta. Oba učitelé byli konzervativní, nedůvěřiví k inovacím; Michl naopak nové postupy studoval a snažil se je zavádět, i když jejich širší prosazení bylo nakonec zásluhou dr. Maydla.[2] Vedle práce ve všeobecné nemocnici působil také jako asistent na gynekologii u profesora Strenga.[3]

Roku 1883 se habilitoval jako docent, jeden z prvních na obnovené české lékařské fakultě. O rok později uskutečnil na stipendium pražské obce studijní cestu do Německa, Londýna, Edinburghu a Paříže.[3] Svá pozorování pak shrnul do knihy Z vědecké cesty (1887).[4]

Byl mimořádně aktivní. Po náročném dnu ve Všeobecné nemocnici nebo u Alžbětinek vedl mezi 18. a 20. hodinou večerní přednášky o chirurgii a pak ještě občas zadarmo prováděl operace v dětské nemocnici. Měl velkou snahu pomáhat, jak pacientům tak i studentům. Na svých přednáškách si dával velmi záležet na tom, aby si studenti jeho výklad zapamatovali. Zůstal svobodný, jeho největší mimopracovní zálibou bylo umění-malířství, zejména krajinomalba. České malíře podporoval i finančně.[2]

2. prosince 1891 byl jmenován c. k. mimořádným profesorem chirurgie na české lékařské fakultě.[5]

Společně s profesorem Neureutterem se zapojil do úsilí o založení samostatné české dětské nemocnice v Praze.[6] 27. listopadu 1898 pronesl proslov při kladení základního kamene k její stavbě.[7] Po smrti prof. Neureuttra (1899) byl jmenován ředitelem, jejího otevření se ale nedožil.[5]

Neměl zájem stát se společenskou celebritou. Na rozdíl od jiných slavných chirurgů té doby, jako byli Karel Maydl a Alexandr Pavlík, ho nebylo vidět v divadle či restauraci, ale téměř všechen čas trávil u nemocných a studentů, často zadarmo.[2] K jeho pacientům ale patřily i slavné osobnosti, jako např. Jan Neruda[8] nebo novinář Josef Hubáček.[9] Svou úspěšnou praxí velmi zbohatl. Za vydělané peníze zrekonstruoval rodný dům v Korouhvi, do kterého pak jezdil na léto. Podporoval také umělce a chudé. Byl dopisujícím členem Tovaryšstva lékařského ve Varšavě.[2]

Zemřel na rakovinu krátce před padesátými narozeninami.[2] Asi čtyři dny před smrtí se v Praze setkal s novináři z Národních listů, kteří pozorovali jeho špatný zdravotní stav. Poté odjel do rodné obce, kde zakrátko zemřel za příznaků perforativní peritonitidy (zánětu pobřišnice).[5] Pohřben byl do rodinné hrobky. Zanechal rozsáhlou pozůstalost, z níž věnoval 100 tisíc korun spolku na výstavbu dětské nemocnice, 30 tisíc korun na opravu korouhevského kostela a další částky jiným dobročinným organizacím (nemocnice Alžbětinek, Ústřední matice školská, Národní jednota severočeská, Spolek českých mediků, Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta aj.). Na jeho památku byla v korouhevském kostele vystavena jeho busta, kterou vytvořil sochař V. Schaff.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

František Michl přispíval do odborných časopisů (Časopis českých lékařů, Odborná pathologie a therapie).[6] Známé byly například jeho články:[5]

  • O kamenech trubice močové
  • Příspěvky k léčení pseudoarthros
  • Zprávy lékařské z nemocnice Alžbětinek za léta 1865 až 1889
  • O přišití jater bloudivých
  • Nemoci vaječníků, část operativní

Výsledky stáže z roku 1884 v několika evropských zemích shrnul do knihy Z vědecké cesty (vydána 1887). Navzdory krátkému času (pobyt v zahraničí trval jen asi tři a půl měsíce) shromáždil bohatý materiál, popisující léčebné postupy, organizaci nemocniční péče a vysokoškolského studia, ale také postřehy z místní politiky a prostředí. Rozsah publikace je dokladem Michlovy pracovitosti a její obsah byl zajímavý pro odbornou veřejnost i laiky.[4]

Další rozsáhlejší dílo, Všeobecná chirurgie, nedokončil.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b c d e f g SVÍTIL, Josef. Dobrý člověk. Národní listy. 1920-07-31, roč. 60, čís. 209, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-19]. 
  3. a b c Dr. Frant. Michl. Humoristické listy. 1888-11-23, roč. 30, čís. 47, s. 454. Dostupné online [cit. 2011-02-19]. 
  4. a b Literatura. Národní listy. 1887-08-04, roč. 27, čís. 212, s. 5. Dostupné online [cit. 2011-02-19]. 
  5. a b c d e Professor dr. František Michl mrtev. Národní listy. 1900-08-03, roč. 40, čís. 212, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-02-19]. 
  6. a b Naše vyobrazení. Zlatá Praha. 1900-08-10, roč. 17, čís. 40, s. 480. Dostupné online [cit. 2011-02-19]. 
  7. Položení základního kamene české dětské nemocnice císaře a krále Františka Josefa I. v Praze. Národní listy. 1898-11-28, roč. 38, čís. 328, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-19]. 
  8. SÍS, Vladimír. Ze smutečního rámu „Národních listů“. Národní listy. 1931-08-22, roč. 71, čís. 229, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-19]. 
  9. K úmrtí dra Jos. Hubáčka. Národní politika. 1900-03-06, roč. 18, čís. 64, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-01-08]. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]