František Andršt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
František Andršt
Jiná jména "Malina", "Bradáč"[1]
Narození 13. února 1897[2]
Benešov u Prahy
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. září 1941[2]
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtí popraven
Povolání úředník[2]
Zaměstnavatel Česká spořitelna v Praze[2]
Politická strana Sociálně demokratická strana[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

František Andršt (13. února 1897 Benešov[3] u Prahy30. září 1941 Praha)[2] byl český sociálně demokratický odborový pracovník[4][5] a účastník protinacistického odboje za druhé světové války.[2]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pracoval jako úředník České spořitelny v Praze.[4][5] Ve 30. letech dvacátého století byl jednatelem Odborového svazu bankovního úřednictva[6] (v jiném zdroji[7] uváděno jako Svaz bankovních a spořitelních úředníků), redaktorem časopisu Bankovní úředník[5] a politicky se angažoval v sociálně demokratické straně.[2]

Po 15. březnu 1939 se velice záhy zapojil do domácích odbojových struktur (krycí jména "Malina", "Bradáč"[1]) a brzy přešel do ilegality.[5][7] Značnou měrou se podílel na zformování ilegální odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ).[4] PVVZ také (spolu s JUDr. Karlem Bondym) zastupoval (v období od března 1940 až do konce června 1941[1]) v zastřešujícím orgánu domácího odboje - Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD).[2][4][5] V odboji v rámci PVVZ působil jako člen jeho vedení.[6] Řídil odborářskou složku organizace PVVZ,[5] především ale koordinoval skupiny železničářů a poštovních zaměstnanců. Od jara roku 1940[1] spolupracoval s vojenským odbojem (ilegální organizace Obrana národa) spolu s nímž se věnoval organizování rozsáhlé zpravodajské činnosti. Zpravodajskou činnost také vykonával pro Ústřední vedení odboje domácího.[1] František Andršt byl koncem června roku 1941 [p 1] zatčen gestapem (viz dále).[4] Po vyhlášení prvního stanného práva dne 28. září 1941 byl odsouzen k trestu smrti a o dva dny později - v předposlední zářijový den roku 1941 byl popraven v Praze-Ruzyni (viz dále).[2] [1]

Činnost v PVVZ (podrobněji)[editovat | editovat zdroj]

Počátky PVVZ[editovat | editovat zdroj]

František Andršt stál u samých počátků budování ilegální odbojové organizaca PVVZ. [7] V počáteční fázi budování PVVZ (léto 1939) bylo řídící centrum PVVZ tvořeno dvěma komisemi: politickou a organizační. (Obě tyto komise tvořily první garnituru PVVZ.) Kromě jiných odbojářů působil František Andršt v komisi organizační. Tato komise se během července 1939 a srpna 1939 scházela v Národním domě na Vinohradech. Na svá jednání zvala důvěrníky vznikající ilegální sítě (železničářská složka, poštovní složka).[7] Závažné hospodářské zprávy získával František Andršt. Jejich zdrojem byl například devizový referent Národní banky František Klečka. Ten dodával Andrštovi přehledy o devizovém hospodářství Němců a o stavu zásobování průmyslovými a potravinářskými surovinami. František Klečka také sestavoval rozbory o dovozech a vývozech a o finančních transakcích. To umožňovalo domácímu odboji a jeho zpravodajcům vytvářet si poměrně přesný obraz o stavu zásobování především v oboru válečně strategických surovin a o perspektivě válečné výroby. Klečkovy přehledy si František Andršt nechával převádět do formy mikrosnímků.[7]

Do čela II. garnitury PVVZ[editovat | editovat zdroj]

Do čela II. garnitury PVVZ se dostal František Andršt a JUDr. Karel Bondy po rozbití I. garnitury PVVZ (v únoru 1940) gestapem. Oba se snažili napravit konspirační chyby I. garnitury PVVZ tím, že po vzoru komunistického odboje zavedli "systém trojek" a "systém spojek". Na jednu osobu (ilegalistu) byly napojeni maximálně tři další osoby. K tomu navíc důsledně prosazovali používání krycích jmen ve styku mezi odbojáři. Styk mezi nejmenšími organizačními jednotkami PVVZ byl realizován výhradně pomocí spojek. Ilegální organizace v rámci sítě PVVZ měly striktně zakázáno spojovat se a spolupracovat spolu "přímo" a to i v případě, že se o sobě dozvěděly. Dle těchto nových pravidel fungovala síť PVVZ od dubna 1940.[7]

V akčním komitétu PVVZ[editovat | editovat zdroj]

Přebudovaná síť PVVZ fungovala od jara 1940 do podzimu 1941, byla vedena "akčním komitétem", ve kterém bylo organizační vedení svěřeno JUDr. Karlu Bondymu a Františku Andrštovi. (Po zatčení Andršta koncem června 1941 převzal jeho odbojové úkoly Ing. Josef Friedl.[7]) Akční komitét byl tvořen ještě (kromě Bondyho a Andršta) profesorem Volfgangem Jankovcem, Janem Černochem a dalšími ilegalisty. Organizátorská aktivita Bondyho a Andršta v PVVZ od jara 1940 směřovala především k dobudování horizontální a vertikální struktury odbojové sítě PVVZ.[7] Bondy a Andršt v akčním komitétu PVVZ akcentovali především spojení "odbojářského jádra PVVZ" s širokými vrstvami zaměstnanců a dělníků. Bondy a Andršt koncepčně řídili činnosti skupiny železničářů a poštovních zaměstnanců. (Obě tyto jmenované skupiny byly vytvořeny již na jaře 1939 a úspěšně přešly z I. do II. garnitury PVVZ.[7])

Dělničtí důvěrníci[editovat | editovat zdroj]

Od poloviny roku 1940 byla ustavena malá skupina pražských dělnických důvěrníků PVVZ. Tuto skupinu měl organizačně na starosti Andršt (v jejím řízení mu pomáhal JUDr. Karel Bondy a Volfgang Jankovec). Přes skupinu dělnických důvěrníků získávalo PVVZ zpravodajské informace ze Škodovky na Smíchově, z letňanské Avie, z vysočanského ČKD ...[7] Skupina dodávala informace přímo Andrštovi. Jednalo se o informace hospodářské povahy a informace, jenž se týkaly válečné výroby. (Výroba letadel v letňanské Avii, zprávy z ČKD o velikosti a typech vyráběných tanků, o výrobě traktorů, lokomotiv a cisternových vagonů apod.) Jaké informace potřebuje domácí odboj od těchto důvěrníků specifikoval Andršt a v jeho instrukcích nechyběly ani pokyny ke shromažďování údajů o postojích, náladách a názorech dělnictva. Zpravodajsky cenné údaje od dělnických důvěrníků v místech se přes spojky (nebo pomocí dopisů adresovaných na krycí adresy PVVZ) dostávaly k vedoucím organizátorům PVVZ (JUDr. Karel Bondy, František Andršt, Ing. Josef Friedl, Josef Pešek). Ti zprávy sumarizovali, vyhodnocovali a připravovali k odeslání za hranice protektorátu ilegálními cestami (kurýrní služba, radiotelegraficky). [7]

Kratinův monopol[editovat | editovat zdroj]

Problém s předáváním zpráv radiotelegrafickou cestou působil vedení PVVZ fakt, že jediná cesta pro radiové spojení s exilovou vládou v Londýně byla výlučně v rukou telegrafistů Vladimíra Krajiny. Krajina dodané zprávy dodatečně svévolně vybíral, nevysílal je všechny, některé opatřoval vlastními komentáři a tak se autorství zpráv vytrácelo (nebylo možno jednoznačně rozlišit původce zprávy).[7] PVVZ bylo tedy na Krajinovi svým způsobem závislé a to nechtěně a poté, co na počátku roku 1940 neprozřetelně odmítlo převzít odpovědnost za organizaci spojení s Londýnem. Tuto situaci se v zimě 1940 pokusilo PVVZ (prostřednictvím poštovních zaměstnanců) řešit. Získalo sice vlastní radiotelegrafisty, ale sestavit a zprovoznit vlastní funkční radiostanici se nepodařilo. František Andršt měl na nákup potřebných součástek poskytnout finanční prostředky (v objemu cca 40.000 Kč), ale byl zatčen. V tomto úsilí pokračoval Karel Bondy, ale nakonec celá snaha postavit a zprovoznit vlastní vysílačku v režii PVVZ ztroskotala jak na technických problémech tak i na tom, že PVVZ nemělo vlastní kryptografické vybavení (šifrovací algoritmy a šifrovací klíče).[7]

Vazby s ostatními odbojáři[editovat | editovat zdroj]

Po rozbití Politického ústředí (PÚ), přesněji po odchodu řady jeho členů do zahraničí, se vytvořila nová ilegální odbojová organizace Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). Ta byla zastřešující organizací zahrnující i Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Spolu s Vladimírem Krajinou se na činnosti ÚVODu podíleli mimo jiné: František Andršt, Josef Balabán, JUDr. Karel Bondy, plukovník Josef Churavý, Antonín Pešl a záhy i Dr. Václav Holý, profesor Volfgang Jankovec, Josef Mašín, Václav Morávek a mnozí další. Vladimír Krajina měl v ÚVODu totiž nezastupitelnou úlohu (také se jako jediný z výše uvedených dožil konce války). Na podzim 1941 - v rámci I. stanného práva, které po svém příchodu do Prahy inicioval Reinhard Heydrich - se totiž gestapu podařilo většinu vedení ÚVODu zlikvidovat.[9]

Anna Pollertová[editovat | editovat zdroj]

Anna Pollertová blízce spolupracovala s JUDr. Miladou Horákovou – Královou z Národní rady žen, rovněž s Mastníkovou, Ing. Josefem Friedlem, prof. Dr. Vojtěchem Čížkem, Františkem Andrštem (Malinou) a jinými členy vojenské skupiny. Jedním z jejích úkolů bylo postarat se o první parašutisty z Británie, kteří přistáli v protektorátu.[10]

Otto Linhart[editovat | editovat zdroj]

Od srpna 1940 spolupracoval radiotelegrafista Otto Linhart také s Františkem Andrštem (PVVZ).[11]

JUDr. Rudolf Mareš[editovat | editovat zdroj]

Dobrý organizátor Rudolf Mareš byl vedle Františka Andršta, JUDr. Karla Bondyho a Ing. Josefa Friedla jedním z hlavních budovatelů sítě PVVZ. Františku Andrštovi pomáhal Rudolf Mareš v organizování sociální péče o rodiny lidí zatčených gestapem.[12] Rudolf Mareš pracoval v tzv. "podpůrné" skupině PVVZ, kde převzal po Jaroslavu Šimsovi péči o rodinné příslušníky zatčených odbojářů, kterým rozděloval prostředky podpory. Přes Františka Andršta se Rudolf Mareš seznámil i s plukovníkem Josefem Churavým[13] – zástupcem Obrany národa (ON) v ilegální organizaci PVVZ.

Zatčení[editovat | editovat zdroj]

František Andršt byl zatčen na udání konfidenta gestapa Antonína Nerada.[14] [p 2] Za dopadení Františka Andršta obdržel Antonín Nerad (alias Kučera, gestapácké krycí jméno Dvořák) jidášskou sumu 50.000,- protektorátních korun.[17]

Poprava[editovat | editovat zdroj]

František Andršt byl popraven dne 30. září 1941 za I. stanného práva v ruzyňských kasárnách (Kasárnách Heinricha Himmlera) [p 3] v Praze.[18] Spolu s ním zde ve stejný den bylo zbaveno života i mnoho dalších odbojářů.[18] [p 4]

Aktvity Fr. Andršta v Praze[editovat | editovat zdroj]

Odbojové aktvity v Praze[18]
Adresa Období Popis
110 00 Praha 1 – Nové Město, Jungmannova 32/25 1940 a 1941 V letech 1940 a 1941 v obchodě s kartáči a hřebeny [p 5] fungovala důležitá zpravodajská přepážka.[p 6] Zde si vyměňovali informace ilegálové z okruhu vydavatelů časopisu Český kurýr a členové PVVZ. Do října 1941 sloužil obchod ke schůzkám vedoucích představitelů ÚVODu a ostatních odbojářů. Sem pravidelně docházeli JUDr. Rudolf Mareš, František Andršt, Karel Prokop, Bohumír Bachura a další. Stejní ilegalisté se scházeli též v nedaleké restauraci "U Jelínků" v Charvátově ulici.[18]

"Ve Pštrosce 7"[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska odbojové
činnosti skupiny PVVZ
GPS: 50°04′38,9″ s. š., 14°26′15,1″ v. d.

Dnes se jméno Františka Andršta nalézá například na pamětní desce[19] obětem 2. světové války umístěné na domě číslo 34/7 v ulici Anny Letenské na Praze 2, (dříve ulice „Ve Pštrosce“).[20] To bylo jedno z hlavních center, v jehož prostorách se tajně scházeli členové organizace PVVZ. V tomto domě se nacházely jednak byty Anny Pollertové, ale také zde měl ordinaci MUDr. Viktor Kaufmann.[21] V této ordinaci proběhly na začátku okupace schůzky první garnitury vedení odbojové organizace PVVZ.[20] Pamětní deska obsahuje jména těch, kteří se konce války nedočkali.[22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pramen[8] udává, že František Andršt byl zatčen v dubnu roku 1941 ale patrně se jedná o datum, kdy se dostal do hledáčku gestapa.
  2. Antonín Nerad jako delegát ilegální skupiny "prstýnkáři" jednal v jarních a letních měsících roku 1941 se zástupcem PVVZ Františkem Andrštem. Gestapo se sledováním Andršta posléze dostalo na stopu celého ÚVODu. [15] Neradův podíl na odhalení koordinačního orgánu nekomunistického odboje byl po válce prokázán u Mimořádného lidového soudu (MLS).[16]
  3. Do roku 1939 to byla kasárna 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, během druhé světové války pak Kasárna Heinricha Himmlera. Od roku 1962 získalo místo adresu: Pilotů 217/12, Praha 6 - Ruzyně, 161 00. Dnes (2013) se zde nachází památník obětem nacizmu.[18]
  4. Kromě Františka Andršta byli (za I. stanného práva) v ruzyňských kasárnách (Kasárnách Heinricha Himmlera) dne 30. září 1941 popraveni: Václav Holý - významný člen ÚVODu i PVVZ; Augustin Pechlát - zemský náčelník Sokola; Jan Aleš - předválečný funkcionář Československé sociální demokracie; profesor Vladimír Groh; radiotelegrafista André Regenermel; Jan Krejčí - člen předválečné umělecké skupiny Devětsil a spolupracovník I. a II. ilegálního vedení KSČ a řada dalších.[18]
  5. Obchod s kartáči a hřebeny patřil Antonínu Hroudovi a Magdě Hroudové. Magda Hroudová byla zatčena dne 6. října 1941, vězněna v KT Ravensbrück a válku přežila. Antonín Hrouda zemřel v KT Mauthausen dne 14. března 1942.[18]
  6. Tzv. přepážka patří mezi prostředky neosobního spojení např. mezi centrem řízení ilegálního odboje (odesilatelem) a jednotlivými pracovníky v ilegalitě (adresáty). Přepážkou je označována osoba, která přebírá nebo na jejíž adresu jsou zasílány dohodnutým způsobem zprávy a informace pro odbojáře (ilegály). Způsob předávání zpráv a informací musí zaručovat, že jak odesilatel, tak obsah jeho zpráv a informací zůstane před osobami plnícími funkci přepážky bezpečně utajen.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f BRABENCOVÁ, Jana. ANDRŠT, František, * 13. 12. 1897 Benešov u Prahy, † 30. 9. 1941 Praha, odborářský politik, účastník 2. odboje [online]. Biografický slovník [cit. 2016-06-25]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h i j Andršt František [online]. www.historiecssd.cz [cit. 2016-06-25]. Encyklopedie ČSSD, založena ke 135. výročí založení strany. Dostupné online. 
  3. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Benešov
  4. a b c d e Andršt František [online]. [cit. 2016-06-25]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f Andršt, František, 1897-1941 [online]. [cit. 2016-06-25]. Čs. biografický slovník. Praha 1992, s. 15.. Dostupné online. 
  6. a b Seznam osob popravených za I. stanného práva v Praze [online]. [cit. 2016-06-25]. Dostupné online. 
  7. a b c d e f g h i j k l m KUKLÍK, Jan. K problematice vzniku národní fronty v domácím odboji: vývoj odbojové organizace PVVZ [Petiční výbor Věrni zůstaneme] na území Čech v letech 1939-1941. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1976. 160 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. S. 44, 46, 47, 53, 66, 73, 74, 75, 86, 107, 108. Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica. Monographia; sv. LXVI-1976. 
  8. Andršt František, *13.2.1907 – †30.9.1941 [online]. 2000-03-14, rev. 2006-10-02 [cit. 2016-06-25]. Dostupné online. 
  9. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století (KRAJINA Vladimír (* 30. 1. 1905 Slavice u Třebíče, + 1. 6. 1993 Vancouver, Kanada) - český vědec, pedagog, politik a účastník protinacistického odboje) [online]. [cit. 2016-06-25]. Dostupné online. 
  10. ROTHKIRCHEN, Livia. The Jews of Bohemia and Moravia: Facing the Holocaust. 1. vyd. [s.l.]: Lincoln: University of Nebraska Press ; Jerusalem : Yad Vashem, 2006. ISBN 0803205023, ISBN 9780803205024. S. 196, 198, 199, 200, 439. (anglicky) 
  11. ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Soumrak bohů, Jízda Valkýr, s. 20, 151, 166, 167, 168. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (19391941; 19411943; 19431945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 20032008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  12. RAMEŠ, Karel. Žaluji: pankrácká kalvarie (svazek II). Příprava vydání Vladimír Thiele; ilustrace akademický malíř dr. Jaroslav Lebeda. 2. vyd. Praha: Orbis - Praha, srpen 1946.2 svazky (864 s.). Katalogový záznam v Národní knihovně Dostupné online. S. 792, 793, 794; Rejstřík odsouzených k smrti; fotografie odsouzených k smrti. Obsahuje rejstřík; Graficky upravil a obálku navrhl Boris Hanš s použitím kresby akademického malíře dr. Jaroslava Lebedy; Svazek II: Obsahuje 76 stran hlubotiskových obrazových příloh, 104 stran obrazových příloh na křídě. 
  13. KUKLÍK, Jan. K problematice vzniku Národní fronty v domácím odboji - Vývoj odbojové organizace PVVZ na území Čech v letech 1939 - 1941. Praha: Univerzita Karlova, 1976. 160 s. Kapitola 2. organizační a odbojová aktivita PVVZ v období druhé garnitury, s. 89, 90, 91. 
  14. Nacistické bezpečnostní složky v protektorátu [online]. [cit. 2014-08-24]. Dostupné online. 
  15. ŠIŠKA, Miroslav. Dva rozsudky smrti pro plukovníka Churavého. Fotografie převzato ze soukromého archivu PhDr. Miloslava Churavého. Sobotní příloha (Magazín) deníku PRÁVO. 2014-04-19, s. 28 - 31. 
  16. KOURA, Petr. Podplukovník Josef Balabán : život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové. Praha: Rybka publishers, 2003. 309 s. ISBN 80-86182-72-X. Kapitola Ve spárech bestie, s. 163, 164. 
  17. VOZKA, Jaroslav. Hrdinové domácího odboje. Praha: nakladateství Práce, 1946. 152 s. Kapitola Podíl Dělnické akademie na odboji, s. 81. 
  18. a b c d e f g PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: František Andršt). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1 (Academia), ISBN 978-80-86852-53-9 (Archiv hlavního města Prahy). S. 146, 595. 
  19. ŠTRUPL, Vladimír. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 2) [online]. Praha 2, Anny Letenské 34/7, Vinohrady: 2004-06-24 [cit. 2014-09-16]. Dostupné online. 
  20. a b PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1 (Academia), ISBN 978-80-86852-53-9 (Archiv hlavního města Prahy). S. 335, 427, 577. 
  21. KAUFMANNOVÁ, Heda. TRAKTÁT PRO JANA [online]. nakladatelství TRIÁDA, Prosinec 1968 [cit. 2014-09-16]. Dostupné online. 
  22. VELKOVÁ, Lucie. Osud rodiny Jiřího Bauma a její odbojová činnost za Protektorátu. Ústí nad Labem: [s.n.], 20. 04. 2013. 102 s. Diplomová práce (Mgr.) UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM. Filozofická fakulta. 

Související články[editovat | editovat zdroj]