Francouzský angloarab

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Francouzský angloarab je označení plemena teplokrevného koně, vyšlechtěného na území Francie křížením anglického plnokrevníka a arabským.


Historie chovu[editovat | editovat zdroj]

V první polovině 19. století začali chovatelé v Anglii s zkvalitněním výtečného zdejšího plnokrevníka přidáním vlastností arabských plnokrevníků. Vzápětí po nich obdobné křížení vyzkoušeli chovatelé v Francii, Německu, Polsku a také v Čechách.[1]

Ve Francii systematický chov angloarabů začal roku 1836 v hřebčíně Pompadour. Tehdejší ředitel E.Gayot nechal arabské hřebce Massouda a Aslana Turka připustit na plnokrevné klisny Dair, Common a Selim. Vzniklé potomstvo bylo velmi kvalitní, mělo polovinu krve arabské, polovinu anglické. Chov se v tomto hřebčíně podařilo ustálit, tedy dále nekřížit s jinými plemeny. Později se chovem začaly zabývat další hřebčíny a vzniklo tak několik linií Francouzského angloaraba.

Vzhled koně[editovat | editovat zdroj]

Je to kůň vysoký a štíhlý. Hlavu mívá jemnější než anglický plnokrevník, s rovným profilem a má velké oči. Krk je delší než u koní arabských, ocas posazený vysoko. Nohy jsou dlouhé a štíhlé. Barvy má povolené všechny. Při Olympijských hrách v Berlíně byl tento druh koně vyhlášen nejkrásnějším koněm her[2].

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Není tolik vznětlivý, jako plnokrevníci a ani tak rychlý, zato má dokonalé chody, je odolný a vytrvalý. Každý z hřebčínů produkuje trochu odlišné typy, někteří koně jsou tak lehčí a rychlejší.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Je zejména využíván pro sportovní účely, k dostihům, drezuře i dalším soutěžím. Pompadurští koně sloužili v armádě a byli využíváni jako lehcí kočároví jukři.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KHOLOVÁ, Helena; HOŠEK, Jan. Koně. Praha: Aventinum, 1996. ISBN 80-85277-36-0. Kapitola Francouzský angloarab, s. 112. 
  2. DOLEŽAL, Vladimír; DOLEŽALOVÁ, Alena. Člověk a kůň. České Budějovice: Dona, 1995. ISBN 80-85463-52-0. Kapitola Skupina koní východních, s. 82. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]