Francesco Patrizi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Francesco Patrizi
Narození25. dubna 1529
Cres
Úmrtí6. února 1597 (ve věku 67 let)
Řím
Alma materPadovská univerzita
Povolánífilozof, překladatel, básník, vysokoškolský učitel a autor sci-fi
ZaměstnavateléFerrarská univerzita
Univerzita La Sapienza
Nábož. vyznáníkatolická církev
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Francesco Patrizi/ Frane Petrić (25. dubna 1529 Cherso6. února 1597) byl chorvatský filozof působící v Itálii, žijící v 16. století, který se hlásil k platonismu. Typickým pro něj byl anti-aristotelovský postoj. Snaží se rozvinout systematický výklad fyzikálního univerza v opozici vůči aristotelské tradici. Tato opozice je klíčová a zároveň je i ukotvením, ze kterého vychází. Snaží se vytvořit filosofii, která by byla v souladu s křesťanskou věroukou.[1] Římskokatolická církev však zařadila jeho hlavní spis Nová filozofie vesmíru na Index zakázaných knih.[2] Během svého života se zabýval mnoha dalšími odvětvími jako byla poezie, rétorika, matematika, teorie dějin a překladatelství z řečtiny.[3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Della nuova geometria, 1587

Patrizi pocházel z prostředí chorvatské šlechty a jeho rodové jméno znělo Petris.[4] Francesco Patrizi/Frane Petrić se narodil ve městě Cres na ostrově Cres v tehdejší Benátské republice nedaleko ostrova Krk (poblíž pobřeží Istrie a Dalmácie) v roce 1529. Počátek jeho studií je spojen s jeho rodným městem, které poté vyměnil za Benátky a Ingolstadt. Roku 1547 se zapsal na univerzitu v Padově. Začal studovat medicínu, ale velmi rychle se jeho zájem obrátil na humanitním oborům. Začal se učit Řecky a s tím je spojeno jeho systematičtější zkoumání filozofických textů. Jednalo se o klíčový zlom v jeho životě. Na padovské univerzitě strávil 7 let. Studoval zde Aristotelskou filozofii jak bylo na tehdejších univerzitách zvykem. Během let 15531572 bylo vydána většina jeho spisů. V té době sloužil jako sekretář u několika Benátských šlechticů. Později cestoval po Itálii a jeho úřednické povinnosti jej přivedli na Kypr. Zlepšil zde svou znalost Řečtiny, kterou později proslul. V této době získal do svého vlastnictví řecké rukopisy. Následovaly dvě cesty do Španělska, kde prodal hlavní část své sbírky manuskriptů Filipu II. V roce 1578 mu Vévoda Alfons II. nabídl jmenování profesora platónské filozofie na univerzitě ve Ferraře. Zde hlavně přednáší o Platónově Ústavě. Toto místo si udržel do roku 1592, kdy mu kardinál Ippolito Aldobrandini nabídl stejnou pozici na univerzitě Sapienza v Římě. Hlavním předmětem jeho přednášek byl Timaios. Zde strávil poslední roky svého života jako jeden z mála učitelů, kteří učili platonismus v 16. století v Itálii. Zemřel v roce 1597. Na sklonku svého života se nejvíce zabýval obranou své kontroverzní práce „Nova de universis philosophia“ před Kongregací pro šíření víry. Zemřel před schválením nové verze jeho díla.[5]

Spisy[editovat | editovat zdroj]

Latinské[editovat | editovat zdroj]

  • Artis historiae penus. Octodecim scriptorum tam veterim quam recentiorum monumentis. Basileae, Ex officinia Petri Paterna, 1579.
  • Della Historia dieci dialoghi. Venetia: Appresso Andrea Arrivabene. 1560. [Reprinted in Theoretiker humanistischer Geschichtsschreibung. Nachdr. exemplar. Texte aus d. 16 Jh. Kessler, Eckhard, comp. München, Fink, 1971.]
  • De historia dialogi X. Con Artis historicae penus. Basel. 1579.
  • De rerum natura libri ii. priores. Aliter de spacio physico;aliter de spacio mathematico. Ferrara: Victorius Baldinus 1587.
  • De spacio physico et mathematico. Ed. Helene Vedrine. Paris: Libr. philosophique J. Vrin, 1996.
  • Discussionum Peripateticarum tomi iv, quibus Aristotelicae philosophiae universa Historia atque Dogmata cum Veterum Placitis collata, eleganter et erudite declarantur. Basileae. 1581
  • Nova de Universis philosophia. (Ad calcem adiecta sunt Zoroastri oracula cccxx. ex Platonicis collecta, etc. Ferrara. 1591, Venice 1593.
  • Apologia ad censuram (Obrana pred cenzurom , u rukopisu). [No details]

Italské[editovat | editovat zdroj]

  • L'amorosa filosofia. Firenze, F.Le Monnier, 1963.
  • Della historia dieci dialogi. Venice. 1560.
  • Della nvova geometria di Franc. Patrici libri XV. Ne' quali con mirabile ordine, e con dimostrazioni à marauiglia più facili, e più forti delle usate si vede che la matematiche per uia regia, e più piana che da gli antichi fatto n? si è, si possono trattare … Ferrara, Vittorio Baldini 1587 [bound in the same vol. Quattro Libri Geometrici di Silvio Belli Vencntino!. Venice. 1595.]
  • Della poetica. ed. critica a cura di D. A. Barbali. Bologna, Istituto Nazionale di Studi sul Rinascimento, vol. 1-3 1969-1971.
  • Della poetica…la deca disputata. Ferrara. 1586
  • Della poetica…la deca istoriale. Ferrara. 1586.
  • Della retorica dieci dialoghi… nelli quali si favella dell'arte oratoria con ragioni repugnanti all'opinione, che intorno a quella hebbero gli antichi scrittori. Venetia: Appresso Francesco Senese, 1562.
  • Difesa di Francesco Patrizi; dalle cento accuse dategli dal signor Iacopo Mazzoni. [in Discorso intorno all Risposta dal. sig. F. Patricio] Ferrara. 1587
  • La Città felice. Venice : Griffio, 1553.[6]

Teorie dějin, poetika, matematika a překladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

Jeho přínos na poli teorie dějin můžeme vidět v díle „Della Historia“ kde se jako jeden z prvních zabývá metodologií a filosofií dějin.[5]) Dalším důležitým počinem Patriziho bylo vydání „Della poetice“, která sestávala ze sedmi spisů, z nichž dva byly vydány a zbylých pět zůstalo v jeho rukopisech. Je psána formou dialogu. Snažil se zde vymanit z aristotelské tradice, která v 16. století v tomto odvětví dominovala. Snažil se o novou koncepci poetiky, která by byla založena na Platónovi. Hlavním bodem kritiky je Aristotelovo pojetí poezie jako napodobování. Patriziho zájem o matematiku můžeme najít v traktátech „Della nuova geometria“, kde píše o geometrii a „De rerum natura libri II“ , který se věnuje matematickému a fyzikálnímu prostoru.[7] Jeho překladatelská činnost je spojena s díly a jmény jako Filoponův komentář k Metafyzice, Proklovy Základy teologie a Základy Fyziky, Spisy připisované Hermu Trismegistovi a Chaldejská orákula. Dále přeložil Aristotelovu teologii, což je arabský spis založený na Plotínovi. [8]

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

Ač je Patrizi určitě originálním autorem, je neodmyslitelné zapomínat na jeho spojení s platónskou tradicí.[7]) Patrizi se snaží prosadit aby se Platónova filozofie učila na univerzitách místo té Aristotelovy, do určité míry se mu to podařilo když na univerzitách ve Ferraře a Říme vyučoval Platóna. Tendenci srovnávat Aristotela a Platóna můžeme nalézt u autorů jako Antioch z Asklépionu, Cicerona, Amonia Sacco a Boëthius. Rozdíl mezi těmito autory a Patrizim spočívá v rozdílném přístupu. Předešlá tradice se snaží o harmonizaci těchto velikánů. Patrizimu slouží srovnání jako útok na Aristotela.[9]

V díle „Discussiones peripateticea“ srovnává dílo Aristotela a Platóna a snaží se ukázat že Platón má ve všem pravdu. Dále mu jde o důkaz souladu Platóna s učením katolické církve. Důležité v tomto spisu je zveřejnění Aristotelových zlomků, díky kterým se stává předchůdcem moderního aristotelského bádání. Snažil se sestavit nové pořadí Platónových dialogů.

Nova de Universis philosophia[editovat | editovat zdroj]

Nová filozofie vesmíru je hlavním životním dílem Patriziho.[10] Tento spis je rozdělen na čtyři části: Panaugia, Panarchia, Panpsychia a Pancosmia. Je pravděpodobné, že než byly tyto části vydány v jeden celek, byla vytvořena jako samostatná díla.[11]

Panaugia (Všezáře)[editovat | editovat zdroj]

Původ tohoto slova můžeme najít u Filóna Alexandrijského. „Panaugia je rozdělena na deset knih a pojednává o fyzikálních a metafyzických vlastnostech světla. Světlo zaujímá střední postavení mezi božskými netělesnými věcmi a tělesnými předměty.“[11]) Rozlišuje lux, což je světlo které vychází ze zdroje a lumen jako světlo rozptýlené.[12] „Tyto dva aspekty jsou spojeny prostřednictvím paprsků, které vychází ze zdroje a šíří se do okolního světa. Ve fyzikálním světě je světlo zdroj pohybu a života“. Svět, kde je světlo smíšeno s temnotou je konečný a to je náš viditelný svět. Vedle něho existuje svět, kde je světlo čisté, tento svět nazývá empyreum a je nekonečný. „Toto čisté světlo je umístěno mimo nebeský svět ale je tělesné a jeho zdroj spočívá ve světle netělesném. Netělesné světlo náleží božským věcem, jako jsou Duše, intelekty, andělé a Bůh. Poslední zdroj netělesného světla je Bůh sám, z něj vychází rozptýlené světlo lumen, které nejprve můžeme nalézt v jeho synu Ježíši Kristu a pak ve všech netělesných stvořeních. Světlo je netělesné ve svém zdroji a tělesné ve stavu vyzařování.“[11]) Tradice světla je v dějinách filosofie přítomná už od dob Platóna, slunce je obrazem ideje dobra. Plotín používá světlo jako metaforu šíření dobra a bytí. Přes sv. Augustina a Areopagitu se dostává světlo do křesťanského myšlení.[12])

Panarchia (řada všech principů)[editovat | editovat zdroj]

Tato část se skládá z dvaadvaceti knih a pojednává o hierarchii bytí novoplatonským způsobem. Nejvyšší je Jedno, které Patrizi ztotožňuje s Bohem. Poté následuje jednota, esence, život, inteligence duše, přirozenost, kvalita, forma a těleso.[12]) V této hierarchii můžeme nalézt inspirace různých myslitelů jako jsou Plotínos (jedno, inteligence duše), Proklos ( jednota esence), Ficino (kvalita). Originální je přidání formy jako samostatné úrovně bytí, která byla pravděpodobně přidána díky Patriziho zálibě v geometrii.[13] Ve svém díle se spíše zaměřuje na vyšší stupně bytí. Všechny věci jsou v Bohu a taky od něj pocházejí. „Bůh v sobě plodí jednotu, která zahrnuje mnohost a druhou osobu Trojce. Mimo sebe plodí bůh univerzum, které v sobě zahrnuje čiré duchy, duši a tělesa.“[13]) Univerzum je stvořené, na rozdíl od idejí a osob Trojce, které jsou součástí boha a zároveň z něj vycházejí.[13])

Panpsychia (Všeduše)[editovat | editovat zdroj]

Skládá se ze 4 knih. Duše je prostředníkem mezi tělesným a duchovním světem. Podrobně zde pojednává o světové duši animus, kterou chápe jako oživující princip, který prostupuje celým tělesným univerzem.[13])

Individuální duše anima a její vztah k tělu je analogií vztahu světové duše a univerza.[13])

Pancosmia (všekosmos)[editovat | editovat zdroj]

Skládá se z 32 knih, pojednává o principech fyzikálního světa, kterými jsou prostor, světlo, teplo a vlhko. Těmito principy nahrazuje čtyři aristotelské elementy.[14])

Prostor[editovat | editovat zdroj]

Prostor je prvním principem všech tělesných věcí. Skládá se z konečného prostoru, který je uprostřed, což je místo, kde je tělesný svět. Nazývá se světový prostor. Světový prostor je obklopen prostorem nekonečným. Ten je prázdný. Prostor pojímá jako prázdnou schránku.[14])

Dále rozlišuje prostor fyzikální a matematický. Matematický je čistý prostor, který neobsahuje žádná tělesa, a jeho minimum je bod. Fyzikální prostor je odvozen od matematického prostoru a obsahuje tělesa.[14])

Na základě tohoto tvrdí že matematika a geometrie předchází fyzice, stejně jako čirý prostor předchází tělesům. Prostor je tělesný i netělesný a není možné o něm vypovídat v kategoriích.[15])

Světlo, teplo a vlhko[editovat | editovat zdroj]

Světlo je první věc, která vyplňuje prostor, od něj je odvozeno teplo, které pojímá jako aktivní princip a formu. Vlhko považuje za princip materiální a pasivní. „Je schopné nabývat různých stupňů hustoty a je zodpovědná za rezistenci, která odlišuje fyzikální tělesa od těch geometrických.“[16])

V poslední části Pancosmia, pojednává o částech fyzikálního univerza. Skládá se ze tří části empyrea, éterového světa a světa elementů. „Empyreus ztotožňuje s nekonečným prostorem, který obklopuje nebeský svět a je vyplněn pouze světlem.“[16])

Éterový svět vyplňují hvězdy až po Měsíc a pojímá ho jako konečný. Hvězdy se v tomto světě pohybují volně v éteru. Zavrhuje pevné pojetí sfér. Tento výklad se podobá výkladu Tycha Braha. Ve středu tohoto světa je Země, která se točí kolem své osy.[17]

Pojetí duše a duší[editovat | editovat zdroj]

Francesco Patrizi nevěnuje tomuto problému samostatný spis.[1] Pravděpodobně se měl tomuto tématu věnovat v díle „De humana philosophia“, které měl v plánu sepsat po svém nejvýznamnějším díle „Nova de universis philosophia“. Hlavním tématem měla být cesta člověka k Bohu a je pravděpodobné, že by se tohoto tématu dotknul. Dále taky ve třetí části „Nova de universis philosophia“ v Panpsychia předjímá, že se vlastnostem duše bude věnovat v samostatném díle.[1] Protože dílo „De humana philosophia“ nebylo nikdy sepsáno nebo se nedochovalo, musíme rekonstruovat jeho koncept z existujících spisů a to hlavně z „Nova de universis philosophia“ a „Discussiones peripateticae“. [18]

Discussiones peripateticae[editovat | editovat zdroj]

Nezaujímá zde jasné stanovisko k Aristotelově nauce o duši. Prohlašuje jen, že Aristotelés zanechal rozporuplné a nejednotné myšlenky k tomuto tématu. „Dále zde kritizuje Aristotelovy komentátory, že se jim nepodařilo objasnit podstatu lidského intelektu, zda je božský nebo lidský, jeden nebo zmnožený a jak můžeme hovořit o intelektu vzhledem k nauce o vztahu látky a formy, možnosti a uskutečnění.“[1]) Podává zde pouhý výčet stanovisek, které odpovídají tradici averroismu a alexandrovské interpretaci.[19]„Kritizuje komplexně Aristotelovy výroky, které o duši mluví jako o formě organického těla a zároveň jako o příčině pohybu.“

Nova de universis philosophia[editovat | editovat zdroj]

Patrizi zde nesmrtelnost duší nedokazuje, ta je pro něj samozřejmá, protože duše jsou netělesné. Důkazem toho je zařazení duší mezi netělesná jsoucna, pro které je typická právě nesmrtelnost. V Panpsychii nejprve terminologicky dělí na anima, která označuje duši lidskou a na animus, která označuje ostatní duše. V Panpsychii se věnuje ostatním duším, které jsou „netělesná tělesná“. Tímto stanovuje pozici ostatních duší mezi tělesnými a netělesnými věcmi. Ostatním duším tedy můžeme přisoudit tělesné vlastnosti. Aby se nějak odlišovaly od věcí tělesných, musí být jinak časové, tedy nesmrtelné.[20]

Etika[editovat | editovat zdroj]

Své etické názory vyjádřil Francesco Patrizi v díle Filozofie lásky.[21] Etika Francesca Patriziho se staví nejen proti populárnímu platonismu, ale i proti ortodoxně katolickým názorům. Přejímá a rozvíjí ideu sebezáchovy jako základu morálky, obsaženou ve filozofii Bernardina Telesia, avšak postupuje mhohem dál směrem k radikálnějšímu naturalismu.[2]

Místo v dějinách filosofie[editovat | editovat zdroj]

Obhájci scholastické ortodoxie přívítali pantheistickou přírodní filozofii Francesca Patriziho nepřátelsky. Nová filozofie vesmíru byla odsouzena inkvizicí a zanesena do Indexu zakázaných knih. Její zákaz se časově shodoval s procesem proti Giordanu Brunovi a se zákazem knih Bernardina Telesia. Patriziho filozofické názory se rozvíjely stejným směrem jako názory jeho mladšiho a radikálnějšího současníka Giordana Bruna a působili rovněž na mladého Tommasa Campanellu.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d M. Jabůrek, T. Nejeschleba (eds.), Proměny vědění od Augustina k dnešku : Pavlu Flossovi k narozeninám, Brno 2010, str. 68.
  2. a b c Gorfunkel, s. 272.
  3. KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 116. (anglicky) 
  4. Gorfunkel, s. 259.
  5. a b KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 116. (anglicky) 
  6. Francesco Patrizi (istrianet.org ) [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 118. (anglicky) 
  8. KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 117. (anglicky) 
  9. KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 119. (anglicky) 
  10. Gorfunkel, s. 262.
  11. a b c KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 120. (anglicky) 
  12. a b c KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 122. (anglicky) 
  13. a b c d e KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 123. (anglicky) 
  14. a b c KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 124. (anglicky) 
  15. KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 124-125. (anglicky) 
  16. a b KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 125. (anglicky) 
  17. KRISTELLER, Paul O. Osm filosofů italské renesance. Praha, Česká republika: Vyšehrad, 2007. ISBN 9788070218327. S. 125-126. (anglicky) 
  18. M. Jabůrek, T. Nejeschleba (eds.), Proměny vědění od Augustina k dnešku : Pavlu Flossovi k narozeninám, Brno 2010, str. 68-69.
  19. M. Jabůrek, T. Nejeschleba (eds.), Proměny vědění od Augustina k dnešku : Pavlu Flossovi k narozeninám, Brno 2010, str. 69.
  20. M. Jabůrek, T. Nejeschleba (eds.), Proměny vědění od Augustina k dnešku : Pavlu Flossovi k narozeninám, Brno 2010, str. 70-72.
  21. Gorfunkel, s. 271.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GORFUNKEL, Alexandr Chaimovič, 1987. Renesanční filozofie (původním názvem: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda. 377 s. Kapitola „Nová filozofie vesmíru” Francesca Patriziho, s. 259–272. 
  • M. Jabůrek, T. Nejeschleba (eds.), Proměny vědění od Augustina k dnešku : Pavlu Flossovi k narozeninám, Brno 2010
  • Kristeller, Paul O., Osm filosofů italské renesance. Praha 2007.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]