Fosfid inditý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Fosfid inditý
InPcrystal.jpg
Základní buňka InP

Základní buňka InP

Obecné
Systematický název Fosfid inditý
Ostatní názvy Fosfid india
Indium phosphide
Sumární vzorec InP
Vzhled černé krychlové krystaly
Identifikace
Registrační číslo CAS
PubChem
Vlastnosti
Molární hmotnost 145,792 g/mol
Teplota tání 1 062 °C (1 335 K)
Hustota 4,81 g/cm3 (pevná látka)
Index lomu 3,1 (infračervené pásmo)
3,55 (632,8 nm)
Struktura
Krystalová struktura kubická mřížka
Hrana krystalové mřížky
a = 5,8687 Å
Koordinační geometrie 4
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°
−88,7 kJ/mol
Standardní molární entropie S°
59,8 J⋅K−1⋅mol−1
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fosfid inditý, také fosfid india, chemickým vzorcem InP, je polovodivá binární sloučenina indiafosforu. Krystalickou strukturu tvoří plošně centrovaná kubická mřížka, shodná s mřížkou arsenidu gallitého a většiny polovodičů tvořených prvky III.V. skupiny. Vyznačuje se jednou z nejdelších životností optických fononů v rámci sloučenin téhož typu krystalické struktury.[1]

Fosfid inditý lze připravit reakcí bílého fosforu s jodidem inditým při teplotě 400 °C,[2] rovněž tak sloučením obou elementárních prvků za vysoké teploty a tlaku,[3] či termolýzou směsi tvořené sloučeninami trialkylů india a fosfanu.[4] Výroba monokrystalů do polovodivých integrovaných obvodů probíhá Czochralského metodou.[4]

Využití sloučenina nachází při výrobě polovodičových injekčních laserů, experimentálních fotovoltaických článků a polovodivých součástek v elektronice.[5] Primárním uplatněním je podíl na zhotovování optoelektronických zařízení,[6] například světelných diod, či výroba polovodičových přechodů v bipolárních tranzistorech.[4] V tenkých filmech a monokrystalických destičkách polovodičů je klíčovou vlastností vysoká čistota velmi ušlechtilého india (99,9999 % či vyšší). Fosfid inditý plní funkci činidla pro arsenidy galia a germania.[7]

Nařízením komise Evropské unie z března 2014 byl fosfid inditý klasifikován jako karcinogenní látka kategorie 1B.[8] Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny změnila zařazení ze skupiny 2B do 2A, definované jako „pravděpodobně karcinogenní pro člověka“, v důsledku testování sloučeniny s výsledkem výjimečně vysoké incidence plicních maligních novotvarů u krys a myší, nárůstu incidence feochromocytomu u krys a hepatocelulárního karcinomu a adenomu u myší. Karcinogenita u člověka nebyla známá.[9] Analýza chromozomových mutací u hepatocelulárního adenomu a karcinomu myši indukovaných fosfidem inditým odhalila mutaci genů pro syntézu proteinů H-ras a alfa-kateninu, jež se shodovala s nálezy u hepatocelulárních novotvarů člověka. To vedlo k domněnce možné podobnosti karcinogeneze u obou druhů.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Indium phosphide na anglické Wikipedii.

  1. BOUARISSA, Nadir. Phonons and related crystal properties in indium phosphide under pressure. Physica B: Condensed Matter [online]. 2011-07-01 [cit. 2020-02-24]. Čís. 13, s. 2583–2587. Dostupné online. DOI:10.1016/j.physb.2011.03.07. (anglicky) 
  2. O'Neil, M.J. (ed.). The Merck Index – An Encyclopedia of Chemicals, Drugs, and Biologicals. Cambridge, UK: Royal Society of Chemistry, 2013. S. 920. (anglicky) 
  3. IARC 2006, s. V86 198.
  4. a b c IARC 2006, s. V86 199.
  5. Lewis, R. J. Sr. Hawley's Condensed Chemical Dictionary 15th Edition. New York, NY: John Wiley & Sons, Inc., 2007. S. 686. (anglicky) 
  6. IARC 2006, s. V86 197.
  7. KULAKOWSKI, Ondřej. Indium v životním prostředí. Praha, 2015. 28 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Přírodovědecká fakulta. Vedoucí práce Mgr. Petr Drahota, PhD.. s. 24.
  8. NAŘÍZENÍ KOMISE (EU) č. 317/2014 ze dne 27. března 2014, kterým se mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, pokud jde o přílohu XVII (látky CMR) [PDF]. Úřední věstník Evropské unie, 2014-03-28 [cit. 2020-02-24]. S. L 93/24. Dostupné online. 
  9. IARC 2006, s. V86 220.
  10. IARC 2006, s. V86 218.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]