Flora Čechica
| Flora Čechica | |
|---|---|
 titulní strana (1819) | |
| Autor | Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl |
| Původní název | Flora Čechica |
| Země | Rakouské císařství |
| Jazyk | latina, čeština |
| Vydavatel | In comissis apud J.G. Calve |
| Datum vydání | 2. ledna 1819 |
| Počet stran | 224 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Flora Čechica [Kwětena česká] je odborná botanická, latinsky psaná publikace z roku 1819, která obsahuje systematický popis 1498 druhů rostlin vyskytujících se v Čechách a jejich české jmenosloví. Jejími autory byli bratři Preslové – Jan Svatopluk a Karel Bořivoj.
Vývoj souborných prací o květeně českých zemí před rokem 1819
[editovat | editovat zdroj]Ucelené práce pojednávající o květeně českých zemí se začaly objevovat v druhé polovině 18. století. K těm nejstarším patřila Flora silesiaca (Heinrich Gottfried von Mattuschka, 1776–1777) a příspěvek Tadeáše Haenkeho ke květeně Krkonoš (1791).[1] První květenu Čech, Flora Boëmica inchoata, sepsal botanik Franz Willibald Schmidt v letech 1793–1794. Obsahovala mnoho nepřesností a nekritických informací o výskytu rostlin v přírodě. Poznání o květeně Moravy bylo na konci 18. století značně fragmentární.[2]
Druhým pokusem o soubornou, tiskem vydanou květenu Čech byl dvousvazkový Tentamen florae Bohemiae (1809, 1814) sepsaný Johannem E. Pohlem v latině a v němčině. Botanik jej ovšem nedokončil, protože odjel na expedici do Brazílie a zcela změnil svůj odborný záběr.[2]
Značný vliv na rozvoj botanického poznání měl v první třetině 19. století Kašpar Šternberk, který organizoval a sponzoroval řadu přírodovědných expedic. Kašpar Šternberk společně s Bedřichem Berchtoldem vydání nové české květeny bratří Preslů podpořili rovněž finančně.[3]
Flora Čechica
[editovat | editovat zdroj]V lednu 1819 vyšlo v pražském nakladatelství J. G. Calveho první společné dílo bratří Preslů. Kniha nesla název Flora Čechica : indicatis medicinalibus, oeconomicis technologicisque plantis [= Kwětena česká : s poznamenánjm lékařských, hospodářských a řemeslnických rostlin]. Kniha byla napsána latinsky, titulní list a předmluva dvojjazyčně, latinsky a česky. Publikaci tiskla Haaseho tiskárna.[3]
Preslové se zprvu cítili nekompetentní k vydání takto souborného díla. Jak píší v předmluvě, "květenu českou vydati dávno již úmysl jsme utlačili, přesvědčeni jsouce, nás k takové práci býti nedostatečnými." Nedostatky předchozích květen botaniků Schmidta a Pohla je ovšem podnítily k práci. K floristice oba bratry vedl botanik Wenzel Benno Seidl, který jejich sběry revidoval a lokality registroval.[4] Z terénních výzkumů vznikl herbář, který v roce 1818 Preslové darovali nově založené Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách. Do knihy využívali floristické údaje předních botaniků své doby, lokalitami rostlin přispěli např. Heinrich E. Grabowski, Josef J. Steinmann, Ignác Tausch, Filip M. Opiz, Heinrich W. Schott ad. Za podporu Preslové zvláště děkovali Josephu von Jacquin.
Obsah a forma
[editovat | editovat zdroj]Flora Čechica začíná latinskou předmluvou (str. V–IX), na kterou navazuje český překlad (str. X–XIV). Následují dvě strany zkratek botaniků a jejich děl, které autoři využili v práci. Vlastní text o květeně má rozsah 208 stran, dvě strany dodatků a oprav, sedm stran latinského rejstříku rodových jmen a šest stran rejstříku českého.
Rostliny jsou v knize uspořádány podle systému Carla Linného, u trav autoři využili klasifikaci dle botanika Palisota de Beauvois, u šáchorovitých klasifikaci dle Roberta Browna. Celkem je v díle uvedeno 1498 druhů v 522 rodech rostlin. Kniha je zaměřena na rostliny kvetoucí, neobsahuje rostliny výtrusné – kapradiny, přesličky a plavuně. Popisy rostlin jsou krátké, doplněné o stanoviště jednotlivých druhů. U některých druhů jsou zaznamenány rovněž lokality, které jsou velmi obecné (Sudety, Krkonoše, Šumava), méně často se vztahují k městům (např. Lanškroun, Plzeň, Děčín), zejména však k dnešním částem Prahy (např. Žižkov, Modřany, Nusle, Šárka, Podbaba), ojediněle se objevují konkrétní lokality (např. Velká hora u Karlštejna). Některé lokalizační údaje jsou pozdějšími botaniky hodnoceny jako sporné a spíše jsou výsledkem romantické snahy o obohacení české květeny, např. výskyt tučnice alpské u Černého jezera na Šumavě nebo koprníku štetinolistého u letohrádku Hvězda v Praze.[4]
Nové taxony pro vědu
[editovat | editovat zdroj]Publikaci Flora Čechica lze z botanického hlediska nahlížet také jako protolog, ve kterém Preslové uveřejnili popisy dosud neznámých druhů.[5] Jedná se o řeřišnici hořkou Opizovu (Cardamine amara subsp. opicii (J. Presl & C. Presl) Čelak.), kterou bratři na základě sběrů F. M. Opize z Králického Sněžníku a Krkonoš vylišili jako samostatný druh pěněnka opicová (Cardamine opicii J. Presl & C. Presl). Dále se poprvé objevuje penízek modravý (Thlaspi caerulescens J. Presl & C. Presl), ke kterému se váže položka z tzv. Šternberkova herbáře v Národním muzeu v Praze. V publikaci byl také uveřejněn Opizův popis nového taxonu – barborky obloučnaté (Barbarea arcuata), botaniky chápaný jako trýzel (Erysimum arcuatum Opiz ex J. Presl & C. Presl), později přeřazený Heinrichem Reichenbachem mezi barborky. Zatímco v české květeně je taxon považován za poddruh barborky obecné (Barbarea vulgaris subsp. arcuata), v mezinárodních databázích je vymezen jako samostatný druh.[6]
České názvosloví
[editovat | editovat zdroj]Flora Čechica je chápána jako základ národního, tedy českého názvosloví rostlin.[7] Na jeho tvorbě se pravděpodobně více podílel Jan Svatopluk Presl.[8] Důležitou mentorskou roli v tvorbě názvosloví sehrál blízký přítel obou bratrů, jazykovědec Josef Jungmann. Presl se v jazykových otázkách držel jungmannových doporučení, který mezi zdroje českého jmenosloví řadil tradice, lidová a nařeční pojmenování, aktuální spisovný úzus, slavismy, vlastní neologismy a kalky. Slova nářeční a české názvy užívané tehdejšími botaniky Presl spíše ignoroval, naopak preferoval neologismy a slova přejatá z ostatních slovanských jazyků, zejména z polštiny, ruštiny a illyrštiny (srbochorvatšiny, slovinštiny), která často sloužila k pojmenování jiných rostlin než v původních jazycích.[9] Samotný Presl v předmluvě Flora Čechica k tvorbě jmen píše: "Připojili jsme názvy soustavické v jazyku národním. Nejvíce jich z spisovatelů otcovských hojných jsme vybrali, vynímajíce několik, které jsme podle pravidel filozofie rostlinické a podle geniusa jazyka našeho stvořili, přemálo jich z polštiny neb ruštiny zsestřených vypujčených..." Jan Svatopluk české názvosloví dále rozpracoval ve spisech O přirozenosti rostlin a Wšeobecný rostlinopis.[10]
| polština | lněnka, tomkovice, zapalice, kyčelnice, medyněk, pupečník, záraza, mařinka, kopretina, snědek, kukuřice, náprstník |
| ruština | mochna, tařice, šater, čilimník, šťavel, vítod, šicha, proskurník, hlošina, hladýš, klikva, laskavec, šeřík, šišák, durman, tavolník, suchokvět, řebčík, kavyl, orobinec, žabník, pustoryl |
| illyrština | ochmet, tořice, brčál, smilka, hrachor, bika, cesmína |
Do roku 2025 se v české botanické literatuře udrželo více než 300 českých rodových názvů v nezměněné podobě od jejich uveřejnění ve spisu v roce 1819. Mezi obecně akceptované a používané preslovské novotvary patří názvy rodů: pižmovka (Adoxa), zběhovec (Ajuga), žabník (Alisma), proskurník (Althaea), tařice (Alyssum), laskavec (Amaranthus), bělozářka (Anthericum), huseník (Arabis), písečnice (Arenaria), mařinka (Asperula), šmel (Butomus), rožec (Cerastium), zimozelen (Chimaphila), kopretina (Leucanthemum), korálice (Corallorhiza), dymnivka (Corydalis), nadmutice (Cucubalus), brambořík (Cyclamen), užanka (Cynoglossum), poháňka (Cynosurus), střevíčník (Cypripedium), čilimník (Cytisus), durman (Datura), kyčelnice (Dentaria), kamzičník (Doronicum), ježatka (Echinochloa), bělotrn (Echinops), hlošina (Elaeagnus), šicha (Empetrum), vrbka (Epilobium), milička (Eragrostis), pumpava (Erodium), bělolist (Filago), řebčík (Fritillaria), sněženka (Galanthus), kakost (Geranium), sivěnka (Glaux), koulenka (Globularia), protěž (Gnaphalium), šater (Gypsophila), tomkovice (Hierochloë), medyněk (Holcus), pupečník (Hydrocotyle), zapalice (Isopyrum), ořešák (Juglans), hladýš (Laserpitium), podbílek (Lathraea), hrachor (Lathyrus), ochmet (Loranthus), štírovník (Lotus), bika (Luzula), strdivka (Melica), pšeníčko (Milium), stolístek (Myriophyllum), smilka (Nardus), zdravínek (Odontites), pupalka (Oenothera), snědek (Ornithogalum), záraza (Orobanche), šťavel (Oxalis), klikva (Oxycoccus), vlnice (Oxytropis), všivec (Pedicularis), bojínek (Phleum), chruplavník (Polycnemum), vítod (Polygala), mochna (Potentilla), věsenka (Prenanthes), skřípina (Scirpus), šišák (Scutellaria), kolenec (Spergularia), tavolník (Spiraea), kavyl (Stipa), šeřík (Syringa), žluťucha (Thalictrum), lněnka (Thesium), tořice (Torilis), orobinec (Typha), bublinatka (Utricularia), kýchavice (Veratrum), suchokvět (Xeranthemum), kukuřice (Zea).
Naopak některé názvy rodů z Flora Čechica byly později zavrženy nebo upraveny samotným Janem Svatoplukem Preslem nebo dalšími botaniky. Patří mezi ně, např. rody myšenka→myší ocásek (Myosurus), růžkovatec→rohatec (Glaucium), blednivka→bledule (Leucojum), měsíčenka→měsíčnice (Lunaria), tillka→masnice (Tillaea), netykalek→netýkavka (Impatiens), kuřinec→kalužník (Peplis), krmnivka→úrazník (Sagina), přestupnice→pstroček (Maianthemum), křivočnělka→hlístník (Neottia), věnečenka→čičorka (Coronilla), samovratec→hnilák (Monotropa), pěněnka→řeřišnice (Cardamine).[7]
Význam publikace
[editovat | editovat zdroj]Botanikové tento spis považují za základ českého binomického názvosloví rostlin.[2] Češtinu bratři Preslové rovněž obohatili o samotný výraz květena. Flora Čechica svým zaměřením na Prahu a širší středočeské okolí také představuje jeden z nejstarších ucelenějších přehledů pražské květeny.[3] Bezpostředně na práci bratrů Preslů navázal F. M. Opiz a později také Ladislav Josef Čelakovský, který o 50 let později začal vydávat čtyřsvazkový soupis květeny českých zemí.[11]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ JIRASEK, Johann; HAENKE, Tadeáš, et al. Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge. Drážďany: Walther, 1791. 309 s. Kapitola Die botanischen Beobachtungen auf der Reise nach dem Böhmischen Riesengebirge, s. 31–159.
- ↑ a b c KRAHULEC, František. History of the studies on the flora and vegetation in the Czech Republic. Preslia. 2012, roč. 84, s. 397–426.
- ↑ a b c d HOFFMANNOVÁ, Eva. Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl. Praha: Melantrich, 1973. 299 s. S. 32–39.
- ↑ a b SKALICKÝ, Vladimír. Bratři Preslové a výzkum květeny Čech. Zprávy České botanické společnosti. 1995-12, roč. 30, čís. 2, s. 166–171.
- ↑ KIRSCHNER, Jan; KIRSCHNEROVÁ, Lída; ŠTĚPÁNEK, Jan. Generally accepted plant names based on material from the Czech Republic and published in 1753–1820. Preslia. 2007, roč. 79, s. 323–365. (en, cs)
- ↑ Barbarea arcuata (Opiz ex J.Presl & C.Presl) Rchb. | Plants of the World Online | Kew Science. Plants of the World Online [online]. [cit. 2026-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-12-07. (anglicky)
- ↑ a b MACHEK, Václav. Česká a slovenská jména rostlin. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1954. 366 s. S. 13.
- ↑ DOSTÁL, Josef. České botanické jmenosloví. Preslia. 1963, roč. 35, s. 140–160.
- ↑ FILIPEC, Josef. Kniha zahraničního bohemisty z dějin české botanické terminologie. Naše řeč. 1982, roč. 65, čís. 1, s. 35–40.
- ↑ PRESL, Jak Svatopluk. Wšeobecný rostlinopis, čili, Popsání rostlin we wšelikém ohledu užitečných a škodliwých. Praha: České museum, 1846. 2 svazky (2072 s.).
- ↑ ČELAKOVSKÝ, Ladislav. Prodromus der Flora von Böhmen. Praha: Comité für die naturwissenschaftliche Durchforschung Böhmens, 1867–1881. 4 svazky (955 s.). (německy)