Fiskální federalismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Teorie definována v USA, fiskální soustava je z principu věci federální, věci jsou rozděleny mezi různé úrovně řízení Systémy místní správy

  • systém angloamerický: silné samosprávné funkce
  • systém francouzský: územní samospráva a dekoncentráty
  • smíšeny systém místní správy

Do poloviny 20. století posilování centrální vlády a centrálního rozpočtu Od 60. let decentralizační tendence a preference subsidiarity (EU) Současně dochází k diverzifikaci VF do složek fondového financování Přeexponování trendu = fragmentace VF Centralizovaný model st. Správy – vše vybírá stát a ten postupně dotuje nižší stupně. Nižší stupně jsou méně zapojeny do procesu, nekonkurují si, ale je zde prostor pro lobbying a může tak dojít ke špatnému rozdělení prostředků. Daně jsou vybírány v celém státně jednotně. Decentralizovaný model má oproti tomu vlastní příjmy a vlastní výdaje, místní vlády jsou zodpovědné za maximální využití prostředků, ale je oslaben vertikální vztah a je zde možnost konkurence, migrace obyvatelstva (výhoda i nevýhoda) Kombinovaný model – užíván v ČR, část prostředků ÚSC dostávají přímo z daní, část formou dotací.

Tiebourtova hypotéza – občané státu jsou ochotni stěhovat se do místa, které jim poskytuje nejlepší zázemí za minimum daní, proto konkurence mezi regiony působí na zvyšování efektivity státní správy, je proto vhodní decentralizovat. Model ovšem počítal s vysokou mobilitou občanů a s ekonomickými důvody jako zásadním motivem mobility, přičemž tak tomu často není. Oatsův decentralizační teorém obhajuje decentralizovaný systém na ekonomickém vysvětlení toho, že centrální řízení je oproti místnímu nepružné. Stát nemá informace o přesných potřebách v konkrétních regionech.