Fernando Solanas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Fernando Solanas
Fernando Solanas, 1985.jpg
Rodné jméno Fernando Ezequiel Solanas
Narození 16. února 1936
Olivos
Úmrtí 6. listopadu 2020 (ve věku 84 let)
Neuilly-sur-Seine
Příčina úmrtí covid-19
Bydliště Paříž (1976–1983)
Vicente López
Povolání divadelní režisér, politik, filmový režisér, scenárista, kameraman, střihač, filmový producent, herec a hudebník
Zaměstnavatel UNESCO
Ocenění Sutherlandova trofej (1972)
Cena za nejlepší režii v Cannes (1988)
Guggenheimovo stipendium
Politická strana Proyecto Sur
Partner(ka) Chunchuna Villafañe
Děti Juan Diego Solanas
Funkce member of the Argentine Chamber of Deputies (1993–1997)
member of the Argentine Chamber of Deputies (2009–2013)
argentinský senátor (2013–2019)
Web www.pinosolanas.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pino Solanas

Fernando Eqequiel 'Pino' Solanas (* 16. února 1936 Olivos, Buenos Aires - 6. listopadu 2020 Paříž[1][2]) byl argentinský filmový režisér, dokumentarista, scenárista a politik. Mezi jeho díla patří Hodina výhně (1968), Tanga… Gardelův exil (1985) nebo Argentina skrytá (2007).

V mládí vystudoval divadlo, hudbu a práva. K filmu se dostal v roce 1961 krátkým snímkem Seguir andando. Byl v popředí „Grupo Cine Liberación“ (volně přeloženo jako skupina za osvobození filmu), který revoltoval argentinskou kinematografii v průběhu 70. let. Podněcoval sociální povědomí a byl v Argentině i politický velmi vlivný, především byl hodně aktivní při podpoře Juana Peróna. V polovině 70. let byl zastrašován silami pravého křídla, jeden z jeho herců byl zavražděn a on sám se téměř stal obětí únosu.

Společně s Octaviem Geinem napsal manifest Towards the third cinema. Tento manifest na rozdíl od kinematografie Hollywoodu a evropské auterury, inspiroval filmaře v mnoha rozvojových zemích.

V důsledku zastrašování a v obavách o svůj život se v roce 1976 rozhodl odejít do exilu v Paříži. Do Argentiny se vrátil až s tamním příchodem demokracie v roce 1983. Své pocity a zkušenosti přenesl na plátno v poloautobiografickém filmu Tanga… Gardelův exil.

V roce 1992 se ucházel o post senátora za Buenos Aires, ale dostal pouze 7% hlasů. O rok později byl zvolen státním zástupcem

V roce 2019 převzal roli argentinského velvyslance v UNESCU, kterou mu nabídl prezident Alberto Fernández. Dne 5. října 2020 přijal papež František. V polovině října na své sociální síti oznámil, že on a jeho žena mají pozitivní test na Covid-19. O několik dní později bylo oznámeno, že se jeho zdravotní stav zhoršil a byl převezen na intenzivní terapeutické oddělení v nemocnici v Paříži, kde vykonával svoji roli velvyslance v UNESCO.

Filmař a politik Fernando Solanas zemřel 6. listopadu 2020 ve věku 84 let. Jeho syn, Juan Solanas, je též filmovým režisérem.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Hodina výhně (La Hora de los Hornos: Notas y testimonios sobre el neocolonialismo, la violencia y la liberación, 1968)
  • Tanga… Gardelův exil (Tangos, el exilio de Gardel, 1985)
  • Jih (Sur, 1988)
  • Cesta (El Viaje, 1992)
  • Skromnost žádných (La Dignidas de los nadies, 2005)

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Prvním celovečerním filmem, díky kterému stoupl do povědomí veřejnosti, byla Hodina výhně - dokumentární film o nové vlně kolonializmu a násilí v Jižní Americe. Film vyhrál několik mezinárodních cen a byl promítán po celém světě. Solanas vyhrál zvláštní cenu poroty na festivalu v Benátkách a Zlatou palmu na festivalu v Cannes. V roce 2004 získal Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu. Celkem je držitelem 24 různých cen a 10 nominací.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fernando Solanas na anglické Wikipedii.

  1. Murió por coronavirus en París el político y cineasta Fernando “Pino” Solanas. infobae [online]. 2020-11-07 [cit. 2020-11-09]. Dostupné online. (španělsky) 
  2. Murió Pino Solanas: estaba internado con coronavirus en París. www.lanacion.com.ar [online]. 2020-11-07 [cit. 2020-11-09]. Dostupné online. (španělsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]