Ferdinand Freiligrath

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ferdinand Freiligrath
Hermann Ferdinand Freiligrath
Hermann Ferdinand Freiligrath
Narození 17. června 1810
Detmold
Úmrtí 18. března 1876 (ve věku 65 let)
Canstatt
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Místo pohřbení Uff-Kirchhof
Povolání básník a překladatel
Národnost německá
Stát PruskoPrusko Prusko
Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hermann Ferdinand Freiligrath (17. června 1810, Detmold, Knížectví Lippe18. března 1876, Cannstatt, dnes součást Stuttgartu) byl německý revoluční básník a překladatel.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z učitelské rodiny. V letech 18201825 studoval na gymnáziu v Detmoldu. Proti své vůli musel gymnázium opustit, aby se pak do roku 1832 učil obchodnímu podnikání v Soestu. Zde se seznámil s francouzskou a anglickou literaturou, naučil se francouzsky a anglicky a začal publikovat v místních časopisech. Poté pracoval jako bankovní úředník v Amsterdamu a od roku 1837 jako účetní v Barmenu. Uveřejnil překlady Ód a Zpěvů soumraku od Victora Huga a publikoval v literárním časopise Rheinisches Odeon, který vycházel v letech 18361838. Po úspěchu básnické sbírky Gedichte (1838, Básně) se živil jako spisovatel na volné noze. Roku 1842 získal roční plat od pruského krále.[2]

Pod vlivem Hoffmanna von Fallersleben se stal radikálním básníkem a vzdal se svého platu. Jeho angažované verše byly zakazovány a on sám byl pronásledován policií. Proto se roku 1845 uchýlil do Bruselu, kde se seznámil s Karlem Marxem. Od roku 1846 žil v Londýně. Roku 1848 se vrátil do Düsseldorfu, vstoupil do Svazu komunistů, zúčastnil se revolučního hnutí v Porýní a redigoval Marxem vydávaný deník Neue Rheinische Zeitung (Nové Rýnské noviny). Po porážce revoluce byl obžalován ze zločinu pobuřování a tak od roku 1851 žil opět v exilu v Londýně jako bankovní úředník. Do vlasti se mohl vrátit až díky amnestii roku 1868. Žil v Cannstattu a postupně se smířil s německým bismarckovským režimem.[2][3]

Jeho rané exotické balady napsané pod vlivem francouzského romantismu obsahují dobrodružné a pitoreskní motivy. Později si pro svou revoluční a sociální lyriku vysloužil označení „Trompeter der Revolution“ (trubač revoluce). Psal i lyriku v lidovém tónu a ke konci života také vlastenecké básně z prusko-francouzské války.[2] Kromě toho patřil k předním německým překladaelům své doby. Překládal z francouzštiny a angličtiny, kromě již zmíněhého Victora Huga také Longfellowa, jehož byl přítelem, Burnse, Thomae Moora a další.[3]

Básnické dílo[editovat | editovat zdroj]

Gedichte, první vydání z roku 1838
  • Gedichte (1838, Básně), romantická básnická sbírka.
  • Ein Glaubensbekenntniß (1844, Vyznání víry), touto sbírkou básní se autor přihlásil k radikálnímu liberalismu.
  • Ça ira!(1846, Půjde to!), soubor šesti básní, název podle francouzské revoluční písně.
  • Februar-Klänge (1848, Zvuky února), báseň, oslava revoluce z roku 1848.
  • Die Revolution (1848, Revoluce), báseň, oslava revoluce z roku 1848.
  • Die Todten an die Lebenden (1848, Mrtví živým), báseň, za kterou byl autor obžalován z pobuřování, ale byl osovozen.
  • Zwischen den Garben (1849, Mezi snopy), politická lyrika z roku 1848.
  • Neuere politische und sociale Gedichte (1849 a 1851, Novější politické a sociální básně), básnická sbírka, dva svazky.
  • Neue Gedichte (1877, Nové básně).

Česká překlady[editovat | editovat zdroj]

Pět Freiligrathových básní přeložil Jaroslav Vrchlický. Jedná se o básně Moře, Růže, Odpověď, Pomsta květin (Der Blumen Rache) a Leviathan. Překlad básně Pomsta květin posloužil roku 1877 Zdeňku Fibichovi jako libreto ke stejnohmennému melodramu pro vypravěče s průvodem klavíru.[4] Překlady Freiligrathových básní pak vydal Vrchlický roku 1891 v knize Hostem u básníků, která dále obsahuje různé překladů z provensálštiny, francouzštiny, italštiny, němčiny a angličtiny.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužicko-srbských, Odeon, Praha 1987, S. 238-239
  2. a b c Slovník německy píšících spisovatelů - Německo, Libri, Praha 2018, S. 214-215.
  3. a b Ottův slovník naučný IX., Argo a Paseka, Praha a Polička 1998, S. 670-671.
  4. Klassika - Zdeněk Fibich: Pomsta květin
  5. Jaroslav Vrchlický: Hostem u básníků, Časopis českého studentstva, Praha 1891, S. 155-172.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]