Ferdinand Čenský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ferdinand Čenský
Ferdinand Čenský (1887)
Ferdinand Čenský (1887)
Narození 29. května 1829
Čechtice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 30. ledna 1887 (ve věku 57 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Ocenění Rytíř řádu Františka Josefa řfj1 V. třída: rytíř
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand Antonín Čenský (29. května 1829 Čechtice[1]30. ledna 1887 Praha[2]) byl nedobrovolně český vojín, později důstojník v rakouské armádě, překladatel němčiny, italštiny, polštiny, spisovatel, novinář. Profesor českého jazyka a literatury na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). Osm let učitel mladého Ferdinanda D´Este a jeho bratra.

Posmrtně mu byl udělen predikát Čenský z Činova.[3]

Život a vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny obchodníka a obecního starosty. Studoval na gymnáziích na Starém Městě pražském a v Německém Brodě a filozofii v Praze. Profesorem mu byl Jan Pravoslav Koubek, seznámil se s Karlem Havlíčkem Borovským. Už jako student přispíval do časopisů. Stal se spoluredaktorem studentského týdeníku Růže, jehož šéfredaktor V. P. Kleinert ho zkontaktoval s Vávrou Haštalským. To mu umožnilo psát do Večerního listu, Včely a Pražských novin.[4]

Jeho novinářská kariéra skončila roku 1851. Tehdy zemřel Augustin Smetana a Čenský o něm napsal životopisný článek, který vyvolal velkou nelibost úřadů.[4] Večerní list byl zastaven[4] a Čenský po osmiměsíční vyšetřovací vazbě[5] odveden na vojnu k 11. pěšímu pluku, který měl sídlo v Písku. Pochodoval s ním třicet dní přes Jindřichův Hradec, Plzeň, Cheb, Hof a Bamberk do Mohuče (Mainz na Rýně), kde následovala tvrdá cvičení v nezdravém prostředí. Kvůli prachu na cvičišti tam onemocnělo na oči 800 vojáků. Čenský ale vydržel a získal si důvěru vojáků i velitelů. Roku 1853 byl povýšen na desátníka, 1854 na šikovatele. Svěřili mu vedení transportu do Itálie. Ve volném čase se učil vlámsky a italsky, překládal a pod pseudonymi psal články do pražských a brněnských novin. Roku 1853 na sebe upozornil uspořádáním několika českých divadelních představení ve Frankfurtu; Protože všichni účinkující byli vojáci, hráli v nich muži i ženské role.[4]

V roce 1856 byl převelen do Itálie, kde sloužil postupně ve městech Ferrara, Bologna a Benátky. V roce 1859 bojoval u Cremony, Pavii, Melegnana i Solferina. V době míru vyučoval češtinu v italských a jihotyrolských posádkách. Zapojil se ještě do bojů proti Garibaldimu v roce 1866 a po rakouské porážce přešel do Lince. Nakonec roku 1869 získal místo učitele češtiny v Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde nahradil Tomáše Buriana. O rok později jej povýšili na setníka.

Soukromě také vyučoval syny arcivévody Karla LudvíkaFrantiška Ferdinanda de Este (zavražděného v Sarajevu) a Otu.[4] Zpracoval pro ně čítanku, v níž je nenásilnou formou seznamoval s českou kulturou a národními tradicemi.[3]

Roku 1886 odešel do důchodu, oceněn rytířským řádem Františka Josefa, a usadil se v Praze. Sepisoval tu paměti a přispíval do časopisů.

Zemřel nečekaně po krátké nemoci, pohřben byl na vojenském hřbitově v Karlíně.[6] Po zrušení hřbitova v Karlíně ostatky uloženy na Ošanské hřbitovy do hrobky na oddělení VI - 16 ( u zdi), není v hrobě č. 73, ale v 72a. ( V hrobce 73 je jiný Ferdinand Čenský - hejtman)

Na pomníku nápis: SPISOVATEL FERDINAND ČENSKÝ ŠL(echtic) z ČINOVA, RYTÍŘ ŘÁDU FRANTIŠKA JOSEFA .

V hrobce tchyně Barbora, manželka šlechtična Adolfa z Činova, syn Jaroslav, šlechtic z Činova a jeho manželka Stanislava z Činova.

Erb Čenských z Činova

Týden před zánikem monarchie, 21. října 1918, povýšil císař Karel I. i jeho vdovu Adolfinu (1844 – 1926) a syna Jaroslava (1875 – 1959) dědičně do šlechtického stavu.[3]

Popis uděleného erbu: Ve stříbrném štítě červená hradba, za níž vyrůstá lev téže barvy. Na zdi leží dva zkřížené meče se stříbrnou čepelí a zlatým jílcem, přes ně stříbrná šestihrotá hvězda. Korunovaná turnajová přilba s červeno- stříbrnými přikkrývadly nese složená orlí křídla, dělená stejně jako štít, mezi nimi vyrůstají tři zlaté žitné klasy.

Dílo

Čenský byl činný především jako novinář. Přispíval už jako student a z vojenské služby v zahraničí posílal do českých i moravských novin reportáže. Během pobytu v Itálii překládal Rubešovy básně do italštiny. Některé články, zejména v mládí, uveřejňoval pod pseudonymy – Vojtěch Hána, Vojtěch Hejna nebo Ferdinand Šaftlich.[6] Později psal odborné vojensko-historické studie např. do časopisů Osvěta, Žižka, Vlast a Světozor, přispíval i do Riegrova Slovníku naučného.[4]. Zabýval se českým stavovským povstáním 1618 – 1621[4] a v článcích Vojenské a vojensko-literární vzpomínky a Z dob našeho probuzení připomněl zásluhy Tomáše Buriana a Morice Fialky. Pro časopis Osvěta[7] napsal Český jazyk v císařské rodině a v Nedělních listech Hlasu národa připomněl počátky české žurnalistiky.[8]

Jako učitel na vojenské akademii psal a překládal učebnice a příručky. Pro potřeby vojska vydal českou mluvnici, čítanku, slovník a řád vojenské služby. Byl redaktorem těšínské Vojenské populární bibliotéky.[4]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand Čenský byl jedním z českých vojáků – vlastenců, kteří pokládali službu v rakouské armádě za příležitost přispět snahám vlastního národa o rovnoprávnější postavení. Pomáhal šířit znalost českého jazyka mezi důstojnictvem a s národní kulturou seznamoval i členy panovnické rodiny.[3] Byl plodným novinářem a spisovatelem. Nekrolog jej také uváděl jako pamětníka „doby předbřeznové“, tedy počátku národního obrození před rokem 1848, který neměl v důchodu dostatek času na to, aby všechny vzpomínky a shromážděné informace zpracoval a vydal.[8]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HAVEL, Petr. Osobnosti naší minulosti. Ferdinand Čenský. Historický obzor, 1994, 5 (6), s. 140-142.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 10. sešit : Č–Čerma. Praha: Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. S. 578–579. 
  • TSCHORN, Rudolf. Bouřliváci. Praha: Svaz čs. rotmistrů, 1928. 
  • Riegrův slovník naučný, díl X.. [s.l.]: [s.n.], 1873. 
  • Ottův slovník naučný, díl VI.. [s.l.]: [s.n.], 1893. 
  • Pod císařským praporem - historie Habsburské armády 1526 - 1918. Praha: Elka Press, 2003. 
  • Čenský Ferdinand, Z dob našeho probuzení. Praha: František A. Urbánek, 1875.  - sbírka přátelských dopisů některých spisovatelů a vlastenců, např. Františka Palackého nebo Jana Jeníka rytíře z Bratřic
  • JURČÍK, Pavel, Encyklopedie šlechtických rodů, Euromedia Group k. s. - Knižní klub v edici Universum, 2014, Praha, 463 s. ISBN 978-80-242-4573-7
  • PERNES, Jiří, Život plný nepřátel ( Život a smrt Františka Ferdinanda D´Este), IRIS - Knižní klub, 1994. Praha, 276 s., s. 44 - 55, ISBN 80-7176-059-5

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Ludmily na Vinohradech v Praze
  3. a b c d Ferdinand Čenský na forum.valka.cz
  4. a b c d e f g h Ferdinand Čenský. Životopisný nástin od bývalého jeho spolužáka. Světozor. 5. 1876, roč. 10, čís. 18, s. 275 - 276. Dostupné online. 
  5. Ferdinand Čenský. Humoristické listy. 1. 1885, roč. 27, čís. 4, s. 28. Dostupné online. 
  6. a b Ferdinand Čenský. Zlatá Praha. 2. 1887, roč. 4, čís. 12, s. 187. Dostupné online. 
  7. Osvěta. 1886, roč. XVI.. 
  8. a b Úmrtí. Světozor. 2. 1887, roč. 21, čís. 11, s. 174. Dostupné online. 

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]