Felix Edmundovič Dzeržinskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Felix Dzeržinskij)
Skočit na: Navigace, Hledání
Felix Edmundovič Dzeržinskij
RIAN archive 6464 Dzerzhinsky.jpg
Narození 11. září 1877
Dzeržinovo
Úmrtí 20. července 1926 (ve věku 48 let)
Moskva
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Místo odpočinku Hřbitov u Kremelské zdi
Ocenění Řád rudého praporu
Honorary member of the KGB
Politické strany Komunistická strana Sovětského svazu (do 1926)
Sociálně demokratická strana Litvy
Sociální demokracie Království Polska a Litvy
Russian Social Democratic Labour Party (bolshevik)
Manžel(ka) Zofia Dzierżyńska (1910–1926)
Děti Jan Felixovič Dzeržinskij
Rodiče Edmund Dzierżyński
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Felix Edmundovič Dzeržinskij (rusky Феликс Эдмундович Дзержинский, transkripcí Feliks Edmundovič Dzeržinskij), rodným jménem Feliks Dzierżyński (11. září 1877 v Oziembłowě – 20. července 1926 v Moskvě) byl ruský revolucionář a sovětský politik polského původu.[1] V mládí se podílel na vzniku sociálně demokratické strany v Polsku a Litvě, byl mnohokrát vězněn, až se roku 1917 setkal s Leninem a stal se bolševikem. Od té doby se věnoval ruské a sovětské politice. Byl zakladatelem a velitelem obávané ruské Čeky, faktické předchůdkyně pozdějšího GPU a pozdější NKVD a posléze KGB. Je všeobecně považován za jednoho ze strůjců mnoha masových vražd a bolševických represálií během Ruské občanské války v letech 19171922, během nichž zahynulo několik set tisíc lidí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodinném sídle Dzeržinovo asi 60 km západně od Minsku a 15 km od městečka Ivjaněc v Ruském impériu (dnes v Bělorusku). Pocházel ze zchudlé polské šlechtické a katolické rodiny, kde měl pět sourozenců. V dětství se chtěl stát knězem, krátce před maturitou všakm ztratil víru a jako revolucionář byl vyloučen ze studia. V roce 1895 se stal členem tehdejší Litevské a roku 1900 Polsko-litevské sociálně demokratické strany. V jejích řadách pak bojoval v letech 19051907 během povstání ve Varšavě[2], po porážce povstání byl vypovězen na Sibiř. Během cesty na Sibiř zorganizoval vzpouru vězňů a uprchl zpět do Varšavy. Byl vydavatelem dvou stranických časopisů a ilegálně působil i na území někdejšího Rakouska-Uherska, kde propagoval myšlenky proletářské revoluce a pomáhal zakládat různé ilegální anarchistické a revoluční organizace. Během života strávil 11 let ve vězení za podvratnou a ilegální činnost, první zatčení proběhlo již v roce 1897, další pak v roce 1905 a 1907. V roce 1914 zatčen v Polsku, v roce 1916 byl odsouzen carským soudem na tři roky do vězení v Moskvě, odkud ho vysvobodila únorová revoluce.

Během bolševické Říjnové revoluce přijal nové poruštělé příjmení Dzeržinskij, mezi bolševiky byl přezdíván jako Železný Felix nebo Krvavý Felix. V letech 19191923 působil ve funkci lidového komisaře vnitra a dopravy (tehdejší obdoba dnešního ministerstva vnitra a ministerstva dopravy), předsedal také státní Komisi pro zlepšení života dětí, od roku 1924 byl také předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství a kandidátem politbyra ruské bolševické strany ÚV VKS(b).

Lenin vysoce oceňoval jeho bezohlednou tvrdost, i když s ním Dzeržinskij i v závažných otázkách nesouhlasil (Brest-litevský mír, role odborů, sovětská národnostní politika atd.) Když mu Lenin jednou vytkl "velkoruský šovinismus", obvinil ho z šovinismu neruských národů. V prosinci 1917 ho pověřil vybudováním instituce na obranu proti kontrarevoluci, zprvu nazvané Čeka (čerezvyčajnaja komissija), která se roku 1922 pod jeho vedením změnila v GRU (OGRU). Tento mocný aparát měl v roce 1917 25 zaměstnanců, v roce 1924 téměř 22 tisíc a obrovskou síť tajných agentů. Za první dva roky se počet obětí odhaduje nsa 50-100 tisíc, do roku 1926 asi půl milionu. Pod Dzeržinského orgqnizací začaly vznikat pracovní tábory (GULAG) pro odpůrce režimu, postupně i jen třídní nepřátele. Do roku 1953, kdy byly zrušeny, jimi prošly odhadem desítky milionů lidí a hrály i nezanedbatelnou roli v sovětském hospodářství.

Zemřel 20. července 1926 v Moskvě na infarkt myokardu, a to bezprostředně po dvouhodinové řeči k Ústřednímu výboru VKS(b), v níž ostře útočil na „opozici“ Trockého, Zinověva a Kameněva. O jeho smrti panují dodnes neujasněné dohady, které však nebyly nikdy věrohodně historicky potvrzeny.

Legenda[editovat | editovat zdroj]

Dzeržinskij imponoval svým až fanatickým odhodláním a když zemřel, nazval ho Stalin „rytířem revoluce“. Tím začalo soustavné propagandistické budování jeho pověsti jako údajně čestného muže s čistýma rukama. Byla po něm pojmenována řada měst, ulic a závodů, populární fotoaparát FED, lokomotivy FD a postavena řada pomníků. Velký železný pomník stál na Lubljance před budovou KGB a v roce 1991 byl stržen jako symbol komunismu. V roce 2012 však vedení města Moskvy rozhodlo, že bude obnoven jako kulturní památka.

Spisy (české překlady)[editovat | editovat zdroj]

  • Výbor z díla. Překlad Jan Kovář. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1977. 224 s. cnb000412415. [1. vydání: Naše vojsko, 1974, cnb000464249.]
  • Projevy a články 1908-1926. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1951. 312 s. cnb000503040.
Předseda sovětské tajné policie
Předchůdce:
funkce neexistovala
20. prosince 191720. července 1926
Felix Edmundovič Dzeržinskij
Nástupce:
Vjačeslav Menžinskij

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOCHAŃCZYK, Jan. Polska-Rosja. Chorzów: Videograf, 2014. ISBN 978-83-7835-313-3. Kapitola Mknie Piłsudski..., s. 176. (polština) 
  2. KOCHAŃCZYK, Jan. Polska-Rosja. Chorzów: Videograf, 2014. ISBN 978-83-7835-313-3. Kapitola Żyj jak Dzierźynski, s. 179. (polština) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DZERŽINSKIJ, Feliks Èdmundovič a SOFINOV, Pavel Georgijevič. Listy ze života Felixe Dzeržinského. Překlad Zdeňka Fraňková. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. 291 s. cnb000513365. [Obsahuje deník a korespondenci F. E. Dzeržinského a studii P. E. Sofinova „Stránky ze života F. E. Dzeržinského".]
  • Sylwia Frolow, Dzeržinskij - láska a revoluce. Překlad: Benešová, Michala a Zakopalová, Lucie. Premedia 2015, 360 s.
  • A. Zubov (red.), Dějiny Ruska 20. století I. Praha: Argo 2014
  • ZUBOV, Nikolaj Ivanovič. F.E. Dzeržinskij. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1974. 410 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]