Felix Edmundovič Dzeržinskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Felix Dzeržinskij)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Felix Edmundovič Dzeržinskij
RIAN archive 6464 Dzerzhinsky.jpg
Narození 11. září 1877
Dzeržinovo
Úmrtí 20. července 1926 (ve věku 48 let)
Moskva
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Místo pohřbení Hřbitov u Kremelské zdi
Alma mater Petrohradská státní univerzita
Ocenění Řád rudého praporu
Honorary member of the KGB
Politické strany Komunistická strana Sovětského svazu (do 1926)
Sociálně demokratická strana Litvy
Sociální demokracie Království Polska a Litvy
Russian Social Democratic Labour Party (bolshevik)
Manžel(ka) Zofia Dzierżyńska (1910–1926)
Děti Jan Felixovič Dzeržinskij
Rodiče Edmund Dzierżyński
Funkce Státní politické ředitelství (1922–1923)
Member of the Russian Constituent Assembly
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Felix Edmundovič Dzeržinskij (rusky Феликс Эдмундович Дзержинский, transkripcí Feliks Edmundovič Dzeržinskij), rodným jménem Feliks Dzierżyński (11. září 1877 v Oziembłowě – 20. července 1926 v Moskvě) byl ruský revolucionář a sovětský politik polského původu.[1] V mládí se podílel na vzniku sociálně demokratické strany v Polsku a Litvě, byl mnohokrát vězněn, až se roku 1917 setkal s Leninem a stal se bolševikem. Od té doby se věnoval ruské a sovětské politice. Byl zakladatelem a velitelem obávané ruské Čeky, faktické předchůdkyně pozdějšího GPU a pozdější NKVD a posléze KGB. Je všeobecně považován za jednoho ze strůjců mnoha masových vražd a bolševických represálií během Ruské občanské války v letech 19171922, během nichž zahynulo několik set tisíc lidí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodinném sídle Dzeržinovo asi 60 km západně od Minsku a 15 km od městečka Ivjaněc v Ruském impériu (dnes v Bělorusku). Pocházel ze zchudlé polské šlechtické a katolické rodiny, kde měl pět sourozenců. V dětství se chtěl stát knězem, krátce před maturitou však ztratil víru a jako revolucionář byl vyloučen ze studia. V roce 1895 se stal členem tehdejší Litevské a roku 1900 Polsko-litevské sociálně demokratické strany. V jejích řadách pak bojoval v letech 19051907 během povstání ve Varšavě[2], po porážce povstání byl vypovězen na Sibiř. Během cesty na Sibiř zorganizoval vzpouru vězňů a uprchl zpět do Varšavy. Byl vydavatelem dvou stranických časopisů a ilegálně působil i na území někdejšího Rakouska-Uherska, kde propagoval myšlenky proletářské revoluce a pomáhal zakládat různé ilegální anarchistické a revoluční organizace. Během života strávil 11 let ve vězení za podvratnou a ilegální činnost, první zatčení proběhlo již v roce 1897, další pak v roce 1905 a 1907. V roce 1914 zatčen v Polsku, v roce 1916 byl odsouzen carským soudem na tři roky do vězení v Moskvě, odkud ho vysvobodila únorová revoluce.

Během bolševické Říjnové revoluce přijal nové poruštělé příjmení Dzeržinskij, mezi bolševiky byl přezdíván jako Železný Felix nebo Krvavý Felix. V letech 19191923 působil ve funkci lidového komisaře vnitra a dopravy (tehdejší obdoba dnešního ministerstva vnitra a ministerstva dopravy), předsedal také státní Komisi pro zlepšení života dětí, od roku 1924 byl také předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství a kandidátem politbyra ruské bolševické strany ÚV VKS(b).

Lenin vysoce oceňoval jeho bezohlednou tvrdost, i když s ním Dzeržinskij i v závažných otázkách nesouhlasil (Brest-litevský mír, role odborů, sovětská národnostní politika atd.) Když mu Lenin jednou vytkl "velkoruský šovinismus", obvinil ho z šovinismu neruských národů. V prosinci 1917 ho pověřil vybudováním instituce na obranu proti kontrarevoluci, zprvu nazvané Čeka (čerezvyčajnaja komissija), která se roku 1922 pod jeho vedením změnila v GRU (OGRU). Tento mocný aparát měl v roce 1917 25 zaměstnanců, v roce 1924 téměř 22 tisíc a obrovskou síť tajných agentů. Za první dva roky se počet obětí odhaduje nsa 50-100 tisíc, do roku 1926 asi půl milionu. Pod Dzeržinského organizací začaly vznikat pracovní tábory (GULAG) pro odpůrce režimu, postupně i jen třídní nepřátele. Do roku 1953, kdy byly zrušeny, jimi prošly odhadem desítky milionů lidí a hrály i nezanedbatelnou roli v sovětském hospodářství.

Zemřel 20. července 1926 v Moskvě na infarkt myokardu, a to bezprostředně po dvouhodinové řeči k Ústřednímu výboru VKS(b), v níž ostře útočil na „opozici“ Trockého, Zinověva a Kameněva. O jeho smrti panují dodnes neujasněné dohady, které však nebyly nikdy věrohodně historicky potvrzeny.

Legenda[editovat | editovat zdroj]

Dzeržinskij imponoval svým až fanatickým odhodláním a když zemřel, nazval ho Stalin „rytířem revoluce“. Tím začalo soustavné propagandistické budování jeho pověsti jako údajně čestného muže s čistýma rukama. Byla po něm pojmenována řada měst, ulic a závodů, populární fotoaparát FED, lokomotivy FD a postavena řada pomníků. Velký železný pomník stál na Lubljance před budovou KGB a v roce 1991 byl stržen jako symbol komunismu. V roce 2012 však vedení města Moskvy rozhodlo, že bude obnoven jako kulturní památka.

Spisy (české překlady)[editovat | editovat zdroj]

  • Výbor z díla. Překlad Jan Kovář. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1977. 224 s. cnb000412415. [1. vydání: Naše vojsko, 1974, cnb000464249.]
  • Projevy a články 1908-1926. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1951. 312 s. cnb000503040.
Předseda sovětské tajné policie
Předchůdce:
funkce neexistovala
20. prosince 191720. července 1926
Felix Edmundovič Dzeržinskij
Nástupce:
Vjačeslav Menžinskij

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOCHAŃCZYK, Jan. Polska-Rosja. Chorzów: Videograf, 2014. ISBN 978-83-7835-313-3. Kapitola Mknie Piłsudski..., s. 176. (polština) 
  2. KOCHAŃCZYK, Jan. Polska-Rosja. Chorzów: Videograf, 2014. ISBN 978-83-7835-313-3. Kapitola Żyj jak Dzierźynski, s. 179. (polština) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DZERŽINSKIJ, Feliks Èdmundovič a SOFINOV, Pavel Georgijevič. Listy ze života Felixe Dzeržinského. Překlad Zdeňka Fraňková. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. 291 s. cnb000513365. [Obsahuje deník a korespondenci F. E. Dzeržinského a studii P. E. Sofinova „Stránky ze života F. E. Dzeržinského".]
  • Sylwia Frolow, Dzeržinskij - láska a revoluce. Překlad: Benešová, Michala a Zakopalová, Lucie. Premedia 2015, 360 s.
  • A. Zubov (red.), Dějiny Ruska 20. století I. Praha: Argo 2014
  • ZUBOV, Nikolaj Ivanovič. F.E. Dzeržinskij. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1974. 410 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]