Fémový soud

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Fémový soud na miniatuře v Herfordské právní knize (asi 1375)

Fémový soud či féma je druh tajného soudu, jeho kořeny sahají až do středověku, do Vestfálska v 13. století. Výraz féma označující tajný soud pochází ze staré dolnoněmčiny. Z Vestfálska se tyto soudy rozšířily i do jiných německy mluvících zemí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Po vymření rodu Štaufů nastalo ve Svaté říši římské dvacetileté období bezvládí, jež znamenalo konec ambiciózních plánů na sjednocení všech německých zemí a Itálie. Skončilo také držení dědičného císařského titulu v jednom rodě. Opětovně se ho podařilo obnovit až mnohem později Habsburkům.

V nastalém období docházelo ke zneužívání moci šlechtou, takže vznikly tajné soudy, které trestaly nejkřiklavější případy. Byl- li někdo předvolán, měl dvě možnosti: uprchnout, a tím se prakticky usvědčit, anebo se dostavit a obhájit se. Kdo se neobhájil, byl oběšen. Soudci zasedali výhradně v noci a svou totožnost skrývali pod maskami. Specifickým rysem tohoto soudu bylo, že výkonem trestu byl pověřen jeden z jeho členů, většinou vybraný losem. Názory současníků byly zpravidla příznivé, protože strach z odsouzení fémou bránil nejhorším výstřelkům. Dnes by se patrně řeklo, že brát spravedlnost do vlastních rukou je protiprávní (nehledě k nepřítomnosti obhájce a tomu, že platila spíš presumpce viny), ale v Německu dlouho převažovalo zvykové právo, které bylo k podobným věcem benevolentnější než právo římské. Pravda je, že takovýto systém znamenal určité pokušení ke zneužívání moci, ale soudci se zřejmě kontrolovali navzájem. Jelikož nebyla známa identita soudců, těžko říci, kdo jimi byl, ale pravděpodobně to museli být lidé z vyšších vrstev společnosti. Tyto soudy utlumily svou činnost za Lucemburků, kdy se právní stav v říši zlepšíl,ale možná nezanikly úplně.

Pokud bychom věřili líčení kronikáře Otakara Štýrského, nese některé prvky fémové vraždy smrt českého krále Václava III. Kronikář označuje za vraha Holena z Vildsteinu (Odolena z Vlčtejna). Vraždě prý předcházela tajná schůzka dvanácti šlechticů a rozsudek měl vykonat ten, kdo hodí kostkou dvojku. Důvodem měla být poprava bratra jednoho ze spiklenců.

Ve 20.století jsou jako fémové popravy definovány tajné vraždy politických protivníků na základě ilegálního rozsudku.

Novináři takto označili vraždu dr.Theodora Lessinga, německého antinacisty židovského původu, která se udála 30.8.1933 v Mariánských Lázních, kam se uchýlil. Byl natočen i film Výstřely v Mariánských Lázních

Inženýr Rudolf Formis, který také uprchl z Německa před nacisty a provozoval tajnou vysílačku v hotelu Záhoří (dnes je na tomto místě hráz Slapské přehrady), byl zabit 23.ledna 1935. Stejně jako v předešlém případě vrahové našli azyl v Německu.

Tyto dva případy nelze považovat za skutečné fémové vraždy, protože se udály nejen s vědomím, ale i přímou podporou vysoce postavených nacistů v Německu.

Třetí případ se udál na severní Moravě, kde působila ilegální skupina Hnědých bojovníků (Braune Kampfer). Jejich obětí se stal odpůrce nacistické strany Franz Josef Hroch 24.9.1938. Po válce byl v Německu z jeho vraždy byl obviněn Herbert Winkler, avšak byl propuštěn pro nedostatek důkazů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku je použit text z článku Pavel Kukal: Féma neboli fémový soud.