Exorcismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Exorcismus (z řeckého ἐξορκισμός exorkismós vyhánění; též vymítání) je úkon, jenž má za cíl z lidí, zvířat či věcí, označených za posedlé, vyhnat ďábla nebo jiné zlé síly. Tento úkon je i v současnosti součástí obřadů mnoha náboženství.

Exorcismus v šamanismu a ve starověkých náboženstvích[editovat | editovat zdroj]

Představa, že člověk, zvíře či věc může být pod vlivem zlého ducha, je v dějinách lidstva velmi stará a dosti rozšířená. Lze ji nalézt v některých kulturách založených na šamanismu, ale také v helénské kultuře či židovství.

Exorcismus v křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Nový zákon[editovat | editovat zdroj]

Ježíš Kristus je v Novém zákoně popsán jako ten, kdo povolává léčí a uzdravuje (Mt 4,23-24). Uzdravování se v tomto případě chápe jako vymítání, protože z tehdejšího pohledu za nemoci mohla přítomnost nečistých sil - démonů.[1] Za akt exorcismu se dá považovat i vzkříšení mrtvého (např. Lazar z Betánie). V tomto případě měl být Ježíš tím, kdo poráží i smrt. Od samého počátku víra ve zlé duchy a osvobozování člověka z jejich vlivu tvoří součást křesťanské nauky a i dnes exorcismus v určité podobě praktikují jak katolíci, tak některé protestantské církve.

Nový zákon předpokládá existenci démonů jako samozřejmost a nejen evangelia, nýbrž i různé části zvláště Pavlových listů (např. Řím 16, 9; Ef 6, 12) obsahují rady ohledně obrany před vlivem zlého. Vyhánění zlých duchů tvoří součást rozličných zpráv o Ježíšově činnosti (např. Mk 1, 39).

V Mk 5, 1-20 se Ježíš při cestě gearskou krajinou setkává s posedlým, který žil v hrobech, chodil nahý a nikdo neměl dost sil aby jej mohl zkrotit. Onen muž padl před Ježíšem na zem a žádal ho o osvobození od démonů, kteří jej sužují. Ježíš démony přinutil opustit mužovo tělo a ptal se jich na jméno. Démoni odpověděli, že si říkají Legie, protože jich je mnoho, načež Ježíše prosili, aby je nevyháněl pryč (v L 8,31 se dokonce píše, že žádali, aby je neposílal do pekelné propasti). Ježíš pak umožnil démonům, aby vstoupili do stáda vepřů, které se poté vrhlo ze srázu do moře.

Moc vyhánět zlé duchy dostávají od Ježíše i jeho učedníci Mk 3,15, kteří ovšem nedisponovali vlastní nadlidskou mocí, nýbrž měli konat ve jménu Božím. [2].

Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.
— L 10,19

V počátcích křesťanství byla víra v existenci démonů a nezbytnost exorcismu rozšířena. Ovšem je nutné vědět, že z hlediska Nového zákona je diametrální rozdíl mezi démonem a Ďáblem. Ďábel má je zde představen jako pokušitel a jedna konkrétní bytost,[3] zatímco démoni představuji rozličná stvoření nečistých sil, které umí vstoupit do lidí a zvířat a způsobit jim zdravotní problémy a to jak psychického i fyzického rázu.[4]

Nutno ovšem podotknout, že člověk může být posednut i Ďáblem, v L 22,3 se můžeme dočíst, že Satan vstoupil do Jidáše Išakriotského a vnukl mu myšlenku, aby Ježíše zradil. Soudě podle evangelií by se tedy dalo říct, že zatímco Ďábel posedne člověka s nějakým konkrétním cílem, tak pro démony představuje posednutí součást jejich běžné existence. [5]

Křestní exorcismus[editovat | editovat zdroj]

Vedle exorcismu posedlých se v křesťanství rozvinuly takzvané křestní exorcismy, svým průběhem méně dramatické, ale nesoucí podobný význam. Jde o obřad vyhánění zlých sil z katechumena, tedy člověka připravujícího se na křest. Formule křestních exorcismů představují v dějinách křesťanství velmi důležitou součást křtu. V římskokatolické církvi nicméně prošel křestní obřad po Druhém vatikánském koncilu výraznou reformou, jež křestní exorcismy odsunula do pozadí.

Exorcismus dnes[editovat | editovat zdroj]

Exorcismus tvoří i dnes součást katolické nauky a liturgie. Rozlišuje se přitom tzv. malý a velký (někdy též slavný) exorcismus. Jako malý exorcismus se označuje obřad, jímž se katechumen při křtu zříká ďábla, všeho, co působí a čím se pyšní (tento obřad tvoří také součást tzv. obnovy křestního slibu). Pro vykonávání velkého exorcismu je biskupem pověřen zvláštní kněz, zvaný též exorcista.

Průběh velkého exorcismu stanovuje nově revidovaná (1999) část Římského rituálu De exorcismis et supplicationibus quibusdam. Katechismus katolické církve (čl. 1673) píše, že exorcismus „;je zaměřen na vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své církvi“;. V současné praxi se klade velká pozornost, aby „posedlost zlým nebyla zaměněna s psychickou chorobou“.

Pravoslaví má vlastní tradici vykonávání exorcismu. Většina starých protestantských církví exorcismus nevykonává. V letničních církvích, příp. v charismatickém hnutí existuje praxe vyhánění zlého a přikládá se jí určitá pozornost.

Exorcisté[editovat | editovat zdroj]

Služba exorcisty byla jedním z nižších svěcení a podle všeho byla na konci 3. století velmi rozšířená. V této době také obřad exorcismu tvořil (a v katolické církvi dodnes tvoří) součást katechumenátu a křestní liturgie. Církevní spisovatelé prvních století (např. sv. Antonín Poustevník, sv. Cyril Jeruzalémský a sv. Jan Zlatoústý) označují za nejjednodušší a nejběžnější prostředek proti zlu (tj. exorcismus) znamení kříže. Mezi další prostředky obrany proti zlému byly a zůstávají považovány v církvi Ježíšovo jméno, svěcená voda a požehnané předměty.

Dnes je označení exorcista užíváno pro kněze pověřeného biskupem většinou na dobu určitou, aby prováděl na území diecéze tzv. velký exorcismus. Kompetence exorcisty a možnost užití exorcismu stanovuje a omezuje na jedné straně kanonické právo, na druhé Římský rituál. Mezi kněze, kteří jsou známí jako exorcisti nebo působili na našem území, patří Gabriele Amorth, Vojtěch Kodet, James J. LeBar či Elias Vella.

Katechismus katolické církve[editovat | editovat zdroj]

Když církev veřejně a s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby, mluví se o exorcismu. Ježíš jej prováděl (Mk 1,25-26); od něho také církev má moc a úkol vymítat zlé duchy. Jednoduchý exorcismus se provádí během slavení křtu. Slavný exorcismus, nazývaný „velký exorcismus“, může provádět jen kněz s dovolením biskupa. Je třeba při tom postupovat prozíravě a přesně dodržovat stanovené předpisy církve. Exorcismus je zaměřen na vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své církvi. Velmi odlišný je případ nemocí, především psychických, jejichž léčení náleží do oblasti lékařské vědy. Dříve než se přikročí k exorcismu, je tedy důležité se přesvědčit, zda se jedná o přítomnost zlého ducha nebo jen o nemoc.
— čl. 1673

Kříž sv. Benedikta[editovat | editovat zdroj]

Jednou z běžně užívaných formulí exorcismu, kterých užívají křesťané, kteří nemusí být kněžími, je šestiverší, původně z jistého bavorského rukopisu z r. 1415:

Crux sancta sit mihi lux / Non draco sit mihi dux
Vade retro satana / Nunquam suade mihi vana
Sunt mala quae libas / Ipse venena bibas

Svatý kříž ať je mi světlem / a drak ať není mým vůdcem
Odstup, Satane, / nepokoušej mne marnostmi
To, co nabízíš, je zlé / sám vypij svého jedu.

Šestiverší se inspiruje evangelním rozhovorem mezi Ježíšem a apoštolem Petrem (Mk 8,33). Počáteční písmena šestiverší bývají vyryta kolem kříže (tzv. kříž sv. Benedikta, který někteří křesťané nosí na krku (CSSML NDSMD VRSNSMV SMQLIVB).

Exorcismus v islámu[editovat | editovat zdroj]

Exorcismus zřejmě tvořil součást islámu již od jeho počátku a určitá místa v Koránu hovoří o posedlosti zlými bytostmi.[6] Podle Sun vyháněli prorok Mohamed a jeho stoupenci zlé bytosti z těl věřících pomocí veršů z Koránu, prosbami k Alláhovi a požehnaného pramene Zamzam. Podle islámské víry člověka může posednout nejen démon či ďábel (šaitan), ale také džin, inteligentní ohnivé stvoření.

Exorcismus v buddhismu[editovat | editovat zdroj]

Již od raných dob buddhismus obsahoval určité náboženské úkony či rituály, které měly chránit proti různému nebezpečí a vyhánět vlivy zlých sil. V théravádě jsou exorcizující obřady s tzv. parittami, z nichž jsou mnohé připisovány přímo Buddhovi. Tyto texty se zpívají na Srí Lance a v těch zemích jihovýchodní Asie, kde je théraváda rozšířená, během veřejných obřadů, které mají odvrátit zlo ohrožující společnost. Těchto textů se užívá i k osobní obraně proti nemocem a neštěstí. Na Srí Lance se krom toho dodnes používá jako obřadu, který má zahnat zlé duchy či nemoc, tzv. ďábelského tance.

V mahájáně a vadžrajáně mají exorcismy ještě větší úlohu; jako obrany proti zlu se užívá manter a jiných formulí, jimž je připisována moc.

Exorcismus v hinduismu[editovat | editovat zdroj]

V hinduismu se posedlost někdy považuje za svatý stav, pokud do těla vstupuje bohyně Kálí, některá z jejích inkarnací či jiné božstvo (déva). Věřící proto takto „posedlé“ uctívají a žádají od nich požehnání. Pokud ovšem jde o cizí duchy, kteří tělo do určité doby neopustí, je povolán místní vymítač, který má ducha z těla vyhnat. Atharva Véda obsahuje formule vztahující se k magii a lékařství.[7] Mnohé z popisovaných obřadů se týkají vyhánění démonů a zlých duchů. Hlavní puránský zdroj informací týkajících se duchů a dalších témat spojovaných se smrtí je Garuda Purána.

Základní způsoby exorcismu jsou mantra a jadžňa používané ve védských a tantrických tradicích.

Ve vaišnavských tradicích se také používá recitace jmen Višnuova avatára Narasimhy a hlasité předčítání písem (zvláště Bhágavata Purány). Podle Gítá Mahátmji z Padma Purány čtení 3., 7. a 8. kapitoly Bhagavad gíty a mentální věnování výsledku zemřelým osobám jim pomáhá zbavit se nutnosti stát se a zůstat po určitou dobu duchem (karma). Kírtan, průběžné přehrávání manter, uchovávání písem a obrázků božstev (zvl. Šivy a Višnua v podobě Narasimhy) v domě, pálení kadidla (vonných tyčinek) obětovaných při púdže, kropení vodou z posvátných řek a troubení na lastury používané při púdže jsou další účinné metody.[8]

Exorcismus v taoismu[editovat | editovat zdroj]

V taoismu vykonávají většinu exorcizujících obřadů taoističtí kněží, kteří mají na základě svého rozdělení do různých řádů moc nad jednotlivými démony. Mezi tyto obřady patří očištění prokletého domu či uzdravování nemocného. Jeden z těchto kněžských řádů má za úkol nakládání s posedlými médii. Toto médium se uvede do transu, v němž se stává ústy božstva či zemřelého příbuzného a takto radí či napovídá v osobních, obchodních či zdravotních otázkách. Kněz přitom tuto radu interpretuje.

Exorcismus, psychiatrie a medicína[editovat | editovat zdroj]

Podle pohledu většiny psychiatrů „stav posedlosti“ neexistuje, nebo jinak nahlíženo, to co je z hlediska exorcismu posedlost, má přirozenou příčinu v duševní chorobě.

Méně obvyklý pohled, který není v přímém sporu s náboženskou tradicí, se pouze staví skepticky k názoru, že lze snadno rozlišit případnou posedlost a duševní chorobu, a to především kvůli diferenciální diagnostice, která se dosud nachází v plenkách. Takto je velmi nesnadné rozlišit od sebe různé choroby, které se označují jako schizofrenie, deprese, dyslexie, hraniční poruchy apod.

Výsledky psychiatrie a medicíny vedly naopak i k vývoji křesťanského názoru na posedlost. Dnes se uznává, že řada stavů byla v minulosti považována za posedlost mylně (a část z nich lze i úspěšně léčit). Navzdory tomu exorcismus jako řešení duchovních problémů v praxi mnoha křesťanských církví stále setrvává, pouze je snaha odlišit posedlost od duševních chorob.

Psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Psychoterapie v některých metodách terapie, zvláště skupinové, zprostředkuje pacientovi prožitky maximální intenzity, které mají otřást rigidními patologickými strukturami jeho osobnosti (psychedelická terapie, Janovova technika primálního výkřiku).

Kritika exorcismu[editovat | editovat zdroj]

Ateisté popírají existenci duchových bytostí, proto je pro ně již z principu stav posedlosti nepřijatelný. Exorcismus v jednotlivých náboženstvích proto z hlediska ateismu nemá žádné reálné oddůvodnění, což ale nic nevypovídá o jeho možných praktických účincích. Stejný názor mohou zastávat i teisté, jejichž náboženské představy duchy a zlé síly neobsahují. To se týká i části křesťanů.

Exorcismus ve filmové tvorbě[editovat | editovat zdroj]

Vymítač ďábla[editovat | editovat zdroj]

Vymítač ďábla, v originále "The Exorcist" je hororový film Williama Friedkina z roku 1973, který byl zfilmován podle stejnojmenného románu W. P. Blattyho.[9] Ve snímku je dvanáctiletá Regan postižena podivnou chorobou, která ji začne měnit - dívka začíná hrubým hlasem vykřikovat rouhavá a oplzlá slova, hlava se jí otáčí v nepřirozených úhlech a dokonce se začne vznášet ve vzduchu. Postupem času se přijde na to, že její stav není způsoben nemocí, ale přítomností něčeho zlého a temného. Film byl hodnocen kategorií R (pro mladší 17 let jen v doprovodu rodičů) a to zejména kvůli zobrazování erotických scén a velké vulgárnosti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MADRE, Philippe. Uzdravení a exorcismus: Jak rozlišovat?. Praha : Paulínky,, 2007. 295 s. ISBN ISBN 978-80-86949-31-4. S. 21.  
  2. MADRE, Philippe. Uzdravení a exorcismus: Jak rozlišovat?. Praha : Paulínky,, 2007. 295 s. ISBN ISBN 978-80-86949-31-4. S. 18.  
  3. MADRE, Philippe. Uzdravení a exorcismus: Jak rozlišovat?. Praha : Paulínky,, 2007. 295 s. ISBN ISBN 978-80-86949-31-4. S. 53.  
  4. MADRE, Philippe. Uzdravení a exorcismus: Jak rozlišovat?. Praha : Paulínky,, 2007. 295 s. ISBN ISBN 978-80-86949-31-4. S. 48-49, 52.  
  5. MADRE, Philippe. Uzdravení a exorcismus: Jak rozlišovat?. Praha : Paulínky,, 2007. 295 s. ISBN ISBN 978-80-86949-31-4. S. 49.  
  6. Súra 2
  7. Monier-Williams 1974, str. 25–41
  8. http://www.iskcondesiretree.net/profiles/blogs/ghosts-versus-hare-krsna
  9. V původním jazyce vyšel roku 1971, česky jako BLATTY, William Peter. Exorcista : Souboj s ďáblem. Praha : Bonus Press, 1992. 301 s. ISBN 80-901068-7-0.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Magie, zlí duchové, satanské obřady : pastýřský list toskánských biskupů. Překlad Terezie Brichtová. v KN 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1996. 39 s. ISBN 80-7192-094-0.  
  • AMORTH, Gabriele. Exorcista vypráví. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2000. 141 s. ISBN 80-7192-494-6.  
  • AMORTH, G. Exorcisté a psychiatři [z italského originálu ... přeložil Ctirad Václav Pospíšil]. -- Karmelitánské nakladatelství: 2006. -- 254 s. ; 20 cm
  • PROJA, Giovanni Battista. Lidé, démoni a exorcismy : pravda o světě temnot. 1. vyd. Praha : Paulínky, 2004. 151 s. ISBN 80-86025-68-3.  
  • ŘÍČAN, Pavel. Psychologie náboženství. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. 328 s. ISBN 80-7178-547-4.  
  • SALVUCCI, Raul. Zkušenosti exorcisty : jasná slova o temné skutečnosti. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1999. 224 s. ISBN 80-7192-180-7.  
  • MACNUTT, Francis. Služba osvobozování od zlých duchů. Překlad Michal Karla. 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2009. 327 s. ISBN 978-80-7195-260-2.  
  • MADRE, Philippe. Uzdravení a exorcismus: Jak rozlišovat?. Praha : Paulínky,, 2007. 295 s. ISBN ISBN 978-80-86949-31-4.  
  • AMORTH, Gabriele, Roberto Italo Zanini Mocnější než zlo. Praha : Paulínky, 2011. 310 s. ISBN ISBN 978-80-7450-022-0.  
  • WILKINSON, Tracy. Vatikánští exorcisté: Vymítání ďábla v 21. století. Praha : Mladá fronta, 2009. 138 s. ISBN ISBN 978-80-204-1751-0.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]