Eva Vrchlická

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eva Vrchlická
Eva Vrchlická (vlevo) se svou dcerou Evou, asi 1928
Eva Vrchlická (vlevo) se svou dcerou Evou, asi 1928
Narození 6. březen 1888
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 18. července 1969 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Zaměstnavatel Národní divadlo
Ocenění zasloužilý umělec
Manžel(ka)
Děti Eva Vrchlická mladší
Rodiče Jaroslav Vrchlický
Příbuzní
Podpis Eva Vrchlická – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eva Vrchlická, vlastním jménem Eva Fridová (6. března 1888 Praha[1]18. července 1969 Praha [2]) byla česká herečka, překladatelka, publicistka, dramatička, básnířka a spisovatelka, osvojená dcera básníka a spisovatele Jaroslava Vrchlického, dlouholetá členka činohry Národního divadla v Praze.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a počátky herecké kariéry[editovat | editovat zdroj]

Vlastním jménem Eva Fridová, narodila se v rodině básníka Jaroslava Vrchlického (vlastním jménem Emil Frida) a jeho manželky Ludmily, rozené Podlipské. Byla prostřední ze tří dětí.[3][4] Jejím biologickým otcem byl pražský herec Jakub Seifert a matkou Ludmila Podlipská, manželka Jaroslava Vrchlického.[5] Rodina ji uvedla do uměleckého prostředí, kde na ni kromě Jaroslava Vrchlického měla vliv babička Sofie Podlipská a prateta Karolina Světlá. V roce 1907 ukončila vyšší dívčí školu a před zájmem o výtvarné umění již dala trvale přednost herecké dráze.[6] V roce 1907 získala herecké školení u Eduarda Vojana, Marie Hübnerové a Ludmily Danzerové. V roce 1908 nastoupila do divadla Uranie, v roce 1910 odešla do Národního divadla v Brně a v roce 1911 nastoupila u Jeřábkovy divadelní společnosti, ze které přešla rovnou do Národního divadla v Praze.

První manželství[editovat | editovat zdroj]

Eva Vrchlická a Rudolf Deyl, ve hře Princezna Pampeliška, Národní divadlo 1910

Prvním manželem Evy Vrchlické se stal překladatel Jaromír Nevole (1886[p 1]–1926, publikoval pod jménem Jarka Nevole). Manželé žili na Starém Městě, v ulici Elišky Krásnohorské. 9. června 1911 se jim narodila dcera Eva[p 2]. Manželství trvalo od roku 1910 do 1918, kdy bylo rozvedeno[7] [8]

V této době, tj. mezi sezónami 1910/1911 až 1917/1918, byla Eva Vrchlická na Národním divadle obsazena do více než padesáti rolí, většinou hlavních (například Julie v Romeovi a Julii, Princezna Pampeliška ve stejnojmenné hře nebo Roxana v Cyranovi de Bergerac).[9]

Druhé manželství[editovat | editovat zdroj]

Druhým manželem Evy Vrchlické se stal hoteliér Edmund Zavřel (1891–1940). Manželství bylo uzavřeno roku 1920, rozloučeno přibližně v roce 1930.[10]

I když se blížila střednímu věku, stále byla v Národním divadle obsazována do předních, často mladistvých rolí (např. Mimi v Loupežníkovi v sezóně 1925/1926).[9] Dvacátá léta, kdy spolupracovala s režisérem Karlem Hugo Hilarem jsou považována za vrchol její divadelní dráhy.[6] V době manželství s Edmundem Zavřelem také vydala svoje první knihy.

Třetí manželství[editovat | editovat zdroj]

Třetím manželem Evy Vrchlické byl shakespearovský překladatel Erik Adolf Saudek (1904–1963). Sňatek byl uzavřen v roce 1934 a přetrval obtížné období Protektorátu (Erik Saudek byl židovského původu). Manželův původ byl též příčinou nucené přestávky angažmá Evy Vrchlické v Národním divadle (1942–1945).[11] Během okupace též nevydala žádnou knihu. Po osvobození vystupovala znovu v Národním divadle a spolupracovala s Erikem Saudkem na překladu (z ruštiny) korejské divadelní hry Na jih od 38. rovnoběžky. K rozvodu došlo až v roce 1952.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození se Eva Vrchlická levicově angažovala.[p 3] S Ivanem Olbrachtem zdramatizovala jeho román Anna proletářka, který byl uváděn na Národním divadle v letech 1951–1953.[12] Vzniklo ale také její nejvýznamnější dílo – převyprávění příběhů Wiliama Shakespeara Z oříšku královny Mab.

Poslední představení Evy Vrchlické, zaznamenané archivem Národního divadla, byla role Stařenky v Maryše, 23. ledna 1959.[9] Počátkem šedesátých let ještě veřejně vystupovala – přednášela verše.[13]

Mylná životopisná informace v odborné literatuře[editovat | editovat zdroj]

Veřejné zdroje vesměs přisuzují Evě Vrchlické jako druhého manžela dramatika Františka Zavřela (1884–1947). Jde ale o široce sdílený omyl. Jak prokázal Eduard Burget, jedná se o záměnu příjmení. Druhým manželem Evy Vrchlické byl hoteliér Edmund Zavřel (1891–1940).[14] Též vzpomínková kniha Františka Zavřela Za živa pohřben vylučuje, že by se jednalo o manžela Evy Vrchlické. Ta je zde pouze zmiňována jako „mladší dcera“ Jaroslava Vrchlického. V dané době prožíval lásku k Miladě Pakůrové.[15] Eva Vrchlická pouze hrála v dramatech Františka Zavřela Dravec, Kristus, Nesmrtelná milenka a Panna.[16]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Byla literárně činná jako publicistka, autorka memoárové literatury, beletrie, próz pro děti a mládež i poezie inspirované divadlem, překládala z němčiny a ruštiny.[17] Jejím nejznámějším literárním dílem je kniha převyprávěných příběhů z děl Williama Shakespeare Z oříšku královny Mab.

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Prázdniny (vydal B.M. Klika, Praha, 1925)
  • Všecky cesty vedou do Říma (vydal Otakar Štorch-Marien, Praha, 1927) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
  • Křídový kruh (překlad Eva Vrchlická, vydalo Rebcovo nakladatelství, Praha, 1929)
  • Dětství s Vrchlickým (vydal Melantrich, Praha, 1939 a 1947, Vyšehrad 1953)
  • Cestou necestou (Kniha vzpomínek, vydal Čs. Kompas, Praha, 1946)
  • Z oříšku královny Mab (šest povídek ze Shakespeara, ilustroval Karel Svolinský, vydal Melantrich, Praha, 1946)
  • U divadla (povídky, vydal Melantrich, Praha, 1947)
  • Nová Anděla (S obálkou a ilustracemi Heleny Zmatlíkové, vydala Práce, Praha, 1948)
  • Vincka (vydal Československý spisovatel, Praha 1950)[p 4]
  • Na jih od 38. rovnoběžky (hra ve třech dějstvích, autor Tchaj Djan-čun; z ruské úpravy I. Stoka přeložili E. Vrchlická a E.A. Saudek, vydala Osvěta, Praha, 1951)
  • Anna proletářka (Podle románu Ivana Olbrachta, hra o roce 20. v 10 obrazech, autoři: Ivan Olbracht a Eva Vrchlická, vydalo ČDLJ, a Osvěta 1952)
  • Básně (Výbor z básní Jaroslava Vrchlického uspořádala a předmluvu napsala Eva Vrchlická; portrét Jaroslava Vrchlického vytvořil Max Švabinský, vydalo SNDK, Praha 1953)

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Scenáristka:

Filmové role:

  • Yorickova lebka, (1919, role: paní Relská, režie Miloš Nový)
  • Stavitel chrámu (1919, kameníkova dcera Alena, režie Karel Degl, Antonín Novotný)
  • Žena pod křížem (1937, paní Maternová, režie Vladimír Slavínský)
  • Rukavička (1941, Berková, matka Mařenky, režie Jan Alfréd Holman)
  • Divá Bára (1949, kořenářka, režie Vladimír Čech)

Divadelní role[editovat | editovat zdroj]

Na Národním divadle vytvořila v letech 1908–1957 role v téměř 300 inscenacích. Nucenou přestávku ve vystupování na první scéně měla za nacistické okupace, v letech 1942–1945.[18]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Z databáze Národního divadla není jasné, zda se Eva Vrchlická setkala na scéně se svým pravým otcem Jakubem Seifertem. Společně alternovali v rolích Hospodina (Seifert) a Markéty (Vrchlická) v inscenaci Goethova Fausta (uvedeno 1910–1911), když divadelní kariéra otce končila a dcery začínala.[19] Společně ale pracovali jako filmoví herci v roce 1919, při natáčení filmu Stavitel chrámu.[20]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Dle databáze NK narozen 1890, dle Soupisu pražských příslušníků narozen 1886
  2. Používala, stejně jako matka, umělecké jméno Eva Vrchlická. Stala se členkou baletu Národního divadla.
  3. Viz např. její vystoupení na Kongresu za vzájemné dorozumění a mír v NDR, Rudé právo, 1.12.1952, s.3 [1]
  4. Polsky vyšlo pod titulem Wicka, 1951.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele Nejsvětější Trojice v Podskalí v Praze
  2. Rudé právo, 26.7.1969, s.2, Rozloučení s E. Vrchlickou
  3. Policejní přihlášky, Praha, rodina Emila Fridy
  4. Soupis pražských příslušníků, rodina Emila Fridy
  5. MATĚJKOVÁ, Miloslava. Paměti Boženy Frídové: rodinné vztahy a komunikace v pramenech osobní povahy. Pardubice, 2011. Diplomová práce. Univerzita Pardubice, fakulta filozofická. Vedoucí práce Milena Lenderová. Dostupné online.
  6. a b MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti,díla, instituce, U-Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1572-3. Kapitola Eva Vrchlická, s. 1510–1512. 
  7. Databáze NK ČR, autoritní záznam: Nevole, Jarka
  8. Soupis pražských příslušníků, vyhledávání: Nevole, Jaromír 1886
  9. a b c Archiv ND: Eva Vrchlická
  10. Národní archiv Praha, policejní přihlášky Praha-Smíchov, ulice Na Doubkové 8.
  11. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 571–2
  12. Archiv Národního divadla: Anna proletářka
  13. Např. Rudé právo, 28.2.1961, s.3, Výstava slovenské literatury
  14. BURGET, Eduard. Spisovatel a dramatik František Zavřel (1884–1947) v ideových a kulturních souvislostech první poloviny 20. století. Praha, 2013. Disertační. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Jiří Pokorný. s. 10. Dostupné online.
  15. ZAVŘEL, František. Za živa pohřben (vlastní životopis). třetí. vyd. Praha: L. Mazáč, 1944. S. 23. 
  16. Archiv Národního divadla: hry Františka Zavřela uvedené ND
  17. Eva Vrchlická [online]. Obec překladatelů. Dostupné online. 
  18. Národní divadlo, archiv: Eva Vrchlická
  19. Archiv Národního divadla: Faust (1910-1911)
  20. Filmová databáze FDb.cz: Stavitel chrámu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 18981930, Orbis, Praha, 1959, str. 230, foto 138
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 19301945, Orbis, Praha, 1966, str. 110, 279, foto 272
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 230, 243, 249, 275–6, 321, 323–5, 331–2
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 31, 310–1
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 144, 159, 235
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 36, 71, 93–4, 368, 371
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 283, 290, 416, 465, 499, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 105, 149, 191, 232, 322, 365, 391.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 761–762.
  • Otokar Fischer: Eva Vrchlická, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 19281929, vyd. Dr. Ot. Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 78–80
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 75–6, obraz. část str. 146–9
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 21, 74, 116, 128–9, 359, 463, 609, 645–6
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 571–3
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 44, ISBN 80-86182-51-7
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 169–172.
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 40, 181
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 89
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 500. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]