Esad Kulović

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Esad Kulović
Narození 1859
Sarajevo
Úmrtí 24. července 1917 (ve věku 57–58 let)
Sarajevo
Povolání politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Mahmud Esad-efendija Kulović (1859, někdy uváděno 1854, Sarajevo, osmanská říše22. července 1917 Sarajevo, Bosna a Hercegovina[1]) byl osmanský a bosenskohercegovský úředník a politik bosňáckého původu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do středostavovské muslimské rodiny, jejíž mužští členové tradičně sloužili v janičářských oddílech. Jeho otcem byl sarajevský kádí Sulejman Rušdi-efendija a matkou Fatima.

Vzdělání Esad Kulović zřejmě získal v mektebu a medrese, muslimských konfesních školách. Poté se vzdělával soukromě, nezřídka během svých četných cest. Vedle turečtiny, arabštiny a perštity si osvojil i znalost francouzštiny.

Kulović se podílel na po potírání křesťanského povstání v Bosně, které vypuklo roku 1875. Bojoval například v bitvě u vsi Šepak, kde 4. září 1875 muslimské oddíly porazily mnohonásobně početnější jednotky, která pronikly na bosenské území ze Srbska.

Po habsburském záboru Bosny a Hercegoviny v létě roku 1878 se rodina Kulovićů jako jedna z prvních zorientovala v novonastalé situaci a začala intenzivně spolupracovat s okupačními úřady. Roku 1881 Esad Kulović společně s Mustafou-ef. Sarićem a Salih-agou Softićem odcestoval do Vídně, kde osm měsíců vyjednával se společným ministerstvem financí, které mělo v gesci správu Bosny a Hercegoviny, autonomní postavení zdejší muslimské komunity. Jediným hmatatelným výsledkem jejich činnosti byla volba reisu-l-ulemy, nejvyššího duchovního představitele islámského společenství v Bosně a Hercegovině, a rady starších (ulema medžlis) o rok později. Roku 1886 Kulović neúspěšně vystoupil proti vyjmutí sarajevského hřbitova Čekrčnica z majetku islámské nadace, vakufu, a jeho přeměně na městský park. Do pozdějšího boje o náboženskou a školskou autonomii muslimů, započatého roku 1899 v Mostaru, se ovšem nezapojil. Roku 1908, na rozdíl od většinové muslimské společnosti, uvítal anexi Bosny a Hercegoviny a za tento čin coby člen městské deputace v listopadu poděkoval císaři na zvláštní audienci.

Roku 1884 byl v prvních volbách od záboru provincie zvolen do sarajevského zastupitelstva. Po smrti starosty Nezira Škaljiće roku 1905 zaujal jeho post a na tomto setrval až do roku 1910. Dlouhodobě udržoval dobré vztahy s okupační mocí, a proto byl mimořádně neoblíbený mezi představiteli muslimského autonomistického hnutí a jejich Muslimské národní strany. Sám po habsburské anexi Bosny a Hercegoviny spoluzaložil Muslimskou pokrokovou stranu (1908), později transformovanou do Muslimské samostatné strany (1910), jejímž byl předsedou. V prvních volbách do bosenskohercegovského zemské sněmu jeho strana propadla. Stejně neúspěšné byly jeho pokusy získat větší vliv Sarajevu – navrhl rozšíření volebního práva i na početné přistěhovalce z Rakouska-Uherska –, kde sice roku 1910 vyhrál komunální volby, ale pro neshody se Zemskou vládou rezignoval na úřad starosty. Od té doby spolu s dalšími spolustraníky úspěšně obstruoval činnost zastupitelstva, až byli nakonec všichni zbaveni mandátu. Roku 1911 odmítl spojení dvou muslimských stran do jediné, Sjednocené muslimské strany, a pokračoval v činnosti MSS. Roku 1913 znovu postavil kandidátku do sarajevského zastupitelstva, přičemž ve volebním klání se utkal se svým bývalým spolustraníkem a nyní exponentem Sjednocené muslimské strany Fehimem Ćurčićem. Zřejmě jen kvůli volebním machinacím prohrál, načež se zcela stáhl z politického kolbiště.[2][3][4]

Zádušní mše za zesnulého Kuloviće proběhla 23. července 1917 v sarajevské Gazi Husrev-begoviě mešitě. Tělesné ostatky byly podle muslimské tradice neseny na ramenou smutečních hostů z jeho domu v Kulovićově ulici, pojmenované po jeho dědovi, do mešity v centru města a odtud na hřbitov u sarajevské Hadži Džaferovy mešity v ulici Provare, kam byla dříve pohřbena i jeho matka Fatima.[5] Nad jeho hrobem byla o něco později postavena otevřená hrobka, turbe.

Esad Kulović se oženil s Rašide Gradašćević Tuzlić. Spolu přivedli na svět jediného potomka, syna Sead-bega (1897–1945), úspěšného velkostatkáře a mecenáše (v letech 1938–1943 působil v Hlavním výboru spolku Narodna uzdanica), kterého popravili komunisté krátce po skončení války za údajnou kolaboraci s ustašovským režimem. Sňatkem s Rašide Esad vyženil rozsáhlé pozemky v severovýchodní Bosně, úhrnem asi 563 000 ha, a menší polnosti po celé Bosně a Hercegovině. O tyto pozemky, až menší statek s 300 ha, rodina přišla po první světové válce, kdy byly provedena pozemková reforma.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Umro Esad ef. Kulović. Sarajevski list. 23. 7. 1917, roč. XL, čís. 183, s. 3. 
  2. SPAHO, Mehmed. Izborni falzifikati prije rata. Narodna uzdanica: kalendar za godinu 1935. 1934, s. 43–56. 
  3. Esad ef. Kulović. Sarajevski list. 24. 7. 1917, roč. XL, čís. 184, s. 1. 
  4. Esad ef. Kulović. Sarajevski list. 25. 7. 1917, roč. XL, čís. 185, s. 1. 
  5. Dženaza Esad ef. Kulovića. Sarajevski list. 24. 7. 1917, roč. XL, čís. 184, s. 3.