Enrico Astorri

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Enrico Astorri
Narození 10. března 1859
Piacenza
Úmrtí 15. října 1921 (ve věku 62 let)
Milán
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Enrico Astorri (10. března 1859 Piacenza15. října 1921 Milán) byl italský sochař. Bývá chybně zaměňován za italského sochaře podobného jména, narozeného v Paříži: Pier Enrico Astorri (1882-1926).

Život[editovat | editovat zdroj]

Enrico Astorri byl od čtyř let sirotkem a vyrůstal ve skromných poměrech. Nejprve se vyučil kovářem a pak se podporou strýce učil sochařství v Instituto Gazzola v Piacenze, v Janově a nakonec ve slavné Accademia di Brera v Milanu. Roku 1879 ho proslavil návrh pomníku Viktora Emanuela II v Parmě. Od roku 1885 měl vlastní dílnu v Miláně. Vystavoval kromě Itálie také v Paříži, Mnichově, v Rusku, Uruguayi a Argentině (1896). Roku 1920 onemocněl a byl paralyzován, ale pokračoval v práci až do své smrti 15. října 1921.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Enrico Astorri, Busta pážete, 1891

Umělecká studia Enrica Astorriho byla krátká a nesoustavná, ale brzy dosáhl značné zručnosti.[1] Ve 20 letech na sebe upozornil pomníkem prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela II. v Parmě na centrálním náměstí Piazza Garibaldi. Pomník byl později přemístěn na Královské náměstí (Piazzale della Pace), ale za II. světové války byl zničen během bombardování.

Roku 1884 vystavoval v Turínu sochu La Serenata a bustu Umberta I., roku 1885 v Milanu Pesca interrotta, 1886 v Milanu dílo Compagni di sventura (druhové v neštěstí) a roku 1887 v Benátkách sochu Rondinella pellegrina. Roku 1889 vytvořil sochu Garibaldiho v Piacenze.[2] Model sochy Garibaldiho je nyní v Museo del Risorgimento v Piacenza v Palazzo Farnese. Enrico Astorri realizoval většinu svých soch v mramoru (busta Giuseppe Mazzini, Piacenza)[3], socha Kryštofa Kolumba v jeho rodišti, městečku Bettola.[4]

Ve Vicenze vytvořil pomníky: Alessandro Volta[5], generál Santos, generál Farere. Mnoho portrétů, poprsí a jiných náhrobních skulptur se nachází na Monumentálním hřbitově (Cimitero Monumentale) v Milánu. Jeho další práce jsou v Somme Lombardo, v Melegnanu a v Bari. V Busto Arsizio vyrobil čtrnáct bronzových reliéfů Via Crucis a bronzové dveře baziliky sv. Jana Křtitele.

Roku 1900 byl vybrán pro Světovou výstavu v Paříži a roku 1901 se zúčastnil výstavy v Mnichově a na obou výstavách byl oceněn zlatou medailí za sochu La Filatrice araba (Arabská přadlena). Tato socha existuje v četných kopiích a objevuje se v aukcích.[6]

Známá díla[editovat | editovat zdroj]

  • Busta pážete, 1891, Münchener Jahresausstellung von Kunstwerken Aller Nationen
  • Schiavo abissino (Otrok z Habeše), busta, 1892
  • La Filatrice araba (Arabská přadlena), poprvé 1894, Triennale Milan, 1900 Světová výstava v Paříži, 1901 Mnichov
  • Dívčí hlava, 90. léta 19. stol., mramor, Národní galerie v Praze, odkaz Josefa Hlávky
  • Děvče s rancem, bronz
  • Dívka se štěnětem, mramor
  • Kominíček
  • Dívka s bubnem a opicí
  • Nosička vody
  • Kleopatra

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), 2008, s. 38
  2. Socha Garibaldiho v Piacenze
  3. Piacenza, Pomník Garibaldiho
  4. Pomník Kryštofa Kolumba, Bettola
  5. University of Pavia, statue of Alessandro Volta
  6. Soheby´s: Enrico Astorri, LA FILATRICE ARABA

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), Odkaz Josefa Hlávky Národní galerii v Praze, Národní galerie v Praze 2008, ISBN 978-80-7035-391-2
  • A. Panzetta, Nuovo dizionario degli scultori italiani dell'Ottocento e del primo Novecento, Turin, 2003, vol. I, p. 36
  • V. Vicario, Gli scultori italiani dal Neoclassicismo al Liberty, Lodi, 1994, vol. I, pp. 43-46

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]