Energetika v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Energie v Česku)
ikona
Tento článek potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, aby odrážel aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.

Energetika v Česku je výroba, spotřeba, import a export energie a elektřiny v Česku. Vývoj české energetiky vždy byl a nadále je výrazně ovlivňován omezenou dostupností některých primárních energetických zdrojů (předně zemního plynu, ropy a uranu), což zejména v oblasti výroby elektřiny a tepla vytvořilo historicky silnou závislost ČR na domácích zásobách hnědého a černého uhlí. Potenciál obnovitelných zdrojů energie byl v minulosti již prakticky vyčerpán (vodní energie) anebo podmínky pro jejich využití nejsou v porovnání s jinými státy EU s ohledem na geografické, klimatické a geologické charakteristiky ČR příznivé (sluneční, větrná, geotermální energie).

Většina elektřiny vyrobené v ČR pochází z uhelných (40,3 %, r. 2021) a jaderných (36,2 %, r. 2021) elektráren a dále z elektráren využívajících obnovitelné zdroje energie (12,4 %, r. 2021). V roce 2022 se v Česku vyrobilo 78,8 TWh elektřiny (netto, tj. bez ztrát při výrobě) a spotřeba byla 60,4 TWh.[1] Saldo (tj. rozdíl mezi vývozem a dovozem) bylo v roce 2023 13,5 TWh,[1] což je asi 16 % (nejvyšší saldo 17,1 TWh bylo v roce 2012).[2][3]

Dominantním výrobcem elektřiny je akciová společnost ČEZ, která v Česku provozuje 7 uhelných, 2 jaderné, 31 vodních (z toho 3 přečerpávací), 1 paroplynovou, 12 fotovoltaických a 2 větrné elektrárny, dále 1 zdroj spalující čistou biomasu, 1 bioplynovou stanici, 3 teplárny (z toho jedna plynová) a více než 130 kogeneračních jednotek.[4] Společnost ČEZ tak v roce 2021 přispěla téměř dvěma třetinami k celkovému objemu výroby elektřiny v Česku (53,2 TWh, z toho 33,4 TWh v bezemisních zdrojích, tj. 63 %).[5] Mezi další velké výrobce elektřiny patří Sev.en Energy AG (10,4 TWh, r. 2021),[6] Sokolovská uhelná a.s. (3,3 TWh, r. 2020)[7] a Energetický a průmyslový holding (2,5 TWh, 2021).[8]

Přehled toků energie[editovat | editovat zdroj]






Podíl zdrojů na celkovém množství energie v ČR v roce 2020[zdroj?]

     Pevná fosilní paliva (29,9 %)
     Ropa a ropné produkty (21,2 %)
     Zemní plyn (17,9 %)
     Obnovitelné zdroje a biopaliva (12,6 %)
     Jaderné teplo (18,4 %)

Energetická bilance je historicky zveřejňována Českým statistickým úřadem,[9] od roku 2014 v metodice Eurostatu. Přes vysokou závislost na dovozu zemního plynu a surové ropy (nejvíce na Rusku, dále Ázerbájdžánu a Německu), patří ČR ke členským státům EU s nejmenší energetickou dovozní závislostí, která v roce 2020 činila 39 % (průměr EU 57,5 %). Nižší míra dovozní závislosti je dosahována vysokou primární produkcí pevných fosilních paliv a také vysokým podílem jaderného tepla (vyrobeného v reaktoru při jaderném štěpení) v energetickém mixu, které je považováno za domácí zdroj bez ohledu na původ paliva.

Energetická dovozní závislost ČR má rostoucí trend daný zejména útlumem domácí těžby uhlí s dopadem na saldo zahraničního obchodu s pevnými fosilními palivy, kdy od roku 2017 jejich dovoz převažuje nad vývozem a ČR se v tomto segmentu stala dovozně závislou na Polsku. Tuzemská těžba surové ropy a zemního plynu je zanedbatelná a pohybuje se v nižších jednotkách procent celkové spotřeby těchto energetických komodit v ČR.

Z množství energie cca 1870 PJ získané z domácích zdrojů a dovozem v roce 2020, byly zhruba dvě třetiny (1240 PJ) před konečným užitím dále zušlechťovány v rámci transformačních procesů (výroba elektřiny, koksu, ropných produktů aj.), při kterých bylo cca 490 PJ energie ztraceno.[10]

Energetická bilance ČR (jednotky v PJ)[11]
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020
Domácí zdroje1 1 334 1 355 1 354 1 269 1 234 1 195 1 131 1 145 1 143 1 112 983
Dovoz 864 895 823 852 883 918 905 1 000 966 1 004 886
Vývoz 381 368 362 350 351 352 332 323 292 270 231
Celkové množství energie2 1 895 1 827 1 820 1 802 1 758 1 760 1 736 1 816 1 821 1 800 1 682
Dovozní závislost3 [%] 25,5 28,8 25,4 27,9 30,2 32,1 33,1 37,4 37,0 40,9 39,0
1 Primární produkce; 2 Bilanční rozdíl způsoben změnou stavu zásob a recyklovanými produkty; 3 Definováno jako (dovoz - vývoz) / celkové množství energie

Výroba elektřiny[editovat | editovat zdroj]

Energetika v Česku (Česko)
Největší elektrárny v Česku

Údaje o výrobě elektřiny zveřejňuje Energetický regulační úřad na základě dat získaných od licencovaných subjektů, kterými jsou výrobci elektřiny, provozovatelé distribučních soustav a přenosové soustavy, a v případě podporovaných obnovitelných zdrojů také operátor trhu s elektřinou OTE, a.s. V následující tabulce je uvedena struktura hrubé (brutto) výroby elektřiny v ČR v členění dle paliv a technologií po roce 2010.[2] Jako hrubá je označována výroba elektřiny měřená na svorkách generátorů (zdrojů).

Hrubá výroba elektřiny v ČR
2010[12] 2013[13] 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021
TWh % TWh % TWh % TWh % TWh % TWh % TWh % TWh % TWh % TWh %
Jaderné palivo 28,00 32,6 30,75 35,3 30,32 35,3 26,84 32,0 24,10 28,9 28,3 32,6 29,92 34,0 30,25 34,8 30,04 36,9 30,73 36,2
Hnědé uhlí 42,94 50,0 35,67 41,0 35,83 41,7 35,95 42,8 36,23 43,5 36,98 42,5 37,73 42,9 35,17 40,4 29,07 35,7 31,41 37,0
Černé uhlí 6,05 7,0 5,26 6,0 4,89 5,7 5,17 6,2 5,72 6,9 4,5 5,1 3,45 3,9 2,15 2,5 1,91 2,4 2,76 3,3
Zemní plyn 1,13 1,3 1,73 2,0 1,36 1,6 1,98 2,4 3,42 4,1 3,39 3,9 3,49 4,0 5,51 6,3 6,59 8,1 7,02 8,3
Ostatní plyny 1,08 1,3 2,97 3,4 3,22 3,7 3,09 3,7 3,04 3,6 2,88 3,3 2,75 3,1 2,51 2,9 2,04 2,5 1,03 1,2
Přečerpávací 0,59 0,7 1,05 1,2 1,28 1,5 1,20 1,4 1,17 1,3 1,05 1,2 1,17 1,3 1,29 1,6 1,21 1,4
Ostatní1 0,16 0,2 0,17 0,2 0,19 0,2 0,21 0,2 0,20 0,2 0,20 0,2 0,21 0,3 0,20 0,2
OZE 5,90 6,9 10,13 11,6 9,18 10,7 9,43 11,2 9,39 11,3 9,52 10,9 9,40 10,7 10,03 11,5 10,29 12,6 10,55 12,4
z toho biomasa 2,01 2,3 2,09 2,5 2,07 2,5 2,11 2,4 2,12 2,4 2,40 2,8 2,50 3,1 2,66 3,1
z toho bioplyn 2,57 3,0 2,61 3,1 2,60 3,1 2,64 3,0 2,61 3,0 2,53 2,9 2,59 3,2 2,59 3,1
z toho vodní 1,91 2,2 1,80 2,1 2,00 2,4 1,87 2,1 1,63 1,9 2,01 2,3 2,14 2,6 2,41 2,8
z toho sluneční 2,13 2,5 2,27 2,7 2,13 2,6 2,19 2,5 2,34 2,7 2,29 2,6 2,24 2,7 2,15 2,5
z toho větrná 0,48 0,6 0,57 0,7 0,50 0,6 0,59 0,7 0,61 0,7 0,70 0,8 0,70 0,9 0,60 0,7
z toho BRKO 0,09 0,1 0,09 0,1 0,10 0,1 0,11 0,1 0,10 0,1 0,10 0,1 0,12 0,1 0,13 0,1
Celkem2 85,91 100 87,06 100 85,87 100 83,89 100 83,30 100 87,04 100 88,00 100 86,99 100 81,45 100 84,91 100
1 Zahrnuje např. topné oleje, ostatní pevná a kapalná paliva, odpadní teplo aj.

2 Tabulka neobsahuje bilanční rozdíly pro jednotlivé roky, proto se může údaj o celkové výrobě mírně lišit od součtu výroby z jednotlivých paliv.




Podíl zdrojů na celkovém inst. výkonu ES ČR v roce 2021

     Jaderné (20,6 %)
     Parní (45,7 %)
     Paroplynové (6,5 %)
     Plynové a spalovací (4,7 %)
     Vodní (5,3 %)
     Přečerpávací (5,6 %)
     Větrné (1,6 %)
     Fotovoltaické (9,9 %)
Vývoj hrubé výroby elektřiny v ČR v letech 1920–2010[14][15]
1920 1930 1940 1950 1960 1970 1986 1988 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010
Hrubá výroba elektřiny [TWh] 1,27 2,74 4,39 8,28 20,34 35,01 60,61 64,34 62,56 59,29 58,71 64,26 65,11 73,47 76,26 84,33 84,36 83,52 85,91

Snížením hrubé výroby o technologickou vlastní spotřebu na výrobu elektřiny, která je potřebná pro zajištění procesu výroby elektřiny a zahrnuje i ztráty při výrobě, se získá výroba čistá (nebo také netto). Vlastní spotřeba elektřiny představuje poměrně významnou položku v energetické bilanci, jelikož u uhelných elektráren tvořících jeden z pilířů české energetiky se pohybuje mezi 8 až 10 % (mimo jiné z důvodu náročnější úpravy a dopravy paliva do kotle). Naproti tomu vodní a fotovoltaické elektrárny mají vlastní spotřebu minimální (do 1 %).

Technologická vlastní spotřeba na výrobu elektřiny zdrojů v ČR[2]
Palivo/technologie Jaderné Hnědé uhlí Černé uhlí Zemní plyn Ost. plyny Přečerp. Biomasa Bioplyn Vodní FVE Větrné
Vlastní spotřeba [%] 5,5 9,5 8,0 2,2 7,4 1,3 7,5 7,3 0,8 0,9 1,3
Pozn.: Vypočteno jako průměrné hodnoty z údajů o hrubé a čisté výrobě jednotlivých druhů zdrojů v roce 2021.
Rozložení instalovaného výkonu ES ČR v roce 2021

Celkový instalovaný výkon energetických zdrojů připojených do elektrizační soustavy ČR v roce 2021 činil 20 872 MW, což bylo o cca 6 % méně oproti roku 2018, kdy dosahoval nejvyšší hodnoty. Důvodem je postupné odstavování uhelných zdrojů z provozu. Přesto i nadále parní elektrárny (většinově hnědouhelné) ve skladbě zdrojů zaujímají největší podíl (cca 46 % v roce 2021). Geografické rozložení instalovaného výkonu není rovnoměrné, jelikož většina uhelných elektráren byla vybudována v blízkosti dolů, tj. převážně v severních a v severozápadních Čechách. Ústecký kraj tak společně s kraji Jihočeský (JE Temelín) a Vysočina (JE Dukovany) tvoří polovinu instalovaného výkonu ES ČR.

Vývoj instalovaného výkonu ES ČR v letech 2000–2021[3][2]
2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021
Inst. výkon [MW] 15 324 15 443 16 311 17 344 17 434 17 412 17 507 17 561 17 724 18 326 20 073 20 250 20 520 21 079 21 931 21 868 21 997 22 274 22 283 21 994 21 358 20 872

Jaderná energie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Jaderná energetika v Česku.
Související informace naleznete také v článku Jaderná energie.
Jaderná elektrárna Dukovany

První jadernou elektrárnou na území bývalého Československa byla Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice. V samostatné České republice jsou od roku 2002 v provozu dvě jaderné elektrárny, obě provozuje společnost ČEZ. Jedná se o Jadernou elektrárnu Dukovany s instalovaným výkonem 4× 510 MW, zprovozněnou v letech 1985 – 1988, a Jadernou elektrárnu Temelín s instalovaným výkonem 2× 1050 MW (původně plánováno 4× 1000 MW), zprovozněnou v letech 2002 – 2003. Dokončením JE Temelín narostla celková výroba elektrické energie o 6 TWh na 82 TWh v roce 2003 a byla započata éra snižování významu uhelných elektráren.[16] Zejména JE Temelín byla předmětem intenzivní kritiky ze strany českých a rakouských nevládních organizací i politických stran.[17][18]

V roce 2021 tuzemské jaderné elektrárny vyrobily 30 700 GWh (brutto) elektřiny, tedy 36 % celkové výroby. Dohromady jejich instalovaný elektrický výkon představuje 20,5 % celkového instalovaného výkonu v elektrizační soustavě ČR.[2] JE Dukovany za celé období své existence do konce roku 2020 vyrobila přes 460 000 GWh, zatímco JE Temelín kolem 255 000 GWh elektrické energie.[19] Koeficient ročního využití dosahuje hodnoty až 87 %.

Jaderné elektrárny poskytují stabilní výkon, kterým je pokryto základní zatížení elektrizační soustavy a jejich provoz ve většině případů není přizpůsobován potřebám a požadavkům systému elektrické sítě.[20] S ohledem na omezený potenciál obnovitelných zdrojů energie (OZE) v přírodních podmínkách ČR se předpokládá, že jaderná energetika bude zmírňovat deficit způsobený vyřazováním uhelných elektráren z provozu a zůstane tak stěžejním pilířem českého energetického mixu minimálně do poloviny 21. století. Toto postavení je navíc umocněno skutečností, že při provozu jaderných elektráren dochází v porovnání s jinými energetickými zdroji k emisi velmi omezeného množství skleníkových plynů (2 – 50 t CO2/GWh), což je důležité z hlediska plnění cílů EU v oblasti uhlíkové neutrality a zmírnění dopadů klimatických změn.

Za běžnou životnost jaderné elektrárny se pokládá období 40 let, ale například v USA státní dozor v řadě případů prodloužil povolení provozu až na 60 let.[21] U JE Dukovany se předpokládá postupné odstavování stavajících bloků kolem roku 2040. Tou dobou by již měl být v provozu nový blok, na který ČEZ v březnu 2022 vyhlásil tendr.[22] Preferováno je umístění reaktoru do výkonu 1200 MWe, s jehož výstavbou se pojí výrazně méně rizik (např. dopravitelnost komponent či výkonové limity lokality) než při umísťování bloků středního (1450 MWe) a velkého (1750 MWe) výkonu.[23]

V souvislosti s provozem jaderných elektráren je potřeba řešit problematiku nakládání s vyhořelým jaderným palivem a dalšími vysoko radioaktivními odpady. Středně a nízkoaktivní odpady z českých jaderných elektráren jsou komprimovány a ukládány na několik desítek let do Úložiště radioaktivního odpadu v Dukovanech. Vyhořelé jaderné palivo je považováno za surovinu, kterou je možné po přepracování dále využít. Prozatím se skladuje v kontejnerech, přičemž Správa úložišť radioaktivních odpadů podniká kroky k výstavbě dlouhodobého hlubinného úložiště, kde by mohlo vyhořelé jaderné palivo být bezpečně uloženo. Vybudování úložiště se nepředpokládá dříve než po roce 2050.[24] Hledání místa pro hlubinné úložiště v ČR se potýká s nesouhlasem dotčených obcí pro zásadní dopady do životů jejich obyvatel a rizika pro podzemní vody.

Fosilní energie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam tepelných elektráren v České republice.

Elektrárny využívající fosilní paliva jsou jak ve světě, tak v ČR nejrozšířenějšími výrobními zdroji. V ČR jsou provozovány výhradně elektrárny spalující uhlí a zemní plyn. Největším provozovatelem je skupina ČEZ, která vlastní uhelné kondenzační elektrárny Dětmarovice, Hodonín, Ledvice, Poříčí II, Prunéřov (I a II) a Tušimice II, a paroplynovou elektrárnu na zemní plyn v areálu elektrárny Počerady (od roku 2020 ve vlastnictví skupiny Sev.en Energy AG). Sev.en Energy dále provozuje elektrárnu Chvaletice, která je nejmladší tuzemskou hnědouhelnou elektrárnou. Vlastníkem 25 km vzdálené elektrárny Opatovice je Energetický a průmyslový holding. Paroplynová elektrárna Vřesová patří do portfolia těžební společnosti Sokolovská uhelná.

Vedle jmenovaných systémových kondenzačních elektráren, jejichž prvořadým úkolem je výroba elektrické energie, jsou významnou součástí energetického sektoru ČR i teplárny, které pracují v režimu kombinované výroby elektřiny a tepla. Teplo vyrobené v teplárně je spotřebováno přímo v podniku převážně pro technologické účely (závodní teplárna), nebo častěji je dodáváno průmyslovým odběratelům a do systému dálkového vytápění. Zhoršující se dostupnost domácího uhlí a vysoké provozní náklady, do kterých se promítá i cena emisních povolenek, vedou k postupné přeměně tepláren a náhradě uhelných kotlů za plynové či kotle spalující biomasu, nejčastěji ve formě dřevní štěpky. Podíl uhlí na výrobě tepla dodaného do teplárenských soustav ČR se snížil z 53 % v roce 2017 na 46,5 % v roce 2021.[25]

Zejména velké tuzemské teplárny byly v minulosti elektrárnami, avšak potřeba zásobovat teplem rozvíjející se těžký průmysl a nová sídliště blízkých měst, si vyžádala přestavbu na centrální zdroje tepla. Důkazem toho je skutečnost, že některé teplárny stále nesou pojmenování elektrárna, přestože již dávno přešly na teplárenský provoz. Takovým případem je Elektrárna Mělník (I a II) či Elektrárna Třebovice a jiné. Mezi významné teplárenské zdroje dále patří např. uhelné teplárny Plzeň, Trmice, Kladno, Vítkovice nebo plynová teplárna Špitálka v Brně či teplárna v areálu Nové hutě v Ostravě, kde je spalován uhelný prach a hutní plyny (vysokopecní a koksárenský) za účelem dodávky energetických médií pro společnost Liberty Ostrava.

Energetický zdroj, který zajišťuje pouze výrobu tepla, se nazývá výtopna. Výtopny jsou technologicky nejjednodušší, mají menší výkony (max. desítky MW) a nacházejí se nejčastěji blízko obytných částí měst, pro které zabezpečují dodávku tepla na vytápění. Některé výtopny slouží k vykrývání odběrových špiček a plnění funkce záložního zdroje tepla při havárii základního zdroje (např. Špičková výtopna Olomouc). V počátcích rozvoje českého teplárenství bylo ve výtopnách spalováno uhlí, od 70. let 20. století se začíná využívat zemní plyn, který je od přelomu tisíciletí převažujícím palivem. Z důvodu vysoké ceny zemního plynu jsou některé výtopny modernizovány a vybavovány kogeneračními jednotkami umožňujícími výrobu elektrické energie, a tím zlepšující ekonomiku provozu.[26]

Obnovitelná energie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obnovitelná energie v Česku.
Související informace naleznete také v článku Obnovitelná energie.

Část tuzemských energetických zdrojů tvoří obnovitelné zdroje energie, které jsou nefosilními přírodními zdroji, jako je energie vody, větru, slunečního záření, pevné biomasy, bioplynu, energie okolního prostředí a geotermální energie. Přímé využívání geotermální tepelné energie není v ČR prováděno, ostatním druhům energie se podrobněji věnují samostatné kapitoly.

Nejvýznamnějším domácím zdrojem obnovitelné energie je biomasa, a to především z pohledu výroby tepla. Z ostatních OZE největší souhrnný instalovaný výkon mají fotovoltaické elektrárny (cca 2070 MW v roce 2021). Přestože instalovaný výkon vodních elektráren (bez přečerpávacích) je téměř poloviční, vyrobily v roce 2021 o 12 % elektrické energie více (2400 GWh), což svědčí o více než dvojnásobném využití instalovaného výkonu v porovnání s FVE.

Z hlediska výroby elektrické energie OZE prozatím nehrají rozhodující roli, větší význam mají v zajišťování potřeb dálkového a individuálního vytápění. V roce 2021 podíl OZE na spotřebě elektřiny činil 14,8 %, zatímco v odvětví vytápění a chlazení se pohyboval na úrovni 23,5 %.[27]

Vodní energie[editovat | editovat zdroj]

Vodní elektrárna Orlík
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam vodních elektráren v Česku.
Související informace naleznete také v článku Vodní energie.

Celkový instalovaný výkon průtočných a akumulačních vodních elektráren v ČR je cca 1100 MW (2021), z čehož zhruba 70 % připadá na devět velkých elektráren s výkonem nad 10 MW, které byly vystavěny do roku 1962. Jedná se o elektrárny Orlík, Slapy, Lipno I, Kamýk, Štěchovice I, Střekov a Vrané (všechny provozované ČEZ), Vranov (E.ON) a Nechranice (Povodí Ohře, státní podnik). S výjimkou posledních dvou jmenovaných jsou tyto elektrárny situovány na toku Vltavy, kde tvoří Vltavskou kaskádu (spolu s MVE Hněvkovice a Kořensko).

Od 80. let 20. století se výstavba orientovala na velké přečerpávací elektrárny (PVE). K tehdy existující PVE Štěchovice II o výkonu 42 MW (z roku 1947, v letech 1992-1996 zmodernizována a navýšen výkon na 45 MW) přibyla PVE Dalešice s instalovaným výkonem 450 MW (1978-1980, v roce 2007 navýšen výkon na 480 MW), která byla vybudována v souvislosti s výstavbou nedaleké JE Dukovany. Naše největší PVE Dlouhé stráně s výkonem 650 MW byla do provozu uvedena v roce 1996.

PVE slouží k akumulaci energie vyrobené z jiných zdrojů, proto se jejich výroba (cca 1200 GWh v roce 2021) nezapočítává do bilance výroby elektřiny z OZE. Energeticky jde o ztrátovou výrobu vzhledem ke ztrátě přečerpáváním ve výši cca 25 %. PVE jsou s výhodou využívány k řešení problému s výkyvy ve spotřebě elektrické energie, zvláště v situaci, kdy se zvyšuje podíl neregulovatelných OZE jako jsou fotovoltaické a větrné elektrárny.

Vodní elektrárny bez PVE v roce 2021 vyrobily 2400 GWh, tedy jen necelá 3 % celkové brutto výroby elektřiny v ČR.[2] Přesto mají v české elektrizační soustavě nezastupitelnou roli, hlavně díky schopnosti rychlého najetí, plynulé regulace v širokém rozmezí výkonu a možnosti obnovy napájení systémové elektrárny po blackoutu (např. MVE Mohelno dokáže podat napětí PVE Dalešice a ta pokrýt vlastní spotřebu JE Dukovany).

Vývoj výroby elektřiny vodními elektrárnami v ČR[28]
1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2010 2015 2020
Hrubá výroba [GWh] 1257 2291 1659 1735 2016 1437 1161 2002 1758 2380 2789 1795 2144

Z celkového instalovaného výkonu vodních elektráren v ČR (cca 1100 MW v roce 2021, nepočítaje PVE), připadá 30 % na malé vodní elektrárny (horní hranice výkonu stanovená legislativou na 10 MW), kterých bylo ke konci roku 2021 evidováno 1608.[29]

Velké vodní elektrárny již prakticky nemají na území ČR potenciál k dalšímu rozvoji. V případě MVE je možné využít přibližně 200 lokalit s celkovým instalovaným výkonem okolo 35 MW, avšak z toho cca 140 lokalit by bylo vhodných pouze pro instalaci mikrozdrojů s výkonem do 100 kW.[30] Zejména provoz průtočných MVE se musí přizpůsobovat hydrologické situaci, proto jsou zranitelné jak z pohledu dlouhodobého sucha, tak z pohledu povodní.

Sluneční energie[editovat | editovat zdroj]

Solární potenciál v Česku v podobě dopadu slunečního světla.
Podrobnější informace naleznete v článku Fotovoltaika v Česku.
Související informace naleznete také v článcích Sluneční energie a Solární ohřev vody.

Sluneční energii je možné přeměnit na elektrickou energii buď přímo pomocí technologie fotovoltaických panelů, anebo nepřímo v solárně-termálních elektrárnách, kdy jsou sluneční paprsky prostřednictvím soustavy zrcadel soustředěny na malou plochu absorbéru, ve kterém dochází k varu teplonosné kapaliny a ta následně pohání parní turbínu propojenou s elektrickým generátorem. Pro tuto technologii nejsou v ČR dostatečně příznivé klimatické podmínky, navíc pokles investičních nákladů konkurenčních fotovoltaických elektráren (FVE) a rozvoj bateriové akumulace smazávají její objektivní výhody.

Celkový instalovaný výkon FVE v ČR byl v roce 2021 zhruba 2100 MWp, což odpovídá 10% podílu na celkovém instalovaném výkonu výroben připojených do elektrizační soustavy ČR. Ve stejném roce činila hrubá výroba elektřiny cca 2150 GWh, tedy 2,5 % celkové výroby, resp. 20 % elektřiny ze všech OZE. Téměř dvě třetiny výroby elektřiny připadají na FVE větší než 1 MWp. Podle dat Solární asociace bylo na území ČR ke konci roku 2020 evidováno 41 634 FVE (z toho licencovaných ERÚ je necelých 30 tis. provozoven).[31][32]

Pozemní fotovoltaická elektrárna s rozlohou cca 40 ha a instalovaným výkonem 21,2 MWp.
Fotovoltaická elektrárna Brno-Tuřany o výkonu 21,2 MWp. Jedna z největších FVE v ČR.

Většina velkých FVE byla vystavěna v letech 2009 až 2010, kdy v období tzv. solárního boomu se instalovaný výkon zvýšil více než čtyřnásobně díky dostupnosti levných panelů z Číny a legislativně stanovené výkupní ceně 15 Kč/kWh, čímž byla investorům garantována návratnost investice do 15 let. V předcházejících letech byly FVE spíše vzácností s počty několika desítek instalací, jelikož s investičními náklady pohybujícími se okolo 200 Kč/Wp nebyly rentabilní.[33] Od roku 2012 instalovaný výkon FVE stagnuje nebo roste jen mírně, avšak s dotační podporou z Modernizačního fondu se očekává, že by po roce 2022 mohlo přibýt až 450 MWp nového výkonu.

Vývoj výroby elektřiny a instalovaného výkonu FVE v ČR[28]
2001 2003 2005 2007 2009 2011 2013 2015 2017 2019 2021
Instalovaný výkon [MWp] 0,12 0,29 0,6 4,0 465 1913 2064 2075 2070 2086 2083
Hrubá výroba [GWh] 0,08 0,18 0,41 2,13 89 2182 2033 2265 2193 2312 2153

Největší tuzemskou FVE je Ralsko Ra 1 s instalovaným výkonem 38,3 MWp (pět dílčích zdrojů v jednom provozním souboru), která byla uvedena do provozu v roce 2010, a to na jednom z nejvhodnějších míst v ČR vzhledem k množství úhrnu globálního záření.[34] Provozovatelem je společnost ČEZ, která vlastní ještě dalších 12 FVE (z toho dvě malé střešní) se souhrnným instalovaným výkonem téměř 87 MWp (v roce 2022).

Větrná energie[editovat | editovat zdroj]

Větrné elektrárny v Česku
Související informace naleznete také v článku Větrná energie.

K březnu roku 2019 bylo podle České společnosti pro větrnou energii (ČSVE) v ČR v provozu 230 větrných elektráren připojených do elektrizační soustavy, přičemž toto číslo nezahrnuje malé zdroje využívané především pro vlastní spotřebu.[35] Uvedený počet platil i na začátku roku 2022, jelikož v letech 2019 až 2021 nebyla žádná nová elektrárna postavena. V případě většího počtu větrných elektráren v dané lokalitě, jsou tyto shlukovány do tzv. větrných farem či parků.

Ve vnitrozemních oblastech jsou nejlepší podmínky pro výstavbu převážně ve vyšších nadmořských výškách (obvykle nad 500 m n. m.), a to kvůli vysoké roční průměrné rychlosti větru. Takové oblasti jsou v ČR často součástí CHKO, což výstavbu znemožňuje. Dalším omezením jsou hygienické limity hluku v noční době (40 dB) ve venkovním prostoru obytných budov, které jsou v ČR přísnější než v řadě členských zemí EU a plně v souladu s doporučením WHO.[36] Právě obavy z budoucí úrovně hluku jsou jedním z častých důvodů odporu místních obyvatel proti výstavbě nových elektráren.[37]

Větrné elektrárny patří ke zdrojům, které v ČR vyrobí nejméně elektřiny. V roce 2021 vyrobily celkem 602 GWh, tedy necelé 1 % tuzemské hrubé (brutto) výroby elektrické energie. Přes 80 % z tohoto množství připadalo na velké elektrárny s instalovaným výkonem nad 2 MW. Celkový instalovaný výkon ve stejném roce činil 339 MW.[2] Největšími tuzemskými výrobci jsou firmy Vestas (131 MW), Enercon (81,9 MW) a Senvion (62,7 MW), jejichž větrné elektrárny tvoří přes 80 % instalovaného výkonu v ČR. Větrné elektrárny jsou po ČR rozmístěny velmi nerovnoměrně, když přes 60 % instalovaného výkonu se nachází v Ústeckém (86,8 MW), Karlovarském (69 MW) a Libereckém kraji (50 MW).[35]

Vývoj výroby elektřiny a instalovaného výkonu větrných elektráren v ČR[28]
2003 2005 2007 2009 2011 2013 2015 2017 2019 2021
Instalovaný výkon [MW] 10,6 22,0 113,8 193,2 213,0 262,0 280,6 308,2 339,4 339,4
Hrubá výroba [GWh] 4,9 21,3 125,1 288,1 397,0 480,5 572,6 591,0 700,0 601,5

Realizovatelný scénář výstavby větrných elektráren v ČR do roku 2040 je odhadován na cca 2500 MW (při nevýrazné společenské a politické podpoře), resp. 7000 MW (při silné podpoře).[38]

Biomasa[editovat | editovat zdroj]

V podmínkách ČR je biomasa nejvýznamnějším obnovitelným zdrojem energie a de facto jediným ve větším rozsahu dostupným systémovým OZE pro potřeby teplárenství, jelikož ostatní OZE nejsou vhodné nebo nemají dostatečný potenciál pro centralizované dodávky tepla. Biomasu je možné využít pro přímé spalování, nebo jako výchozí surovinu pro další OZE jako jsou např. bioplyn či kapalná biopaliva. K hlavním zdrojům spalitelné biomasy patří především odpady lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu (např. dřevní štěpka, piliny), zemědělské rostlinné odpady (např. sláma obilnin a olejovin), ale také cíleně pěstované energetické byliny (např. šťovík, ozdobnice) a rychlerostoucí dřeviny (např. topol, vrba). Základním a klíčovým problémem energetického využívání biomasy je zabezpečení a spolehlivost jejich dodávek.

Ve velkých spalovacích zdrojích je nejčastěji využívána biomasa ve formě dřevní štěpky, a to jak přímým spalováním, tak i spoluspalováním s uhlím. Až na výjimky se v těchto zdrojích nevyskytuje monovýroba tepla, ale kombinovaná výroba elektřiny a tepla. Naproti tomu u výroben menších výkonů jde často o průmyslové zdroje tepla bez výroby elektrické energie (tzn. výtopny). Silný zájem je o využívání biomasy na komunální úrovni, což podporuje tendence decentralizace výroby energií, posilování energetické soběstačnosti obcí a vytváření prostoru pro rozvoj komunitní energetiky. Obecní zdroje spalující biomasu primárně slouží k výrobě tepla. Z celkem 34 zdrojů vlastněných obcemi (přímo či prostřednictvím obchodních společností, v nichž má obec majoritní podíl) v roce 2020 výrobu elektické energie zajišťovaly pouze 3.[39] V roce 2021 bylo z biomasy vyrobeno 2660 GWh hrubé elektrické energie (tj. 3 % celkové výroby v ČR), přičemž štěpka a dřevní odpad se na této hodnotě podílely 54 %, zbývající část byla získána spalováním celulózových výluhů (33 %), briket a pelet (9 %) a rostlinných materiálů (4 %). Z palivového dřeva se elektřina v ČR téměř nevyrábí (nejvýše stovky MWh). Přibližně se jednalo celkem o cca 2 mil. tun biomasy využité k výrobě elektřiny, další cca 3 mil. tun byly spáleny v souvislosti s výrobou 26,5 PJ tepla (bez zahrnutí domácností, jejichž spotřeba v roce 2021 činila zhruba 86 PJ energie obsažené v palivu). ERÚ k březnu 2022 evidoval 81 licencovaných provozoven spalujících biomasu o celkovém instalovaném elektrickém výkonu 2837 MW.[40]

Největším spotřebitelem biomasy využívané k energetickým účelům je ČEZ, v jehož zdrojích bylo v roce 2021 spáleno 747 tis. tun biomasy a vyrobeno 586 GWh elektřiny, což představuje přibližně 1 % veškeré výroby elektřiny společností ČEZ.[5] Biomasa je ve formě štěpky spalována ve fluidních kotlech v elektrárnách Hodonín (357 tis. tun štěpky) a Poříčí II (341 tis. tun), a dále v teplárně v Otíně u Jindřichova Hradce (49 tis. tun), kde palivem spalovaným na roštu jsou balíky slámy, sena a cíleně pěstovaných energetických plodin. Ve snaze nahradit uhlí ekologičtějším palivem i další významní výrobci energií přistupují k rekonstrukcím svých stávajících zdrojů. Příkladem může být teplárna v Plzni-Doubravce, kde byla v roce 2021 dokončena přestavba uhelného fluidního kotle, která umožnila spoluspalování biomasy s většinovým podílem 80 % na energetickém příkonu.[41] Spolu s dalším kotlem spalujícím výhradně čistou biomasu tak provozovatel Plzeňská teplárenská a.s. v roce 2022 očekává množství energeticky využité biomasy na úrovni 320 tis. tun.[42]

Vývoj výroby elektřiny z biomasy v ČR[28]
2003 2005 2007 2009 2011 2013 2015 2017 2019 2021
Hrubá výroba [GWh] 373 560 968 1396 1685 1683 2092 2213 2399 2665
Spotřeba paliva [tis. t] 204 389 665 1064 1352 1405 1603 1807 1898

Biomasa má na území ČR ze všech OZE největší potenciál, který je ovšem poměrně složité spolehlivě vyčíslit. Důvodem je značná nejistota související s udržitelnou produkcí biomasy, která by neměla konkurovat jejímu neenergetickému využívání (materiály, potraviny), negativně ovlivňovat biodiverzitu v zemědělství a lesnictví a zvyšovat environmentální tlak na půdu a vodní zdroje. To vše navíc bude záviset na změně klimatu, a s tím spojených změnách ve srážkách a průměrných teplot, extrémních projevů počasí a proměn ve výnosech zemědělských plodin. Kvalifikovaný odhad potenciálu biomasy se prozatím nachází v rozmezí 185 až 242 PJ, kdy podíl zemědělské biomasy činí cca 75 %, lesní biomasy 13 % a biologicky rozložitelného komunálního odpadu 12 %.[43]

Bioplyn[editovat | editovat zdroj]

Zemědělská BPS Poděbaby na Vysočině.

Bioplyn je obecný název pro směs plynů vznikající anaerobním rozkladem biomasy. Hlavními složkami jsou metan (převažuje) a oxid uhličitý, jejichž poměr závisí na druhu vstupní suroviny a použité technologie předúpravy a zpracování. Bioplyn má široké možnosti využití nejen v energetice (kogenerace, přímá výroba elektřiny v palivových článcích), ale i v sektoru plynárenství (náhrada zemního plynu) a dopravy (pohon vozidel). Bioplyn vzniká ve volné přírodě i v důsledku lidské činnosti. Typickým antropogenním zdrojem jsou skládky odpadů (skládkový plyn), čistírny odpadních vod (kalový plyn) a bioplynové stanice (reaktorový plyn), ve kterých jsou zpracovávány rostlinné a živočišné produkty či komunální a průmyslové odpady.

Důležitý milníkem v historii výroby bioplynu na území ČR je rok 2005, kdy byla uzákoněna podpora elektřiny z obnovitelných zdrojů (výkupní ceny a zelené bonusy).[44] V následujícím desetiletém období probíhala intenzivní výstavba zejména bioplynových stanic, po kterém nastala stagnace charakterizovaná ustálením počtu BPS. Dle údajů ERÚ bylo k 31. 3. 2022 v ČR celkem 552 licencovaných výroben bioplynu (z toho skládkového 70 a kalového 66) s celkovým instalovaným elektrickým výkonem 421 MW. Z databáze Česká bioplynové asociace vyplývá, že největší tuzemskou výrobnou je průmyslová BPS v Cukrovaru Dobrovice s elektrickým výkonem 15 MW. Druhá největší výrobna, Ústřední čistírna odpadních vod Praha, disponuje elektrickým výkonem 5,4 MW.[45] Pro zemědělskou bioplynovou stanici o elektrickém výkonu 1 MW je nutné pěstovat biomasu na ploše cca 700 ha.[46]

V roce 2021 bylo ze všech druhů bioplynu vyrobeno cca 2600 GWh elektřiny, což představuje čtvrtinu výroby elektřiny z OZE a přibližně 3 % celkové hrubé (brutto) výroby elektřiny v ČR. Příspěvek bioplynu k výrobě tepla z OZE činil pouze 4 %, což je dáno mimo jiné tím, že skládky, ČOV a BPS se zpravidla nacházejí mimo hlavní zástavbu obce, čímž je teplo využitelné v omezené míře, často jen pro vlastní technologickou potřebu provozu. Přibližně dvě třetiny BPS mají menší než 25% využití tepla. U skládek odpadů není neobvyklé, že teplo vzniklé při výrobě elektřiny není využíváno vůbec. Přes 90 % výroby elektřiny a 80 % tepla z bioplynu připadá na BPS. Bioplyn je nejčastěji využíván v motorové kogenerační jednotce. Celková účinnost kogenerační jednotky, tedy součet produkované elektrické a tepelné energie, odpovídá 80–90 %, přičemž elektrická svorková účinnost se pohybuje zpravidla v rozsahu 33–45 %.

Vyšším stupněm zušlechťování bioplynu je úprava na biometan. Bioplyn se zbaví vodní páry, CO2 a H2S, čímž dosáhne velmi podobných vlastností, jako má zemní plyn. Dá se pak použít pro pohon motorových vozidel, pro přímé spalování a jakékoli jiné využití, při kterém se používá zemní plyn. Biometan tak může přispět k ozelenění sektoru plynárenství a dopravy. První projekt stálé výroby biometanu s dodávkou do plynové distribuční sítě v ČR byl realizován v roce 2019 v BPS Rapotín, která zpracovává potravinářský odpad a k čištění surového bioplynu využívá technologii membránové separace.[47]

Odpady a alternativní paliva[editovat | editovat zdroj]

Není-li možné odpad zpracovat za účelem materiálového využití (např. kvůli nebezpečným vlastnostem, znečistění, nedostatečné recyklační kapacitě, malé poptávce po recyklátu apod.), pak by v souladu s hierarchií nakládání s odpady měl být přednostně využit energeticky před prostou likvidací spálením či skládkováním. V roce 2020 bylo na území ČR vyprodukováno 38,5 mil. tun odpadů, z čehož jen malá část byla energeticky využita (3,6 %). Z celkového energeticky využitého množství cca 1380 tis. tun připadalo 52 % na komunální odpad (majoritně směsný komunální odpad) a 31 % na odpad z třídicích linek (tzv. výmět).[48]

ZEVO Malešice. Největší spalovna v ČR.

Směsný komunální odpad (zbytek po vytřídění využitelných a nebezpečných složek) má výhřevnost orientačně 8 až 12 MJ/kg (roste s vyšším podílem nevytříděného plastu a papíru), což je obdobná hodnota jakou má energetické hnědé uhlí. SKO tak vzhledem k objemu roční produkce (2,7 mil. tun v roce 2020) představuje poměrně významný lokální zdroj energie, který má potenciál alespoň částečné nahradit fosilní paliva.

K energetickému využití odpadů dochází v zařízeních na energetické využití odpadů (ZEVO), které, na rozdíl od tradičních spaloven, jsou vybaveny technologií pro výrobu elektřiny a tepla a pro tuto energii mají využití (napojení na SZT). V ČR jsou od roku 2016 v provozu čtyři ZEVO s celkovou roční zpracovatelskou kapacitou cca 780 tis. tun odpadu.[49] Spalován je v nich převážně SKO, ale i další druhy odpadů, zejména nerecyklovatelné složky z třídicích linek (výmět) a velkoobjemový odpad ze sběrných dvoru.

Vývoj energetického využívání odpadů ve spalovnách / ZEVO v ČR[50]
1990 1995 2000 2005 2010 2015 2021
Množství spáleného odpadu [t] 44 685 163 115 333 572 388 303 469 003 631 908 720 391
Hrubá výroba elektřiny [MWh] 0 0 12 983 17 767 59 522 148 395 220 671
Hrubá výroba tepla [GJ] 351 373 1 118 266 2 754 663 3 136 075 2 969 446 3 946 942 4 077 889
Z toho dodávky tepla [%] 83 83 88 78 57 64 67
Peletizované palivo ze spalitelných odpadů.

Odpad, který se z nějakého důvodu nehodí k materiálovému využití, může být vstupní surovinou pro výrobu tuhých alternativních paliv. TAP je drcená směs vzniklá separací a následnou úpravou odpadů na bázi plastu, papíru, textilu, pryže a jiných spalitelných látek. Díky tomu je vysokovýhřevným palivem, které se svými energetickými vlastnostmi blíží černému uhlí.[51] TAP musí splňovat určité kvalitativní požadavky dané technickou normou, proto vhodným zdrojem jsou průmyslové odpady (např. kompozitní materiály z automobilového průmyslu), které jsou jednodruhové, a jejich kvalita je stálá a jasně definovaná, na rozdíl od komunálního odpadu, který je více heterogenní a technologie výroby TAP je kvůli tomu složitější.

Hlavními odběrateli TAP jsou cementárny (350 tis. tun v roce 2020 [50]), kde dochází zároveň k energetickému i materiálovému využití, protože popel se stává součástí výsledného produktu (slínku). Využití TAP ve stávajících teplárnách a elektrárnách je technicky možné formou spoluspalování s fosilním palivem či biomasou (celkem 39,5 tis. tun v letech 2011-2020), avšak je vyžadována částečná úprava technologie. Další možností je spalování v cíleně navrženém multipalivovém zdroji. V roce 2023 je plánováno uvedení do provozu prvního takového zařízení na území ČR o tepelném výkonu 40 MW (max. 114 tis. tun TAP ročně), a to v Teplárně Přerov, kde má tato realizace přispět k ukončení spalování uhlí.[52] V procesu posuzování vlivu na životní prostředí (EIA) je záměr výstavby multipalivého kotle v Teplárně Karviná.[53] Za oběma uvedenými investičními akcemi stojí společnost Veolia Energie ČR, která je největším tuzemským výrobcem a dodavatelem tepla.[54]

Ropa a ropné produkty[editovat | editovat zdroj]

Ropa a ropné produkty zaujímají cca pětinový podíl v primárních energetických zdrojích ČR a po pevných fosilních palivech tak májí druhé nejvýznamnější postavení v energetickém mixu.

Česká republika je zcela závislá na dopravě surové ropy dvěma ropovody, a to z Ruska ropovodem Družba (přepravní kapacita 9 mil. t ročně, průměrné využití kapacity 40-50 %) a z terminálu v italském Terstu prostřednictvím ropovodu IKL (přepravní kapacita 11,5 mil. t ročně, průměrné využití kapacity 30-40 %). Spuštění ropovodu IKL v roce 1995 bylo důležitým mezníkem, jelikož tím došlo k ukončení stoprocentní závislosti na jedné zdrojové zemi a jedné dopravní trase. Oba ropovody jsou napojeny na centrální tankoviště ropy Nelahozeves (CTR), které slouží jako mezisklad ropy a především ke skladování strategických zásob ropy a pohonných hmot. Celková skladovací kapacita tankoviště je 1,675 mil. m3, udržovány jsou zde nouzové zásoby odpovídající cca 90denní spotřebě ČR.[55]

Z CTR Nelahozeves je ropa dopravována ke zpracování v rafineriích Litvínov (kapacita 5,4 mil. tun ropy) a Kralupy nad Vltavou (kapacita 3,3 mil. tun ropy). Expediční cestou zde vyráběných automobilových benzínů a motorové nafty jsou autocisterny a železniční cisterny, dále se využívá také produktovodní přeprava. Síť produktovodů o celkové délce přes 1100 km spojuje hlavní zdroje v Litvínově a Kralupech se 17 velkokapacitními sklady a výdejními místy v ostatních oblastech ČR.




Skladba produkce rafinerií v ČR v roce 2019 (dle energie)

     Motorová nafta (42,3 %)
     Motorový benzín (19,1 %)
     Primární benzín (11,5 %)
     Topné oleje (1,6 %)
     LPG (5,1 %)
     Letecký petrolej (2,7 %)
     Asfalt (6,3 %)
     Ostatní produkty (11,5 %)

Téměř veškerá surová ropa pochází ze zahraničí, především z Ruska (49 %) a Ázerbájdžánu (23 %), významný byl také dovoz z USA (12 %, vše r. 2020). Domácí produkce surové ropy z moravských ložisek v roce 2020 představovala necelá 2 % celkové spotřeby. Množství ropy ročně zpracované v českých rafineriích tak zhruba odpovídá dovozenému množství. Tuzemské rafinérie svou produkcí (tzv. rafinérským výstupem) pokrývají přibližně 80 % tuzemské spotřeby motorového benzínu a nafty.[56] Dalšími na trh dodávanými ropnými produkty jsou např. asfalt, LPG, letecký petrolej, primární benzín, topné oleje aj.[57]

Dovoz surové ropy do ČR[58]
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021
Množství [mil. t] 7,7 6,9 7,1 6,6 7,4 7,1 5,3 7,8 7,4 7,7 6,2 6,8

Z konečné spotřeby ropných produktů v objemu cca 390 PJ v roce 2019 (tj. v roce neovlivněném pandemií covid) bylo téměř 73 % využito k získání energie, a to hlavně v sektorech doprava (92 %) a zemědělství a lesnictví (5 %). Při výrobě elektřiny a tepla jsou ropné produkty jako palivo využívány zcela okrajově. Z topných olejů bylo v roce 2021 vyrobeno přibližně jen 20 GWh elektřiny (0,02 % hrubé výroby) a 290 TJ (1 %) tepla dodaného do soustav zásobování teplem.[59] Užití topných olejů jako hlavního paliva je málo rozšířené, u zdrojů větších výkonů plní spíše funkci pomocného paliva sloužícího k najíždění kotlů (zapalování hořáků) a stabilizaci plamene.

Nejvýznamnějšími institucionálními aktéry v oblasti zásobování českých spotřebitelů ropou a ropnými produkty jsou:

  • MERO ČR, a.s. – zajišťuje dopravu ropy do ČR (ropovody Družba a IKL) a skladování strategických nouzových zásob ropy v centrálním tankovišti Nelahozeves.
  • Správa státních hmotných rezerv – odpovídá za tvorbu nouzových zásob ropy a ropných produktů, podílí se na řešení narušení jejich dodávek.
  • ČEPRO, a.s. – provozuje produktovody a velkokapacitní sklady paliv, ochraňuje zásoby státních hmotných rezerv.

Skladování energie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Skladování energie a Přečerpávací vodní elektrárna.

Energetická účinnost[editovat | editovat zdroj]

Energetická účinnost budov[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Energetická účinnost.

Spotřební elektronika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Energetický štítek.

Stavební půmysl a spotřeba energie budov[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Průkaz energetické náročnosti budovy.

Energetická politika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v České republice a Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky.

Evropská unie finančně podporuje výrobu obnovitelné energie v Česku.[60]

Řada ekologických organizací naproti tomu preferuje zásadní snížení energetické náročnosti průmyslu, masivní výstavbu elektráren využívající obnovitelné zdroje a výstavbu elektráren na zemní plyn (produkují CO2 v menší míře než klasické elektrárny na uhlí). Podle řady odborníků však s těmito opatřeními nelze vystačit.[61]

Při srovnání českých a slovenských cen elektřiny, které platí spotřebitelé z řad domácností, jsou částky placené českými odběrateli vyšší než u slovenských domácností se srovnatelnou spotřebou. Platí to zejména pro domácnosti s běžnou roční spotřebou kolem 2 200 kWh za rok.[62] Slováci zase platí více při vysokém odběru. Obě země se mírně liší v tom, co v cenách elektřiny musí odběratelé platit. Slovenské domácnosti jsou osvobozené od daně z elektřiny, které Češi platí ve výši 28,30 Kč za MWh. Naopak na Slovensku musí odběratelé přispívat do jaderného fondu za účelem likvidace jaderného paliva. Češi tuto povinnost nemají.[63]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Domácnosti v roce 2022 rekordně šetřily elektřinou. www.eru.cz [online]. [cit. 2023-03-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g Roční zpráva o provozu ES ČR pro rok 2021 [online]. ERÚ, 2022-06-21 [cit. 2022-07-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Roční zpráva o provozu ES ČR 2011 [online]. Praha: ERÚ, 2012 [cit. 2022-09-02]. Dostupné online. 
  4. ↑ Skupina ČEZ / Výrobní zdroje [online]. ČEZ [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Výroční zpráva za rok 2021. Zpráva o činnosti. [online]. Praha: Skupina ČEZ [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  6. ↑ Sev.en Energy - Činnosti [online]. Sev.en Energy AG, 2022 [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. 
  7. ↑ Zpráva o hospodaření 2020 [online]. Skupina Sokolovská uhelná, 2021 [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. 
  8. ↑ EPH 2021 Annual Report [online]. Energetický a průmyslový holding, 2022-03-31 [cit. 2015-11-11]. Dostupné online. 
  9. ↑ Energetická bilance ČR - časové řady [online]. [cit. 2023-07-26]. Dostupné online. 
  10. ↑ Energy balance flow for Czechia 2020 [online]. Eurostat [cit. 2022-09-22]. Dostupné online. 
  11. ↑ Energetická dovozní závislost České republiky v letech 2010–2020 [online]. MPO, 2022-03-01 [cit. 2022-09-15]. Dostupné online. 
  12. ↑ Státní energetická koncepce [online]. MPO, 6.8.2015 [cit. 2015-11-12]. Dostupné online. 
  13. ↑ Výroba elektřiny v roce 2013 [online]. MPO, 1.10.2014 [cit. 2015-11-12]. Dostupné online. 
  14. ↑ 1-3. Výroba koksu, briket a elektřiny na území České republiky v letech 1900–2011 [online]. ČSÚ [cit. 2023-07-26]. Dostupné online. 
  15. ↑ Roční zpráva o provozu ES ČR 2010 [online]. Praha: ERÚ, 2011 [cit. 2022-07-29]. Dostupné online. 
  16. ↑ Výroba elektřiny v ČR: Nejvíc energie stále získáváme z uhelných elektráren. Elektrina.cz [online]. [cit. 2019-05-20]. Dostupné online. 
  17. ↑ Odpůrci Temelína: Zatím největší protesty. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2006-12-03 [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. ISSN 1213-0702. 
  18. ↑ SKALICKÝ, Jaroslav. Před 10 lety byl přes protesty zkolaudován Temelín. Elektřinu ale do sítě dodával už předtím. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2016-11-03 [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  19. ↑ BEZDĚK, Jiří. Přesně 35 let zásobují Dukovany české spotřebitele bezemisní elektřinou vyrobenou z jádra. allforpower.cz [online]. 2020-11-02 [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  20. ↑ NEUMAN, Petr. Jaderné elektrárny a jejich potenciál a možnosti pro poskytování flexibility. Pro-ENERGY magazín [online]. ENERGY-HUB, 2022-06-07 [cit. 2022-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-07-02. 
  21. ↑ Dana Drábová: Protesty vnímám, ale Temelín zůstává bezpečný. EnviWeb.cz [online]. 2006-01-16 [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  22. ↑ Vláda spustila tendr na stavbu nového jaderného bloku v Dukovanech. ČT24 [online]. Česká televize, 2022-03-17 [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  23. ↑ Nový jaderný zdroj v lokalitě Dukovany. www.cez.cz [online]. ČEZ [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  24. ↑ Hubáčková: Zajistit trvalé ukládání jaderného odpadu do roku 2050 je fikce. Ekolist.cz [online]. 2022-01-06 [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  25. ↑ Zprávy o provozu teplárenských soustav. www.eru.cz [online]. [cit. 2022-06-24]. Dostupné online. 
  26. ↑ KAUFMANN, Pavel. Vývoj teplárenství v České republice [online]. Teplárenské sdružení ČR [cit. 2022-06-22]. Dostupné online. 
  27. ↑ Vývoj podílů obnovitelné energie. www.mpo.cz [online]. MPO, 2021-11-30 [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  28. ↑ a b c d Obnovitelné zdroje energie v roce 2020 - Výsledky statistického zjišťování. www.mpo.cz [online]. MPO, 2021-09 [cit. 2022-07-22]. Dostupné online. 
  29. ↑ Vývoj počtu provozoven a instalovaného výkonu podporovaných zdrojů energie - vodní elektrárny [online]. ERÚ, 2022-02-14 [cit. 2022-07-23]. Dostupné online. 
  30. ↑ Malé vodní elektrárny sice mají mít podporu státu, ve skutečnosti provozovatelům nikdo nepomůže. plus.rozhlas.cz [online]. ČR Plus, 2022-02-13 [cit. 2022-07-23]. Dostupné online. 
  31. ↑ Solární asociace. www.solarniasociace.cz [online]. [cit. 2022-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-06-27. 
  32. ↑ Vývoj počtu provozoven a instalovaného výkonu podporovaných zdrojů energie - sluneční elektrárny [online]. ERÚ, 2022-06-03 [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  33. ↑ VOBOŘIL, David. Příčiny solárního boomu v České republice. oEnergetice.cz [online]. 22. březen 2015, 20:50 [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  34. ↑ Sluneční elektrárny ČEZ - Fotovoltaická elektrárna Ralsko a Mimoň. Svět energie - vzdělávací portál ČEZ [online]. [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 
  35. ↑ a b Aktuální instalace - větrné elektrárny. www.csve.cz [online]. ČSVE [cit. 2022-07-22]. Dostupné online. 
  36. ↑ JIRÁSKA, Aleš. Hluk větrných elektráren [online]. Zdravotní ústav se sídlem v Pardubicích [cit. 2022-07-22]. Dostupné online. 
  37. ↑ CHLUMECKÁ, Karolína. Proč se nestaví větrné elektrárny? Stavbu komplikují složité schvalovací procesy i obavy z hluku. Ekonews [online]. 2022-06-21 [cit. 2022-07-22]. Dostupné online. 
  38. ↑ HANSLIAN, David. Aktualizace potenciálu větrné energie v České republice z perspektivy roku 2020 [online]. Praha: Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v.v.i., 2020 [cit. 2022-07-22]. Dostupné online. 
  39. ↑ Obecní obnovitelné zdroje energie – Přehled českých projektů [online]. Brno: Hnutí DUHA, 2020 [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  40. ↑ Vývoj počtu provozoven a instalovaného výkonu podporovaných zdrojů energie – biomasa [online]. ERÚ, 2022-06-03 [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  41. ↑ Výroční zpráva 2021. www.pltep.cz [online]. Plzeňská teplárenská a.s., 2022 [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  42. ↑ Teplárny v kraji řeší plyn. Uvažují o biomase, dál budou pálit i uhlí. iDNES.cz [online]. 2022-06-03 [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  43. ↑ Akční plán pro biomasu v ČR na období 2012–2020 [online]. Praha: Ministerstvo zemědělství, 2012 [cit. 2022-08-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-08. 
  44. ↑ Zákon č. 180/2005 Sb. Zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů. www.psp.cz [online]. PSP ČR, 2005-08-01 [cit. 2022-07-29]. Dostupné online. 
  45. ↑ Mapa bioplynových stanic. CzBA.cz [online]. Česká bioplynová asociace [cit. 2022-07-29]. Dostupné online. 
  46. ↑ KAŠINSKÝ, Jan; WAGNER, Vladimír. Jaký je potenciál využití biomasy v Česku a ve světě. OSEL [online]. Osel, 2019-02-15 [cit. 2022-07-29]. Dostupné online. 
  47. ↑ V Rapotíně spustili první výrobnu biometanu v Česku, čistí bioplyn z odpadu. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2019-10-25 [cit. 2022-07-29]. Dostupné online. 
  48. ↑ Statistická ročenka životního prostředí ČR 2020 [online]. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, 2021 [cit. 2022-07-12]. Dostupné online. 
  49. ↑ Informace o zařízeních pro tepelné zpracování odpadu za rok 2020. www.chmi.cz [online]. ČHMÚ [cit. 2022-07-12]. Dostupné online. 
  50. ↑ a b Statistika energetického využívání odpadů a alternativních paliv 1989–2021 [online]. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, 2022-06-01 [cit. 2022-07-12]. Dostupné online. 
  51. ↑ Porovnání alternativních paliv [online]. ODPADY [cit. 2022-07-12]. Dostupné online. 
  52. ↑ Teplárny plánují, co v blížící se éře bez uhlí. Nahradí ho třeba i odpadky. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2021-11-26 [cit. 2022-07-12]. Dostupné online. 
  53. ↑ Informační systém EIA. portal.cenia.cz [online]. [cit. 2022-07-12]. Dostupné online. 
  54. ↑ Finský výrobce dodá do Teplárny Přerov nový kotel. V hodnotě 850 milionů korun. Ekonomický deník. 2021-04-30. Dostupné online [cit. 2022-07-12]. 
  55. ↑ Státní zásoby ropy byly v uplynulých čtyřech letech pod limitem, zjistil Nejvyšší kontrolní úřad. iROZHLAS [online]. [cit. 2022-09-15]. Dostupné online. 
  56. ↑ Zpráva o vývoji energetiky v oblasti ropy a ropných produktů za roky 2017 a 2018 [online]. MPO, 2019-07-01 [cit. 2022-09-23]. Dostupné online. 
  57. ↑ Energy balance: Refinery output [online]. Eurostat, 2022-04-14 [cit. 2022-09-23]. Dostupné online. 
  58. ↑ Statistika dovozu ropy do ČR [online]. MPO, 2022-04-06 [cit. 2022-09-15]. Dostupné online. 
  59. ↑ Roční zpráva o provozu teplárenských soustav České republiky za rok 2021 [online]. ERÚ, 2022-06-21 [cit. 2022-09-23]. Dostupné online. 
  60. ↑ http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/ek-schvalila-podporu-pro-obnovitelne-zdroje-v-cesku_407487.html
  61. ↑ Neviditelný pes - ENERGETIKA: Stane se Rakousko nedostižným cílem?
  62. ↑ České a slovenské ceny elektřiny: Češi platí víc u běžné spotřeby. Kde se rozdíly stírají?. Elektrina.cz [online]. 2019-12-02 [cit. 2019-12-06]. Dostupné online. 
  63. ↑ POSPÍŠIL, Aleš. Češi platí za elektřinu víc, než Slováci. Ušetří jen ti, kteří mají vysoký odběr Více na https://www.e15.cz/finexpert/bydlime/cesi-plati-za-elektrinu-vic-nez-slovaci-usetri-jen-ti-kteri-maji-vysoky-odber-1364538. E15 [online]. CZECH NEWS CENTER, 2019-11-29 [cit. 2019-12-06]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Voženílek, L., Lstibůrek, F.: Základy elektrotechniky II. SNTL – nakladatelství technické literatury, Praha, 1989. Str. 355 – 365.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Energetická legislativa cez.cz

Elektrárny v evropských zemích
Země mapa Evropy
Území se sporným postavením
Teritoria, kolonie
a zámořská území
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Energetika_v_Česku&oldid=23675696“