Emila Medková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Emila Medková
Rodné jménoEmilie Tláskalová
Narození19. listopadu 1928
Ústí nad Orlicí
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí19. září 1985 (ve věku 56 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánífotografka a výtvarnice
Manžel(ka)Mikuláš Medek
Dětidcera: Eva Kosáková (rozená Medková)
PříbuzníIvan Medek švagr;
Rudolf Medek tchán
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Informační deska na domě (Janáčkovo nábřeží 471/49, 150 00 Praha 5 - Smíchov)

Emila Medková, dívčím jménem Emila Tláskalová (19. listopadu 1928 Ústí nad Orlicí – 19. září 1985 Praha), byla jedna z nejvýznamnějších představitelek české umělecké fotografie druhé poloviny 20. století.[1] Manželka malíře Mikuláše Medka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Emila Tláskalová se narodila v Ústí nad Orlicí v rodině typografa a švadleny. Roku 1939 se s rodiči přestěhovala do Prahy, kde otec za války pracoval jako fotograf v továrně Letov. Emila v letech 1939–1942 absolvovala dívčí měšťanskou školu v Libni Na Korábě. Od září 1942 studovala na Státní grafické škole v Praze na Smíchově, kde navštěvovala třídu krajinářské fotografie Josefa Ehma[2] V té době na škole vyučovali také Jaromír Funke a Eugen Wiškovský. Studia přerušila v letech 1944–1945, kdy byla totálně nasazena jako laborantka k firmě Prag-Film A.G. na Barrandově.

Po osvobození dokončila během jednoho roku studia opět u Josefa Ehma na dvouleté speciální škole pro fotografy. Podílela se zde na činnosti tvůrčí skupiny Jantar (Dagmar Hochová, Josef Lehoučka, Ján Šmok, ad., 1945–1946). Od roku 1947 pracovala jako fotografka v Ústavu lidské práce, Jeruzalémská 9 (později Československý ústav práce, zrušen 1951) a roku 1948 vstoupila do KSČ. Josef Lehoučka ji seznámil s Mikulášem Medkem, který tehdy studoval na VŠUP u Františka Tichého. Její pracoviště bylo přejmenováno na Výzkumný ústav bezpečnosti práce ROH. Roku 1954 se stala vedoucí fotolaboratoře a působila zde do roku 1963.

Mikuláš Medek, za kterého se provdala 12. 9. 1951, ji seznámil s okruhem mladých autorů kolem Karla Teigeho, kam patřili mj. Vratislav Effenberger, Libor Fára, Anna Fárová, Václav Tikal a Karel Hynek. Bydleli spolu s rodinou Ivana Medka v bytě na Janáčkově nábřeží 49, kde Mikuláš Medek také maloval. V dubnu 1952 se Medkovým narodila dcera Eva a v září se Emila vrátila do zaměstnání.

Roku 1960 měla první samostatnou výstavu fotografií v Oblastním muzeu v Hradci Králové a roku 1962 v galerii Krzywe Koło ve Varšavě. Roku 1961 byla mezi zakládajícími členy Tvůrčí skupiny Konfrontace, která se scházela u Medků.

Od roku 1963 byla zaměstnána jako fotografka v Psychologickém ústavu Univerzity Karlovy na Hradčanském náměstí. V roce 1965 byla přijata do Svazu československých výtvarných umělců. V 60. letech se zúčastnila zájezdů do Polska a Francie (kde v Paříži navštívila Toyen) a s Mikulášem Medkem cestovala roku 1966 do Brém a Hamburku, do Rakouska a Německa, 1968 do Itálie a Německa (vrátili se dva dny po sovětské okupaci – 23.8.1968). Na pozvání galerie La Bertesca byla s Mikulášem Medkem v letech 1967 a 1968 na měsíčních pobytech v Janově. V roce 1967 byla zastoupena dvěma fotografiemi na výstavě World Photo '67 v Leedsu.

Roku 1969 se Emila a Mikuláš Medkovi přestěhovali do Šumavské ulice na Vinohradech. Roku 1973 odešla ze zaměstnání v Psychologickém ústavu aby se mohla starat o těžce nemocného manžela. Byli nuceni se přestěhovat do přízemního bytu v Estonské ulici, protože Mikuláš se po zlomenině krčku těžce pohyboval. Krátce nato, 23. srpna 1974 Mikuláš Medek po operaci krvácení do žaludku zemřel v nemocnici.

Emila přišla o svou vlastní fotografickou komoru, kterou měla od roku 1973 v Mikulášově ateliéru v Letohradské ulici a náhradou získala ateliér v Přemyslovské 17. Obnovila svou spolupráci se Surrealistickou skupinou kolem Vratislava Effenbergera a podílela se tvorbě ineditních sborníků Sen které redigoval Albert Marenčín. Jako fotografka pracovala pro Státní židovské muzeum a pro Divadelní ústav. V říjnu 1976 se podrobila operaci a do dubna 1977 byla v rekonvalescenci. Od roku 1979 pracovala jako fotografka na FF UK. Na jaře roku 1981 se podrobila další operaci a na podzim ochrnula na levou polovinu těla. Roku 1983 se podílela na přípravě výstavy Sféra snu Surrealistické skupiny na hradě Sovinec, která byla nakonec zakázána. V následujícím roce zde měla samostatnou výstavu fotografií.

19. září 1985 Emila Medková zemřela po těžké nemoci ve Vlašimi ve věku 56 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Emila Medková od roku 1947 zprvu fotografovala dvouokou zrcadlovkou Flexaret 6x6 cm, od roku 1953 Rolleiflexem 6x6 cm. Její dílo čítá kolem čtyř set fotografií, zvětšovaných obvykle na formát 30 x 40 cm.

První školní fotografie krajin pořídila v letech 1946–1948 a v cyklu záznamů různých výseků krajin a městských zákoutí pokračovala i později. Prologem k jejímu uměleckému fotografickému dílu jsou soubory inscenovaných fotografií, které vytvořila s Mikulášem Medkem v letech 1948–1951. Oba vymýšleli náměty fotografických cyklů, které Emila realizovala. Vztahy tvorby byly propletené a nejednoznačné a mezi oběma umělci existoval nepřetržitý tvůrčí dialog i vzájemné ovlivňování.[3] Některé náměty (Cranachovská nadlyrika, 1950) se objevily i v malbách Mikuláše Medka (Cranachovská nadlyrika s imperialistickou květinou, 1953–54) a Emila byla jeho modelem pro řadu obrazů (Emila a mouchy, 1952, Portrét 53).[4]

Její tvorba byla bezprostředně spjata se surrealismem[5] V cyklu Stínohry (1948) Emila zachycuje akce, v níž se stín Mikuláše s různými předměty v rukou promítá do předem naaranžované scény. Stín vnikající do reality vyvolává úzkost a tíseň. Medková užívala ve svých inscenovaných fotografiích stejné objekty (skleněné oko, vajíčko, pramen vlasů) a zraňující nástroje (břitva), které se objevují i v surrealistických obrazech Mikuláše Medka. Původ některých "pohyblivých objektů" vyplynul mj. ze zápisu snu, jiné byly volně inspirovány díly surrealistických malířů jako René Magritte (Vítr - Magritte, 1948), Jindřich Štyrský nebo Toyen, nebo kolážemi Karla Teige (Nohy, 1951). Toto formativní období ovlivnilo celou pozdější tvorbu Medkové až do počátku 80. let.[6]

Kromě inscenovaných fotografií zachycovala Emila Medková od konce 50. let nejrůznější struktury a přiblížila se estetice Českého informelu (Kraky, 1962, Karlův most, 1962). Je pro ni charakteristický vytříbený vztah k fotografovanému materiálu, který se tak stává nositelem emocí i skrytých obsahů. V závěrečném období své tvorby, kdy dospěla k neokázalé vnitřní monumentalitě, se její vztah k materiálům ještě více vyhranil, když objevila dosud opomíjené materiály na skládkách kovového odpadu (Arcimboldo I a II, 1978), vlnitý papír (Křik, z cyklu Konec iluzí, 1978), kůži (Strašidla I a II, 1978) či staré a rozbité králíkárny. Medková se účastnila i taktilních experimentů Jana Švankmajera a v anketě o štítivosti vyjádřila hluboký odpor k umělým hmotám.[7]

Společným znakem fotografií je zdůraznění průčelnosti a stlačení prostoru do plochy či nízkého reliéfu, zájem o strukturu hmoty, potlačení diagonály a děje nebo prudkých kontrastů světla a stínu. Neexistuje zde vývoj od analytických snímků k vrcholné syntéze, ale spíše introvertní pohyb do stále sevřenějšího středu a vytěsnění okolí.[6] Z počátku 50. let lze za zlomový považovat snímek rozbité výlohy s paprskovitými prasklinami před poutačem Upravíme Váš účes, který je zároveň autoportrétem.[8]

Na počátku 60. let dospěla Medková až k fotografické abstrakci, která jí umožnila svobodnou interpretaci významu zjevených symbolů. Ty měly diváka uhranout svou emotivní silou, osvobodit jeho vnímání a přenést ho do světa mimo všední realitu. Snímek bylo možné otočit o devadesát nebo sto osmdesát stupňů (Hlava (Grébovka), 1980), neboť představa autorky byla důležitější než vnější předobraz. Záběr se dostával k předmětu tak blízko, že s ním doslova splýval. Stejným způsobem tehdy uvažoval i Mikuláš Medek.[9] Zatímco v raném období byly některé fotografie Emily Medkové osobitou interpretací některých surrealistických obrazů nebo hledáním obdobné prostorové konfigurace (Vzpomínka na Dalího, 1953, Chirico, 1958), v 60. letech byla její práce paralelou k tehdejší malbě Mikuláše Medka nebo reliéfům Jana Koblasy.[10] V 70. letech tvořila volné analogie k tvůrčím principům jiných umělců - např. Toyen (Na zámku La Coste, 1972, Náhrobky, 1977), Dalího, Enrica Baje (Zvíře dle Enrica Baje, 1976), Arcimbolda (Arcimboldo I a II, 1978), Paula Klee (Klee, 1978).[7]

Na přelomu 50. a 60. let se Emila Medková stala čelnou představitelkou české fotografie a v průběhu 60. let měla řadu autorských výstav. V té době se zabývala autonomními významy znaků, chápaných jako duševní událost (Znak, 1962, Šipka, 1962). Jejími hojně fotografovanými náměty byly erotické motivy spatřené v běžných předmětech, které připomínaly intimní partie lidského těla (T, 1960, Škvíra, 1960, Škvíra, 1975). Přestože své náměty nacházela především v Praze, během jejích cest do zahraničí vznikly samostatné fotografické soubory z Paříže (1966), Vídně (1967) a Itálie (Kulisy, 1967).

Stěžejním surrealistickým principem, který si Medková osvojila, byla práce s primární analogií. Setrvávala přitom u bezprostředního vjemu, který byl zdrojem osobitých vizí a ztotožnění s představou (Každá věc má svůj háček, 1975). Mezi raným a pozdním pojetím nedošlo v průběhu třiceti let k žádnému podstatnému zvratu, ale změna společenského a politického kontextu dávala fotografie do nových souvislostí a měnila jejich smysl. Týká se to rozsáhlého cyklu Hlavy, v nichž autorka zachycovala přírodní útvary, drolící se zdi, stará vrata, odhozené předměty a pozůstatky lidské činnosti v nichž spatřovala připomínky lidských tváří a postav (Sněžná hlava, 1949, Hlava, 1960, Tvář, 1962).[11] Z předchůdců byl Medkové nejbližší Miroslav Hák a podobně jako on nacházela zprvu inspiraci na pražských předměstích, kde se dlouho uchovaly stopy války. Od počátku 60. let chodila za náměty stále více do středu Prahy. V atmosféře politického útlaku 50. let vznikal cyklus Zavřeno, který zachytil zazděná okna, dveře s petlicemi, zavřené výklady nebo značku zakazující vjezd a reflektoval vnitřní prožitek blízký Kafkovým románům.[12] Po okupaci v srpnu 1968 vznikly fotografie Střelnice (1969) nebo Křik (1971).

Celou fotografickou tvorbu Medkové, která vznikala v podmínkách různě intenzivního útlaku komunistického režimu, je spojujícím jmenovatelem úzkost. Byl pro ni důležitý druhý plán reality a evokace skrytých pocitů. Existenciální téma spojuje snímky, které vznikly v rozpětí více než 20 let – Panák (1959) s dětskou kresbou postavy se zdviženýma rukama nad dírou v opadané omítce, Popraviště–Rájov (1977) s rozbitou zdí a pramenem uschlé trávy, který připomíná krev, Šebestián (1977), nebo Ruce vzhůru (1982), kde postavu se zdviženýma rukama vytvářejí zabetonované kameny.[13] Některé fotografie tyto pocity nesou ve svém názvu (Výbuch, 1957, 1959, Strach, 1960, Křik, 1971, 1978, Agrese I a II, 1980), jiné vyvolávají vzpomínku na dětskou obavu z temných prostor (Otvory, 1962).

Kurátorem její první souborné výstavy v Alšově síni Umělecké besedy roku 1965 byl Jan Kříž. Život a dílo Emily Medkové v monografii zpracovali historikové umění Karel Srp mladší a Lenka Bydžovská.

Spolupráce se Surrealistickou skupinou[editovat | editovat zdroj]

V průběhu roku 1951 se v Teigově skupině podílela na vydání deseti pracovních ineditních sborníků Znamení zvěrokruhu. V červencovém čísle Lev vyšlo 21 jejích fotografií a dalších pět ve sborníku Váhy, sestaveném Vratislavem Effenbergerem. Ten po Teigově smrti obnovil roku 1953 tradici ineditních sborníků, tentokrát pod názvem Objekt. Na všech pěti svazcích, sestavených v letech 1953-1962 Emila výrazně spolupracovala.

Roku 1958 vyšla v Objektu č. 3 Effenbergerova studie Emila Medková, provázená souborem jejích fotografií. Pro Objekt č. 4 (1960) vytvořila obálku. V tomto čísle bylo 11 jejich fotografií z cyklu Záznamy a průvodní text Vratislava Effenbergera. Obálka a dalších 11 fotografií bylo i v následujícím pátém čísle v roce 1962.[14] Od roku 1969 začala vycházet revue Analogon, redigovaná Vratislavem Effenbergerem, a Emila do prvního čísla přispěla fotografiemi z Paříže a Itálie.

Po úmrtí Mikuláše Medka obnovila roku 1975 spolupráci se Surrealistickou skupinou. Zapojila se do kolektivních surrealistických her (Potřeba příběhu, 1983-1984, Ostrov mrtvých, 1984 – námět M. Stejskal), vyhledávání vizuálních analogií (obrazové analogie k taktilnímu objektu Masturbace, 1981), interpretačních her (Ilustrovaný sen, 1982, Jedním uchem dovnitř, 1984 – námět J. Švankmajer), anket (Anketa o strachu, 1979, Anketa o štítivosti, 1980), tvorby objektů a experimentů, které iniciovali Jan Švankmajer, Vratislav Effenberger, Martin Stejskal a František Dryje (Hra o Žugoně, 1983). Jan Švankmajer připravoval od roku 1979 v Surrealistické skupině monografii Emily Medkové, která se nerealizovala. Roku 1980 přispěla do časopisu švýcarské surrealistické skupiny Le la souborem fotografických interpretací (text Ludvík Šváb).[15]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Autorské[editovat | editovat zdroj]

  • 1960 Emila Medková: cykly Záznamy, Zdi, Hlavy, Krajský vlastivědný ústav v Hradci Králové
  • 1962 Emila Medková: Fotografie, Galerie Krzywe Koło, Varšava
  • 1963 Emilia Medkova: Abstractions?, Museum of Modern Art, Miami
  • 1963 Emila Medková: Fotografie, Dům osvěty v Kralupech
  • 1963 Emila Medková: Fotografie 1951 - 63, Prácheňské muzeum, Písek
  • 1963 Emila Medková: Fotografie, Oblastní galerie Liberec
  • 1964 Emila Medková: Fotografie z let 1949 - 1964, Kabinet fotografie Jaromíra Funka, Dům umění, Brno
  • 1965 Emila Medková: Fotografie, Galerie mladých, Alšova síň Umělecké besedy, Praha
  • 1965 Emila Medková, Divadlo Jednotného závodního klubu, Ústí nad Orlicí
  • 1965 Emila Medková: Fotografie, Psychiatrická léčebna Kosmonosy
  • 1966 Emila Medkova: Photographs, Museum of Modern Art, Miami
  • 1970 Mikuláš Medek, Emila Medková, Galerie am Klosterstern, Hamburg
  • 1978 Emila Medková, Minigalerie VÚVL v Brně
  • 1979 Emila Medková: Fotografie, Kabinet fotografie Jaromíra Funka, Brno
  • 1980 Emila Medková: Fotografie, Výstavní síň, Česká Třebová
  • 1984 Emila Medková: Fotografie, hrad Sovinec
  • 1985 Emila Medková: Výběr z fotografického díla, Výstavní síň Fotochema, Praha
  • 1987 Emila Medková: Fotografie, Obvodné kultúrne a spoločenské stredisko Trnávka, Bratislava
  • 1988 Emila Medková, Mikuláš Medek, Fotografie, kresby, pauzy, hrad Sovinec
  • 1990 Emila Medková: Začátek a konec ilusí, Galerie v předsálí, Blansko
  • 1995 Emila Medková: 1928-1985, Pražský dům fotografie, Praha
  • 1997 Emila Medková: Surrealistische Fotografie, Tscheschisches Zentrum, Literatur Werkstatt, Berlin
  • 2000/2001 Emila Medková: Zavřeno, Galerie Franze Kafky, Praha
  • 2001 Emila Medková, Ateliér Josefa Sudka, Praha
  • 2001/2002 Emila Medková, Dům U Kamenného zvonu, Galerie hlavního města Prahy, Praha
  • 2004 Emila Medková, Tuttlingen, Hofheim am Taunus, Bad Avolsen
  • 2005 Emila Medková: Fotografické dílo, Galerie pod radnicí, Ústí nad Orlicí
  • 2008 Emila Medková: Fotografie, Muzeum Rýmařov
  • 2009 Emila Medková: Fotografie, Galerie fotografie Louvre, Praha
  • 2010 Emila Medková: Fotografie, Obecní galerie Beseda, Praha
  • 2011 Emila Medková: Fotografie, Fotografická galerie Fiducia (Galerie Fiducia), Ostrava
  • 2018 Emila Medková, Galerie U Betlémské kaple, Praha

Společné (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1964 Imaginativní malířství 1930-1950, AJG Hluboká nad Vltavou (zakázáno), náhradní v UPM Praha
  • 1964 Phases, Musée d´Ixelles, Brusel
  • 1966 Surrealismus a fotografie, Kabinet fotografie Jaromíra Funka, Brno, Museum Folkwang, Essen
  • 1966 12 českých umělců, Worpswede
  • 1966 Symboly obludnosti, Galerie D, Praha[16]
  • 1968 Emila Medková, Čestmír Krátký, Karel Kuklík, Krakov
  • 1969 Současná československá fotografie, Moravská galerie v Brně
  • 1970 Současná československá fotografie, Bratislava
  • 1971 Československá fotografie 1968-1970, Moravská galerie v Brně (katalog Anny Fárové Současná fotografie v Československu, Obelisk, Praha 1971 šel do stoupy)
  • 1972 mezinárodní výstava fotografií Prezentacje, Varšava
  • podrobně viz abART: Emila Medková - výstavy

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Emila Medkova exhibition [online]. Czech Radio, 16 December 2001 [cit. 2012-04-12]. Dostupné online. 
  2. ↑ CHUCHMA, Josef. Kolik toho vydrží žena [online]. Slovensko-český klub [cit. 2012-04-12]. Dostupné online. (Czech) 
  3. ↑ Emila Medková, in: Srp K, 2005, s. 24
  4. ↑ Švankmajerová E, Svědectví: Žena (Emila) v díle Mikuláše Medka, Analogon, č. 41-42, 2004, s.104
  5. ↑ Krzysztof Fijałkowski, Emila Medková: The Magic of Despair, TATE Paters, No. 4, 2005 ISSN 1753-9854
  6. ↑ a b Srp K, 2005, s. 27
  7. ↑ a b Srp K, 2005, s. 35
  8. ↑ Srp K, 2005, s. 26
  9. ↑ Mikuláš Medek, Texty, Torst Praha 1995, s. 262-266
  10. ↑ Srp K, 2005, s. 34
  11. ↑ Srp K, 2005, s. 29
  12. ↑ Srp K, 2005, s. 31
  13. ↑ Srp K, 2005, s. 36
  14. ↑ Srp K, 2005, s. 137
  15. ↑ Srp K, 2005, s. 141-142
  16. ↑ Marie Langerová, Symboly obludností: mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.-60. let. 1. vyd. Praha: Malvern, 2009. 510 s. ISBN 978-80-86702-66-7

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Katalogy[editovat | editovat zdroj]

  • Emila Medková: Fotografie 1951 - 63, text Jan Kříž, 12 s., Prácheňské muzeum Písek 1963
  • Emila Medková: Fotografie 1949 - 64, text Jan Kříž, 6 s., Kabinet fotografie Jaromíra Funka, Brno 1964
  • Emila Medková, text Vratislav Effenberger, jednolist (8 s.), Divadlo JZK, Ústí nad Orlicí 1965
  • Emila Medková, text Jan Kříž, 4 s., ČFVU Praha 1965
  • Emila Medková: Fotografie, text A. Marenčin, E. Medková, L. Šváb, 12 s., DU města Brna 1979
  • Emila Medková: Fotografie, text Karel Srp, 20 s., Jazzová sekce SH Praha (Situace 5), 1979
  • Emila Medková: Výběr z fotografického díla, text Vratislav Effenberger, Alena Nádvorníková, 8 s., ČTK Praha 1985
  • Emila Medková 1928–1985, text Anna Fárová, Aleš Kuneš, Alena Nádvorníková, 48 s., Pražský dům fotografie (1991-1997), Praha 1995
  • Emila Medková: Zavřeno, 6 s., Galerie Franze Kafky, Praha 2000
  • Emila Medková, 6 s., ang. i čes. verze, Galerie hlavního města Prahy, Praha 2001
  • Emila Medková 1928–1985: Fotografické dílo, text Alena Nádvorníková, 8 s., Klub přátel umění, Ústí nad Orlicí 2005
  • Emila Medková, text Pavel Lagner, 8 s., PPF Art, a. s., Praha 2009
  • Emila Medková: Fotografie, text Josef Moucha, 37+3 s., Fotografická galerie Fiducia, Ostrava 2011

Monografie[editovat | editovat zdroj]

Encyklopedie a sborníky[editovat | editovat zdroj]

  • Gabriel Fragner, Funkeho žáci na Státní grafické škole v Praze, 157 s., Slezská univerzita, Institut tvůrčí fotografie, Opava 2016
  • Vladimír Birgus, Jan Mlčoch, Česká fotografie 20. století, UPM, KANT Praha 2010, ISBN 978-80-7101-089-0
  • Vladimír Birgus (ed.), Tschechische Avantgarde - Fotografie 1918-1948, 304 s., Arnoldsche, Stuttgart, KANT Praha 1999, ISBN 3-89790-011-4
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, ed. Anděla Horová. Academia Praha 1995, s. 502-503
  • Daniela Mrázková (ed.),Co je fotografie / What is Photography: 150 let fotografie / 150 Years of Photography, 392 s., Praha 1989
  • Daniela Mrázková, Vladimír Remeš, Cesty československé fotografie, Mladá fronta, Praha 1989
  • Opak zrcadla, antologie tvorby Surrealistické skupiny v Československu z let 1980-1985, vydáno pod fiktivní hlavičkou švýcarské skupiny Le la, 1985
  • Biro Adam, Passeron René (eds.),Dictionnaire général du Surréalisme et de ses environs, 464 s., Office du Livre S.A., Fribourg 1982
  • Edouard Jaguere, Les mysteres de la chambre noire : le surréalisme et la photographie, Flammarion, Paris 1982
  • Lenka Bydžovská, Karel Srp (eds.), Český surrealismus 1929-1953, 485 s., GHMP, Argo Praha 1996, ISBN 80-7010-047-8 (GHMP), ISBN 80-7203-011-6 (ARGO)

Články a rozhovory v časopisech[editovat | editovat zdroj]

  • Vogelová, Pavlína: Mikuláš Medek a Emila Medková: stínohry obrazů, textů a fotografií. In: Sborník Národního muzea v Praze. Řada A - Historie. Roč. 70, č. 1-2, 2016, s. 53-64.
  • Vratislav Effenberger: Medci, revue Analogon, 1990
  • Anna Fárová: z tvůrčí dílny - rozhovor s Emilou Medkovou, Československá fotografie 8, 1976, s. 346-350

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emila_Medková&oldid=23497632“