Emil Pollert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emil Pollert
Základní informace
Rodné jméno Emil Popper
Narození 20. ledna 1877
Liblice u Mělníka
Úmrtí 23. října 1935
Praha
Žánry opera,
Povolání zpěvák,
Hlasový obor bas
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
vnuk Jaroslav Pollert starší
pravnuk Jaroslav Pollert mladší
pravnuk Lukáš Pollert
pravnučka Adéla Pollertová
pravnučka Klára Pollertová-Trojanová
Detail hrobu na Vinohradském hřbitově v Praze

Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, (20. ledna 1877, Liblice u Mělníka23. října 1935, Praha) byl český operní pěvec a herec, v Národním divadle byl ve své době hlavním představitelem basových rolí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po vzoru svého otce měl být obchodníkem, kterým se začal učit v Praze. Tam jeho bratr odhalil jeho talent a začal financovat jeho hodiny zpěvu u Františka Pivody a Moritze Wallersteina. Jeho studia netrvala dlouho, přerušilo je jeho roční angažmá v Olomouci v sezóně 18981899. Po něm na doporučení Karla Buriana a Ludvíka Vítězslava Čelanského předzpíval novému řediteli opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi a byl okamžitě přijat.

První vystoupení v opeře (debutoval v činoherní roli v představení Byl jednou jeden král) absolvoval s úspěchem zaznamenaným kritikem časopisu Dalibor jako Biterolf v Tannhäuseru Richarda Wagnera 4. srpna 1900. 21. září poprvé vystoupil v Smetanově opeře (byla to role Matouše v Hubičce), ty se staly jeho doménou. Velkého úspěchu se dočkal i při záskoku za nemocného kolegu ve Figarově svatbě, zpíval Vodníka v Rusalce. Postupně získával renomé interpreta komických rolí, což kritika původně nepředpokládala.[1] I proto až 20. prosince 1903 poprvé zpíval Kecala v Prodané nevěstě.

Po odchodu tehdejšího prvního basisty Národního divadla Václava Klimenta v roce 1918 převzal jeho místo a až do své smrti pak vystoupil na první scéně celkem ve 221 úlohách ve více než 5000 představení.[2]

Kromě operních rolí hrál také často v činohře, což považoval za zdokonalování svého hereckého umění, které nehodnotil příliš vysoko; při tom především spolupracoval s Jindřichem Mošnou. Vystoupil několikrát i v baletních představeních a hrál mistra Tutu v operetě Mikádo. V opeře působil také jako režisér (celkem 12 oper, např. Martinů: Nevěsta mesinská, Zich: Malířský nápad, Verdi: Falstaff, Puccini: Turandot - první uvedení v Národním divadle), v této oblasti ale umělecky nevynikl a jen drobně obohatil předchozí tradici.

V roce 1928 byl vyznamenán státní cenou za své nepřetržité vynikající působení v Národním divadle a za vytvoření tradice v reprodukci operních postav. Založil a vedl Klub sólistů Národního divadla.

V letech 19201922 působil i jako ředitel Švandova divadla a divadla Arena v Praze na Smíchově.

Zemřel v Praze odpoledne před plánovaným vystoupením v roli Bonifáce v představení Smetanova Tajemství na srdeční slabost 23. října 1935 a je pohřben na Vinohradském hřbitově. V pražském Národním divadle je nyní umístěna jeho busta sochaře Karla Dvořáka.

Pěvecké dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho hlas byl pádný a zrnitý, neobyčejně zvučný, mimořádného rozsahu (vyzpíval až barytonové g1), jeho barva postupně kultivovala do měkkého a sametového tónu. Ten i jeho herecká poloha a osobní charakter vůbec ho předurčily pro komické role. Hrál realisticky, někdy ke sklony k naturalismu, jeho komika je nejčastěji charakterizovaná jako lidská.[3]

Těžiště jeho díla spočívalo v rolích českého, zvláště smetanovského repertoáru. Kecala v Prodané nevěstě zpíval 357krát (také ve Varšavě, Bukurešti, Vídni a na mnoha místech Čech). Postavu vypracoval do detailu nejen pěvecky, ale i herecky, se zvláštním důrazem na gestiku, mimiku a postavení těla (mírný předklon se vztyčenou hlavou, v rukách za zády deštník). Jednotlivé scény budoval v kontrastu vážnosti Kecalovy povahy a komických situací, jimiž procházel. Kritika ocenila jak jeho pádnější komiku, tak i přesný pěvecký výkon.[4]

Pollert zpíval Kecala i při jubilejních uvedeních opery Prodaná nevěsta v Národním divadle (při 500. uvedení s Emou Destinnovou jako Mařenkou, při 600., 800., 900. i 1000. uvedení). Jeho umění v této roli je zaznamenáno na audionahrávce opery z roku 1933 (dirigent Otakar Ostrčil, Jeník: Vladimír Tomš, Mařenka: Ada Nordenová). Dochovaly se i dvě filmové verze opery, němá z roku 1913 (režie Max Urban) a zvuková (filmová režie Svatopluk Innemann, divadelní Jaroslav Kvapil) z roku 1933, ve skutečnosti pouze dokumentární záznam divadelní inscenace.

Kromě Kecala vypracoval k dokonalosti ještě postavu Mumlala ve Dvou vdovách a Bonifáce v Tajemství, celkem nastudoval 11 rolí v osmi Smetanových operách (včetně postavy Beneše v Daliboru, kterého ale nikdy nezpíval na scéně Národního divadla).

Při obsáhlém repertoáru vynikl i v mnoha dalších rolích, např. jako Vodník v Rusalce či Marbuel v Čertovi a Káče Antonína Dvořáka či Purkrabí Kaliban v Bouři Zdeňka Fibicha.

Z rolí nečeského repertoáru vynikl především jako baron Ochs v Růžovém kavalíru Richarda Strausse - zpíval ho v české premiéře opery 4. března 1911, dále jako Beckmesser (Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští), Bartolo (Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský) nebo van Bett (Albert Lortzing: Car a tesař), v pozadí za těmito úspěchy zůstávají jeho výkony v Mozartových operách. Zpíval i v dílech ze současnosti (v Bergově Vojcku či Brandovu Strojníku Hopkinsovi).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kopecký, Pospíšil, cit. d., s. 106
  2. Československý hudební slovník
  3. Deyl, cit. d.; Národní divadlo a jeho předchůdci, s. 385 aj.
  4. Kopecký, Pospíšil, cit. d., s. 107
  • ČERNUŠÁK, Gracián; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko. Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek 2. Praha : Státní hudební nakladatelství, 1965. Kapitola Pollert.   Obsahuje seznam jeho rolí i s počtem vystoupení.
  • DEYL, Rudolf. Sláva - tráva : Herecké vzpomínky. Praha : Vilímek, 1938. 318 s. Kapitola Kamarád, s. 306-318.  
  • KOPECKÝ, Emanuel; POSPÍŠIL, Vilém. Slavní pěvci Národního divadla. Praha : Panton, 1968. 226 s. Kapitola Dva basisté: Jiří Huml a Emil Pollert, s. 100-111.  
  • PROCHÁZKA, Vladimír, (red.) Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha : Academia, 1988. 623 s. Kapitola Emil Pollert, s. 385-386.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • O Emilu Pollertovi. Praha : Svaz československého herectva, 1936. 23 s.  
  • DEYL, Rudolf: Vojan zblízka. Praha: Orbis, 1953, str. 190, 355

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]