V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.

Emil Pollert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Emil Pollert
Emil Pollert
Emil Pollert
Základní informace
Rodné jménoEmil Popper
Narození20. ledna 1877
Liblice u Mělníka
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí23. října 1935 (ve věku 58 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Žánryopera,
Povolánízpěvák,
Hlasový oborbas
Manžel(ka)Stanislava Pollertová
DětiJaroslav Pollert
PříbuzníEmil Pollert a Jaroslav Pollert (vnoučata)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
vnuk Jaroslav Pollert starší
pravnuk Jaroslav Pollert mladší
pravnuk Lukáš Pollert
pravnučka Adéla Pollertová
pravnučka Klára Pollertová-Trojanová
Detail hrobu na Vinohradském hřbitově v Praze

Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper (20. ledna 1877 Liblice u Mělníka23. října 1935 Praha[1]) byl český operní pěvec a herec; v Národním divadle byl ve své době hlavním představitelem basových rolí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po otcově vzoru měl být obchodníkem, kterým se začal učit v Praze. Tam jeho bratr odhalil jeho talent a začal financovat jeho hodiny zpěvu u Františka Pivody a Moritze Wallersteina. Jeho studia netrvala dlouho, přerušilo je jeho roční angažmá v Olomouci v sezóně 18981899. Po něm na doporučení Karla Buriana a Ludvíka Vítězslava Čelanského předzpíval novému řediteli opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi a byl okamžitě přijat.

Debutoval činoherní rolí v představení Byl jednou jeden král. První vystoupení v opeře absolvoval jako Biterolf v Tannhäuseru Richarda Wagnera 4. srpna 1900, a to s úspěchem zaznamenaným kritikem časopisu Dalibor. Dne 21. září 1900 poprvé vystoupil ve Smetanově opeře (v roli Matouše v Hubičce) – ty se staly jeho doménou. Velkého úspěchu se dočkal i při záskoku za nemocného kolegu ve Figarově svatbě, zpíval Vodníka v Rusalce. Postupně získával renomé interpreta komických rolí, což kritika původně nepředpokládala.[2] I proto až 20. prosince 1903 poprvé zpíval Kecala v Prodané nevěstě.

Po odchodu tehdejšího prvního basisty Národního divadla Václava Klimenta v roce 1918 převzal jeho místo. Na první scéně vystoupil celkem ve 221 úlohách ve více než 5000 představení.[3]

Kromě operních rolí hrál také často v činohře, což považoval za zdokonalování svého hereckého umění, které nehodnotil příliš vysoko; při tom především spolupracoval s Jindřichem Mošnou. Vystoupil několikrát i v baletních představeních a hrál mistra Tutu v operetě Mikádo. V opeře působil také jako režisér (celkem 12 oper, např. Martinů: Nevěsta mesinská, Zich: Malířský nápad, Verdi: Falstaff, Puccini: Turandot – první uvedení v Národním divadle), v této oblasti ale umělecky nevynikl a jen drobně obohatil předchozí tradici.

V roce 1928 byl vyznamenán státní cenou za nepřetržité vynikající působení v Národním divadle a za vytvoření tradice v reprodukci operních postav. Založil a vedl Klub sólistů Národního divadla.

V letech 19201922 působil i jako ředitel Švandova divadla a divadla Arena v Praze na Smíchově.

Zemřel v Praze odpoledne před plánovaným vystoupením v roli Bonifáce v představení Smetanova Tajemství na srdeční slabost 23. října 1935 a je pohřben na Vinohradském hřbitově. V pražském Národním divadle je umístěna jeho busta sochaře Karla Dvořáka. Dne 16. září 2014 byla na domě ve Špálově ulici, v němž E. Pollert bydlel, odhalena jeho bronzová busta, dílo akademického sochaře Jana Bartoše.

Manželkou Emila Pollerta byla operní sboristka Stanislava Jelínková.

Zejména zásluhou Emila Pollerta byla v roce 1913 založena Letní scéna Národního divadla v Šárce.

Pěvecké dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho hlas byl pádný a zrnitý, neobyčejně zvučný, mimořádného rozsahu (vyzpíval až barytonové g1), jeho barva postupně kultivovala do měkkého a sametového tónu. Ten i jeho herecká poloha a osobní charakter vůbec ho předurčily pro komické role. Hrál realisticky, někdy se sklony k naturalismu, jeho komika je nejčastěji charakterizována jako lidská.[4]

Těžiště jeho díla spočívalo v rolích českého, zvláště smetanovského repertoáru. Kecala v Prodané nevěstě zpíval 357krát (také ve Varšavě, Bukurešti, Vídni a na mnoha místech Čech). Postavu vypracoval do detailu nejen pěvecky, ale i herecky, se zvláštním důrazem na gestiku, mimiku a postavení těla (mírný předklon se vztyčenou hlavou, v rukách za zády deštník). Jednotlivé scény budoval v kontrastu vážnosti Kecalovy povahy a komických situací, jimiž procházel. Kritika ocenila jak jeho „pádnější komiku“, tak přesný pěvecký výkon.[5]

Pollert zpíval Kecala i při jubilejních uvedeních opery Prodaná nevěsta v Národním divadle (při pětistém uvedení s Emou Destinnovou jako Mařenkou, při šestistém, osmistém, devítistém i tisícím uvedení). Jeho umění v této roli je zaznamenáno na audionahrávce opery z roku 1933 (dirigent Otakar Ostrčil, Jeník: Vladimír Tomš, Mařenka: Ada Nordenová). Dochovaly se i dvě filmové verze opery, němá z roku 1913 (režie Max Urban) a zvuková (filmová režie Svatopluk Innemann, divadelní Jaroslav Kvapil) z roku 1933, ve skutečnosti pouze dokumentární záznam divadelní inscenace.

Kromě Kecala vypracoval k dokonalosti ještě postavu Mumlala ve Dvou vdovách a Bonifáce v Tajemství; celkem nastudoval jedenáct rolí v osmi Smetanových operách (včetně postavy Beneše v Daliboru, kterého ale nikdy nezpíval na scéně Národního divadla).

Při obsáhlém repertoáru vynikl i v mnoha dalších rolích, např. jako Vodník v Rusalce či Marbuel v Čertovi a Káče Antonína Dvořáka či Purkrabí Kaliban v Bouři Zdeňka Fibicha.

Z rolí nečeského repertoáru vynikl především jako baron Ochs v Růžovém kavalíru Richarda Strausse (zpíval ho v české premiéře opery 4. března 1911), dále jako Beckmesser (Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští), Bartolo (Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský) nebo van Brett (Albert Lortzing: Car a tesař); v pozadí za těmito úspěchy zůstávají jeho výkony v Mozartových operách. Zpíval i v dílech ze současnosti (v Bergově Vojcku či Brandovu Strojníku Hopkinsovi).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých hlavního magistrátu, sign. MAG Z12, s. 114
  2. KOPECKÝ, POSPÍŠIL, cit. d., s. 106
  3. ČERNUŠÁK, ŠTĚDROŇ, NOVÁČEK (ed.), Československý hudební slovník
  4. Národní divadlo a jeho předchůdci, s. 385; DEYL, 1938, cit. d. aj.
  5. KOPECKÝ, POSPÍŠIL, cit. d., s. 107

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • O Emilu Pollertovi. Praha: Svaz československého herectva, 1936. 23 s. 
  • ČERNUŠÁK, Gracián, ed; ŠTĚDROŇ, Bohumír, ed; NOVÁČEK, Zdenko, ed. Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek druhý, M–Ž. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1965. Kapitola Pollert.  [Obsahuje seznam Pollertových rolí i s počtem vystoupení.]
  • DEYL, Rudolf. Sláva – tráva: herecké vzpomínky. Praha: Vilímek, 1938. 318 s. Kapitola Kamarád, s. 306–318. 
  • DEYL, Rudolf. Vojan zblízka. Praha: Orbis, 1953, s. 190, 355.
  • KOPECKÝ, Emanuel; POSPÍŠIL, Vilém. Slavní pěvci Národního divadla. Praha: Panton, 1968. 226 s. Kapitola Dva basisté: Jiří Huml a Emil Pollert, s. 100–111. 
  • Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel Vlasteneckého, Stavovského, Prozatimního a Národního. Redakce Vladimír Procházka. Praha: Academia, 1988. 623 s. Kapitola Emil Pollert, s. 385–386. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]