Emil Pollert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emil Pollert
Základní informace
Rodné jméno Emil Popper
Narození 20. ledna 1877, Liblice u Mělníka
Úmrtí 23. října 1935, Praha
Žánry opera,
Povolání zpěvák,
Hlasový obor bas
Příbuzenstvo
vnuk Jaroslav Pollert starší
pravnuk Jaroslav Pollert mladší
pravnuk Lukáš Pollert
pravnučka Adéla Pollertová
pravnučka Klára Pollertová-Trojanová
Detail hrobu na Vinohradském hřbitově v Praze

Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, (20. ledna 1877, Liblice u Mělníka23. října 1935, Praha) byl český operní pěvec a herec, v Národním divadle byl ve své době hlavním představitelem basových rolí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po vzoru svého otce měl být obchodníkem, kterým se začal učit v Praze. Tam jeho bratr odhalil jeho talent a začal financovat jeho hodiny zpěvu u Františka Pivody a Moritze Wallersteina. Jeho studia netrvala dlouho, přerušilo je jeho roční angažmá v Olomouci v sezóně 18981899. Po něm na doporučení Karla Buriana a Ludvíka Vítězslava Čelanského předzpíval novému řediteli opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi a byl okamžitě přijat.

První vystoupení v opeře (debutoval v činoherní roli v představení Byl jednou jeden král) absolvoval s úspěchem zaznamenaným kritikem časopisu Dalibor jako Biterolf v Tannhäuseru Richarda Wagnera 4. srpna 1900. 21. září poprvé vystoupil v Smetanově opeře (byla to role Matouše v Hubičce), ty se staly jeho doménou. Velkého úspěchu se dočkal i při záskoku za nemocného kolegu ve Figarově svatbě, zpíval Vodníka v Rusalce. Postupně získával renomé interpreta komických rolí, což kritika původně nepředpokládala.[1] I proto až 20. prosince 1903 poprvé zpíval Kecala v Prodané nevěstě.

Po odchodu tehdejšího prvního basisty Národního divadla Václava Klimenta v roce 1918 převzal jeho místo a až do své smrti pak vystoupil na první scéně celkem ve 221 úlohách ve více než 5000 představení.[2]

Kromě operních rolí hrál také často v činohře, což považoval za zdokonalování svého hereckého umění, které nehodnotil příliš vysoko; při tom především spolupracoval s Jindřichem Mošnou. Vystoupil několikrát i v baletních představeních a hrál mistra Tutu v operetě Mikádo. V opeře působil také jako režisér (celkem 12 oper, např. Martinů: Nevěsta mesinská, Zich: Malířský nápad, Verdi: Falstaff, Puccini: Turandot - první uvedení v Národním divadle), v této oblasti ale umělecky nevynikl a jen drobně obohatil předchozí tradici.

V roce 1928 byl vyznamenán státní cenou za své nepřetržité vynikající působení v Národním divadle a za vytvoření tradice v reprodukci operních postav. Založil a vedl Klub sólistů Národního divadla.

V letech 19201922 působil i jako ředitel Švandova divadla a divadla Arena v Praze na Smíchově.

Zemřel v Praze odpoledne před plánovaným vystoupením v roli Bonifáce v představení Smetanova Tajemství na srdeční slabost 23. října 1935 a je pohřben na Vinohradském hřbitově. V pražském Národním divadle je nyní umístěna jeho busta sochaře Karla Dvořáka.

Pěvecké dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho hlas byl pádný a zrnitý, neobyčejně zvučný, mimořádného rozsahu (vyzpíval až barytonové g1), jeho barva postupně kultivovala do měkkého a sametového tónu. Ten i jeho herecká poloha a osobní charakter vůbec ho předurčily pro komické role. Hrál realisticky, někdy ke sklony k naturalismu, jeho komika je nejčastěji charakterizovaná jako lidská.[3]

Těžiště jeho díla spočívalo v rolích českého, zvláště smetanovského repertoáru. Kecala v Prodané nevěstě zpíval 357krát (také ve Varšavě, Bukurešti, Vídni a na mnoha místech Čech). Postavu vypracoval do detailu nejen pěvecky, ale i herecky, se zvláštním důrazem na gestiku, mimiku a postavení těla (mírný předklon se vztyčenou hlavou, v rukách za zády deštník). Jednotlivé scény budoval v kontrastu vážnosti Kecalovy povahy a komických situací, jimiž procházel. Kritika ocenila jak jeho pádnější komiku, tak i přesný pěvecký výkon.[4]

Pollert zpíval Kecala i při jubilejních uvedeních opery Prodaná nevěsta v Národním divadle (při 500. uvedení s Emou Destinnovou jako Mařenkou, při 600., 800., 900. i 1000. uvedení). Jeho umění v této roli je zaznamenáno na audionahrávce opery z roku 1933 (dirigent Otakar Ostrčil, Jeník: Vladimír Tomš, Mařenka: Ada Nordenová). Dochovaly se i dvě filmové verze opery, němá z roku 1913 (režie Max Urban) a zvuková (filmová režie Svatopluk Innemann, divadelní Jaroslav Kvapil) z roku 1933, ve skutečnosti pouze dokumentární záznam divadelní inscenace.

Kromě Kecala vypracoval k dokonalosti ještě postavu Mumlala ve Dvou vdovách a Bonifáce v Tajemství, celkem nastudoval 11 rolí v osmi Smetanových operách (včetně postavy Beneše v Daliboru, kterého ale nikdy nezpíval na scéně Národního divadla).

Při obsáhlém repertoáru vynikl i v mnoha dalších rolích, např. jako Vodník v Rusalce či Marbuel v Čertovi a Káče Antonína Dvořáka či Purkrabí Kaliban v Bouři Zdeňka Fibicha.

Z rolí nečeského repertoáru vynikl především jako baron Ochs v Růžovém kavalíru Richarda Strausse - zpíval ho v české premiéře opery 4. března 1911, dále jako Beckmesser (Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští), Bartolo (Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský) nebo van Bett (Albert Lortzing: Car a tesař), v pozadí za těmito úspěchy zůstávají jeho výkony v Mozartových operách. Zpíval i v dílech ze současnosti (v Bergově Vojcku či Brandovu Strojníku Hopkinsovi).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kopecký, Pospíšil, cit. d., s. 106
  2. Československý hudební slovník
  3. Deyl, cit. d.; Národní divadlo a jeho předchůdci, s. 385 aj.
  4. Kopecký, Pospíšil, cit. d., s. 107
  • ČERNUŠÁK, Gracián; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko. Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek 2. Praha : Státní hudební nakladatelství, 1965. Kapitola Pollert.   Obsahuje seznam jeho rolí i s počtem vystoupení.
  • DEYL, Rudolf. Sláva - tráva : Herecké vzpomínky. Praha : Vilímek, 1938. 318 s. Kapitola Kamarád, s. 306-318.  
  • KOPECKÝ, Emanuel; POSPÍŠIL, Vilém. Slavní pěvci Národního divadla. Praha : Panton, 1968. 226 s. Kapitola Dva basisté: Jiří Huml a Emil Pollert, s. 100-111.  
  • PROCHÁZKA, Vladimír, (red.) Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha : Academia, 1988. 623 s. Kapitola Emil Pollert, s. 385-386.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • O Emilu Pollertovi. Praha : Svaz československého herectva, 1936. 23 s.  
  • DEYL, Rudolf: Vojan zblízka. Praha: Orbis, 1953, str. 190, 355

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]