Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský
Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský (1889)
Narození 18. ledna 1829
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 10. prosince 1908 (ve věku 79 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnost Češi
Povolání spisovatel, malíř a překladatel
Ocenění Řád železné koruny
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský (18. ledna 1829 Praha10. prosince 1908 Praha) byl český voják v rakouské armádě a všestranně činný intelektuál – spisovatel, překladatel, malíř, ilustrátor a dramatik, ale také propagátor abstinence a vegetariánství.

Život a vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve slavné pražské rodině Friedbergových, ze které pocházel například Jan Václav Bedřich z Friedbergu, zvolený za starostu Starého Města pražského roku 1757, a několik vojevůdců v rakouské armádě.[1] (Mírohorský je umělecký pseudonym, počeštěná verze příjmení.)[2] Matka mu zemřela několik dní po porodu a o jeho výchovu se staral především strýc Moric Fialka. Emanuel byl už od dětství velmi nadaný výtvarně i jazykově. Od roku 1837 navštěvoval akademické gymnázium staroměstské a chodil na kurzy kreslení, které pořádal František Xaver Tkadlík a Antonín Mánes na pražské malířské akademii.[2] Chtěl se stát malířem, ale strýc, který vyučoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě rozhodl, že Emanuel vystuduje stejnou školu a stane se vojákem z povolání.[2] Na akademii nastoupil 28. září 1840, v jedenácti letech.[1] Vedle vojenského výcviku se tam utvrzoval i v českém vlastenectví, v čemž ho podporovali jak strýc, tak i další český učitel Tomáš Burian.[1]

V roce 1846 dokončil studia a vrátil se do Prahy, kde nastoupil k 28. pěšímu pluku.[1] Absolvoval další kurzy a v září 1847 byl povýšen na poručíka I. třídy. V revolučním roce 1848 se svým plukem bojoval pod vedením Radeckého na několika místech monarchie. Nejprve v červnu v menších konfliktech v jižním Tyrolsku, pak v bitvě u Custozzy, Sommacampagny a Volty.[1] V poslední z nich se zranil, byl převezen do Milána a do Prahy. 1. srpna 1848 jej povýšili na nadporučíka. Na podzim 1848 se s armádou generála Windischgrätze účastnil potlačování revoluce ve Vídni a později i v Uhrách. Za statečnost v bitvě u Kápolny (27. února 1849) dostal společně s Moricem Fialkou záslužný kříž od císaře Františka Josefa.[1]

V létě 1849 byl přidělen ke generálnímu ubytovacímu štábu a účastnil se bojů na jihu Uherska. Dál slavil úspěchy – 24. října 1849 dostal další pochvalu od císaře, 21. ledna 1850 mu byl udělen ruský řád svaté Anny a 18. listopadu téhož roku se dočkal povýšení na setníka 2. třídy.[1] Sloužil u velitelství v Temešváru, pracoval tam na vytyčování Vojenské hranice a mapování Vojvodiny. Namaloval také pro své nadřízené několik akvarelů.[1]

Roku 1853 byl povýšen na setníka I. třídy a v roce 1854 přeložen do Verony, kde sloužil s přestávkami (například kvůli mapování podunajských knížectví a Uher v letech 1856 a 1857[1] nebo Banátu v dubnu 1866[2]) až do odevzdání této pevnosti Italům po válce v roce 1866.[1] Roku 1860 se tam zasnoubil a později oženil s dcerou rakouského generála Rudolpha,[3] se kterou pak měl sedm dětí. Tři se nedožily dospělosti, synové Zdeněk a Ludvík vstoupili také do armády a předčasně zemřeli v 90. letech (pravděpodobně v soubojích), dcera Helena duševně onemocněla. Plnohodnotný život měla jen nejmladší dcera Olga, narozená roku 1874.[2]

V roce 1866 vedl Friedberg vyjednávání s italským generálem Enricem Caldinim, jehož vojsko neoprávněně překročilo demarkační čáru.[3] Zážitky z této události popsal o rok později v článku pro časopis Světozor.[4] Když Rakousko předalo pevnostní systém kolem Verony na základě mírových dohod Itálii, byl převelen postupně ke generálnímu velitelství v Zadaru a pěšímu pluku v Osijeku.[1] V Chorvatsku se seznámil s místními obrozenci; mimo jiné se spřátelil s biskupem Strossmayerem.[5] Roku 1872 převzal velení pěšího pluku v Komárom, kde byl 1. listopadu 1873 povýšen na generálmajora. Později se služebně dostal do Budapešti (1875) a stal se velitelem divize ve Lvově (1878), v hodnosti polního podmaršálka.[1]

1. listopadu 1883 odešel do důchodu. Traduje se, že byl penzionován bezprostředně poté, co se na slavnostní večeři u císaře důrazně ohradil proti podceňování českého národa ze strany jednoho z přítomných šlechticů.[2] Ať už tomu bylo jakkoli, z armády odešel oceněný Řádem železné koruny II. třídy a následujícího roku mu byl udělen šlechtický titul svobodný pán.[2] Usadil se v Praze a aktivně se účastnil kulturního života. Maloval obrazy, překládal literaturu z cizích jazyků, pořádal přednášky a stýkal se s umělci a vzdělanci. Využíval svých kontaktů k pomoci jiným. Zorganizoval například setkání konstruktérů Karla a Sylvestra Krnky s vysokými důstojníky, aby pomohl české firmě v získání zakázky na dodávku pušek pro rakouskou armádu (obchod se ale nakonec stejně neuskutečnil).[2]

Friedberg-Mírohorský byl od časného mládí zapřisáhlý abstinent a nekuřák. Jako jedenáctiletý ochutnal pivo i víno a tak si je zprotivil, že se jim vyhýbal po zbytek života. Silný odpor měl i ke kouření, na vojenské akademii přísně zakázanému, ale přesto velmi rozšířenému. Kávu pil podle vlastních slov naposledy ve dvanácti letech. V roce 1860, po přečtení článku v časopise Osvěta, se stal vegetariánem a zůstal jím do konce života, aniž by si kvůli tomu stěžoval na zdravotní obtíže. Jeho postoj k tabáku, alkoholu i masu byl v armádě velmi neobvyklý a kvůli němu se často stával předmětem narážek.[3] Po odchodu do důchodu na téma životosprávy také přednášel. Zajímal se i o vodoléčbu.[2]

Dovedl hovořit deseti jazyky: česky, německy, anglicky, francouzsky, italsky, rusky, maďarsky, polsky, rumunsky a srbochorvatsky. Své znalosti využíval při úředních jednáních, navazování soukromých kontaktů i k překladům.[3]

Umělecká tvorba[editovat | editovat zdroj]

Emanuel Friedberg se ve volném čase věnoval především malířství a literatuře. Do roku 1872 namaloval 80 olejových obrazů, asi z poloviny žánry, zbytek krajiny, historické výjevy a podobizny.[3] Několik bitevních scén si od něj v 50. letech objednal i císař František Josef.[3] Během vojenské služby se ale zaměřoval hlavně na akvarely menších rozměrů, z důvodu častého stěhování a omezených prostor. Na obrazech zachycoval život na jihu monarchie, jihoslovanské kroje a historické předměty.[3] Ilustroval také české knihy, například sbírku básní vzdáleného příbuzného[1] Karla Sudimíra Šnajdra nebo Vesnický román Karoliny Světlé.[3] Několik tisíc kreseb zveřejnil v časopisech, jako byly Humoristické listy (tam zpravidla anonymně, protože z velké části šlo o protivládní politické karikatury),[2] Šípy, Obrazy života, Květy nebo Světozor.[6] Navrhoval kulisy a opony pro vojenské divadlo v Osijeku i pro ochotníky v několika českých městech. Tvořil i vojenské a spolkové prapory. Příliš si nerozuměl s mladší malířskou generací konce 19. století, experimentující s novými styly. Dával přednost tradičnímu umění, které představoval například Antonín Lhota nebo Bedřich Havránek.[2] Během života v Praze několikrát vystavoval, mimo jiné i na Jubilejní výstavě 1891 a Národopisné výstavě 1895.[2]

Jeho literární tvorba souvisela s vojenskou službou. Psal cestopisy, národopisné studie a reportáže ze svých cest a válečných událostí. Jeho nejvýznamnější samostatnou prací je Válečnictví polní a vojenství, vydané roku 1868 s příspěvky Miroslava Tyrše a Karla Procházky. V knize popisuje dějiny vojenství od nejstarších dob do 19. století, organizaci největších evropských armád, vojenskou techniku a způsoby opevňování. Vyslovuje tam názor o škodlivosti přílišného spoléhání na pouhou obranu, varuje před posilováním vlivu cizinců v armádě a zdůrazňuje, jaký pozitivní vliv měli Slované v rakouském vojsku.[3] Svých odborných znalostí využil i jako přispěvatel do Riegrova[1] a Ottova slovníku naučného;[5] slovník také celý přečetl po stránce jazykové.[5] Oživil staré a v řadě případů vytvořil nové české názvosloví. Zajímavým historickým dokumentem jsou i jeho Vzpomínky na válečný rok 1866.[2] V 90. letech přeložil několik literárních prací z němčiny a francouzštiny.[2]

Pokoušel se i o divadelní hry, ale s nepříliš velkým úspěchem. V pražských divadlech se nějakou dobu hrály jeho komedie Sliby – chyby, Po smrti ten den a Překvapení.[3]

Friedberg-Mírohorský byl známý tím, že za své umělecké práce a příspěvky do časopisů nežádal žádný honorář. Službu českému národu považoval za svou občanskou povinnost. Řadu svých obrazů věnoval kostelům a muzeím, jiné rozdal přátelům.[2] Jeho pomoc velmi oceňoval Josef Richard Vilímek st., který v době Bachova absolutismu vydával vlastenecký časopis Humoristické listy. Přitom zápasil nejen s cenzurou, ale i s nedostatkem odběratelů a finančními potížemi.[7] Velkorysost si Mírohorský mohl dovolit, protože byl finančně zajištěný vojenským platem či důchodem; po smrti ale velký majetek nezanechal. Vlastenecká činnost pro něj byla důležitější než hromadění bohatství.[2]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Současníci jej pokládali za aktivního vlastence a dávali ho za příklad českého vojáka v rakouské armádě, který vzorně plní služební povinnosti, ale nezapomíná přitom na svůj původ. Litovali, že z velkého množství Čechů, kteří sloužili ve vojsku, jen tři – Matěj Milota Zdirad Polák, Moric Fialka a Mírohorský – přispěli české kultuře.[6] Společně s Josefem Umlaufem a rytmistrem Kraftou zdokumentoval naši vojenskou terminologii v Riegrově Slovníku naučném.[6] Patřil ke známým pražským osobnostem a jeho úmrtí vyvolalo velkou účast.[5] Později ale upadl do zapomenutí a jen ojediněle se k němu vracejí někteří zájemci (např. Tomáš Jiránek z Univerzity Pardubice[2] nebo Česko-rumunská společnost).[8]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

  1. a b c d e f g h i j k l m n Emanuel Mírohorský. Životopisný náčrtek od Č.. Světozor. 12. 1873, roč. 7, čís. 51, s. 606 - 607. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q Polní podmaršálek Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu-Mírohorský na forum.valka.cz
  3. a b c d e f g h i j Emanuel Mírohorský. Životopisný náčrtek od Č. (Dokončení.). Světozor. 12. 1873, roč. 7, čís. 52, s. 614 - 615. Dostupné online. 
  4. Viz Parlamentářská cesta (Upomínka z války r. 1866 v Italii, dle podání očitého svědka.). Světozor. 12. 1867, roč. 1, čís. 22, s. 213 - 216. Dostupné online.  s pokračováním: Parlamentářská cesta (Pokračování.). Světozor. 12. 1867, roč. 1, čís. 23, s. 224 - 226. Dostupné online.  Text je anonymní, ilustrace (i v č. 24, str. 238 jsou podepsané “E.F.”)
  5. a b c d Úmrtí. Zlatá Praha. 12. 1908, roč. 26, čís. 13, s. 155. Dostupné online. 
  6. a b c Salomon Emanuel Mírohorský. Zlatá Praha. 1. 1889, roč. 6, čís. 10, s. 114. Dostupné online. 
  7. Emanuel Salomon šlechtic Friedberg. Humoristické listy. 1. 1884, roč. 26, čís. 1, s. 2. Dostupné online. 
  8. Roku 2002 znovu vydali jeden jeho cestopis; viz Seznam děl v NK ČR.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]