Ejmürové
Ejmürové nebo Ajrumové (turecky Eymür, Eymür boyu, ázerbájdžánsky Eyrum, Ājrīmlǖ, Ayrım, Eymur, Ayrum, Arum, Imer, Imir[1], persky Āyromlū, Āyrom, turkmensky Imir, Eymir, rusky Айрумы) jsou jeden z historicky primárních 24 kmenů Oguzských Turků. V 11. století táhl kmen s názvem Avmur pod vedením Seldžuků přes Persii až do Anatolie k dobývání Blízkého Východu[2] Část kmene zůstala v Oguzském knížectví, na území současného Turkmenistánu a Uzbekistánu. Hlavní území kmene tradičně spočívá v oblasti mezi Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem. Zde byli známí pod jménem Ajrum (a jeho variantami). Jejich zbytky v současnosti ještě nalezneme v Turecku, Ázerbájdžánu, Íránu, v Arménii a v menší míře v Gruzii a Turkmenistánu. V těchto zemích je Ejmür (a varianty) běžné příjmení[3]. Ejmürové představují subetnickou turkomanskou skupinou Ázerbájdžánců. Mluví západním dialektem jazyka ázerbájdžánského. Vyznávají sunnitský islám a v menší míře súfismus. V Íránu mluví perštinou a jsou pod dominancí ší'itského islámu[4]. V Turkmenistánu nese význam „eyni ajrum → stejné ajrum“ nebo „ajdın nazara → turecký vzhled“.
Původ a dějiny[editovat | editovat zdroj]
Ejmür byl název jednoho z 24 oghuzských kmenů. Migrace Ejmürů ve Střední Asie počala v 11. století. Společně se Seldžuky porazili Gháznovce a poté, co ustavili Seldžuckou říši, táhli jako dobyvatelé na Blízký Východ až do Byzancie.[2] Po celou dobu seldžukovského dobývání Blízkého východu byli Ejmürové jeho účastníky. V průběhu tohoto dobývání hráli Saluři → Salgur, Ejmürové → Ajrum → Imir → Ajrom a Karkynové → Karkın → Kargın hlavní roli v osídlování Malé Asie.
- V období Rúmského sultanátu, se zde rozdělili do dvou větví:
- podskupina z Halabu (Halabští Turkmeni) migrovala do Sivasu a
- podskupina z Maraşu (Maraští Turkmeni) se po úpadku Rúmského sultanátu stala součástí ší'itské islámské militantní skupiny Dulkadyrů (1339–1521) (Kizilbašové).
- Dle názoru některých historiků v období Osmanů, koncem 15. a začátkem 16. století, se však někteří Ejmürové usadili v oblasti Malého Kavkazu. Po Tímúr-chánově bitvě u Ankary (1402) s ním přesídlilo i na 50 tisíc rodin Ejmürů do města Gandža a také do Karabachu a usadili se i v dolní Arménii. Poté jejich zbytky přišly do povědomí pod jménem Ayrum (a varianty).[1][5][6]
- V 17. století, v době Safíovské dynastie (1501–1736) část Ejmürů překočovala z Malého Kavkazu do vnitrozemní Persie, kde se ve městech jako Qom, Teherán, Kazvín a Zandžán smísila se Šáhseveny.[1][7] Někteří z nich se usídlili také v západním Fársu,[1] v městech Atrek a Gorgán severně od Astarabádu, a v Chorasánském regionu.
Původ jména[editovat | editovat zdroj]
V epose „Köč“ napsaném Mövlüdem Sülejmanem je Imir jméno jednoho nepřítele. Epos ho v podstatě připisuje kmenu Ejmur.[8] V dalším epose Chivského chána Abu al-Ghazi Bahadura[pozn. 1][9] ze 17. století, pojmenovaného „Šedžere-ji Terekime“ napsaného arabskou abecedou se tento etnonym čte třemi způsoby: Ijmur, Imir, Ajmur a někdy Ajmır. Podle vysoce hodnotného díla „Tarih-je Mübarak-šah“, se původní etymologický název Imir vzdálil od společného názvu ostatních oguzských kmenů.[10] Dle ázerbájdžánské metateze je jisté, že toto slovo Ejmur vyznívá způsobem Ajrum, Ejrum. Kvalifikovanou odlišnosti jsou změny přízvuku v tureckých jazycích, způsobené změnou výslovností slov „Ejmur“ → Ej + ‚mür,mur‘ na „Ajrum“ → Aj + ‚rum,rım‘. Na území Arménie, mezi místními jmény, existuje řada etnických názvů. Etnické jméno Ejmur zde existuje v zkomolené podobě Ajrum, Ajrım, Imer, Imir.[11] Dále, ázerbájdžánské a arménské „Ajrum“ → Aj + ‚rum,rım‘ v perštině vyznívá jako „Ajrom“ → Aj + ‚rom,rım‘. Zmatek má původ v nedostatku tureckého přízvuku ı v perštině a jeho následném zastoupení přízvukem u. Pokud se v Anatolii vyvíjel ve formu Ejmür, v Turkmenistánu zůstal ve tvaru Imir, a v Uzbekistánu Ajnur.
Vznik jména tohoto kmene se podle legend o jejich původu vztahuje na Oguz-kaganova vnuka jménem „Eymur“.[10]
- Podle předcházející ústní legendy a Oguz-kaganova eposu napsaného na počátku 14. století, známého také pod názvem Oguz-name, pocházejí z 24 turkomanských kmenů Oguzů.
- V epose od Mahmúda Kašgarského (Mahmud al-Kāshgharī) Divân-ı Lügati't-Türk napsaného v 11. století se uvádí:
| „ | … ve svazu Oguzů je 22 divizií…[12] | “ |
Ejmürové jsou uvedeni na 11. místě v pořadí.[pozn. 2]
V staroturečtině jejich domorodý název znamená: v nejlepší kondici.[2] Jako každý kmen či klan patřící do skupiny Oguzů měli a mají svůj znak – tamgu. Jejích zvířecím totemem byla Poštolka rudonohá.
Oguzské kmeny podle Oguz-kaganova eposu[editovat | editovat zdroj]
Toponyma[editovat | editovat zdroj]
V Turecku nalézáme 72 míst a vesnic nazvaných Eğmir, Eymir, Eymür, Igmir a İymir, kromě toto se tyto názvy míst ještě vyskytují v Gruzii, kde geografické jméno tohoto toponymu je hodně zastoupené jako Imera, Imira, Imirasani (Imir Hasanli). Další místo Imirli, jež se stalo názvem města, se nachází v Arménské provincii Armavir. Kromě toho, ve spojitosti s jménem kmenu Ajrum, se ještě v Ázerbájdžánském Agdašském rajóně přijalo jméno vzniklého geografického názvu podle ázerbájdžánského města Ejmur. V dějinách Zakavkazských toponym se žijícími body staly ještě města jménem Şinix Ayrum, Polad Ayrum a Ayrum.
V současnosti ještě zbytky kmene nalezneme:
- v Íránu v západní části provincie Fárs[1] a v provincii Chorasán. Dále ve městech Atrek a Gorgán.[8]
- na arménském území se Ejmürové usadili v Tavušské provincii ve městech Nojemberjan a Ayrum, v Loriské provincii ve městech Tumanjan, Pokr Ayrum a Mets Ayrum.[13]
- v Ázerbájdžánu se usadili v Tovuzském rajóně ve městech Mollaayrım, v Kelbažarském rajóne ve městech Yuxarı Ayrım a v Kazašském rajóně ve městech Quşçu Ayrum, Bağanis Ayrum, Ağsaq Ayrum, Dadanis Ayrum, Polad Ayrum a rozdělili se na jiné větve.[13]
- V Turkmenistánu jsou potomci klanu Eymür nazýváni Ýemreli, Imreli, Imr, Emheli, Avmur.
Významné osobnosti z kmene Ejmür[editovat | editovat zdroj]
- Hadží Mirza Akasi byl ministerským předsedou Mohammada Šáha Kádžára.
- Núš Afarín Zehra Ajromlú, královna matka z Íránu byla Abbás Alí Chánová druhá manželka a matka Rezá Šáha Pahlavího.
- Tadž ol-Molúk (* 1896 - † 1982), rozená Nimtadž Chanum, královna choť Íránu, byla dcerou generála Tejmúra Chána, důstojníka ejmürského původu, pocházejícího z oblasti Malého Kavkazu. Byla druhá manželka Rezá Šáha Pahlavího a matka Muhammada Rezy Pahlavího.
- Muhammad-Husajn Ajrom byl velitelem íránské policie a pak generálem Perské Kozácké brigády Pahlavíské dynastie v Íránu, a byl synovec generála Tejmúra Chána Ajromlúho a bratranec královny Tádžo-l-Molúk Ajromlú[14][15]
- Tejmúr Chán Ajromlú, generál v perské armádě a otec Tadž ol-Molúk. Přes Núš Afarín Zehru, která byla také Ajromlú, byl také pokrevný příbuzný Rezá Šáha Pahlavího.
- Mahmúd Chán Ajrom, generál Perské Kozácké brigády[14]
- Jusuf Zija Ajrımlı, senátor Turecké republiky (Kars, 07.06.1964-14.10.1979) v TBMM
- Šamil Ajrım, člen tureckého parlamentu TBMM
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Abu al-Ghazi je známý jako autor dvou historických děl: „Genealogie Turkmenů → (Šedžere-ji Terekime)“ dokončena v roce 1661 a „Genealogie Turků“ → (Šedžere-ji Türk) dokončena v roce 1665. Jedná se o důležité zdroje moderních poznatků středoasijské historie
- ↑ Oguzové se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: Bozok'y – Sivé šípy a Üčok'y – Tři šípy, ke kterým jsou podle Kašgarského Ejmürové přiřazeni jako jeden z kmenů větve Dagchána
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e Azərbaycan toponimləri. „Ensiklopədik lüğat..“, – Bakı: Azərbaycan ensiklopediyası, 1999. səh. 55. 588s. (ázerbájdžánsky)
- ↑ a b c Besim Atalay: Divanü Lügati't – Türk. Türk Tarih Kurumu Basımevi, Ankara, s. 56., s. 57. (turecky)
- ↑ R. Khanam. „Encyclopaedic ethnography of Middle-East and Central Asia: J-O“, First Edition (2005) Vol 2. s. 126—127 ISBN 81-8220-064-4(anglicky)
- ↑ „Jazyky Íránu“ (anglicky)
- ↑ Alakbarli E. „Qədim türk-oğuz yurdu- Ermənisatan“, – Bakı: Sabah, 1994. - 208s (ázerbájdžánsky)
- ↑ Alijeva R. „Azərbaycan toponimləri“, Bakı: Qanun, 2002. - 136s (ázerbájdžánsky)
- ↑ Шахсевены. slovari.yandex.ru. БСЭ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-02. (rusky)
- ↑ a b Prof. Dr. Soltanğa Ataniyazov „Minulost: Distribuce, současná situace a budoucí turkmenské pokolení“ dostupné online Archivováno 25. 1. 2011 na Wayback Machine., S. 13, přístupné 19. září 2011. (turecky)
- ↑ Sinor, Denis, Inner Asia: History, Civilization, Languages; A Syllabus (Bloomington: Indiana University, 1969) p.59. (anglicky)
- ↑ a b Fakr-al-Dīn Mobarakshah, „Tarih-e-Mobarakshah“, ed. E. Denison Ross, London, 1927, p. 48. (anglicky)
- ↑ Səmədova, Könül „Qərbi Azərbaycan Etnotoponimlərinin Areallari“, Azərbaycan dövlət Pedaqoci Universiteti, Bakı, Nurlan-200, s. 17. (ázerbájdžánsky)
- ↑ Encyclopaedia Iranica: „Bayat“. Bayāt was one of the twenty-two Oghuz tribes listed in Maḥmūd Kāšḡarī’s. (anglicky)
- ↑ a b Bünyadov Z., Məmmədov H. „Irəvan əyalətinin icmal dəftəri“. Bakı, 1997 (ázerbájdžánsky)
- ↑ a b The Army and Creation of the Pahlavi State in Iran, 1921-1926 - Stephanie Cronin [online]. Google Books, 1997 [cit. 2012-10-31]. Dostupné online.
- ↑ AZIMI, Fakhreddin. The Quest for Democracy in Iran: A Century of Struggle against Authoritarian Rule. [s.l.]: Harvard University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-674-02778-7. S. 84.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Könül Ibrahim qızı Səmədova. Qərbi Azərbaycan-indiki Ermənistan etnotoponimlərinin arealları (monoqrafiya). Bakı, "Nurlan", 2008,- 152 səh.
